21 Cdo 3099/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2011
Dotčené předpisy: § 485 odst. 1 obč. zák., § 485 odst. 2 obč. zák., § 460 obč. zák., § 175 odst. 3 o. s. ř., § 175l odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 3099/2010
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. Ř. , zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Újezd č. 409/19, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova č. 11, o 112.719,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 257/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2009 č.j. 29 Co 308/2009-99, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. ledna 2009 č.j. 4 C 257/2004-73 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
V.Ř., zemřelý dne 2.12.2005,, se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 26.10.2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 112.719,- Kč s 2,5% úrokem p.a. od 23.7.2004 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná nabyla podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 dědictví po Ing. O. J., zemřelém dne 26.1.2004, ačkoliv skutečným dědicem po zůstaviteli byl na základě závěti žalobce. Žalovaná z dědictví získala mimo jiné "pohledávku zůstavitele za žalovanou jako pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění ve výši 112.719,45 Kč". Protože "oprávněným dědicem" po Ing. O. J. je žalobce, stal se také věřitelem této pohledávky a požaduje, aby mu ji žalovaná vyplatila.

Žalovaná nejprve namítala, že je "právoplatnou dědičkou všech nároků vyplývajících z dědického rozhodnutí". Posléze dovozovala, že "právním titulem pohledávky" ve výši 112.719,45 Kč není usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 a že je třeba objasnit, zda "finanční prostředky na bankovních účtech byly či nebyly prostředky náležející Ing. O. J., resp. zda oproti takovýmto finančním prostředkům na bankovních účtech nestála pohledávka žalované a zda žalovaná tím, že zůstatky finančních prostředků na bankovních účtech vybrala, jen neuspokojovala své pohledávky za zůstavitelem". Žalovaná totiž uzavřela manželství s Ing. O. J. pouze "z ryze účelových důvodů, kterým bylo vytvoření podmínek pro přechod práva nájmu bytu v regulovaném nájmu na adrese ve vlastnictví obce" (manželstvím měla být "vytvořena podmínka pro snazší přechod nájmu k bytu, neboť na manželku přechází nájem"), za což žalovaná zaplatila zůstaviteli 240.000,- Kč, které poukázala na zůstavitelův účet u České spořitelny, a.s., založený dne 26.9.2003. Žalovaná vyplatila žalobci částku 240.000,- Kč "bez právního důvodu", neboť "ujednání o odstupném za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu je absolutně neplatným úkonem", přičemž větší část zůstatku na zůstavitelově účtu byla vytvořena "po připsání částky 240.000,- Kč".

Obvodní soud pro Prahu 6 - poté, co zjistil, že V. Ř. dne 2.12.2005 zemřel, a co usnesením vyhlášeným při jednání dne 13.3.2008 rozhodl, že v řízení bude na místě žalobce pokračováno s V. Ř. - rozsudkem ze dne 22.1.2009 č.j. 4 C 257/2004-73 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 26.638,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet" Obvodního soudu pro Prahu 6 "znalečné" ve výši 14.580,- Kč. Soud prvního stupně nejprve zjistil, že žalovaná nabyla podle pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 dědictví po Ing. O. J., že podle závěti ze dne 24.9.1994, vlastnoručně sepsané Ing. O. J., je dědicem jeho "movitého a nemovitého majetku" V. Ř. a že tedy oprávněným dědicem Ing. O. J. byl V. Ř., jehož majetek děděním nabyl žalobce. Žalovaná uzavřela manželství s Ing. O. J. dne 8.11.2003 a podle smlouvy ze dne 14.10.2003 každý z nich po uzavření manželství nabýval majetek do svého výlučného vlastnictví. Protože oprávněným zůstavitelovým dědicem byl V. Ř., má žalobce (jako jeho právní nástupce) právo na vydání majetku, které z dědictví nabyla žalovaná, a tedy i "pohledávky za pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů" ve výši 112.719,45 Kč.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.2009 č.j. 29 Co 308/2009-99 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.570,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněným dědicem po Ing. O. J. byl V. Ř. a že žalovaná je povinna "vydat žalobci žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení podle zásad stanovených v ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovozuje, že podle judikatury soudů "zařazení určité věci do aktiv dědictví není nezvratným důkazem toho, kdo věc nabyl" z dědictví, neboť "jiné osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví, se mohou domáhat svého práva k věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví po zůstaviteli v občanském soudním řízení", a že "pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví je závazné pro všechny účastníky řízení o dědictví, nikoli tedy, pokud jde o jejich vztah k osobám, které účastníky toho řízení nebyly", a vytýká soudům, že se nezabývaly tvrzením žalované, podle kterého "měla za zůstavitelem v době jeho smrti pohledávku ve výši 240.000,- Kč" a podle kterého se "ujala finančních prostředků, které zbyly po Ing. O. J. v celkové výši 225.438,90 Kč, jako domnělá dědička", přičemž se jí "do dispozice dostala částka o 14.561,10 Kč méně, než měla pohledávku za Ing. O. J., jejíž výše byla 240.000,- Kč". Žalovaná dále namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., otázku "zásadního právního významu" spatřuje v tom, zda "usnesení dědického soudu konstituuje, resp. je právním základem pohledávky jediného dědice, s nímž nebylo jako s dědicem jednáno, proti osobě domnělého dědice, který byl účastníkem dědického řízení a u něhož dědický soud v usnesení konstatoval, že pohledávka zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění .... 112.719,45 Kč, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. Uvedl, že sama žalovaná uvedla v průběhu dědického řízení do protokolu, že do aktiv dědictví náleží částka 112.719,45 Kč jako pohledávka zůstavitele za pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů a že pasiva dědictví tvoří "pouze náklady pohřbu po odečtení pohřebného"; žádná pohledávka žalované za zůstavitelem nebyla v průběhu dědického řízení uplatněna. Žalovaná uplatňuje svojí pohledávku za zůstavitelem "ryze účelově", stejně jako v řízení o dědictví nepravdivě uvedla, že se zůstavitelem neměla upraveny majetkové poměry za manželství, ačkoliv dohodou sepsanou do notářského zápisu ze dne 14.3.2003 bylo jejich společné jmění zúženo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné už proto, že soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné dokazováním zjištěno, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31 bylo určeno, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel Ing. O. J. se žalovanou ve společném jmění, činí 225.438,90 Kč, že do společného jmění manželů kromě finanční hotovosti "v držení poz. manželky" ve výši 500,- Kč" a "firmy zůstavitele podnikajícího jako fyzická osoba, předmět činnosti Vedení účetnictví, ve sdružení s V. Ř. bez hodnoty" náležely "zůstatek vkladu na sporožirovém účtu č. 0000499163/0800 na jméno J. (správně J.) O., vedeném u ČS, a.s. ve výši 124.369,30 Kč", "zůstatek vkladu na sporožirovém účtu č. 1555430113/0800, vedeném u ČS, a.s. ve výši 99.938,20 Kč" a "zůstatek vkladu na vkladní knížce č. 0265544070/0800 na jméno J. (správně J.) O. ve výši 631,40 Kč", že veškerý majetek, který tvořil společné jmění manželů, převzala žalovaná "s tím, že do aktiv dědictví se zařadí částka 112.719,45 Kč jako pohledávka zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů", že obvyklá cena zůstavitelova majetku činí 467.249,45 Kč, že výše "dluhů dědictví" činí 2.875,- Kč a že čistá hodnota dědictví činí 464.374,45 Kč, a potvrzeno, že žalovaná jako pozůstalá manželka nabyla veškerý majetek náležející do dědictví, jehož předmětem je "pohledávka zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů" ve výši 112.719,45 Kč, "podíl ve výši id. 1/2 na budově čp. 112, postavené na pozemku parc. č. st. 231/1, a podíl ve výši id. 1/2 na pozemku parc. č. st. 231/1 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP Rakovník na listu vlastnictví č. 42 po kat. území a obec Mutějovice, okres Rakovník, včetně příslušného podílu na garáži a venkovních úpravách, vše v ceně dle znaleckého posudku č. 1558/11/2004 znalce Vladimíra Hory 322.530,- Kč", a osobní automobil zn. Citroen ZX 1,4 l, rok výroby 1993, SPZ KLL 14-70, v ceně dle znaleckého posudku č. 449-01/04 znalce Stanislava Břízy 32.000,- Kč"; pasiva dědictví činily podle obsahu spisu "náklady pohřbu po odečtení pohřebného". Dne 3.8.2004 byla u Obvodního soudu pro Prahu 6 prohlášena závěť datovaná dnem 24.9.1994, kterou předložil zástupce V. Ř. advokát Mgr. Petr Řehák; podle této závěti zůstavitel Ing. O. J. odkázal "veškerý svůj movitý a nemovitý majetek" V. Ř. Dokazováním bylo zjištěno, že tato závěť byla vlastnoručně sepsána zůstavitelem Ing. O. J. Žalovaná v průběhu řízení před soudy mimo jiné namítala, že zůstaviteli vyplatila "odstupné za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu" ve výši 240.000,- Kč a že šlo pro obcházení zákona o "absolutně neplatný právní úkon".

Žalobce (jako právní nástupce závětního dědice V. Ř.) se žalobou domáhá z důvodu ochrany oprávněného dědice zaplacení 112.719,- Kč jako pohledávky, která byla v řízení o dědictví po Ing. O. J. označena jako "pohledávka zůstavitele za poz. manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů". Za výše uvedeného skutkového stavu bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právních otázek, jakým způsobem je ten, kdo dědictví nabyl, povinen vydat takovou pohledávku oprávněnému dědici a jaký na to mají (mohou mít) vliv případné dluhy zůstavitele, které se objevily až po skončení dědického řízení. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu v úplnosti vyřešeny a že jejich posouzení je pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné a že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice (§ 485 odst.1 občanského zákoníku).

Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky (§ 485 odst.2 občanského zákoníku).

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 občanského zákoníku). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto (srov. zejm. § 481 a násl. občanského zákoníku, § 175q o.s.ř.), že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu (srov. § 175a odst. 2 o.s.ř.) a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn) [srov. § 175x o.s.ř.]. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele.

Zjistí-li se až právní moci usnesení, kterým bylo skončeno řízení o dědictví, že soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům (osobám, které podle usnesení o dědictví nabyly majetek zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměly nabýt buď vůbec nebo v takovém rozsahu, v jakém jej nabyly) nebo že schválil jejich dohodu o vypořádání dědictví, přísluší oprávněnému dědici ochrana za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem.

I když je dědění jedním ze způsobů, jakým se nabývá vlastnictví (srov. § 132 odst.1 občanského zákoníku), neposkytuje se tomu, kdo podle pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná ochrana jako skutečnému vlastníku. Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je někdo jiný, než kdo byl účastníkem dědického řízení, má v rozsahu svého dědického práva vůči nepravému dědici právo na vydání majetku pocházejícího dědictví (hereditas petitio). Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčí uplynutím doby tří let, která začne běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno (§ 101 a § 105 občanského zákoníku).

Nepravý dědic je povinen vydat oprávněnému dědici majetek z dědictví - jak se uvádí v ustanovení § 485 odst.1 občanského zákoníku - "podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice"; vydání se samozřejmě týká nejen majetku, který byl zjištěn v průběhu řízení o dědictví, ale i majetku, k němuž při projednání dědictví nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo který vůbec do skončení dědického řízení (zatím) nevyšel najevo. Nepravý dědic, který nevěděl a ani nemohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný (nepravý dědic, který byl v dobré víře o svém dědickém právu), má při vydání majetku nabytého z dědictví oprávněnému dědici právo ponechat si užitky z dědictví a právo na náhradu nákladů, které vynaložil na majetek z dědictví. V případě, že nebyl v dobré víře o svém dědickém právu, musí nepravý dědic vydat oprávněnému dědici rovněž užitky z dědictví a může po oprávněném dědici požadovat pouze náhradu nutných nákladů, které vynaložil na majetek z dědictví.

Uplatnění "zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby nepravý dědic neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice", při vydání majetku z dědictví v první řadě znamená, že nepravý dědic musí vydat oprávněnému dědici vše, co nabyl jako majetek z dědictví, samozřejmě včetně toho majetku, k němuž při projednání dědictví nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo který do skončení dědického řízení nevyšel najevo (a nebyl proto dosud projednán v řízení o dědictví jako zůstavitelův majetek); ve svých důsledcích jde o nastolení takového právního a skutkového stavu, jaký by nastal, kdyby pravý dědic nabyl (místo nepravého dědice) zůstavitelův majetek již podle usnesení o dědictví, tedy, řečeno jinak, o tzv. naturální restituci. V případě, že to již není dobře možné, například proto, že nepravý dědic věc patřící do dědictví v mezidobí převedl na jiného nebo že majetek (jeho části) z dědictví spotřeboval, zničil, poškodil nebo zašantročil, je nepravý dědic povinen - jak vyplývá z ustanovení § 458 odst.1 občanského zákoníku - poskytnout pravému dědici peněžitou náhradu (tzv. relutární restituci).

Vydá-li nepravý dědic majetek z dědictví pravému dědici, nic se tím nemění na (formálním) výsledku dědického řízení po zůstaviteli. Usnesení o dědictví, kterým soud potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům nebo kterým schválil jejich dohodu o vypořádání dědictví, je i nadále pravomocné a vykonatelné; náprava (objektivně) protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že dědictví nabyl nepravý dědic, je tu nastolena jen (a právě) tím, že nepravý dědic vydal majetek nabytý z dědictví pravému dědici způsobem tzv. naturální nebo relutární restituce.

Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (§ 470 odst.1 občanského zákoníku). Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§ 470 odst.2 občanského zákoníku).

Zjistí-li se po skončení dědického řízení, že pravým zůstavitelovým dědicem je někdo jiný, než kdo byl za dědice označen v pravomocném usnesení o dědictví, odpovědnost nepravého dědice, který nabyl dědictví, za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy tím není dotčena. Výrok usnesení o dědictví, který určuje, kdo je zůstavitelovým dědicem, je totiž závazný pro každého (srov. též právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004); vyplývá z toho mimo jiné, že i ten, kdo není pravým zůstavitelovým dědicem, je povinen uhradit až do výše ceny nabytého dědictví věřitelům přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a zůstavitelovy dluhy, a že odpovědnost za dluhy se týká nejen dluhů, které byly zjištěny za řízení o dědictví, ale i těch, k nimž nebylo při projednání dědictví přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo které se objevily až po právní moci usnesení o dědictví.

Spočívá-li povinnost nepravého dědice vydat majetek nabytý dědictvím na "zásadách bezdůvodného obohacení tak, aby nepravý dědic neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice", nemohou být v této souvislosti uvažována pouze aktiva dědictví. Výši majetku nabytého z dědictví ovlivňují rovněž pasiva dědictví (přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a zůstavitelovy dluhy), které nepravý dědic uhradil. Vzhledem k tomu, že bezdůvodné obohacení nepravého dědice na újmu pravého dědice vyjadřuje vždy jen rozdíl mezi aktivy a pasivy dědictví a že je třeba přitom vzít v úvahu nejen majetek a dluhy, které byly zjištěny za řízení o dědictví, ale také aktiva a pasiva dědictví, k nimž nebylo přihlédnuto z důvodů uvedených v ustanovení § 175 odst.3 o.s.ř. a § 175l odst.1 části druhé věty za středníkem o.s.ř. nebo která do skončení dědického řízení nevyšla najevo, dospěl dovolací soud k závěru, že oprávněnému dědici náleží při vydání dědictví, které nabyl podle usnesení o dědictví nepravý dědic, zůstavitelův majetek jen do výše čisté hodnoty dědictví, dané rozdílem mezi aktivy a pasivy dědictví.

V projednávané věci majetek zůstavitele Ing. O. J. - jak vyplývá z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 zn. 26 D 458/2004 - tvořily kromě spoluvlastnického podílu na nemovitostech v Mutějovicích a osobního automobilu vklad na sporožirovém účtu č. 0000499163/0800 u České spořitelny, a.s. "na jméno J. O.", na němž byl ke dni smrti zůstavitele zůstatek ve výši 124.369,30 Kč, vklad na sporožirovém účtu č. 1555430113/0800 vedeném u České spořitelny, a.s. "na jméno J. O." se zůstatkem ke dni smrti zůstavitele ve výši 99.938,20 Kč a vklad na vkladní knížce č. 0265544070/0800 vedené u České spořitelny, a.s. "na jméno J. O., na němž byl v době smrti zůstavitele zůstatek ve výši 631,40 Kč. I když předmětem dědění byla práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtů a vkladu a nikoliv jen "zůstatky" na účtech a na vkladní knížce (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, který byl uveřejněn pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008) a i když ani peněžní prostředky na nich uložené nemohly patřit - jak je zřejmé z dohody zůstavitele a žalované uzavřené "ve smyslu ustanovení § 143a odst.3 občanského zákoníku o úpravě budoucích majetkových vztahů v manželství, sepsané do notářského zápisu vyhotoveného notářkou JUDr. Stanislavou Ferešovou dne 14.10.2003 - do společného jmění zůstavitele a žalované, je výsledkem dědického řízení, jak vyplývá z usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.5.2004 č.j. 26 D 458/2004-31, také to, že žalovaná nabyla z dědictví po Ing. O. J. rovněž tento majetek (práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtů a vkladu); není-li možné jej vydat v naturální podobě (převodem "majitelství" účtů a vkladu na žalobce v současné době), musí žalovaná poskytnout peněžitou náhradu, a to ve výši zůstatků vkladů ke dni smrti zůstavitele.

Žalovaná již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděla, že zaplatila zůstaviteli 240.000,- Kč jako "odstupné za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu", ačkoliv šlo pro obcházení zákona o absolutně neplatný právní úkon; bez ohledu na to, jak sama své právní jednání kvalifikovala, je z jejích podání zřejmé, že má (podle svého názoru) za zůstavitelem pohledávku z bezdůvodného obohacení, protože mu poskytla plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 odst.2 občanského zákoníku). I když tato pohledávka nebyla za řízení o dědictví zjištěna, jde - bude-li také prokázána - o zůstavitelův dluh, který má (může mít) vliv na povinnost žalované vydat žalobci majetek nabytý z dědictví po Ing. O. J. Soudy tedy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže se touto žalovanou tvrzenou pohledávkou blíže nezabývaly a nevypořádaly se sní ani v odůvodnění svých rozhodnutí.

Za dovolacího řízení dále vyšlo najevo, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomu, že V. Ř., jehož žalobou bylo zahájeno řízení v projednávaní věci, v průběhu řízení zemřel, soud prvního stupně správně rozhodl o tom, s kým bude v řízení na jeho místě pokračováno (§ 107 odst.1 o.s.ř.). Usnesení o tom, že v řízení bude nadále pokračováno se žalobcem V. Ř., vyhlásil při jednání konaném dne 13.3.2008, aniž by ho posléze písemně vypracoval a účastníkům (žalobci V. Ř. a žalované, popřípadě jejich zástupcům) řádně doručil; uvedené pochybení mělo za následek, že v řízení bylo pokračováno, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který po zahájení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. K této vadě, kterou neodstranil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 219a odst.1 písm.d) a § 221 odst.1 písm.a) o.s.ř. ani odvolací soud, přihlédl dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř., i když nebyla uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu