21 Cdo 3089/2007
Datum rozhodnutí: 09.07.2008
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb., § 151a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151b odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151b odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 151d odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 6 odst. 1 předpisu č. 111/1990Sb., § 1 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 22 odst. 1 písm. f) předpisu č. 229/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3089/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. f Č r, proti žalovanému CDV-2, LTD., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 97/2003 a 8 C 98/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2007 č.j. 56 Co 367/2006-242, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobami podanými u Okresního soudu v Bruntále dne 13.3.2003 domáhal, aby bylo určeno, že "neexistují" zástavní právo "zapsané na základě smlouvy ze dne 29.7.1992, uzavřené mezi Z. p. D. n. B., s.p. a A. O., a.s. k zajištění pohledávky ve výši 900.000,- Kč, jejímž předmětem jsou objekt bydlení se st.p.č. 272, objekt bydlení č.p. 193 se st.p.č. 273, objekt bydlení se st.p.č. 274 a objekt bydlení se st.p.č. 275, všechny zapsané na LV pro obec a k.ú. D. n. B. u K.tastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště B.", a zástavní právo "zapsané na základě smlouvy ze dne 15.7.1992, uzavřené mezi S. s. R., s.p. a A. O., a.s. k zajištění pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč k obytnému domu se st.p.č. 1655 o výměře 340 m2, k obytnému domu se st.p.č. 1656 o výměře 333 m2, a k parcele č. 1659 o výměře 899 m2, ostatní plocha - ostatní komunikace, zapsaným na LV pro obec a k.ú. R. u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště B.". Žaloby zdůvodnil zejména tím, že A. O., a.s. uzavřela v prvním případě se Z. p. D. n. B., s.p. k zajištění své pohledávky ve výši 900.000,- Kč z úvěrové smlouvy dne 29.7.1992 smlouvu o zřízení zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem a v druhém případě se S. s. R., s.p. k zajištění své pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč dne 15.7.1992 smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem. Dnem 24.6.1991 však ve smyslu ustanovení § 22 zákona č. 229/1991 Sb. zaniklo zástavcům státnímu podniku Z. p. D. n. B. a státnímu podniku S. s. R. k uvedeným nemovitostem sloužícím k bydlení jejich zaměstnanců právo hospodaření, "stát" jako vlastníka nemovitostí "reprezentoval" žalobce, uvedeným státním podnikům vznikl k nemovitostem ze zákona nájemní vztah a nemohly je dát do zástavy bez souhlasu žalobce. Zástavní právo k uvedeným nemovitostem proto nevzniklo.

Okresní soud v Bruntále - poté, co řízení o obou žalobách spojil ke společnému řízení a co usnesením ze dne 10.6.2004 č.j. 8 C 97/2003-71 připustil, aby na místo dosavadní žalované Č. o. b., a.s., vstoupil do řízení CDV-2, LTD - rozsudkem ze dne 30.3.2006 č.j. 8 C 97/2003-217 žalobu o určení "neexistence" zástavního práva zapsaného na základě smlouvy ze dne 29.7.1992 zamítl, žalobě o určení "neexistence" zástavního práva zřízeného podle smlouvy ze dne 15.7.1992 vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil nejprve, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, že oběma zástavcům dnem 24.6.1991 zaniklo podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. k uvedeným nemovitostem právo hospodaření a nemovitosti byly od tohoto dne ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 229/1991 Sb. ve správě žalobce, jestliže v té době sloužily zemědělské výrobě, a že zástavní věřitel (právní předchůdce žalovaného) nemohl být při uzavření zástavních smluv ze dne 15.7. a 29.7.1992 v dobré víře, že zástavci byli oprávněni věci zastavit. Nemovitosti zastavené smlouvou ze dne 15.7.1992 podle soudu prvního stupně představovaly zemědělský majetek ve smyslu ustanovení § 1 odst.1 písm.c) zákona č. 229/1991 Sb. Ohledně nemovitostí daných do zástavy podle smlouvy ze dne 29.7.1992 však žalobce neprokázal, že by "domy v k.ú. D. n. B." byly ještě ke dni 24.6.1991 "využívány" k ubytování zaměstnanců Z. p. D. n. B.; nebylo proto možné prohlásit zástavní smlouvu ze dne 29.7.1992 "za neplatnou pro rozpor s ustanovením § 22 odst.1 písm.f) zákona o půdě".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.1.2007 č.j. 56 Co 367/2006-242 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. B. Odvolací soud nejprve dovodil, že "domy v k.ú. D. n. B." sloužily k ubytování zaměstnanců zemědělské organizace, aniž by byla významná "absence listin prokazujících, že v označených domech bydleli právě ke dni 24.6.1991 zaměstnanci Z. p. D. n. B., s.p."; není totiž - vzhledem k tomu, že žalovaný potvrdil, že v každém z domů bydlel zaměstnanec "státního zemědělského podniku" - rozhodující, zda osoby, které byty užívaly, přestaly případně před datem 24.6.1991 vykonávat práci pro zemědělský podnik či okolnost, zda tytéž osoby pracovaly v rámci zemědělství pro Z. p. D. n. B., s.p. či pro jinou zemědělskou organizaci. Protože se žalobce stal s účinností ode dne 24.6.1991 správcem předmětných nemovitostí, nebyl zástavce Z. p. D. n. B., s.p. oprávněn dát předmětné nemovitosti do zástavy bez jeho souhlasu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní věřitel A. O., a.s. byl v dobré víře o tom, že zástavce byl oprávněn nemovitosti zastavit. Zástavní věřitel totiž vycházel "při přijetí zástavy" z údajů evidence nemovitostí a "obsah příslušného výpisu z této evidence dokládá dobrou víru zástavního věřitele, že zástavce byl oprávněn nemovitosti zastavit", navíc "v případě pochybností nastupuje nevyvratitelná domněnka o existenci dobré víry". Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že zástavní smlouva byla býv. S. n. v B. "registrována s účinky ke dni 18.9.1992 č. reg. 1 R III 554/92" a že "interpretace § 1 odst. 1 zákona o půdě z hlediska rozsahu zemědělského majetku prodělala určitý vývoj a nelze proto klást k tíži původnímu zástavnímu věřiteli případný nedostatek vědomí o tom, že zástavní dlužník při uzavření zástavní smlouvy dne 29.7.1992 disponoval se zemědělským majetkem státu, ačkoli k tomu nebyl oprávněn". Nemovitosti dané do zástavy podle smlouvy ze dne 29.7.1992 jsou proto ve prospěch žalované zatíženy zástavním právem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukázal na právní názor vyjádřený v "rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2188/2003-165 ze dne 14.5.2004", a namítá, že se plně vztahuje i na projednávanou věc a že tedy zástavní věřitel musel vědět "o zániku užívacího práva státního podniku" a nemohl být při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře, že by zástavce byl oprávněn nemovitosti zastavit. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné otázku, zda zástavní věřitel přijal ve smyslu ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku nemovitosti, zastavené podle zástavní smlouvy ze dne 29.7.1992, v dobré víře, že zástavce (Z. p. D. n. B., s.p.) je oprávněn je zastavit, za situace, kdy právo hospodaření k uvedeným nemovitostem, od něhož zástavce odvozoval své oprávnění dát nemovitosti do zástavy, ze zákona [podle ustanovení § 22 zákona č. 229/1991 Sb.] již dnem 24.6.1991 zaniklo. Uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 29.7.1992, je třeba i nyní zkoumat především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen "obč. zák.).

Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.

Podle ustanovení § 151b odst.6 obč. zák. jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až účinností smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy), k níž dochází její registrací státním notářstvím (modus adquirendi).

Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy (například právo hospodaření); dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - byla-li tato smlouva registrována státním notářstvím - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře). Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo k ní má právo hospodaření, popřípadě že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, že k ní má právo hospodaření, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

V projednávané věci odvolací soud dovodil dobrou víru zástavního věřitele (A. O., a.s. - právní předchůdkyně žalovaného) při přijetí zástavy poskytnuté na základě zástavní smlouvy ze dne 29.7.1992 z toho, že zástavní věřitel "vycházel z údajů dle evidence nemovitostí", že zástavní smlouva byla dne 18.9.1992 registrována státním notářstvím a že "interpretace § 1 odst. 1 zákona o půdě z hlediska rozsahu zemědělského majetku prodělala (ode dne účinnosti zákona) určitý vývoj a ustálila se až posléze, a nelze proto klást k tíži původnímu zástavnímu věřiteli případný nedostatek vědomí o tom, že zástavní dlužník při uzavření zástavní smlouvy dne 29.7.1992 disponoval se zemědělským majetkem státu, ačkoli k tomu nebyl oprávněn".

I když zástavce státní podnik Z. p. D. n. B. byl podle výpisu z evidence nemovitostí (listu vlastnictví pro obec a katastrální území D. n. B.) ze dne 6.5.1992 uveden v kolonce "Název, jméno vlastníka (sídlo, adresa)", bylo potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že v zápisu se výslovně uvádí právní forma zástavce ("Čs. stát Z. p. D. n. B., st.p.") a že věci, s nimiž hospodařil státní podnik, byly ve státním vlastnictví a státní podnik k nim měl (mohl mít) jen právo hospodaření (srov. tehdy platné ustanovení § 6 odst.1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku). Výpis z evidence nemovitostí ze dne 6.5.1992 tedy mohl dokládat (každému, kdo zachová náležitou opatrnost při zjišťování rozhodných skutečností) pouze to, že státní podnik Z. p. D. n. B. má k zastavovaným nemovitostem právo hospodaření.

Při posouzení, zda zástavní věřitel (právní předchůdce žalovaného) byl při přijetí zastavovaných nemovitostí v dobré víře, že státní podnik Z. p. D. n. B. je oprávněn nemovitosti zastavit, mělo být dále - jak správně uvádí žalobce - přihlédnuto k tomu, že dnem 24.6.1991 nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který se vztahoval mimo jiné též na "obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě, nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavených pozemků" [srov. § 1 odst.1 písm.c) tohoto zákona], a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem 24.6.1991) zanikalo mimo jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu [srov. § 22 odst.1 písm.f) tohoto zákona]. Protože podle jednoho ze základních principů českého právního řádu "neznalost zákona neomlouvá" nikoho, a tedy ani zástavního věřitele, nemohl se zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 29.7.1992 spokojit s tím, komu podle zápisu v evidenci nemovitostí svědčí právo hospodaření k zastavovaným nemovitostem. Protože zástavní smlouvu uzavíral po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a protože věděl (musel vědět), že mu státní podnik Z. p. D. n. B. dává do zástavy "zemědělský majetek", měl (musel mít) - zejména vzhledem k ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. - důvodné pochybnosti o tom, zda zástavce opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo. Za této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to - jak vyplývá z výsledků dokazování - neučinil a nedodržel tak běžnou (obvyklou) opatrnost potřebnou při uzavírání každé zástavní smlouvy, nemohl být v dobré víře, že by státní podnik Z. p. D. n. B., kterému v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 29.7.1992 právo hospodaření ve skutečnosti již nenáleželo, byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit.

Zástavní smlouva ze dne 29.7.1992 byla - jak soudy za řízení zjistily - registrována rozhodnutím býv. S. n. v B. ze dne 18.9.1992 pod č. 1 R III 554/92. I když státní notářství mělo při svém rozhodování zkoumat též právní titul, na základě kterého zástavce dával nemovitosti do zástavy, nemá jeho opomenutí v tomto směru v projednávané věci právní význam. Z nesprávného postupu státního notářství při rozhodování o registraci zástavní smlouvy totiž není možné usuzovat na dobrou víru zástavního věřitele, neboť nic nevypovídá o tom, jak zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy postupoval (měl postupovat).

Na dobrou víru zástavního věřitele nelze důvodně usuzovat ani z toho, že "interpretace § 1 odst. 1 zákona o půdě z hlediska rozsahu zemědělského majetku prodělala (ode dne účinnosti zákona) určitý vývoj a ustálila se až posléze". Podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu zaniklo dnem 24.6.1991 a při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 29.7.1992 tedy šlo o právní úpravu v době uzavření zástavní smlouvy účinnou, jejíž neznalost neomlouvá nikoho, a tedy ani zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. července 2008

JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.

předseda senátu