21 Cdo 3088/2009
Datum rozhodnutí: 26.01.2010
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb., § 30 odst. 3 předpisu č. 219/2000Sb., § 232 odst. 1 a 2 obch. zák., § 462 obč. zák., § 706 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.03.2006, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 3088/2009 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Č. r. - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému S. b. d. N.h. (zkratka SBD NH), o 210.166,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 380/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2009 č.j. 11 Co 80/2009-72, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 210.166,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.8.2006 sp. zn. 99 D 2234/2005 jí ve smyslu ustanovení § 462 občanského zákoníku jako odúmrť připadl po zůstaviteli B. V. majetek, do něhož patří též "členský podíl včetně práv a povinností ve S. b. d. N. h."; v dědickém řízení byla hodnota členského podílu stanovena na základě znaleckého posudku ve výši 240.000,- Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě členského podílu ve výši 240.000,- Kč, žalovaný jí však zaplatil pouze "vypořádací podíl" ve výši 29.834,- Kč. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení zbývajících 210.166,- Kč.
Žalovaný uvedl, že žalobkyni připadl majetek po zůstaviteli B. V. jako odúmrť a že se proto "nestala dědicem zůstavitele a tudíž ani členem družstva a nenabyla práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu". Podle ustanovení § 232 odst. 3 obchodního zákoníku má dědic, který se nestal členem družstva, nárok na vypořádací podíl člena, jehož členství zaniklo, a nikoliv "na jakoukoliv jinou část majetku družstva, na členský podíl". Družstvo nemůže převádět členský podíl za cenu, kterou by bylo možné za převod takového členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout, a není proto důvod, aby žalobkyni hodnotu členského podílu hradilo; po novém členovi a nájemci předmětného bytu je družstvo oprávněno požadovat pouze nominální hodnotu členského vkladu, tedy "podíl odpovídající hodnotě daného bytu, který je veden v účetnictví".
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.10.2008 č.j. 33 C 380/2007-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že stát nabyl dědictví po zemřelém B. V. podle ustanovení § 462 občanského zákoníku jako odúmrť a že, i když má v dědickém řízení postavení obdobné jako dědic, "členství v družstvu na stát nepřešlo". Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. se stát nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit anebo členství v něm nabýt převodem; "smyslem tohoto ustanovení je zamezit jakékoliv účasti státu v bytovém družstvu". Protože se "stát ani nechoval jako člen družstva, neučinil žádné kroky směřující k tomu, aby se členem družstva stal, nepovažoval se za člena družstva a byt, k němuž měl zemřelý nájemní vztah a jehož užívání bylo součástí práv a povinností člena družstva, pouze vyklidil a předal klíče žalovanému". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena členského podílu v bytovém družstvu žalovaného byla určena pro potřeby dědického řízení v rámci určení pasiv a aktiv dědictví, že však předmětem dědictví "nadále zůstává členský podíl, tj. souhrn práv a povinností, který byl pro potřeby dědického řízení toliko oceněn částkou 240.000,- Kč". Ze žádného právního předpisu ani rozhodnutí soudu nevyplývá pro stát právo požadovat po žalovaném částku 240.000,- Kč představující tržní hodnotu členského podílu, která byla stanovena pro účely dědického řízení. Kdyby se žalobkyně stala členem bytového družstva, mohla by se pouze podílet na právech a povinnostech jako člen družstva, mohla by za splnění zákonných podmínek eventuelně s tímto podílem nakládat, převést ho na jinou osobu a získat tak tržní cenu; protože se "žalobkyně členem bytového družstva stát nemohla a ani nestala, nemůže uplatňovat tato práva".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.3.2009 č.j. 11 Co 80/2009-72 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dále zdůraznil, že "odúmrť není dědictví" a že proto stát "v postavení nabyvatele odúmrti nemá postavení dědice" a "nepřechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na stát". Členství zemřelého B. V. v družstvu žalovaného zaniklo jeho smrtí, "není zde dědice, který by mohl družstvo požádat o členství, a stát nemá být členem družstva jako soukromoprávní korporace". Družstvu "nesvědčí členský podíl, tj. ani nenabývá jeho tržní hodnotu, družstvo samo je vlastníkem bytu a nemůže být členem družstva, tj. sebe sama". Podle právního názoru vyjádřeného v "nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/2000" mohlo "k přechodu členských práv a povinností dojít pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným způsobem než děděním, a jestliže připadlo dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát dědicem, proto se nemohl stát ani nositelem členských práv a povinností". Odvolací soud uzavřel, že "stát má právo na vypořádací podíl a že tento podíl byl státu vyplacen poté, co si žalovaný započetl náklady spojené s opravami bytu a jeho vyklizením po úmrtí zůstavitele".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s právním názorem, že členství v družstvu na stát nepřešlo a že má proto nárok pouze na vypořádací podíl, který se "rovná výplatě majetkové účasti dosavadního člena družstva". Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. se stát sice nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit anebo členství v něm nabýt převodem, ale v případě odúmrti dochází k přechodu majetku na stát na základě zákona; s tímto majetkem pak příslušná organizační složka naloží v souladu s tímto zákonem. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, neboť považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst.1 a 2 obchodního zákoníku).
Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. § 706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006).
Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení § 61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku k rozhodnému okamžiku.
Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení § 232 obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bude uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.
Právní úprava obsažená v ustanovení § 706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v § 706 odst.3 občanského zákoníku) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst.1 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst.1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462 občanského zákoníku, § 175q odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst.1 občanského zákoníku, § 175p o.s.ř., § 175q odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení § 472 odst.2 občanského zákoníku (§ 175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.).
Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný zůstavitelův majetek.
Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).
Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.
Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo; názor žalovaného, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.
Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§ 472 odst.1 občanského zákoníku). Kdyby stát měl - jak uvádí žalovaný - mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát.
Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 13 odst.1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. § 30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. § 21 občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. § 7 zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu ustanovení § 30 odst.3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými dědici.
Protože zůstavitelovo členství v bytovém družstvu nezaniklo, ale přešlo - jak uvedeno výše - na žalobkyni, které podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu, nemůže žalobkyně, dokud nezaniklo její členství v družstvu, požadovat po žalovaném vyplacení hodnoty tohoto členského podílu. Nebylo-li prokázáno (a ani tvrzeno), že by členství žalobkyně - poté, co na ni přešel z důvodu tzv. odúmrti majetek po zůstaviteli B. V. - zaniklo, rozhodly soudy správně (byť z ne zcela přiléhavých důvodů), když žalobu zamítly.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r. předseda senátu