21 Cdo 3087/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2006
Dotčené předpisy: § 229 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 118a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3087/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně JUDr. K. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. P. S., CSc., a 2) H. S., o 5.600,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003 č.j. 52 C 371/2002-35 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2004 č.j. 47 Co 104/2004-52, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 30/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2005 č.j. 1 Co 84/2005-27, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2003 č.j. 52 C 371/2002-35 uložil žalovaným 1) a 2), aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně 1.450,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 29.5.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 4.150,- Kč s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 12.500,- Kč od 9.5.2001 do 30.8.2001 a s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 5.600,- Kč od 31.8.2001 do 28.5.2003 a 5% úroku z prodlení ročně z částky 1.450,- Kč od 29.5.2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování o požadavku žalobkyně na zaplacení odměny za poskytnutou právní pomoc vycházel ze závěru, že všechny rozhodující skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné a že proto o nich není třeba provádět dokazování. Oproti názoru žalobkyně dovodil, že nedošlo k platnému sjednání smluvní odměny a že žalobkyně má proto nárok na odměnu mimosmluvní s přihlédnutím k hodnotě zastupované věci a její složitosti; výši mimosmluvní odměny současně vypočetl.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.9.2004 č.j. 47 Co 104/2004-52 rozsudek městského soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že městský soud nevydal tzv. překvapivé rozhodnutí a že nebyl povinen - jak se žalobkyně domnívala - poučovat účastníky podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř., neboť posoudil nárok žalobkyně v souladu s jejím právním názorem ("a nikoliv snad jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ušlého zisku či náhradu škody) a je "již otázkou důkazní, nakolik žalobkyně unesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno", a že městský soud "zvolil ve svém právním hodnocení pro žalobkyni nejpříhodnější variantu, totiž že žalobkyni náleží odměna za právní služby ve výši stanovené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, a to v rozsahu, který byl městským soudem zjištěn v souladu s pravidly nikoliv odporujícím požadavkům formální logiky".

Proti těmto rozsudkům městského a krajského soudu podala žalobkyně žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. Naplnění tohoto zmatečnostního důvodu spatřuje v tom, že v původním řízení nebyla poučena podle ustanovení § 118a odst.1 a 2 o.s.ř.; dospěl-li městský soud oproti názoru žalobkyně k závěru (byť podle žalobkyně nesprávnému), že nárok se "odvíjí od příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně", měla být žalobkyně poučena, neboť "rozhodně nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, resp. je neuvedla úplně". Názor krajského soudu, podle kterého věc byla posouzena podle právního názoru žalobkyně, je chybný, neboť žalobkyně byla a je dosud přesvědčena o tom, že uplatněný nárok měl být posouzen podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. o smluvní odměně, zatímco soudy v původním řízení dovodily, že ujednání o smluvní odměně je neplatné a že proto žalobkyně má nárok jen na mimosmluvní odměnu.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.2.2005 č.j. 51 C 30/2004-13 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že právní názor městského soudu byl totožný s právním názorem žalobkyně a že městský soud stejně jako žalobkyně "zvolil analogicky (tedy podpůrně) § 6 až 12 vyhlášky č. 177/1996 Sb. jako metodu, která měla sloužit pouze k určení výše poměrné části sjednané smluvní odměny". Městský a krajský soud neměly "procesní povinnost žalobkyni poučovat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. a v návaznosti na to ani podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř." a nemohly jí tedy odejmout možnost jednat před soudem.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1.6.2005 č.j. 1 Co 84/2005-27 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "řízení před nalézacími soudy není postiženo procesní vadou spočívající v nedostatku poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., neboť zde nebyl odlišný právní názor nalézacích soudů a uplatněný nárok žalobkyní", a zdůraznil, že i případný nesprávný postup soudů, v důsledku něhož nebylo poskytnuto účastníkům řízení poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř., nelze kvalifikovat jako odnětí možnosti účastníka jednat před soudem a nezakládá zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a os.ř. je vybudována na objektivním principu a že proto její porušení "automaticky znamená naplnění skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř.". Soudům obou stupňů žalobkyně dále vytýká, že se nezabývaly jejím tvrzením, že v původním řízení nebyl proveden důkaz její účastnickou výpovědí, ačkoliv rovněž v této skutečnosti spatřovala naplnění zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř.; podle jejího názoru jen výslech žalobkyně jako účastníka řízení mohl být důkazním prostředkem způsobilým k prokázání právních služeb poskytnutých žalovaným. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu spatřuje "v otázce, zda v případě, že účastníku nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, toto znamená, že řízení je postiženo vadou, je či není tato vada odnětím možnosti účastníku jednat před soudem, to vše v případě, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci", a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.b),

§ 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení

§ 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.

Poučovací povinnost soudu poskytovanou při jednání účastníkům občanského soudního řízení upravuje § 118a o.s.ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce - jak vyplývá z obsahu dovolání - v řešení právní otázky, zda nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst.1 nebo 2 o.s.ř. představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem.

Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003 sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004), že se jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a nikoliv tedy o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.), nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. I kdyby tedy žalobkyni nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná poučení podle ustanovení § 118a odst.1, 2 nebo 3 o.s.ř., odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů správně dovodil, že tím nebyl (nemohl být) naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemůže mít z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.

Žalobkyně dále v dovolání dovozuje, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, "že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že nebyl v nalézacím řízení proveden důkaz její účastnickou výpovědí, ačkoliv byl navrhován". Protože kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu