21 Cdo 3081/2016
Datum rozhodnutí: 04.11.2016
Dotčené předpisy: § 485 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 460 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 487 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 474 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 474 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 475 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 475 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 159a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2004, § 159a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2004, § 159a odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2004



21 Cdo 3081/2016
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích, Bratislavská č. 550/25, proti žalované Ing. Z. P. , zastoupené Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí č. 109/1, o ochranu oprávněného dědice, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 23/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 č.j. 18 Co 318/2014-251, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Josefa Cardy, advokáta se sídlem v Brně, Jakubské náměstí č. 109/1.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou dne 29.5.2008 u Okresního soudu v Břeclavi (a doplněnou podáními ze dne 8.12.2008 a 12.5.2010) domáhal, aby mu žalovaná vydala "po zůstaviteli O. S., nar. 16.3.1957, r.č. 57.03.16/1860, posledně bytem Z., zemřelém dne 7.10.2004, majetek z dědictví, uvedený v usnesení Okresního soudu v Břeclavi č.j. D 1309/2004-68, Nd 308/2004, v právní moci ode dne 20.7.2005, a to budovu na pozemku p.č.st. 259, pozemek p.č.st. 259 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 1649/1 zahrada, pozemek p.č. 3097/3 orná půda a pozemek ve zjednodušené evidenci - parcela původ Přídělový plán nebo jiný podklad (GP) p.č. 5844, vše zapsané na Listech vlastnictví č. 245 a 1326 pro obec a k.ú. Z., okres B.", a osobní automobil "typ Škoda 105 S, rok výroby 1984, reg. značky BVH 85-38, přívěs PO 1, reg. značky 10 BVA-47, rok výroby 1998". Žalobce má za to, že je oprávněným dědicem po zůstaviteli (svém bratru) O. S. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi zn. D 1309/2004 žalobce zjistil, že žalovaná předložila soudu v řízení o dědictví "potvrzení spolužití žalované se zůstavitelem". Podle žalobce se tato listina "nezakládá na pravdě", neboť zůstavitel žil v Z. se svým otcem, "rekonstruoval rod. dům a byl tu i trvale hlášen" a za žalovanou jezdil pouze "někdy o víkendech". Žalobce proto požaduje, aby mu žalovaná vydala uvedený majetek po zůstaviteli O. S. podle "zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměla majetkový prospěch na újmu pravého dědice".
Žalovaná namítla promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť usnesení o dědictví po zůstaviteli O. S. ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68 nabylo právní moci dne 20.7.2005 a žalobce se domáhal ochrany oprávněného dědice až změnou žaloby ze dne 4.12.2008, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Okresní soud v Břeclavi nejprve usnesením ze dne 25.11.2010 č.j. 10 C 23/2010-89 připustil změnu žaloby a rozsudkem ze dne 25.11.2010 č.j. 10 C 23/2010-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.900,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Josefa Cardy. Vzhledem k tomu, že usnesení o dědictví ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68 nabylo právní moci dne 20.7.2005 a že v souladu s ustanovením § 105 občanského zákoníku začala dne 21.7.2005 běžet tříletá promlčecí lhůta uvedená v ustanovení § 101 občanského zákoníku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že právo žalobce na ochranu oprávněného dědice je promlčené. Vzal přitom v úvahu, že ze všech žalobcových podání vyplývá, že se "nejprve opakovaně výslovně" domáhal žaloby "na obnovu dědického řízení", zatímco právo na ochranu oprávněného dědice ve smyslu ustanovení § 485 odst. 1 občanského zákoníku uplatnil teprve podáním ze dne 4.12.2008, doručeným soudu dne 8.12.2008, tedy až po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty; žaloba na obnovu řízení a žaloba na ochranu oprávněného dědice představují uplatnění dvou zcela odlišných a různých právních nároků a běh promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění práva na ochranu oprávněného dědice tak mohl být zastaven až ke dni 8.12.2008.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.10.2011 č.j. 18 Co 72/2011-109 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Po zjištění, že již v podání ze dne 28.5.2008 žalobce navrhl také určení, že "V. S., je dědicem a V. S. st. a Ing. P. nejsou dědici po O. S.", a že v navazujícím podání ze dne 4.12.2008, doručeném soudu dne 8.12.2008, bylo mimo jiné uvedeno, že "správně jde o žalobu na ochranu oprávněného dědice", odvolací soud dovodil, že podání ze dne 8.12.2008 nelze považovat za změnu dřívějšího návrhu ve smyslu ustanovení § 95 občanského soudního řádu, ale pouze za doplnění návrhu ze dne 28.5.2008. Má-li po doplnění jít o žalobu podle ustanovení § 485 občanského zákoníku, byl návrh u soudu podán ve tříleté promlčecí lhůtě.
Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 3.6.2014 č.j. 10 C 23/2010-218 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 21.200,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Josefa Cardy. Jelikož zůstavitel O. S. nezanechal žádné potomky, jsou jeho zákonnými dědici "osoby vyjmenovány v tzv. druhé dědické skupině"; k dědictví byli povoláni zůstavitelův otec V. S., a spolužijící osoba Ing. Z. P. (žalovaná), kteří mezi sebou uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, podle níž každý z nich nabyl část majetku po zůstaviteli, a soud tuto dohodu schválil. Žalobce nemůže být zákonným dědicem coby bratr zůstavitele, neboť sourozenci jsou jako zákonní dědicové uvedeni až v tzv. třetí dědické skupině. Z toho důvodu nemůže být žalobce oprávněným dědicem zůstavitele a jeho dědické právo nebylo porušeno ve prospěch údajného nepravého dědice - žalované. Žalobce tedy nebyl ve věci aktivně legitimován, a proto soud prvního stupně žalobu jako neopodstatněnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.11.2015 č.j. 18 Co 318/2014-251 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.826,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Josefa Cardy. Odvolací soud nejprve k námitce žalobce dovodil, že soudce JUDr. Petr Sladký není vyloučen z projednávání a rozhodování o odvolání žalobce, a poté dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně o tom, že žalobce by mohl být dědicem po O. S. na základě závěti anebo dědicem ze zákona ve třetí skupině podle ustanovení § 475 odst. 1 občanského zákoníku jako sourozenec zůstavitele, kdyby tu nebyl žádný dědic druhé skupiny, resp. všichni, kteří dědili ve druhé skupině, tj. Ing. Z. P. a V. S., by byli dědici nepravými. Jestliže žalobce podal žalobu oprávněného dědice pouze proti žalované, pak - i kdyby bylo prokázáno, že skutečně nebyla pravou zůstavitelovou dědičkou - byl by dědicem ve druhé skupině sám V. S. Tomu, aby žalobce tvrdil a prokazoval, že V. S. byl dědicem nepravým, brání okolnost, že V. S. ani jeho právní nástupci (po jeho smrti dne 29.2.2008) nejsou účastníky řízení v projednávané věci. Jelikož žalobce není ve věci aktivně legitimován, soud prvního stupně zamítl žalobu v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaná "neprokázala podmínky vzniku nároku na zařazení do druhé dědické skupiny", neboť předložila pouze potvrzení ze dne 10.1.2005, které "při pouhém shlédnutí" nemohlo být důkazem o tom, že je oprávněnou dědičkou. Z toho důvodu soud neměl schválit dohodu dědiců, neboť byla v rozporu s právními předpisy. Žalobce má rovněž za to, že se soudy měly nejprve zabývat (jako předběžnou otázkou) platností usnesení, kterým byla schválena dohoda o dědictví mezi V. S., a žalovanou. Kdyby bylo rozhodnuto, že usnesení je neplatné, musel by být zjištěn správně okruh dědiců, kterým by byl pouze pan V. S., a po jeho úmrtí by předmětný majetek získal žalobce, čímž by byl aktivně legitimován k podání žaloby. Jelikož se žalobce domnívá, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl. Souhlasí s názory soudů obou stupňů a ohledně předloženého potvrzení ze dne 10.1.2005 odkázala na své "vyjádření k žalobě ze dne 22.10.2010 a na důkazy v něm označené a soudem prvního stupně provedené".
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že k dědění po zůstaviteli O. S., byli povoláni jako dědicové ve druhé dědické skupině jeho otec V. S. a "spolužijící osoba" Ing. Z. P., kteří mezi sebou uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví schválenou usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68, jež nabylo právní moci dnem 20.7.2005. Dědic V. S. zemřel dne 29.2.2008 a řízení o dědictví bylo usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19.5.2008 č.j. 41 D 334/2008-13 zastaveno s odůvodněním, že zůstavitel nezanechal žádný majetek; podle obsahu spisu V. S. nezanechal závěť a posloupnost dědění ze zákona by svědčila jako jeho synovi též žalobci. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda je oprávněn požadovat vydání dědictví podle ustanovení § 485 odst. 1 občanského zákoníku ten, kdo dovozuje své právo na dědictví z dědické posloupnosti po osobě, která jako zůstavitelův dědic nabyla část jeho majetku a jejíž dědický podíl by byl vyšší, kdyby další zůstavitelův majetek nebyl jiný (podle žalobce "nepravý") dědic. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel O. S. zemřel dne 7.10.2004 a že ochrana oprávněného (pravého) dědice se řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli, je třeba ochranu oprávněného dědice zůstavitele i v současné době posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho smrti, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2004 (dále jen "obč. zák.") a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2004 (dále jen "OSŘ").
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.
Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem po zůstaviteli je někdo jiný (než ten, kdo je jako dědic označen v usnesení o dědictví), je povinen ten, kdo (tímto způsobem) dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který má z dědictví, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice (§ 485 odst. 1 obč. zák.); to platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť podle ustanovení § 462 obč. zák. (§ 487 obč. zák.).
Aktivní věcnou legitimaci k vydání dědictví podle ustanovení § 485 odst. 1 a § 487 obč. zák. má - jak vyplývá z výše uvedeného a jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.10.1983 sp. zn. 10 Co 321/83, který byl uveřejněn pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 980/2007, který byl uveřejněn pod č. 46 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 1465/98, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 1854/2006) - ten, kdo nebyl účastníkem dědického řízení po zůstaviteli (a není ani jeho právním nástupcem) a kdo je oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem, bylo-li dědictví projednáno (řízení o dědictví bylo pravomocně skončeno). Oprávněným (pravým) dědicem zůstavitele se rozumí ten, kdo měl na základě dědění ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto titulů nabýt dědictví (zcela nebo zčásti) na místě toho, komu bylo potvrzeno nabytí dědictví (odúmrti) soudem v řízení o dědictví.
Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 474 odst.1 obč. zák.); dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však nejméně polovinu dědictví (§ 474 odst.2 obč. zák.).
Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst.1 obč. zák.); nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti (§ 475 odst.2 obč. zák.).
V projednávané věci bylo zjištěno, že v době smrti zůstavitele O. S. žil jeho otec V. S. Protože zůstavitel nezanechal žádné potomky, vyplývá z toho, že byli k dědictví povoláni dědici z tzv. druhé dědické skupiny (§ 474 odst. 1 obč. zák.), tedy otec zůstavitele (V. S.) a "spolužijící osoba" zůstavitele, za kterou byla pokládána žalovaná. Žalobce, který byl bratrem (sourozencem) zůstavitele, by připadal v úvahu jako zákonný dědic - jak správně soudy dovodily - pouze tehdy, kdyby nedědil otec zůstavitele V. S., a to až ve třetí skupině (§ 475 odst. 1 obč. zák.).
Žalobce v řízení opakovaně namítá, že žalovaná nebyla oprávněnou dědičkou zůstavitele, neboť ve skutečnosti (podle jeho názoru) nežila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Nicméně, i kdyby žalovaná vskutku nebyla osobou "spolužijící" se zůstavitelem, je v projednávané věci určující, že dědické právo po zůstaviteli bylo založeno ve druhé skupině (a nikoliv ve třetí skupině); v takovém případě by byl jediným oprávněným (pravým) zůstavitelovým dědicem ze zákona otec zůstavitele V. S. Protože dědické právo žalobce nemohlo být porušeno ve prospěch žalované, soudy správně dovodily, že žalobce není legitimován požadovat ve smyslu ustanovení § 485 odst.1 obč. zák. vydání majetku, který žalovaná nabyla po zůstaviteli O. S.
Žalobcova aktivní legitimace k vydání majetku, který má žalovaná z dědictví po zůstaviteli, nevyplývá ani z dědické posloupnosti ze zákona po jeho otci V. S.
Výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou - jak vyplývá zejména z ustanovení § 159a odst.1, 3 a 4 OSŘ - závazné pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a, samozřejmě pouze v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, též pro soudy, správní úřady a jiné orgány. Výjimku z tohoto pravidla představuje výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem); judikatura soudů již dříve dovodila, že výroky usnesení o dědictví určující dědické právo jsou závazné pro každého (srov. například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982 sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.10.1982 sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV na str. 751, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006 sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní rozhledy, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněné pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, uveřejněný pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Kdyby řízení o dědictví po otci žalobce V. S., zemřelém dne 29.2.2008, nebylo zastaveno a kdyby se žalobce stal jeho dědicem, vyplývá z výše uvedeného (mimo jiné) to, že by pro něho (jako právního nástupce otce V. S.) bylo závazné pravomocné usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68, a že by tedy bylo toto usnesení o dědictví závazné v projednávané věci také (v rozsahu jeho závaznosti) pro soudy. Znamená to mimo jiné, že žalobce není oprávněn (z titulu svého dědického práva po V. S., zemřelém dne 29.2.2008) zpochybňovat správnost (zákonnost) usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68, a tedy ani dědické právo žalované jako "spolužijící" osoby se zůstavitelem O. S., a že se soudy nemohly zabývat "platností" (správností) usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27.6.2005 č.j. D 1309/2004-68 a ani jím schválené dohody o vypořádání dědictví po O. S.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolacího soud přihlédl k tomu, že výše odměn má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Ing. Josef Carda osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,-Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2016
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu