21 Cdo 3079/2007
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 525 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 151a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151f odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3079/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C.-2, L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. P. N., a 2) T. a.s., oběma zastoupeným advokátem, o 10.671.746,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 9/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2007 č.j. 7 Cmo 309/2006-155, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

B. H., a.s., se žalobou podanou dne 25.11.1997 u býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě domáhala, aby jí J. Z., a žalovaní zaplatili 10.671.746,62 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky vůči žalovaným 1) a 2) pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to "budovy, občanská vybavenost, na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její právní předchůdkyně Z. b., a.s. poskytla J. Z. na základě úvěrové smlouvy ze dne 1.11.1993 úvěr ve výši 8.200.000,- Kč, jehož splatnost byla dohodnuta do 20.3.1994, a že k zajištění závazků z úvěrové smlouvy zřídili manželé J. a J. Z. zástavní smlouvou ze dne 1.11.1993 k uvedeným nemovitostem zástavní právo "s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 5.11.1993". Manželé Z. nabyli zastavené nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 16.9.1992 od žalovaného 2), který později pro nezaplacení kupní ceny od kupní smlouvy odstoupil, a podle kupní smlouvy ze dne 20.1.1997 se spoluvlastníkem zastavených nemovitostí stal žalovaný 3). Protože J. Z. závazky z úvěrové smlouvy nesplnila a ke dni podání žaloby dlužila celkem 10.671.746,62 Kč, požaduje zástavní věřitel uspokojení pohledávky ze zástavy.

Krajský soud v Ostravě, který věc podle ustanovení čl. II bodu 1. zákona č. 215/2000 Sb. převzal od Krajského obchodního soudu v Ostravě, nejprve projednání věci proti žalovaným 1) a 2) usnesením ze dne 16.1.2003 č.j. 24 Cm 201/98-105 vyloučil k samostatnému řízení, a - poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31.3.2004 č.j. 8 Cmo 335/2003-45 připustil, aby do řízení nastoupil na místo žalobce C.-2, L., - rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 30 Cm 9/2003-69 žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci 10.671.746,62 Kč "s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 538.105,40 Kč k rukám advokáta JUDr. P. B. Soud prvního stupně zjistil, že Z. b. a.s. poskytla J. Z. na základě smlouvy o úvěru ze dne 1.11.1993 úvěr ve výši 8.200.000,- Kč s konečnou splatností ke dni 20.3.1994, že k nemovitostem, jejichž spoluvlastníky jsou nyní žalovaní, bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 zřízeno k zajištění úvěrové pohledávky zástavní právo, a že dosud neuspokojená zajištěná pohledávka činí celkem 10.671.746,62 Kč. Poté, co dovodil, že otázka vzniku zástavního práva k nemovitostem byla "pravomocně vyřešena v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 232/94", se zabýval mezi účastníky spornou otázkou promlčení žalobou uplatněného práva a dovodil, že námitka promlčení není důvodná. Podle ustanovení § 392 odst. 1 obchodního zákoníku začala zástavnímu věřiteli běžet promlčecí doba následující den po splatnosti závazku vrátit poskytnutý úvěr spolu s dohodnutým úrokem, tj. od 21.3.1994 a uplynula by, nebýt včas podané žaloby, dne 21.3.1998; ke dni podání žaloby (tj. ke dni 25.11.1997) nebylo právo zástavního věřitele na plnění z úvěrové smlouvy promlčeno a ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku nemohlo být promlčeno ani jeho zástavní právo. Aplikaci ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku nelze podle soudu prvního stupně vyloučit jen proto, že zástavní a osobní dlužník jsou rozdílné osoby. Námitka promlčení dále nemůže obstát také proto, že "vztah mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky je obchodním závazkovým vztahem", neboť zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, a řídí se obchodním zákoníkem, a že proto promlčení zástavního práva je nutno posoudit podle ustanovení § 387 a násl. obchodního zákoníku.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6.2.2007 č.j. 7 Cmo 309/2006-155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč, a to "společně s J. Z., které byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.4.2003 č.j. 24 Cm 201/98-115, s tím, že plněním J. Z. nebo jednoho z žalovaných zaniká povinnost ostatních žalovaných, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky ve vztahu k žalovaným 1) a 2) pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.631,90 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.027,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. P. B. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že otázka existence zástavního práva byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 22 Cm 232/94 a že námitka promlčení nebyla uplatněna důvodně. I když soud prvního stupně nesprávně uvažoval o tom, že "vztah mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky je třeba podřadit úpravě obchodního zákoníku" a že tedy promlčecí doba zástavního práva činí čtyři roky, nemůže být žalobcovo zástavní právo promlčeno s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož se zástavní právo nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka. Protože v projednávané věci zástavnímu věřiteli začala promlčecí doba běžet ode dne 21.3.1994 a skončila by, nebýt včas podané žaloby, dne 21.3.1998 (§ 397 obchodního zákoníku), nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky a nemohlo dojít ani k promlčení zástavního práva; ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku lze užít i tehdy, jsou-li "osoby zástavního a úvěrového dlužníka odlišné". K námitce, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť pohledávka na žalobce byla převedena absolutně neplatným právním úkonem, když banka porušila bankovní tajemství, odvolací soud nepřihlédl, neboť tato námitka byla uplatněna teprve až v odvolacím řízení. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil jen proto, že soud prvního stupně "opomněl ve výroku napadeného rozsudku vyjádřit, že zástavní dlužníky je nutno plněním zavázat společně s osobní dlužnicí J. Z., o jejíž povinnosti zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč bylo již před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocně rozhodnuto v původním řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 Cm 201/98".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají v první řadě, že ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku lze užít "pouze v případě, jsou-li zástavní a osobní dlužník jedinou osobou". Postavení zástavního dlužníka lze "charakterizovat jako dluh z ručení", a proto by měla "delší než obecná promlčecí doba své opodstatnění pouze tehdy, pokud by vůči němu z jiného důvodu nastala"; ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku se proto uplatní "zejména tam, kde dojde k promlčení zástavní pohledávky dříve než uplyne promlčecí doba zástavního práva a v jedné osobě splývá postavení zástavního a osobního dlužníka". Žalovaní dále namítají, že žalobce není ve věci "aktivně legitimován", neboť na něho učiněné postoupení zajištěné pohledávky je absolutně neplatné, když "banka postoupila svoji pohledávku vůči svému klientovi na cizí, mimo bankovní sféru stojící subjekt, čímž porušila bankovní tajemství". Odvolací soud se "nezabýval účinky neplatného právního úkonu" v rozporu se zákonem, neboť žalovaní, i když tuto námitku uvedli až před odvolacím soudem, tím neuplatnili žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Přípustnost dovolání žalovaní důvozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné a nepřípustné odmítl. Uvedl, že dovolání "postrádá označení dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení", a že není opodstatněné, neboť podle ustálené judikatury lze ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku aplikovat i v případě, že "zástavní a osobní dlužník jsou osoby navzájem rozdílné". Smlouva, kterou byla zajištěná pohledávka postoupena žalobci, není z důvodu porušení bankovního tajemství neplatná, neboť "dispozice s pohledávkou banky není bankovním obchodem ve smyslu zákona o bankách", ale jen "obchodem banky, který vznikl v souvislosti s dřívějším bankovním obchodem", a "bankovní tajemství nesmí být zneužito dlužníkem k tomu, aby se na jeho základě domáhal zákazu dispozice s pohledávkou banky, která je součástí jejího majetku".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 6.2.2007), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 3.11.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.

V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že zástavní dlužníky [žalované 1) a 2)] je nutno "plněním zavázat společně s osobní dlužnicí J. Z., o jejíž povinnosti zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč bylo již před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocně rozhodnuto v původním řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 Cm 201/98". Při posouzení důvodnosti žalobcem požadovaného nároku dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.

Dovolání žalovaných není v projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 948/2006, který uveřejněn pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.

Žalovaní vycházejíce z tohoto závěru v dovolání, v němž byly dovolací důvody vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně, namítají, že "nelze aplikovat ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku za situace, kdy jsou odlišné osoby zástavního a osobního dlužníka, ale pouze tehdy, jsou-li zástavní a osobní dlužník jedinou osobou".

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. Z akcesorické povahy zástavního práva, vyjádřené mimo jiné v ustanovení § 100 odst.2 větě třetí občanského zákoníku, vyplývá zejména to, že promlčení zajištěné pohledávky může nastat, i když se dosud zástavní právo nepromlčelo, že však zástavní právo se nemůže promlčet dříve, dokud marně neuplyne promlčecí doba u zajištěné pohledávky, z pohledu ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku je rozhodné pouze to, kdy se - podle příslušné hmotněprávní úpravy - promlčuje věřitelova pohledávka za (osobním) dlužníkem, zajištěná zástavním právem, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než (osobního) dlužníka této pohledávky. V rozsudku ze dne 15.2.2008 sp.zn. 21 Cdo 888/2007 proto Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že zástavní právo se ve smyslu ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky.

Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel. Protože posoudil právní otázku promlčení zástavního práva z pohledu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.

Žalovaní dále v dovolání namítají, že žalobce, který do řízení nastoupil na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.3.2004 č.j. 8 Cmo 335/2003-45, "není ve věci aktivně legitimován", neboť "smlouva o postoupení pohledávky z Č. a.s. na C.-2, L. je absolutně neplatná z důvodu porušení bankovního tajemství". V rozsudku ze dne 29.4.2008 sp. zn. 29 Odo 1613/2005 Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že, jestliže se věřitel s dlužníkem nedohodl na zákazu postoupení pohledávky (§ 525 odst. 2 občanského zákoníku), není smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k prolomení bankovního tajemství; na uvedeném právním názoru nemá dovolací soud důvod v projednávané věci cokoliv měnit. I když dovolatelé důvodně dovozují, že uvedením této námitky teprve před odvolacím soudem nepostupovali v rozporu s ustanovením § 205a o.s.ř., neboť jí neuplatnili nové skutečnosti nebo důkazy, ale jen možné jiné právní posouzení věci, nelze z pohledu této právní otázky - s ohledem na to, jak byla vyřešena judikaturou soudů - pokládat rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaných 1) a 2) podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 6., § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. P. B. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu