21 Cdo 307/2006
Datum rozhodnutí: 06.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 307/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. H., zastoupenému advokátkou, o 60.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 944/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 17. října 2005 č.j. 30 Co 454/2005-127, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 60.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.1.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 24.4.1998 jako prodejce automobilů a příslušenství, v rozporu se svými pracovními povinnostmi před odesláním souhrnné faktury ve třech případech nevyplnil v selekci heslo Vyměň starou za novou pro oddělení P. Š. A., a.s. M. B., na základě kterého příslušela žalobci sleva za každý jednotlivý případ 20.000,- Kč. V důsledku tohoto pochybení jmenovaná společnost neuznala žalobci slevu v celkové výši 60.000,- Kč a žalobci tak vznikla škoda, za niž podle jeho názoru odpovídá žalovaný ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce. Protože vzniklá škoda nepřesahuje čtyřapůlnásobek průměrného výdělku žalovaného, požaduje žalobce náhradu celé škody, kterou mu však žalovaný, přestože dne 29.11.1999 uznal svůj dluh co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit do 31.12.2000, odmítá uhradit.


Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13.12.2001 č.j. 6 C 944/2001-36 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 40.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1.1.2001 do zaplacení a náklady řízení ve výši 5.300,- Kč, a co do částky 20.000,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že v daném případě bylo zjištěno a prokázáno , že žalovaný udělal chybu při zadávání údajů do počítače, když neuvedl akci Vyměň starou za novou a neuvedl SPZ vykoupených vozů, a že v důsledku této chyby z nedbalosti vznikla žalobci škoda ve výši 60.000,- Kč. Protože žalovaný již nemohl chybu příští den napravit, protože nebyl v systému online proškolen včas , a protože šlo o první pochybení z jeho strany , shledal soud prvního stupně tyto okolnosti jako důvody zvláštního zřetele hodné dle § 183 zák. práce pro přiměřené snížení náhrady škody o 1/3 .


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 26.4.2002 č.j. 30 Co 158/2002-49 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, že jinak zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen . Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při zkoumání jednotlivých předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu se dostatečným způsobem nevypořádal s příčinnou souvislostí mezi porušením povinností žalovaného a vznikem škody ; závěr o existenci této příčinné souvislosti soud prvního stupně učinil pouze z přípisu Š. A. a.s. ze dne 24.10.2001, aniž by jakýmkoliv způsobem hodnotil další, již provedené důkazy významné pro objasnění vztahu mezi Š. A. a.s. a žalobcem. Uložil mu proto, aby řízení v naznačeném směru doplnil.


Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 14.11.2002 č.j. 6 C 944/2001-81 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 30.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1.1.2001 do zaplacení, ohledně dalších 10.000,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se náklady řízení nepřiznávají . Soud prvního stupně považoval za nesporné , že žalobci vznikla škoda ve výši 60.000,- Kč, když mu nebyla od Š. A. a.s. vyplacena sleva, na kterou by měl při řádném vyplnění dokladů nárok . Protože z výsledků dokazování dále vyplynulo, že žalovaný zaviněně porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů v tom směru, že (dne 31.7.1999) řádně nevyplnil faktury (ačkoli věděl, jak je má vyplňovat), a že mezi špatným vyplněním faktur a tím, že žalobci nebyla poskytnuta sleva, je příčinná souvislost , byly podle názoru soudu prvního stupně splněny všechny 4 předpoklady pro náhradu škody , a proto žalovaný žalobci za škodu odpovídá . S přihlédnutím ke spoluzavinění žalobce, které soud vyčíslil 25% a které spočívá v tom, že žalovaného nechal proškolit až v době od 30.8 do 2.9.1999 , by žalovaný měl tedy zaplatit 75%, t.j. 45.000,- Kč . Tuto náhradu škody však soud snížil podle § 183 zák. práce, a to o 1/3 , kdy důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že šlo u žalovaného o 1. pochybení v tomto směru , že všechny 3 faktury byly vyplněny v jednom dni , a přihlédl i k rodinným a majetkovým poměrům žalovaného a také k poměrům žalobce.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 7.4.2004 č.j. 30 Co 162/2004-90 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že jinak zůstává nedotčen . Odvolací soud opětovně vytkl soudu prvního stupně, že podle ustanovení § 132 o.s.ř. nehodnotil provedené důkazy mající význam pro závěr soudu o existenci či neexistenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů . Zdůraznil přitom, že není sporné , že žalobci vznikla škoda a že žalovaný porušil své pracovní povinnosti, nicméně že stále zůstalo nevysloveno, z čeho vychází závěr Š. A. a.s., posléze přejatý soudem, že chyba žalovaného, k níž došlo dne 31.7.1999, již následující den nešla napravit . Odvolací soud proto soudu prvního stupně, jehož rozsudek v napadeném rozsahu pro nedostatek důvodů zrušil, uložil, aby v dalším řízení zjednal nápravu.


Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 24.3.2005 č.j. 6 C 944/2001-106 žalobu o zaplacení 30.000,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.650,- Kč k rukám zástupkyně žalovaného. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný tím, že ve třech případech prodeje vozu v rozporu s čl. I bodem 3. prováděcích podmínek zakotvených v Oběžníku č. 16/99 ČR nevyznačil na faktuře vystavené zákazníkům (faktuře za nový automobil) státní poznávací značku ojetého vykoupeného vozu a navíc v rozporu s čl. I bodem 4. písm. a) chybně avizoval realizaci takového prodeje v elektronickém odbytovém systému , ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce skutečně porušil při plnění svých pracovních úkolů svou povinnost počínat si podle pokynů zaměstnavatele (§ 27 odst. 1 zák. práce) . S ohledem na text Oběžníku , s nímž byl sice žalovaný seznámen, ale ve kterém není jednoznačně podán následek neúplnosti vystavené faktury , však soud nepovažuje za prokázané zavinění žalovaného v tom smyslu, že by při vystavování chybných faktur věděl nebo alespoň vědět měl a mohl, že svým opomenutím může způsobit škodu. Dále podle jeho názoru absentuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, neboť z již zmíněného Oběžníku nelze dovodit, že pochybení žalovaného muselo nezbytně znamenat, že žalobkyně nebude moci svou pohledávku vůči spol. Š. uplatnit ; soud má zato, že bylo možné vystavené faktury opravit a v požadované podobě předložit spol. Š., žalobce ovšem nic takového neučinil . Kromě toho pochybení žalovaného (spočívající pouze v nenaplnění formálních povinností pracovníka souvisejících s prodejem v akci ) není ničím neobvyklým , a proto podle názoru soudu prvního stupně v daném případě šlo o škodu vyplývající z hospodářského rizika , za kterou žalovaný neodpovídá .


K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17.10.2005 č.j. 30 Co 454/2005-127 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6.430,- Kč k rukám JUDr. J. H. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o vzniku škody a o porušení povinnosti žalovaného při plnění pracovních úkolů. Podle jeho názoru je nesporné , že žalovaný, který měl jako zaměstnanec žalobce při plnění pracovních úkolů postupovat při akci Vyměň starou na novou podle Oběžníku, který podrobně popisoval, jak má pro Š. A. a.s. vyplňovat faktury a jak má uskutečněný prodej zaznamenat do počítačového systému, tuto povinnost ve třech případech prodaných vozů nesplnil a že Š. A. a.s. nevyplatila žalobci za jeden prodaný automobil částku 20.000,- Kč, kterou žalobce poskytl jako slevu na nový automobil. Soudu prvního stupně přisvědčil rovněž v tom, že při zjišťování příčinné souvislosti správně vycházel především ze samotného obsahu oběžníku č. 16/99 , kde byly podrobně rozepsány prováděcí podmínky podpůrné akce, který ovšem (na rozdíl od představ Š. A. a.s. a žalobce o obsahu jejich obchodně právního vztahu) neuvádí, že pokud by došlo k chybě při hlášení o prodeji do elektronického systému, nešla by napravit , a ani výkladem věty, že faktura neodpovídající danému pokynu bude vrácena, nelze jednoznačně dovodit, že to bude znamenat její neproplacení . Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že za tohoto stavu vzniklá škoda nezávisela na pochybení ze strany zaměstnance (žalovaného), když smluvním ujednáním, zejména oběžníkem, který v daném případě konkretizoval práva a povinnosti stran, nebylo vyloučeno pochybení napravit . Jestliže tedy žalobce prodal prostřednictvím žalovaného automobily v akci Vyměň starou za novou vyhlášené společností Š. A. a.s., jeho nárok vůči Š. A. a.s. podle názoru odvolacího soudu nezanikl, nehledě k tomu, že v případě nedobrovolného plnění mohl řešit svůj nárok eventuelně i soudní cestou . I když odvolací soud nesdílí další závěry soudu prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno zavinění žalovaného a že jde v daném případě o hospodářské riziko, přesto podle jeho názoru za situace, kdy bylo zjištěno, že není dán jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 172 odst. 1 zák. práce příčinná souvislost, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu zamítl .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že odvolací při svém rozhodování nepřihlédl náležitě k tomu, že podmínky pro poskytnutí nenárokového příspěvku v rámci akce Vyměň starou za novou obsažené v Oběžníku prodeje č. 16/99 (mj. vyplnění SPZ vykoupených vozidel a hesla Vyměň starou za novou ) byly stanoveny společností Š. A. a.s. jednostranně a nebyly stanoveny podmínky případné nápravy pochybení. Žalobce tedy podle jeho názoru musí vycházet z toho, že při žádosti o poskytnutí příspěvku stanovené podmínky splněny nebyly, a to právě zaviněním žalovaného, a pokud Š. A. a.s. odmítla poskytnout finanční příspěvek s odvoláním na nesplnění podmínek, nemohl o tom žalobce dále diskutovat a již vůbec se domáhat přípěvku soudní cestou . I kdyby tento nárok žalobce měl, nemohl by se z hlediska obchodních zájmů tohoto nároku domáhat, neboť by riskoval výpověď smlouvy a způsobení mnohonásobně vyšších ztrát než nároku ve výši 60.000,- Kč . Dovozoval proto, že mu škoda fakticky vznikla a to tím, že ani přes opakovanou snahu se mu nepodařilo napravit pochybení žalovaného . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.


Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, případně aby bylo dovolání zamítnuto, neboť odvolací soud podle jeho názoru správně dovodil , že v daném případě chybí příčinná souvislost mezi porušením povinností zaměstnance a vznikem škody .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o zamítnutí žaloby o zaplacení 30.000,- Kč s úroky z prodlení) potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel), popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 24.3.2005 č.j. 6 C 944/2001-106 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 14.11.2002 č.j. 6 C 944/2001-81 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 7.4.2004 č.j. 30 Co 162/2004-90 (rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14.11.2002 č.j. 6 C 944/2001-81 sice předcházel ještě rozsudek ze dne 13.12.2001 č.j. 6 C 944/2001-36, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26.4.2002 č.j. 30 Co 158/2002-49, avšak oběma citovanými rozsudky rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně žalobě o zaplacení 30.000,- Kč s úroky z prodlení vyhověl).


Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.


Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 24.3.2005 č.j. 6 C 944/2001-106 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 7.4.2004 č.j. 30 Co 162/2004-90 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy, a proto, že považoval závěry soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů, které jej k tomu vedly, za nepřezkoumatelné. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly pokyny k doplnění dokazování a k odstranění procesních pochybení soudu prvního stupně. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného, neprokázaného zavinění žalovaného a též proto, že šlo o škodu vyplývající z hospodářského rizika , žalovaný za vzniklou škodu neodpovídá, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.


Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V posuzované věci se žalobce jako zaměstnavatel domáhá po žalovaném jako zaměstnanci náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit tím, že ve třech případech nevyplnil na faktuře za prodej automobilu všechny údaje stanovené v Oběžníku PRODEJ č. 16/99 ČR ze dne 13.5.1999, vydaného obchodním partnerem žalobce společností Š. A. a.s. pro účely podpůrné prodejní akce ,Vyměň starou za novou . Soudy se proto zabývaly tím, zda v daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance (žalovaného) za škodu způsobenou zaměstnavateli (žalobci).


Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném do 30.9.1999) zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.


Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů ve smyslu citovaného ustanovení jsou porušení pracovních povinností zaměstnancem, zavinění zaměstnance ve vztahu k tomuto porušení pracovní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 zák. práce má žalobce (zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinností k náhradě škody.


O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 300/2001 ze dne 21.2.2002).


Žalobce sice v dovolání uvádí, že jeho důvodem je nesprávné právní posouzení věci dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že napadá právě postup odvolacího soudu, jakým zjišťoval příčinnou souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností žalovaného a vznikem škody. Podstatou námitek žalobce je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že, pokud Š. A. a.s. odmítla poskytnout finanční příspěvek s odvoláním na nesplnění podmínek, nemohl o tom žalobce dále diskutovat ), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže zdůrazňuje, že, i kdyby tento nárok žalobce měl, nemohl by se z hlediska obchodních zájmů tohoto nároku domáhat, neboť by riskoval výpověď smlouvy a způsobení mnohonásobně vyšších ztrát než nároku ve výši 60.000,- Kč . Žalobce současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu [že vzniklá škoda nezávisela na pochybení ze strany zaměstnance (žalovaného) a že proto není dána příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností žalovaného a vznikem škody), v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že škoda fakticky vznikla tím, že ani přes opakovanou snahu se žalobci nepodařilo napravit pochybení žalovaného ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že proti němu lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení u Okresního soudu v České Lípě k Nejvyššímu soudu v Brně , ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.325,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokátky podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupkyně žalovaného nepředložila osvědčení, že je plátkyní daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. března 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu