21 Cdo 3065/2011
Datum rozhodnutí: 10.10.2012
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008




21 Cdo 3065/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. S. R. , proti žalovanému Ústavu zemědělské ekonomiky a informací, státní příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Mánesova č. 1453/75, IČO 00027251, zastoupenému Mgr. Ing. Ing. Tomášem Kubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 81/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011 č.j. 16 Co 324/2010-205, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.076,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Ing. Tomáše Kubíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 30.10.2008 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 28.6.2005 ve znění dodatků ze dne 25.10.2005 a 28.12.2006 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, neboť v souvislosti se zrušením Ústavu zemědělských a potravinářských informací a jeho sloučením s Ústavem zemědělské ekonomiky a informací (žalovaným) ke dni 30.6.2008 rozhodl o své nové organizační struktuře a následně dne 22.10.2008 rozhodl o "organizační změně - zrušení funkčního místa" zastávaného žalobcem ke dni 31.10.2008.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že žalovaný je povinen zaměstnávat žalobce "v souladu s dojednanými druhy práce - ne-li jako právník, tak jako auditor", a aby bylo rozhodnuto "o zaplacení 28.810,- Kč měsíčně žalovaným počínaje dnem 1.4.2009 jako náhrady ušlého platu z protiprávního rozvázání pracovního poměru se žalobcem" (u jednání soudu prvního stupně žalobu v této části "specifikoval" tak, že se domáhá náhrady platu za dobu od 5.11.2008 do 12.3.2010 ve výši 612.000,- Kč) a "o uložení povinnosti omluvy ze strany žalovaného vůči žalobci ve vztahu k zaměstnancům ÚZEI a ministrovi zemědělství". Žalobu odůvodnil zejména tím, že o organizační změně "žádné relevantní rozhodnutí přijato nebylo", že zřizovací listina žalovaného i jeho organizační řád "zůstaly beze změny" a že obsahem organizačního řádu je "jak vytvořená pozice právník, tak kontrolor - auditor, kterou v předcházejícím období žalobce vykonával".

Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co u jednání konaného dne 6.5.2010 vyhlásil usnesení, že řízení "o povinnosti žalovaného zaměstnávat žalobce v souladu s dojednanými druhy práce ne-li jako právník, tak jako auditor" a "o uložení povinnosti omluvy ze strany žalovaného vůči žalobci ve vztahu k zaměstnancům ÚZEI a ministrovi zemědělství" se zastavuje - rozsudkem ze dne 6.5.2010 č.j. 15 C 81/2009-112 ve znění usnesení ze dne 5.10.2010 č.j. 15 C 81/2009-169 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.10.2008 a žalobu o zaplacení 612.000,- Kč zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 70.248,- Kč k rukám advokátky JUDr. Pavly Čuhelové. Na základě zjištění, že žalobce pracoval podle pracovní smlouvy ze dne 28.6.2005 ve znění jejího dodatku ze dne 25.10.2005 u Ústavu zemědělských a potravinářských informací, který zanikl ke dni 30.6.2008 sloučením se žalovaným, jako "právník" a že na základě příkazu ředitele žalovaného č. 1/2008 vznikla od 1.7.2008 nová organizační struktura žalovaného, v níž místo právníka "nebylo zřízeno", neboť jeho pracovní náplň byla převzata částečně "externím advokátem" a ve zbývající části jiným zaměstnancem žalovaného ("personalistou"), dovodil, že uvedená organizační změna byla "způsobilou založit možnost dání výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce". Rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 22.10.2008 o zrušení místa "právníka" ke dni 31.10.2008 shledal soud prvního stupně "irelevantním", neboť toto místo "již jako takové fakticky neexistovalo". Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je "určitá, důvodná a platná".

K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2011 č.j. 16 Co 324/2010-205 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 612.000,- Kč "co do částky 545.625,- Kč", rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení "se rozsudek mění jen tak, že výše nákladů činí 58.540,- Kč, jinak se potvrzuje", a uložil žalobci povinnost "nahradit" žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 48.090,- Kč k rukám advokátky JUDr. Pavly Čuhelové. Dospěl k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když rozhodnutím ředitele ze dne 22.10.2008 zrušil pracovní místo "právník", neboť toto místo již "nebylo v organizačním řádu žalovaného specifikováno" a "podstatnou část pracovní náplně právníka žalovaný vykonával prostřednictvím externího advokáta". Rozhodnutím o zrušení pracovního místa "právníka" žalovaný podle názoru odvolacího soudu "dovršil předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru žalobci". Žalobce vykonával u žalovaného kontrolní činnost v rámci druhu práce "právník" sjednaného pracovní smlouvou a nelze dovodit, že by "došlo u žalobce ke vzniku nového - sjednaného druhu práce na auditora či kontrolora". Jestliže žalovaný žalobci nabídl nové pracovní místo "personalisty", učinil tak podle názoru odvolacího soudu "nad rámec svých zákonných povinností", neboť k naplnění výpovědního důvodu došlo již zrušením místa "právníka". Vzhledem k závěru o platnosti výpovědi z pracovního poměru shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně správným také ve výroku o zamítnutí žaloby na náhradu platu "co do částky 545.625,- Kč", který žalobce svým odvoláním napadl pouze v rozsahu této částky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že žalobce vykonával u právního předchůdce žalovaného (Ústavu zemědělských a potravinářských informací) vedle druhu práce "právník" sjednaného v pracovní smlouvě "konkludentně dojednanou" pracovní činnost "kontrolora (auditora)"; pracovní místo "interního auditora" ani útvar interního auditu žalovaného obsažený v organizačním řádu účinném od 1.9.2008 přitom nebyly zrušeny. Postup žalovaného, jenž činnost "interního auditora", kterou měl podle pracovní smlouvy (po její konkludentní změně v ujednání o druhu práce) vykonávat žalobce, zajišťuje jinak než prostřednictvím osoby v pracovním poměru, je podle názoru žalobce v rozporu s ustanoveními § 28 až 31 zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda "bylo oprávněním žalovaného majícího statut státní příspěvkové organizace" zajišťovat činnost interního auditu, kterou mu ukládá zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, jinak než zaměstnancem v pracovním poměru. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby "věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí".

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a otázka formulovaná dovolatelem nesouvisí s předmětem řízení, a "není tedy způsobilá být otázkou po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 30.10.2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb. a č. 294/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2008 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v č. 11 časopisu Soudní rozhledy, roč. 1999, str. 374).

V případě posuzování důvodnosti použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je třeba vycházet z obsahu pracovní smlouvy a posoudit, zda došlo u zaměstnavatele k takové organizační změně, která by činila zaměstnance pro něj nadbytečným z hlediska funkce, na kterou zní pracovní smlouva (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.6.1971 sp. zn. 3 Cz 2/71, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, str. 928). Jestliže při organizačních změnách u zaměstnavatele odpadne část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen, a jestliže nedojde k dohodě o změně obsahu pracovního poměru (§ 40 odst. 1 zák. práce) a ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.11.1980 sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982). Rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě - jak bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.) - žalovaný po vytvoření nové organizační struktury v souvislosti se sloučením s Ústavem zemědělských a potravinářských informací ke dni 30.6.2008 rozhodl o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa "právníka" zastávaného žalobcem na základě pracovní smlouvy ke dni 31.10.2008 s tím, že část pracovních činností, které žalobce vykonával, žalovaný nadále zajišťoval prostřednictvím advokáta a zbývající část pracovních činností žalobce převzal jiný zaměstnanec žalovaného. Závěr odvolacího soudu, že následkem této organizační změny se stal žalobce pro žalovaného nadbytečným a že žalovaný byl proto oprávněn dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, je tak v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou soudů. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobce u právního předchůdce žalovaného vykonával také kontrolní (auditorské) činnosti, kterých bylo u žalovaného zapotřebí i po zrušení pracovního místa "právníka", neboť - jak vyplývá z výše uvedených závěrů soudní praxe - důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je dán rovněž v případě, že odpadne byť jen část pracovní náplně zaměstnance, který tak přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen. Vyřešení právní otázky, zda byl žalovaný oprávněn zajišťovat kontrolní (auditorské) činnosti jinak než zaměstnancem v pracovním poměru, proto nebylo pro rozhodnutí věci významné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 13.930,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 14.230,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. Ing. Ing. Tomáš Kubík, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.846,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 17.076,- Kč nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu