21 Cdo 305/2001
Datum rozhodnutí: 20.09.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 305/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. A. S a B) M. M. C. proti žalované A. J., o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 59/90, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2000 č.j. 12 Co 1017/99-316a, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni B) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Ve vztahu mezi žalobcem A) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V průběhu řízení o projednání nově najevo vyšlého majetku z dědictví po A. S., zemřelém dne 23.7.1985, vedeného u Státního notářství v Karlových Varech pod sp. zn. 3 D 154/88, předložila žalovaná německy psanou závěť ze dne 10.4.1985, ve které zůstavitel svými dědici ustanovil Ježíše Krista a žalovanou ("Jesus Christus Der Weise von Nazareth und Schwester E. J. "). Žalobci jako zůstavitelovi dědicové ze zákona v I. dědické skupině namítli její neplatnost a rozhodnutím býv. Státního notářství v Karlových Varech ze dne 12.6.1989 č.j. 3 D 154/88-103 jim bylo uloženo, aby do 14 dnů od právní moci rozhodnutí podali u soudu žalobu na určení neplatnosti závěti.

Žalobci se žalobou, podanou dne 12.2.1990 u Okresního soudu v Karlových Varech, domáhali, aby bylo určeno, že zůstavitelova závěť ze dne 10.4.1985 je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že zůstavitel závěť pořídil v době, kdy k takovému úkonu nebyl pro duševní poruchu způsobilý. Zůstavitel v průběhu svého života opakovaně před svědky prohlašoval, že svůj majetek hodlá odkázat své dceři - žalobkyni B). V době sepisování závěti však vzhledem ke svému vysokému věku a špatnému fyzickému i psychickému stavu nebyl schopen posoudit následky svého jednání, pořízením závěti "obě své děti" vydědil a veškerý svůj majetek odkázal žalované a Spasiteli. Dalším důvodem neplatnosti závěti je skutečnost, že zůstavitel opomněl uvést, o "jakého spasitele jde"; závěť tak "připouští za dědice prakticky velmi značné a blíže neurčené a neurčitelné množství subjektů, a to jak fyzických, tak i právnických".

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30.5.1996 č.j. 10 C 59/90-209 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 2.430,- Kč k rukám jejich zástupce JUDr. V. K. a České republice "do pokladny Okresního soudu v Karlových Varech správní náklady" ve výši 21.697,- Kč. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel především z grafologického posudku znalkyně PhDr. D. S. a z posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce prof. MUDr. P. Z., DrSc., který soud nechal vypracovat jako vrchní dobrozdání k posudku soudem ustanovené znalkyně MUDr. H. Š. a mimo řízení zpracovanému posudku MUDr. H. M., předloženého žalovanou, jejichž závěry byly v rozporu. Z těchto znaleckých posudků soud prvního stupně zjistil, že závěť sice zůstavitel napsal a podepsal vlastní rukou, v době jejího pořízení však již nebyl schopen rozpoznat důsledky svého jednání, neboť trpěl zhoršující se organickou mozkovou deteriorací na bázi postupujícího organického systémového arteriosklerotického onemocnění. Dospěl proto k závěru, že závěť ze dne 10.4.1985 je neplatná, neboť ji zůstavitel sepsal ve stavu, který jej činil neschopným k právním úkonům.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30.6.2000 č.j. 12 Co 1017/99-316a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zpětvzetí žaloby žalobcem A) se nepřipouští, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni B) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.413,- Kč k rukám JUDr. V. K., že ve vztahu mezi žalobcem A) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitel při pořizování závěti jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, a že závěť je proto neplatná. Zdůraznil, že oba soudem ustanovení znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, dospěli ke shodnému závěru, že zůstavitel nebyl v důsledku cévních změn, které působily dlouhodobě, schopen v době sepsání závěti posoudit následky svého jednání a že další v řízení provedené důkazy "závěry obou soudem vyžádaných posudků" nemohly vyvrátit. Zpětvzetí žaloby žalobcem A) odvolací soud nepřipustil, neboť žalobkyně B), nerozlučná společnice žalobce A), s tímto procesním úkonem nesouhlasila. Návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že v projednávané věci "jde pouze o skutkovou záležitost".

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Namítá, že soud prvního stupně chybně formuloval otázku pro znalce MUDr. H. Š. a prof. MUDr. P. Z., DrSc. slovy "posoudit ze zdravotní dokumentace p. A. S., který zemřel dne 23.7.1985, zda v době, kdy napsal závěť, tj. 10.4.1985, byl jeho zdravotní stav takový, že byl schopen posoudit následky svého chování, příp. zda závěť napsal v duševní poruše, která jej činila k právním úkonům neschopným", a že znalcům tak položil otázku nikoliv odbornou, ale právní. Dovolatelka poukazuje rovněž na to, že oba soudem ustanovení znalci následně ve svých posudcích dospěli k právnímu závěru, že zůstavitel nebyl způsobilý k právním úkonům, a prof. MUDr. P. Z., DrSc. dokonce uvedl, že závěť je absolutně neplatná; provedením těchto "nepřípustných důkazních prostředků" soud zatížil řízení další vadou. Při hodnocení důkazů znaleckými posudky soudy nepřihlédly k tomu, že prof. MUDr. P. Z., DrCs. ve své výpovědi připustil, že nemůže jednoznačně vyloučit, že k organické deterioraci mozku zůstavitele nezačalo docházet až později, a že jediným nesporným důkazem tohoto onemocnění by byl pitevní protokol, který však neměl k dispozici. Vzhledem k tomu, že zůstavitel nebyl nikdy v péči psychiatra ani psychologa a že v jeho zdravotnické dokumentaci není žádný záznam o duševní poruše, vycházejí závěry znaleckých posudků, o které soudy opřely svá rozhodnutí, pouze z "mnohoznačných detailů". Zdravotnická dokumentace je navíc pro posouzení duševního stavu zůstavitele "nepoužitelná jako jediný zdroj"; zůstavitel byl hluboce věřícím člověkem a zároveň extravagantní osobností, která se "zejména v atmosféře počátku 80. let ostře odlišovala". Zdravotnická dokumentace proto "zcela jistě měla málo porozumění pro duchovní rozměr jeho osobnosti". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně B) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, "jakkoliv důležité pro žalovanou", není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., popřípadě, kdyby dovolání považoval za přípustné, aby je zamítl. K věci samé uvedla, že pro rozhodování soudu jsou závazné pouze skutkové závěry znaleckých posudků. Vyjádřil-li se soudní znalec v posudku i k právním otázkám, není těmito jeho názory soud vázán; to však není důvodem k tomu, že by se takový posudek jako celek měl stát nepoužitelným. Soudy obou stupňů proto postupovaly správně, když právní závěry, uvedené v posudcích znalců MUDr. Š. a prof. MUDr. Z., DrSc., ponechaly "jako irelevantní stranou", a když na skutkových závěrech znalců ohledně zdravotního stavu zůstavitele postavily svá rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Žalovaná dovoláním - jak vyplývá z jeho obsahu (a dovolatelka dovolací důvody v dovolání také výslovně označila) - napadla rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není v této věci přípustné, protože ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen, a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatelka netvrdí), že by rozsudek trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni B) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 7, § 9 odst.3 písm.a), § 11 odst.1 písm.k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), celkem ve výši 1.075,-Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni B) nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst.1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni B) v tomto řízení zastupoval. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem A) a žalovanou bylo ve smyslu ustanovení § 243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků na ni nemá právo, neboť žalobci A) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v.r.

předseda senátu