21 Cdo 3039/2006
Datum rozhodnutí: 02.10.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 3039/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. Č. r. v.o.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 195/2003 a 15 C 196/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005 č.j. 23 Co 412/2005-131, takto:


I. Dovolání žalovaného se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 9.3.2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Porušení pracovní kázně závažným způsobem spatřoval v tom, že ve dnech 24.6.2003 a 7.8.2003 žalobce za žalovaného uzavřel dohodu o spolupráci se společnostmi N., a.s. a M., a.s., a dohodu o spolupráci se společnostmi N., a.s. a I. c., s.r.o., a dále že dne 23.6.2003 žalobce uzavřel za společnost K. S. r., v.o.s. dohodu o spolupráci se společnostmi N., a.s. a I. c. s.r.o. Na základě těchto dohod, k jejichž uzavření za daných podmínek žalobce nebyl oprávněn , bylo na příkaz žalobce vyplaceno společnostem N., a.s. a N., a.s. z účtu žalovaného celkem 25,000.000,- Kč; podle vyjádření žalobce bylo účelem těchto transakcí předfinancování dodavatele na další dodávky .


Dopisem ze dne 11.9.2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod tohoto opatření spatřoval v tom, že při kontrole účetních dokladů a účetní evidence provedené ve dnech 4.9. až 10.9.2003 bylo zjištěno , že dne 17.3.2003 žalobce uzavřel za žalovaného se společností I. c., s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávky ze jmenované společnosti na žalovaného v nominální hodnotě 398.410,64 Kč za úplatu 390.442,- Kč. Mělo se jednat o údajnou pohledávku společnosti I. c., s.r.o. na úrocích z půjčky poskytnuté společnosti N., a.s., avšak z účetních dokladů vyplývá , že prostředky na půjčku nebyly poskytnuty z účtu I. c., s.r.o., ale z účtu žalovaného, a to celkem jedenácti platbami uhrazenými na příkaz žalobce . Zmíněnou smlouvou tedy byla na žalovaného postoupena pohledávka na úhradu úroků, které byly účtovány jako příslušenství finančních prostředků poskytnutých žalovaným , a žalobce tak v podstatě uzavřel smlouvu o koupi vlastních úroků žalovaného . Tímto jednáním žalobce podle názoru žalovaného porušil základní povinnost zaměstnance, kterou mu ukládá ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, neboť nechránil náležitě majetek zaměstnavatele, jednal v zásadním rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a dopustil se tak porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.


Žalobce se (žalobami vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 165/2003 a 15 C 196/2003) domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď a uvedené okamžité zrušení pracovního poměru jsou neplatné. Žaloby odůvodnil zejména tím, že při uzavírání smluv za žalovaného k překročení jeho pravomocí nedošlo , neboť smlouvy byly uzavřeny v rámci zavedené rutinní praxe v činnostech vedoucího oddělení dodavatelsko-odběratelských vztahů, kterého na základě pracovní smlouvy (ze dne 13.5.1999) u žalovaného vykonával . Dohody za žalovaného žalobce podepisoval v souladu s vystavenými plnými mocemi s vědomím minimálních rizik a s očekávaným profitem ve výši 5% pro žalovaného a není oprávněné tvrzení žalovaného, že žalobce náležitě nechránil jeho majetek. Pokud žalobce rozhodoval o vyplacení peněz, dělo se to podle zavedených postupů na předepsaném formuláři, který byl opatřen kopiemi příslušných dokumentů (smluv, zápočtů apod.) , a takto připravený formulář schvalovali nezávisle na sobě dva další spolupracovníci s vyšším funkčním zařazením, jejichž úkolem byla kontrola oprávněnosti plateb, a dále nadřízený pracovník, který svými podpisy rovněž průběžně schvaloval platby , přičemž jak žalobce zdůraznil všechny dotčené případy byly schváleny bez dílčích upozornění či výtek .


Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co řízení o obou žalobách spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 9.2.2005 č.j. 15 C 195/2003-93 určil, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 9.9.2003 a okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného provedené dopisem ze dne 11.9.2003 jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.675,- Kč na účet právní zástupkyně žalobce . Soud prvního stupně dle předložených důkazů dovodil, že žalobce byl plně oprávněn uzavírat smlouvy o spolupráci, o postoupení pohledávek i ostatní smlouvy, které měly vést k zajištění a fungování dodavatelsko odběratelských vztahů ; oprávnění žalobce vyplývalo jak z pracovní smlouvy, tak z vymezené kompetence vedoucího oddělení kontokorentní účtárny i z plné moci, která mu byla udělena zaměstnavatelem . Jednalo se přitom o běžný postup při uzavírání takovýchto smluv , kdy přímý nadřízený žalobce podle svého vyjádření neprováděl kontrolu uzavřených dohod žalobcem vzhledem k velkému množství těchto smluv . Podle názoru soudu prvního stupně se žalovanému ani nepodařilo prokázat, že by jednáním žalobce vznikla nějaká škoda , neboť smlouva o postoupení pohledávky vytčená v okamžitém zrušení pracovního poměru vyústila dohodami o vzájemném vyrovnání (poskytnuté finanční prostředky se žalovanému vrátily formou započtení vzájemných pohledávek) a ohledně smluv vytčených ve výpovědi, které měly vést k předfinancování dodavatelů, bylo zjištěno, že tyto dohody byly ze strany dodavatelů řádně dodrženy (poskytnuté prostředky byly dodavateli řádně vykompenzovány formou dodávek zboží). Za tohoto stavu s přihlédnutím k postavení (funkci) žalobce u žalovaného a také k tomu, že žalovaným nebylo tvrzeno, že by žalobce svoje pracovní úkoly po dobu trvání pracovního poměru u žalovaného nevykonával řádně , a protože ani kontroly činnosti prováděné vždy ke konci příslušného roku, žalobci nic nevytýkaly , dospěl soud prvního k závěru, že uzavření vytčených smluv žalobcem není porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ani závažným porušením pracovní kázně, nýbrž jde jenom o jiný způsob dohod s dodavateli, které byly řádně zajištěny, a nedošlo k poškození ani finanční ztrátě zaměstnavatele ; proto jsou oba rozvazovací právní úkony neplatné.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.11.2005 č.j. 23 Co 412/2005-131 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 10.150,- Kč na účet JUDr. H. B. . Podle názoru odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil zcela dostačující skutková zjištění a zjištěné skutečnosti rovněž posoudil správně po právní stránce , zejména pokud jde o oprávnění žalobce uzavírat smlouvy, které mu byly ze strany žalovaného vytčeny v předmětné výpovědi a okamžitém zrušení pracovního poměru. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že z pracovní smlouvy žalobce, vnitřní organizační struktury žalovaného, jakož i z obvyklé pracovní náplně žalobce zaměstnaného jako vedoucí kontokorentní účtárny, vyplývalo oprávnění uzavírat právní úkony týkající se dodavatelsko-odběratelských vztahů , což ostatně potvrdil i přímý nadřízený žalobce Ing. S. , jestliže vypověděl, že na oddělení, kde žalobce pracoval, se takovéto právní úkony, (tj. trojdohody zajišťující financování obchodních vztahů žalovaného) uzavíraly běžně , a že pro jejich kvantum nemohl coby přímý nadřízený žalobce všechny dohody kontrolovat . Za tohoto stavu tedy podle jeho názoru nemůže obstát jako důvod výpovědi ani okamžitého zrušení pracovního poměru neoprávněnost uzavření vytčených smluv. Bylo-li prokázáno, že žalobce tyto smlouvy uzavřel v rámci svého oprávnění (nepřekročil své pravomoci), má odvolací na rozdíl od soudu prvního stupně zato, že pro posouzení případného porušení pracovní kázně ze strany žalobce již není vůbec rozhodné, zda žalovanému předmětnými právními úkony vznikla škoda, či zda jsou z hlediska ekonomického pro žalovaného nevýhodné , ani zda šlo o platné či neplatné právní úkony. Jako relevantní výpovědní důvod by mohlo být posuzováno pouze jednání žalobce spočívající v neoprávněnosti pokynu k vyplacení 25,000.000,- Kč z účtu žalovaného, avšak za situace, kdy se nejednalo o jednorázovou výplatu, ale o výplatu po více částech, kdy na účetních dokladech týkajících se těchto částek je obsažen podpis přímého nadřízeného žalobce Ing. S., je zřejmé, že žalovaný o tomto postupu byl informován ; proto ani toto jednání žalobce nemůže být považováno za závažné porušení pracovní kázně. Odvolací soud tudíž ve shodě soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď ze dne 9.9.2003 a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.9.2003 jsou neplatnými právními úkony.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ( do všech jeho výroků ) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že v daném případě z hlediska posouzení otázky porušení pracovní kázně není podstatné , zda byl žalobce oprávněn k uzavření smluv uvedených ve sporných rozvazovacích právních úkonech žalovaného. Podle názoru dovolatele měl odvolací soud v tomto směru považovat za významné i ostatní skutečnosti, zejm. to, zda byla takovým jednáním způsobena škoda či zda byly dotčené smlouvy pro zaměstnavatele ekonomicky výhodné či nevýhodné . Pokud jde o okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.9.2003, má žalovaný za to, že právě vědomost žalobce o tom, že se jedná o úroky z prostředků, které neposkytla společnost I. c. s.r.o., ale z prostředků, které poskytl žalovaný, je relevantní k posouzení toho, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně , přičemž otázka oprávněnosti uzavřít daný typ dohody či smlouvy (v tomto případě smlouvu o postoupení pohledávky) je v tomto směru nepodstatná ; z hlediska intenzity tohoto zásahu je potom nutno zabývat se i otázkou následku takového jednání . Ani v případě výpovědi ze dne 9.9.2003 není podstatné, zda žalobce byl oprávněn k uzavírání smluv o vzájemné spolupráci (trojdohod), nýbrž za relevantní považuje žalovaný skutečnost, že žalobce předmětné dohody uzavřel a dal následně příkaz k úhradě částky celkem ve výši 25 mil. Kč z účtu žalovaného na účty třetích osob, ačkoliv neexistoval jediný doklad, z něhož by taková povinnost žalovaného vyplývala , ani nebylo nijak zajištěno, zda, kdy ani jak mají být finanční prostředky vráceny žalovanému , dotčení dodavatelé neměli povědomí, že se jedná o prostředky žalovaného , a bylo zde reálné riziko, že tyto prostředky nebudou vráceny . Z hlediska otázky porušení pracovní kázně (především pokud se týká ekonomické výhodnosti či nevýhodnosti úkonu) nelze podle názoru dovolatele pominout ani to, že se v případě žalobce jednalo o vedoucího kontokorentní účtárny odpovědného za stav saldo konta, tj. stavu pohledávek a závazků vůči odběratelům, a že tedy již z povahy této funkce žalobce vyplývala povinnost jednat tak, aby úkony za zaměstnavatele provedené byly pro zaměstnavatele výhodné a nedocházelo tak ke škodám na majetku zaměstnavatele . Konečně nelze bez dalšího považovat za irelevantní otázku platnosti či neplatnosti právního úkonu učiněného zaměstnancem za zaměstnavatele, nýbrž v předmětné věci je nutno přihlédnout k tomu, za jakých okolností byla neplatnost způsobena . Žalovaný dále shledává za zcela v rozporu se skutečným stavem věci závěry odvolacího soudu o tom, že žalovaný o vytčeném postupu žalobce věděl a že také nadřízený žalobce Ing. S. věděl o výplatě částek v celkové sumě 25 mil. Kč, když podle názoru dovolatele je z výpovědi Ing. S. zjevné, že o výplatách předmětných částek nevěděl a že tyto zjistil až v září 2003 . Kromě toho namítal, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti účastníků , že odvolací soud rozhodoval bez toho, že by byl řádně zjištěn skutkový stav věci , že rozhodnutí odvolacího soudu je zčásti nepřezkoumatelné a že nebyl proveden žádný z důkazů , které žalovaný navrhoval v rámci odvolacího řízení. Žalovaný proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.


Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru nejsou námitky žalovaného opodstatněné.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V posuzovaném případě řešil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku právní otázku podmínek, za nichž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce nebo se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.


Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal žalovaný žalobci dopisy ze dne 9.9.2003 a 11.9.2003, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30.9.2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.


Jak vyplývá z citovaných ustanovení, lze tam uvedených důvodů výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Podle ustálené judikatury (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) se proto porušením pracovní kázně rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.


Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance nejen zaviněno (alespoň z nedbalosti), ale musí též dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z výše uvedených ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) a § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.


Rovněž otázka intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálila. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) a § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).


V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Jestliže jak vyplývá z výše uvedeného základním hmotněprávním předpokladem opravňujícím zaměstnavatele rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce či s ním okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je skutečnost, že se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně (tj. zaviněného porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance), nelze - jak to činí dovolatel - vytýkat odvolacímu soudu, že závěr o neplatnosti předmětných rozvazovacích projevů vůle ze strany žalovaného založil na zjištění, že k vytčenému jednání byl žalobce oprávněn , tedy jinak řečeno že se nedopustil zaviněného porušení pracovních povinností. Nelze-li totiž zaměstnanci vytknout zaviněné porušení pracovních povinností (porušení pracovní kázně), nelze uvažovat o naplnění důvodu sporných rozvazovacích projevů vůle ze strany zaměstnavatele a je bez dalšího odůvodněn závěr o tom, že nebyly splněny podmínky pro dání platné výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce ani pro platné okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Dovodil-li za tohoto stavu odvolací soud, že jednání vytčená žalobci v dopisech žalovaného ze dne 9.9.2003 a 11.9.2003 nemohou obstát jako důvod k dání předmětné výpovědi ani k okamžitému zrušení pracovního poměru, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.


Žalovaný v dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že rozhodoval bez toho, že by byl řádně zjištěn skutkový stav věci , a že některé jeho skutkové závěry jsou zcela v rozporu se skutečným stavem věci . Těmito námitkami však dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází; podstatou výtek žalovaného v tomto směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Kromě toho žalovaný namítá, že řízení je stiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a které podle jeho názoru spočívající v tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti účastníků , že rozhodnutí odvolacího soudu je zčásti nepřezkoumatelné a že nebyl proveden žádný z důkazů , které žalovaný navrhoval v rámci odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzené vady řízení podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. i kdyby byly opodstatněné nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť jak zmíněno výše nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu , vyplývá, že žalovaný podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného napadající rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. října 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu