21 Cdo 3032/2011
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 61 odst. 1, 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2005




21 Cdo 3032/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce T. N. , zastoupeného Mgr. Markem Landsmannem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky č. 53, proti žalovanému Statutárnímu městu Pardubice se sídlem magistrátu města v Pardubicích, Pernštýnské náměstí č. 1, IČO 00274046, o 897.843,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 296/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. ledna 2011 č.j. 23 Co 259/2010-228, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 31.896,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Marka Landsmanna, advokáta se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky č. 53.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 15.10.2008 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 897.843,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný mu dal dne 29.4.2005 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.11.2007 sp. zn. 6 C 201/2005 potvrzeným "usnesením" Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24.6.2008 sp. zn. 22 Co 105/2008 určena neplatnou, a že mu proto přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1.7.2005 do 22.9.2008, kdy pracovní poměr mezi účastníky skončil jeho okamžitým zrušením ze strany žalovaného, ve výši 671.918,- Kč. Žalobce se dále domáhal náhrady škody vzniklé za dobu 36 měsíců ve výši 225.925,- Kč tím, že mu žalovaný ode dne 29.3.2005 "protiprávně" a "v rozporu s dobrými mravy" odebral osobní příplatek přiznaný ve výši 6.455,- Kč měsíčně, aniž by se tak stalo na základě dlouhodobějšího hodnocení práce žalobce; toto "poškození se promítlo" i do náhrady mzdy.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19.2.2010 č.j. 18 C 296/2008-161 zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 104.851,- Kč, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 16.137,50 Kč "hrubého", zamítl žalobu co do částky dalších 776.854,50 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobci se "prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích" vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 4.200,- Kč, že žalobce je povinen "nahradit České republice" 692,- Kč a že žalovaný je povinen "nahradit České republice" 107,50 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců po neplatném rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce (žalovaný náhradu mzdy za dobu 6 měsíců ve výši 104.851,- Kč žalobci zaplatil), neboť bylo prokázáno, že na trhu práce v Pardubicích, v Hradci Králové, v Ústí nad Orlicí a v rámci Pardubického kraje byla volná pracovní místa redaktora, novináře, mediálního konzultanta a inzertního poradce, která byla nabízena formou inzerce v běžně dostupných denících, že žalobce neprokázal (a ani netvrdil), že by na inzeráty nějakým způsobem reagoval, a že se naopak zajímal (pouze informativně) o zaměstnání tam, kde žádná volná pracovní místa nebyla nabízena, že výdělky v uvedených profesích se podle Ministerstva práce a sociálních věcí ČR "pohybovaly v obdobné výši, jakou by dosahoval žalobce u žalovaného", a že žalobce, který se po celou dobu své pracovní praxe věnoval práci novináře, redaktora a překladatele, "po začátku roku 2006 již neprojevoval žádný zájem o získání pracovního místa v jeho oboru, začal podnikat a přestože dosahoval nízkého příjmu, nevyvíjel další aktivity k získání rovnocenného zaměstnání". Náhrada mzdy podle názoru soudu prvního stupně žalobci nepřísluší ani za dobu od pravomocného skončení sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru (1.8.2008) do skončení pracovního poměru mezi účastníky (22.9.2008), neboť "žalobce v této době žádnou práci pro žalovaného nevykonával". Soud prvního stupně dovodil, že osobní příplatek ve výši 6.455,- Kč měsíčně byl žalobci s účinností od 29.3.2005 žalovaným odebrán neoprávněně, neboť k takovému opatření nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 330/2003 Sb.; s přihlédnutím k námitce promlčení vznesené žalovaným přiznal žalobci pouze částku 16.137,50 Kč odpovídající výši osobního příplatku za dobu od 15.10.2008 do 31.12.2008.

K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25.1.2011 č.j. 23 Co 259/2010-228 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 762.758,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a že zamítl "požadavek žalobce na zaplacení částky 30.234,- Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 15.10.2008 do zaplacení"; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 100.912,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 65.232,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Marka Landsmanna, že žalovaný je povinen zaplatit "na účet Okresního soudu v Pardubicích" soudní poplatek z odvolání ve výši 30.510,- Kč a že žalovaný je povinen "nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích" náklady řízení ve výši 799,50 Kč. Poté, co zčásti zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro nepřiznání a pro snížení náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, neboť nelze dovodit, že by se žalobce mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci. Vycházel ze zjištění, že "poptávka po zaměstnání" v oboru novinář "převyšovala nabídku", že "v místní komunitě novinářů" se vědělo o tom, že žalobce hledá práci, že při hledání dalšího zaměstnání žalobce nebyl pasivní, neboť byl veden v evidenci úřadu práce (od 1.7.2005 do 31.8.2005) a též v evidenci personální agentury, a kromě toho si zaměstnání "sháněl sám samostatnými aktivitami" a od září 2006 vykonával na základě živnostenského oprávnění činnost pro společnost Mayday, s.r.o. Podle názoru odvolacího soudu nelze klást k tíži žalobce, že nevyužil "ojedinělé nabídky" inzerovaných pracovních míst, když "navíc nebylo ani prokázáno, jakých výdělků by mohl v těchto pozicích dosáhnout". Podmínky, za kterých žalobce od září 2006 provozoval podnikatelskou činnost, odvolací soud neshledal srovnatelnými či výhodnějšími, než by měl u žalovaného, neboť jeho hrubý příjem z podnikání ve výši 18.000,- Kč měsíčně byl nižší než hrubý příjem, který by mu příslušel od žalovaného (23.805,- Kč). Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že délka řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru "byla způsobena účelovým postupem žalobce, který namítal podjatost soudců", neboť námitkou podjatosti žalobce uplatnil své právo zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení § 15a o.s.ř., doba, po kterou byla tato námitka projednávána, nebyla nepřiměřeně dlouhá a délka řízení o neplatnost výpovědi byla ovlivněna také opakovanými žádostmi žalovaného o odročení jednání soudu prvního stupně a tím, že proti jeho rozsudku podal odvolání. S ohledem na vznesenou námitku promlčení odvolací soud žalobci přiznal doplatek náhrady mzdy za dobu od 1.10.2005 do 31.12.2005 ve výši odpovídající osobnímu příplatku, který nebyl žalovaným zahrnut do průměrného výdělku žalobce zjištěného pro účely náhrady mzdy poskytnuté žalobci za dobu 6 měsíců (odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že odebrání osobního příplatku žalobci bylo nedůvodné), a náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1.1.2006 do 31.7.2008 (tj. do dne předcházejícího dni právní moci rozsudku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru). Za dobu od 1.8.2008 do 22.9.2008 žalobci podle názoru odvolacího soudu náhrada mzdy ani doplatek mzdy nepřísluší, neboť v tomto období žalobce pro žalovaného nekonal práci a "ani se nedostavil na výzvy žalovaného k jejímu přidělení".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, podal žalovaný dovolání. Namítal, že při rozhodování o nároku žalobce na náhradu mzdy odvolací soud nezohlednil délku řízení o námitce podjatosti uplatněné žalobcem v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Vytýkal odvolacímu soudu, že se při rozhodování o nepřiznání či moderaci náhrady mzdy "omezil striktně pouze na vlastní hodnocení otázky možnosti žalobce zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele" ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, přičemž zcela opomenul "demonstrativní charakter této části normy" a "jiné snesené důvody, které měl ve svém rozhodování zohlednit". Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně možnosti žalobce zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za minimálně rovnocenných podmínek se podle odvolatele "neshodují s provedeným dokazováním", ze kterého plyne, že "existovaly dokonce opakované inzerované příležitosti k zaměstnání, které žalobce nevyužil", a to především v redakcích "Pardubického deníku" a "Mladé Fronty". Žalovaný nesouhlasí s hodnocením inzerovaných reálných nabídek pracovního trhu jako "ojedinělých nabídek", jejichž nevyužití nelze klást žalobci k tíži. Mzdové podmínky, které tyto pracovní příležitosti s sebou nesly, byly "v zásadě nejméně srovnatelné, spíše však podstatně lepší než ty, které s sebou nesl pracovní poměr u žalovaného". Prokázaný zájem žalobce o volná místa, který byl "spíše zájmem eventuálním, výběrovým z hlediska možného okruhu zaměstnavatelů, a zejména také časově omezeným (prakticky jen do poloviny roku 2006)", měl odvolací soud podle odvolatele "zohlednit ve formě alespoň částečné moderace náhrady mzdy". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako zjevně bezdůvodné, neboť dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného od roku 1997 jako redaktor a kronikář města. Dne 29.4.2005 mu žalovaný doručil výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, která byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.11.2007 č.j. 6 C 201/2005-121, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24.6.2008 č.j. 22 Co 105/2008-150, určena neplatnou; rozsudky nabyly právní moci dne 1.8.2008. Dne 22.6.2005 žalobce písemně sdělil žalovanému, že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával; žalovaný mu v době od 1.7.2005 do pravomocného skončení sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru (1.8.2008) neumožnil pokračovat v práci. V době od 1.7.2005 do 31.8.2006 byl žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání Úřadu práce v Pardubicích a byly mu poskytovány nejprve podpora v nezaměstnanosti (do 31.3.2006) a následně dávky sociální péče (od 1.6.2006). Dne 30.11.2005 se žalobce zaevidoval u personální agentury PROFI-MEN v.o.s. jako zájemce o zaměstnání redaktora, publicisty, korektora nebo překladatele. Od 1.9.2006 do září 2009 žalobce vykonával na základě živnostenského oprávnění činnost pro společnost Mayday, s.r.o.; jeho příjmy z této činnosti činily za rok 2006 105.000,- Kč, v roce 2007 činily 201.000,- Kč a v roce 2008 činily 180.000,- Kč. V období let 2005 až 2008 byly v denním tisku inzerovány nabídky volných pracovních míst redaktora, novináře, mediálního konzultanta, inzertního poradce s místem výkonu práce v Pardubicích, v Hradci Králové, v Ústí nad Orlicí a v rámci Pardubického kraje.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, která mu byla doručena dne 29.4.2005, a že žalovanému oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, dne 22.6.2005 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.7.2002 sp. zn. 21 Cdo 560/2011 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 1334/2011) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 169/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2005 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále, a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§ 61 odst. 1 zák. práce).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.12.1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, a bod IX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) má zaměstnanec při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele vždy nárok na náhradu mzdy, jejíž rozsah je odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.

Podle ustanovení § 61 dost. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména okolnost, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižšího výdělku a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.

Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 a bod V. již zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Za kritérium pro rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce naproti tomu nelze považovat okolnost, jaká byla délka řízení, v němž byla pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Jestliže stav, kdy se zaměstnanec, se kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a kterému zaměstnavatel neumožnil pokračovat v práci, nemohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, trval po celou dobu řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, nemůže být náhrada mzdy příslušející zaměstnanci snížena či dokonce zcela odepřena jen proto, že uvedené řízení bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, popřípadě že jeho délku ovlivnily též procesní úkony zaměstnance učiněné podle právních předpisů, jimiž se spravuje řízení před soudem (např. uplatnění námitky podjatosti soudců, podání odvolání apod.). Nelze přehlédnout, že zaměstnavatel může kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy, tím, že mu umožní pokračovat v práci. V tom, že žalobce v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 201/2005 uplatnil námitku podjatosti soudců, proto odvolací soud správně neshledal důvod ke snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy žalobci.

V posuzovaném případě se žalobce, se kterým žalovaný neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 29.4.2005, na základě níž měl pracovní poměr účastníků skončit dne 30.6.2005, v době od 1.7.2005 do 31.8.2006 do práce nezapojil, neboť se mu ani s pomocí Úřadu práce v Pardubicích, u něhož byl evidován jako uchazeč o zaměstnání, ani prostřednictvím personální agentury PROFI-MEN v.o.s. nepodařilo nalézt vhodné zaměstnání. V době od 1.9.2006 do 31.7.2008 žalobce vykonával na základě živnostenského oprávnění samostatnou výdělečnou (podnikatelskou) činnost pro společnost Mayday, s.r.o. Protože při této činnosti dosáhl nižšího výdělku, než kterého by dosáhl u žalovaného, kdyby mu přiděloval práci podle pracovní smlouvy, nelze dovodit, že vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy uzavřené se žalovaným, a proto v době výkonu podnikatelské činnosti žalobce - stejně jako v době, kdy se do práce nezapojil, neboť se mu nepodařilo nalézt vhodné zaměstnání - nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy žalobci, ale ani k jejímu snížení.

Na tom, že u žalobce nejsou splněny podmínky k nepřiznání ani ke snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, nemůže nic změnit ani okolnost, že v období, ve kterém by žalobci měla být poskytnuta náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců (od 1.1.2006 do 31.7.2008), byly v denním tisku inzerovány nabídky pracovních míst odpovídajících druhu práce vykonávané žalobcem u žalovaného (redaktor, novinář, mediální konzultant, inzertní poradce) s místem výkonu práce v Pardubicích, v Hradci Králové, v Ústí nad Orlicí a v rámci Pardubického kraje. I kdyby byly podmínky těchto pracovních míst rovnocenné nebo dokonce výhodnější v porovnání s podmínkami, které by měl žalobce při výkonu práce podle pracovní smlouvy uzavřené se žalovaným (zejména z hlediska výše výdělku a místa výkonu práce), nepředstavovaly inzerované nabídky těchto míst, které byly adresovány neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta, bezprostřední možnost, aby se žalobce na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa - vedle případných dalších zájemců - ucházel a snažil se je získat. Nelze proto dovodit, že žalobce se mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku napadeným dovoláním žalovaného z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 26.280,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 26.580,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Marek Landsmann osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 5.316,- Kč (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 31.896,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu