21 Cdo 3019/2000
Datum rozhodnutí: 12.04.2001
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 3019/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému O., A. B., spol. s r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 343/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2000 č.j. 21 Co 597/97-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 15.4.1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovní kázně výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně, ačkoliv byla dopisem ze dne 26.3.1996 upozorněna na soustavné porušování pracovní kázně a na možnost výpovědi, se dopustila dalších porušení pracovní kázně tím, že ve dnech 2., 3., 4., 9. a 10.4.1996 opustila bez vědomí svého nadřízeného pracoviště, že dne 2.4.1996 neodjela na plánovanou služební cestu do M. B., že dne 4.4.1996 bez vědomí nadřízeného poslala "minimálně 2 zaměstnance z filiálek firmy" na školení o odpadech a že ve stanovené lhůtě nesplnila všechny úkoly, které jí její nadřízený písemně zadal dne 9.4.1996.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že "skutkové vymezení výpovědního důvodu je reálně neopodstatněné" a účelové. Žalobkyně pokyny a úkoly nadřízeného plnila vždy "svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností" a žalovaný vůči ní v souvislosti s dodržováním pracovní kázně neměl až do března 1996 žádné výhrady; došlo-li z její strany k nedodržení stanoveného termínu, bylo způsobeno objektivními okolnostmi, které nemohla ovlivnit. Své odchody z pracoviště zapisovala v knize docházky, uložené na vrátnici. Žalobkyně zdůraznila, že jednání, ve kterém žalovaný spatřuje porušování pracovní kázně, se dopustila v průběhu tří kalendářních týdnů, tedy "v relativně krátkém časovém období", a toto její jednání proto postrádá v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce předpokládaný charakter soustavnosti.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.7.1997 č.j. 49 C 343/96-32 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.375,- Kč "na účet" advokáta. Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobkyně vykonávala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1995 práci investiční a technické pracovnice (a současně byla společnicí žalovaného). Po té, co byla ve dnech 25. a 26.3.1996 písemně upozorněna v souvislosti s vytýkaným porušením pracovní kázně na možnost výpovědi, porušila pracovní kázeň tím, že "počínaje dnem 2.4.1996" v pěti případech opustila své pracoviště bez řádně vystavené propustky, že dne 2.4.1996 neodjela na služební cestu do M. B. a svého nadřízeného o této skutečnosti bezprostředně neinformovala a že dne 4.4.1996 vyslala, aniž byla pověřena tak učinit, na školení dva zaměstnance, kteří jí nebyli podřízeni. K žalovaným tvrzenému porušení pracovní kázně nesplněním pracovních úkolů zadaných žalobkyni dne 9.4.1996 soud nepřihlédl, neboť podle jeho názoru nebylo "ve výpovědi zcela konkrétně popsáno". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "skutky žalobkyně" představují porušení pracovní kázně "minimální intenzity" a že je nelze hodnotit jako soustavné méně závažné porušování pracovní kázně, neboť "období od 2.4. do 10.4.1996, v němž k porušování pracovní kázně došlo, rozhodně vzhledem k časovému rozpětí znak soustavnosti nesplňuje". Výpověď z pracovního poměru ze dne 15.4.1996 je proto neplatným právním úkonem.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.9.2000 č.j. 21 Co 597/97-58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.450,- Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 3.225,- Kč, vše k rukám zástupce žalovaného advokáta J. S. Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně se dopustila méně závažného porušování pracovní kázně, když ve dnech 1.4. až 10.4. 1996 opouštěla bez propustky pracoviště, když dne 2.4.1996 neodjela na služební cestu a když dne 4.4.1996 vyslala dva zaměstnance na školení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že porušování pracovní kázně žalobkyní mělo soustavný charakter. Podle názoru odvolacího soudu se o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jedná tehdy, dopustí-li se zaměstnanec nejméně tří méně závažných porušení pracovní kázně, jejichž časový odstup není "natolik velký, aby výkon práva zaměstnavatele (dání výpovědi) nebyl zneužitím na újmu zaměstnance" (tak by tomu bylo v případě, kdyby se zaměstnanec prvního porušení pracovní kázně dopustil v roce 1997, druhého v roce 2000, poté by byl zaměstnavatelem upozorněn na možnost výpovědi a do šesti měsíců by se dopustil třetího porušení pracovní kázně). Protože však žalobkyně byla na možnost výpovědi upozorněna dne 26.3.1996, protože nejméně tří méně závažných porušení pracovní kázně se dopustila v průběhu měsíce dubna 1996 a protože výpověď z pracovního poměru obdržela dne 15.4.1996, byla v posuzovaném případě "naplněna všechna ustanovení zákona" a výpověď ze dne 15.4.1996 je platným právním úkonem. Odvolací soud rovněž "nad rámec věci" soudu prvního stupně vytknul jeho závěr o tom, že k porušení pracovní kázně nesplněním pracovních úkolů zadaných žalobkyni dne 9.4.1996 nemohl přihlédnout, neboť ve výpovědi nebylo konkretizováno. I když žalobce ve výpovědi podrobně nepopsal, které konkrétní úkoly žalobkyně nesplnila, obsah projevu jeho vůle byl žalované - jak vyplývá z jejího podání ze dne 6.3.1997, kde se k jednotlivým úkolům vyjadřuje - jasný. Zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně z tohoto důvodu však odvolací soud považoval za "nadbytečné".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř. Žalobkyně namítá, že pracovala u žalovaného 8 let a po celou tuto dobu k její práci nebyly žádné připomínky (naopak jí byl vzhledem k jejím pracovním výsledkům nabídnut obchodní podíl, který přijala) a že k této skutečnosti mělo být přihlédnuto při posuzování všech údajných případů porušení pracovní kázně; žalobkyně jednala nejen jako zaměstnankyně, ale i jako společnice žalovaného, a to vždy "nanejvýš účelně a v zájmu" žalovaného. Odvolací soud proto pochybil, když vycházel pouze z "formálního trojího porušení pracovní kázně" a nepřihlédl k "materiální stránce", totiž k intenzitě porušení pracovní kázně, která ve všech případech byla "minimální až nulová". Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého její jednání naplnilo požadavek soustavnosti; časový interval od 2.4.1996 do 4.4.1996 totiž "nemůže charakter soustavnosti nikdy mít". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru v dubnu 1996 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 287/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23.5.1996 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 46 odst.1 písm. f) a § 53 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně.

Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst.1 písm.b), § 46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobkyně poté, co byla dopisem ze dne 26.3.1996 upozorněna v souvislosti s porušením pracovní kázně na možnost výpovědi, zaviněně porušila v době od 2.4. do 10.4.1996 povinnosti uložené jí ustanoveními § 73 odst.1 písm. a) a b) zák. práce nejméně v sedmi případech, které byly uvedeny ve výpovědi pracovního poměru ze dne 15.4.1996 (ve dnech 2., 3., 4., 9. a 10.4.1996 opustila své pracoviště bez řádně vystavené propustky, dne 2.4.1996 neodjela na služební cestu do M. B. a svého nadřízeného o této skutečnosti bezprostředně neinformovala a dne 4.4.1996 vyslala, aniž byla oprávněna tak učinit, na školení dva zaměstnance, kteří jí nebyli pořízeni). Za tohoto stavu věci je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně soustavně méně závažným způsobem porušovala pracovní kázeň. Důvodem k výpovědi podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce může být - jak vyplývá z výše uvedeného - každé porušení pracovní kázně (i jednotlivá drobná, minimální či málo závažná porušení pracovní kázně). Vzhledem k tomu, že v době devíti kalendářních dnů žalobkyně zaviněně porušila své pracovní povinnosti v sedmi případech, je nepochybné, že k porušení pracovní kázně žalobkyní došlo v počtu potřebném k naplnění znaku soustavnosti a že mezi jednotlivými méně závažnými porušeními pracovní kázně existuje časová souvislost.

Skutečnost, že žalobkyně byla v době podání výpovědi též společnicí žalovaného, neměla pro rozhodnutí soudu o této věci žádný význam. Účast žalobkyně v obchodní společnosti (v žalovaném) byla (je) totiž účastí kapitálovou a svá práva společníka týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti žalobkyně může vykonávat jen prostřednictvím valné hromady nebo při rozhodování společníků mimo valnou hromadu. S pracovním poměrem žalobkyně u žalovaného a s plněním pracovních povinností neměla její účast ve společnosti žádnou souvislost, neboť i společníci obchodní společnosti, kteří jsou u ní v pracovním poměru, mají z tohoto pracovního poměru stejná práva a povinnosti jako jiní zaměstnanci této společnosti. Porušila-li žalobkyně pracovní kázeň (jak bylo soudy zjištěno), je pro posouzení právních následků s tím spojených zcela nerozhodné, že byla (je) společníkem žalovaného.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v.r.

předseda senátu