21 Cdo 3014/2005
Datum rozhodnutí: 23.05.2006
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3014/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce Č. o. b., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované L. P., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 19/2000, o neúčinnost odmítnutí dědictví, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2002, č.j. 21 Co 90/2002-82, opraveného usnesením ze dne 6. ledna 2005, č. j. 21 Cdo 90/2002-118, takto :

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 28.1.2000 se žalobce domáhal rozhodnutí, že prohlášení o odmítnutí dědictví po zůstaviteli J. P., učiněné J. P., dle § 463 obč. zák. ve prospěch žalované nezl. L. P., zastoupené J. a J. P., je vůči žalobci, spolu s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25.9.1998, č. D 245/97-75, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, právně neúčinné . Žalobu zdůvodnil tím, že odmítnutím dědictví po svém otci J. P. zkrátil J. P., tj. dlužník, možnost uspokojení vymahatelné pohledávky žalobcem ; že žalobci tak bylo znemožněno podat úspěšně návrh na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu nemovitosti, i když by došlo pravděpodobně jen částečně k uspokojení jeho pohledávky ; že J. P. v této věci vystupuje nejen jako dlužník ve vztahu k žalobci a je tedy tím, kdo učinil nesporně právní úkon odmítnutí dědického podílu v úmyslu zkrátit věřitele, ale, vzhledem k tomu, že jeho dcera je nezletilá a je jejím zákonným zástupcem, je také současně i tím, kdo v dědickém řízení dceru zastupoval a činil za ni právní úkony, to znamená, že i druhé straně, jak vyžaduje ustanovení § 42a obč. zák. musel být úmysl zkrátit věřitele dlužníka znám .

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26.3.2001, č.j. 9 C 19/2000-47, doplněný rozsudkem ze dne 17.10.2001, č.j. 9 C 19/2000-66, určil, že právní úkon odmítnutí dědictví po zůstaviteli J. P., učiněný J. P., ve prospěch žalované nezletilé L. P., je vůči žalobci právně neúčinný; zamítl návrh žalobce, aby bylo určeno, že toto odmítnutí dědictví je vůči žalobci právně neúčinné spolu s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25.9.1998, č.j. D 245/97-75, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví ; rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že v daném případě bylo po provedeném dokazování prokázáno, že právní úkon otce žalované a zároveň dlužníka žalobce, kterým v rozhodném období odmítl dědictví po svém zemřelém otci, je právním úkonem, kterým byl jeho věřitel v tomto řízení žalobce, zkrácen ; že k tomuto úkonu došlo v posledních třech letech před podáním žaloby a byl učiněn ve prospěch dcery dlužníka, tedy osoby jemu blízké ; že to bylo v době, kdy dlužník otec žalované věděl, že má vůči žalobci pohledávku, navíc pohledávku v takové výši, že není v jeho silách ji žalobci ve lhůtě určené pro zaplacení zaplatit ; že pokud rodiče žalované před soudem uváděli, že tím, že otec žalované odmítl dědictví ve prospěch žalované pouze z toho důvodu, že chtěl vyplnit poslední vůli zůstavitele a nikoliv zkrátit svého věřitele, soud v tomto směru těmto tvrzením neuvěřil, neboť má za to, že pokud by platná závěť řádně v dědickém řízení byla předložena a uplatněna, byl by průběh dědického řízení jiný než jak rodiče žalované uváděli, tak by samozřejmě nebylo ani možné učinit úkon odmítnutí dědictví, neboť by k dědění ze závěti byla povolána přímo nezletilá žalovaná ; že pokud jde o spornou skutečnost, a to předložení závěti při jednání před notářkou soudní komisařkou, soud uvěřil údajům uvedeným svědkyní Mgr. M. M. a JUDr. D. K., když obě svědkyně nezávisle na sobě uvedly, že k ničemu takovému při jednání nedošlo a toto navíc koresponduje i s obsahem zápisu - protokolu uvedeného jednání ; že pokud svědkové M. P. - matka otce žalované a E. P. - bratr otce žalované vypovídali stejně jako rodiče nezletilé žalované, tj. že poslední vůle při jednání byla předložena, nelze nevzít v úvahu, že jsou oba v blízkém příbuzenském poměru s žalovanou i jejími rodiči, při jednání vypovídali téměř shodně o těchto událostech staršího data, a to velmi konkrétně a přesně, když pokud jde o jiné skutečnosti přibližně stejné doby, na tyto si již přesně nepamatovali, navíc jak několikrát v průběhu řízení zaznělo, svědek E. P. byl v době projednávání předmětného dědictví ve velmi špatném zdravotním stavu, dědického řízení se zúčastnil jen s velkými obtížemi, jeho zdravotní stav popsal dokonce i otec žalované ve své účastnické výpovědi takovým způsobem, že jeho bratr E. při jednání o dědictví v podstatě nebyl až tak schopný jakéhokoliv úsudku ; že i kdyby snad soud přece jen vzal v úvahu, že k předložení nějaké listiny před notářkou mohlo dojít, pak ovšem bylo na účastnících dědického řízení samých, aby se případné platnosti závěti dovolali, k čemuž nikdy nedošlo ; že je nadbytečné , aby bylo zároveň určeno, že také rozhodnutí, kterým byl neúčinný právní úkon za nezletilou schválen, je neúčinné .

K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.května 2002, č.j. 21 Co 90/2002-82, opraveným usnesením ze dne 6. ledna 2005, č. j. 21 Co 90/2002-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že okresní soud provedl všechny nezbytné důkazy a správně dovodil, že otec nezletilé žalované J. P. dne 10.9.1997 v dědickém řízení po svém otci J. P. odmítl dědictví v úmyslu zkrátit žalobcův nárok na zaplacení vymahatelné pohledávky ve výši 2.444.599,90 Kč s příslušenstvím ; že dědictví tím nabyla nezletilá žalovaná L. P., jejímž byl (a je ) J. P. zákonným zástupcem ; že tvrzení rodičů i osob blízkých žalované o tom, že při jednání u notářky soudní komisařky Mgr. M. M. dne 10.9.1997 byla předložena zůstavitelem vlastnoručně pořízená závěť ze dne 12.4.1994, považuje za účelové a nevěrohodné ; že v protokolu o tomto jednání, který je veřejnou listinou, není o závěti zmínka a jeho úplnost a pravdivost potvrdily notářka Mgr. M. M. i jednání přítomná advokátka JUDr. D. K. ; že věrohodnost tvrzení odvolatelky navíc vyvrací obsah žaloby údajně podané K. P. osvojenkyní J. P. ; že existence této dědičky byla při onom jednání dne 10.9.1997 přítomnými dědici J. P. zamlčena ; že je nesporné, že žaloba v této projednávané věci byla podána do tří let od data, kdy otec žalované J. P. odmítl dědictví po svém otci ; že všechny podmínky stanovené § 42a odst. 1 až 3 občanského zákoníku rozhodné pro neúčinnost odmítnutí dědictví otcem žalované J. P. vůči žalobci byly prokázány .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že oba soudy nevzaly v úvahu, že v dané věci existuje závěť ; že odvolací soud jednal i v době, kdy byla podána žaloba na vydání dědictví, neboť se objevila závěť po zemřelém J. P. ; že v případě úspěchu podané žaloby se pak změní okruh dědiců a jejich spoluvlastnické podíly .



V podání podaném u soudu prvního stupně dne 15.12.2004 (datovaném dne 13.12.2004) doplňujícím dovolání žalovaná dále namítá, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ; že zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že tento rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku, za jakých podmínek lze úspěšně odporovat právnímu úkonu, kterým byl zkrácen věřitel a který byl dlužníkem v rozhodném období učiněn ve prospěch osoby blízké ; že podle § 42 odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům zkracujícím věřitele, k nimž došlo v posledních třech letech a jež dlužník učinil ve prospěch osoby blízké, avšak s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat ; že v dané věci není z hlediska právního rozhodná pohnutka, která vedla dlužníka k tomu, aby právní úkon učinil tzn. to, zda tento právní úkon učinil v úmyslu zkrátit věřitele, neboť tuto podmínku je nutné zkoumat u právních úkonů, které nebyly učiněny mezi osobami blízkými ; že soud prvního stupně zcela opomenul, že hmotné právo neumožňuje odporovat právním úkonům učiněným v rozhodné době ve prospěch osoby blízké, byť jimi byl věřitel zkrácen, pokud druhá strana, v daném případě žalobkyně, tehdy dlužníkům úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat ; že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a proto vycházel nepochybně ze stejného nesprávného právního názoru, jako soud prvního stupně . Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Žalobce k dovolání uvádí, že pokud jde o námitku žalované, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud nevzaly v úvahu, že v dané věci existuje závěť, neodpovídá toto tvrzení skutečnosti ; že rozsudek odvolacího soudu není postižen žádnou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci . Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, beží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst. 2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.

Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst.1, § 209 a § 43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).



Podle ustanovení § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom předseda senátu opravné usnesení, které doručí účastníkům; přitom může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, pokud opravné usnesení nenabude právní moci.



Jen takové opravné usnesení vydané podle ustanovení § 164 o.s.ř., které se týká výroku rozhodnutí odvolacího soudu, má následky uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 větě druhé o.s.ř., tj. že od jeho doručení znovu běží lhůta k podání dovolání (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1993, sp. zn. 7 Cdo 60/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 14, ročník 1994; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1998, sp.zn. 20 Cdo 917/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2004, sp.zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 2005).



V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalované (jejímu tehdejšímu zástupci advokátu JUDr. Z. K. - § 49 odst. 1 o.s.ř.) dne 24.6.2002 (§ 48b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání žalované (zastoupené advokátem) bylo podáno u soudu prvního stupně dne 6.8.2002 a následně doplněno podáními dne 10.7.2003 a dne 15.12.2004. V podání ze dne 10.7.2003 byly pouze zopakovány dovolací důvody uvedené již v dovolání ze dne 6.8.2002; obsah podání ze dne 15.12.2004 je uveden shora.



Opravným usnesením ze dne 6.11.2005, č. j. 21 Cdo 90/2002-118, odvolací soud opravil rozsudek odvolacího soudu ze dne 29.května 2002, č.j. 21 Co 90/2002-82, pouze v části odůvodnění rozhodnutí tak, že doplnil, že všechny podmínky stanovené § 42a odst. 1 až 3 občanského zákoníku rozhodné pro neúčinnost odmítnutí dědictví otcem žalované J. P. vůči žalobci byly prokázány . Vzhledem k tomu, že oprava se nedotkla výroku rozsudku odvolacího soudu, ale pouze jeho odůvodnění, neběží od doručení tohoto usnesení účastníkům řízení (jejich zástupcům) jak výše uvedeno - opětně lhůta k podání dovolání.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen dne 24.6.2002, lhůta k podání dovolání proti němu žalované uplynula podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 26.8.2002 a tímto dnem uplynula i lhůta uvedená v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř., během níž bylo možné dovolání doplnit o uvedení dalších dovolacích důvodů. Dovolací soud proto z důvodů výše uvedených nemohl přihlédnout k podáním žalované, kterými doplňovala své dovolání ze dne 6.8.2002, ani k dovolacím důvodům zde uplatněným.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná v dovolání namítá, že oba soudy nevzaly v úvahu, že v dané věci existuje závěť ; že odvolací soud jednal i v době, kdy byla podána žaloba na vydání dědictví, neboť se objevila závěť po zemřelém J. P. ; že v případě úspěchu podané žaloby se pak změní okruh dědiců a jejich spoluvlastnické podíly .

Tyto námitky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, a proto nezakládají - jak výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. ustanovení § 8 písm.a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.200,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. května 2006

JUDr. Roman Fiala,v.r.

předseda senátu