21 Cdo 3013/2005
Datum rozhodnutí: 10.10.2006
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 44 odst. 2 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb., § 157 odst. 2 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3013/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 84/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2004 č.j. 23 Co 450/2004-135, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. prosince 2003 č. j. 3 C 84/2003-106 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.



Odůvodnění:

Dopisem doručeným žalobci dne 31. 8. 2001 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobce svým chováním umožnil skladování vysoce hořlavých látek na místech nikoli k tomu určených, čímž porušil požární předpisy a ohrozil zajištění bezpečnosti a požární ochrany skladu M. a byl ohrožen život a zdraví osob . Uvedené jednání žalovaný považuje za závažné porušení pracovní kázně.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy od 21.12.2001 . Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl v době kontroly na řádné týdenní dovolené , a že může těžko odpovídat za skladování hořlavých látek, které tam mohl dát kdokoliv , a že ani nebyl pověřen , aby prováděl skladování těchto látek.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 16. 12. 2003 č.j. 3 C 84/2003-106 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy za den 21.12.2001 ve výši Kč 528,20 a dále pak Kč 10.036,- za každý další měsíc do doby, než žalovaný umožní žalobci pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru , a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 42.140,- Kč k rukám právního zástupce žalobce . Ve věci samé dospěl k závěru, že již ze samotného znění textu rozvázání pracovního poměru výpovědí vyplývá, že není přesně uvedeno, jakým chováním, jaké povinnosti žalobce konkrétně porušil, aby tím umožnil skladování vysoce hořlavých látek na místech nikoliv k tomu určených . Podle názoru soudu prvního stupně proto je porušení pracovní povinnosti žalobce nepřesně a nejednoznačně vymezeno a tedy neodpovídá zcela potřebám v ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce . V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce dopustil hrubé nedbalosti, při které by mohl důvodně předpokládat, že dochází k páchání trestné činnosti, a že, ačkoliv o tom věděl, tomu nezabránil. Soud neshledal v chování žalobce žádnou příčinnou souvislost se zjištěním závadového stavu, který se pak stal předmětem trestního stíhání dvou zaměstnanců žalovaného. Protože žalobce v průběhu řízení prohlásil, že hodlá být zaměstnán u žalovaného a současně také navrhl, aby mu žalovaný uhradil z důvodu neplatného ukončení pracovního poměru náhradu mzdy , soud o nároku žalobce rozhodl ve smyslu § 61 zák. práce a návrhu plně vyhověl .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 23 Co 450/2004-135 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.240,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že, není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď neplatná podle ustanovení § 44 odst. 2 věta první za středníkem zák. práce pouze tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána. V daném případě, jak vyplývá z dokazování před soudem prvního stupně, byla žalobci dána výpověď po jeden a půl měsíce trvajícím šetření případu krádeží pohonných hmot skladovaných ve skladu žalovaného ve M., jichž se účastnili i příslušníci závodního hasičského sboru, kteří nemalou část odcizených pohonných hmot a zařízení k jejich přečerpávání skladovali přímo v objektu hasičské služebny . Ve světle těchto okolností jsou důvody výpovědi zřejmé a srozumitelné a odvolací soud nemá pochyb o tom, že oběma stranám bylo jasné, jaký skutek má výpověď na mysli . Konkrétně, že vytýká žalobci, že jako velitel hasičů, ať již vědomě či nevědomě, umožnil svým podřízeným, aby v prostorách hasičské služebny ve skladu v M. skladovali značné množství vysoce hořlavých látek - pohonných hmot . Přestože soud prvního stupně spatřoval neplatnost předmětné výpovědi v její obsahové nedostatečnosti, zabýval se jejím obsahem i po věcné stránce, a podle názoru odvolacího soudu lze považovat z dokazování před soudem prvního stupně za dostatečně prokázané, že pohonné hmoty musely být na služebně přechovávány nikoliv pouze po dobu posledního týdne před kontrolou provedenou dne 13. 7. 2001 , neboť vše nasvědčuje tomu, že tato praxe trvala nejméně několik týdnů . Odvolací soud považuje za téměř vyloučené, aby žalobce jako velitel hasičů neměl o těchto skutečnostech žádnou povědomost, a pokud o nich nevěděl, bylo to pouze důsledkem nedbalého plnění pracovních povinností . Protože uvedená pochybení žalobce nepochybně lze kvalifikovat jako velmi závažné porušení pracovní kázně , považuje odvolací soud výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce za zcela přiměřenou zjištěným okolnostem .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítal, že odvolací soud posoudil projednávanou věc po právní stránce jinak než žalobce a soud prvního stupně , avšak nevyzval žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř., aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Za tohoto stavu podle názoru žalobce řízení předcházející vydání napadeného rozsudku trpí závažnou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel znovu zdůraznil, že je přesvědčen o tom, že výpověď je ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce neplatná, neboť v ní chybí konkrétní označení protiprávního jednání, kterým měl umožnit skladování vysoce hořlavých látek na místech nikoliv k tomu určených . Nedostatky v tomto směru nelze napravovat či doplňovat výkladem jednání žalovaného předcházejících udělení výpovědi, neboť které konkrétní jednání je zaměstnanci vytýkáno musí být tomuto zřejmé již z textu samotné výpovědi . Domnívá-li se odvolací soud, že žalobce závažným způsobem porušil pracovní kázeň, jeho zjištění podle názoru žalobce nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedeného dokazování totiž v žádném případě nevyplynulo, že by žalobce pravidelnou odbornou kontrolní činnost v tomto směru jakkoli zanedbával. Možnost zjištění, že se v uzamčených skříňkách v místnosti hasičské služebny sloužících k odkládání osobních věcí hasičů nachází větší množství pohonných hmot jde absolutně nad rámec činností, ke kterým byl žalobce povinen dle uvedeného ustanovení pracovní náplně. Takovýto výklad zmíněné povinnosti by byl v každém případě nepřípustně extenzivní. Ke kontrole osobních věcí hasičů by žalobce nebyl oprávněn ani v případě podezření z takového jejich jednání, natož pak v případě, kdy toto podezření ani neměl. Odpovědnost žalobce za vznik závadového stavu vyvozovanou snad z titulu funkce vedoucího zaměstnance, který odpovídal za své podřízené, taktéž nepřipadá v úvahu, a to z toho důvodu, že tuto odpovědnost má vedoucí zaměstnanec pouze ohledně profesní pracovní činnosti jeho podřízených, a jednak z toho důvodu, že uložení, uskladnění pohonných hmot na nikoliv k tomu určená místa nebylo žádnému z podřízených žalobce dokázáno, dokonce nedošlo ani k zahájení trestního řízení. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce není možno činit odpovědným za výše popsaný závadový stav, když nelze dovodit jeho protiprávní jednání jako příčinu vzniku závadového stavu . V neposlední řadě je sice pravdou, že z některých svědeckých výpovědí zaměstnanců žalovaného vyplývalo, že k úkapům pohonných hmot a tedy nejspíš i k jejich neoprávněným odběrům docházelo již delší dobu, avšak z žádného důkazu již nevyplynulo, že by zmíněnou delší dobu docházelo taktéž ke skladování těchto hmot na místech nikoliv k tomu určených . Nebylo tedy prokázáno, že závadový stav spočívající v předmětném skladování vznikal již v době, než žalobce nastoupil dovolenou . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, jak má být ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezen její důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce o platný právní úkon. S názorem dovolatele, který odvolacímu soudu vytýká, že ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce nesprávně vyložil (namítá, že okolnost, které konkrétní jednání je zaměstnanci vytýkáno, musí být tomuto zřejmé již z textu samotné výpovědi , a dovozuje, že nedostatky v tomto směru nelze napravovat či doplňovat výkladem ), dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi organizací. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Důvody výpovědi jsou taxativně stanoveny v § 46 odst. 1 zák. práce; podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován (s opačným názorem uvedeným v dovolání žalovaného proto nelze souhlasit); jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit.

V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Při výkladu výpovědního důvodu je třeba se opírat o ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, podle kterého je projev vůle třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po stránce skutkové důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí, šlo by o právní úkon neplatný podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce.

V posuzované věci odvolací soud z výše uvedeného právního názoru vycházel. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při výkladu projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 31.8.2001 přihlédl v tomto směru k výsledkům dokazování provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo. Jestliže odvolací soud s přihlédnutím k okolnosti, že výpověď žalobci, který pracoval na základě pracovní smlouvy jako velitel hasičů , byla dána po 11/2 měsíci trvajícím šetření případu krádeží pohonných hmot , dovodil, že důvody výpovědi jsou zřejmé a srozumitelné , neboť oběma stranám bylo jasné, jaký skutek má výpověď na mysli , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů. O tom, jaký výpovědní důvod po stránce skutkové byl ve výpovědi uplatněn, neměl ostatně pochybnosti ani soud prvního stupně, který - přes výhradu nepřesného a nejednoznačného vymezení - se jím přesto obsáhle věcně zabýval, a konečně ani sám žalobce, který - jak plyne nejen ze žaloby - spíše brojí proti závěru, že se měl svým chováním dopustit porušení pracovní kázně, neboť samozřejmě věděl, že je mu za vinu kladen vznik zmíněného závadového stavu .

Podstatou námitek dovolatele je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se právě k posouzení otázky, zda se vytýkaného porušení pracovní kázně skutečně dopustil.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, zda žalobce jako velitel hasičů dopustil, aby byly pohonné hmoty ve velkém skladovány v rozporu s bezpečnostními a požárními předpisy na místech k tomu neurčených, navíc přímo v hasičské služebně , vycházel odvolací soud z úvahy, že vše nasvědčuje tomu , že pohonné hmoty musely být na služebně uchovávány nejen v týdnu před kontrolou provedenou dne 13.7.2001, kdy měl žalobce dovolenou, nýbrž že tato praxe trvala nejméně několik týdnů , a že považuje téměř za vyloučené , aby žalobce o této skutečnosti nevěděl, a jestliže o nich nevěděl, bylo to pouze důsledkem nedbalého plnění pracovních povinností . Tento závěr odvolacího soudu představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.

Z rozhodnutí odvolacího soudu však v rozporu se shora citovaným ustanovením Občanského soudního řádu nelze zjistit, které skutečnosti v projednávané věci má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, popřípadě proč neprovedl další důkazy. Proto (kromě jiného) nelze posoudit důvodnost dovolací námitky, že uvedené skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a že tedy žalobce není možno činit odpovědným za výše popsaný závadový stav , že nelze v žádném případě tvrdit a prokázat, že zde závadový stav vznikl již před nástupem žalobce na dovolenou , a že nelze dovodit protiprávní jednání žalobce, jakožto příčinu vzniku závadového stavu . Protože rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležitosti posouzení věci po stránce skutkové, tedy náležitosti požadované ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., je pro svou nepřezkoumatelnost postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).



Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2006

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu