21 Cdo 3003/2005
Datum rozhodnutí: 08.02.2007
Dotčené předpisy:




21 Cdo 3003/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. K., proti žalované D. a.s., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 8/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2005, č. j. 16 Co 36/2005-474, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 1. 2000 částku 491.160,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a aby mu žalovaná počínaje únorem 2000 platila měsíčně 15.893,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u právního předchůdce žalované pracoval jako dělník s motorovou pilou a že dne 11. 11. 1982 u něj byla zjištěna nemoc z povolání neuropatie n. mediani. Po tomto zjištění mu žalovaná (její právní předchůdce) platila veškeré nároky z odškodnění za nemoc z povolání. Žalobce byl z důvodu nemoci z povolání postupně žalovanou přeřazován na jiné, méně placené, práce a ke dni 12. 1. 1993 ukončil svůj pracovní poměr dohodou. Dopisem ze dne 6. 8. 1997 mu žalovaná sdělila, že mu od měsíce srpna roku 1997 nebude vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, neboť dospěla k názoru, že již nesplňuje podmínky pro toto odškodnění .

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 23. 5. 2000, č.j. 14 C 8/98-233, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 367.556,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, co do částky 123.604,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 45.887,50 Kč k rukám advokátky a na účet Okresního soudu v Šumperku soudní poplatek 14.704,- Kč; zároveň zastavil řízení o uložení povinnosti žalované platit žalobci rentu 15.893,- Kč měsíčně počínaje únorem 2000, neboť v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. Vycházeje z toho, že žalobce pracoval u žalované (jejího právního předchůdce) za podmínek, za nichž vzniká nemoc z vibrace (neuropatie n. mediani), a že bylo prokázáno, že touto nemocí také onemocněl, zabýval se již jen výpočtem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu žalobcem uplatněnou.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2001, č.j. 16 Co 405/2000-251, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, rozhodnuto o nákladech řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně nelze jednoznačně učinit závěr o tom, že důvodem skončení pracovního poměru mezi účastníky byla choroba z povolání, jak to udělal okresní soud . Uložil proto soudu prvního stupně, aby zjistil, zda byl pracovní poměr žalobce rozvázán v souvislosti s nemocí z povolání či z jiného důvodu, a aby v návaznosti na to vypočetl případnou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, č.j. 14 C 8/98-370, ve znění usnesení ze dne 3. 4. 2003, č.j. 14 C 8/98-376, uložil žalované zaplatit žalobci 284.039,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, co do částky 83.517,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 56.251,- Kč k rukám advokátky, státu na účet Okresního soudu v Šumperku 4.823,- Kč a na účet Okresního soudu v Šumperku soudní poplatek 11.360,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Šumperku 1.327,- Kč. Po doplnění dokazovaní (zejména provedením důkazu znaleckým posudkem) dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že důvodem rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 12. 1. 1993 byl špatný zdravotní stav žalobce jako důsledek uvedené nemoci z povolání. Dovodil, že žalobci i po rozvázání pracovního poměru dohodou bez udání důvodu náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků .

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 12. 2003, č.j. 16 Co 179/2003-394, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jako správný posoudil závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v původní výši, tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem rozvázání pracovního poměru . Vytkl však soudu prvního stupně použití nesprávného nařízení vlády pro výpočet průměrného výdělku, početní chyby a vadné rozhodnutí o nákladech řízení.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č.j. 14 C 8/98-457, ve znění usnesení ze dne 25. 11. 2004, č.j. 14 C 8/98-464, uložil žalované zaplatit žalobci 342.052,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, co do 25.497,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 112.565,- Kč k rukám advokátky, státu na účet ČR - Okresního soudu v Šumperku 7.949,- Kč a na účet ČR - Okresního soudu v Šumperku soudní poplatek 13.690,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet ČR - Okresního soudu v Šumperku na náhradě nákladů řízení 1.351,- Kč. Po provedeném řízení zjistil výdělek žalobce před vznikem škody ve výši 4.136,- Kč čistých měsíčně a výdělek před rozvázáním pracovního poměru jako pravděpodobný čistý měsíční výdělek ve výši 2.738,- Kč. Oba tyto výdělky valorizoval podle příslušných valorizačních nařízení vlády a vypočetl náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č.j. 16 Co 36/2005-474, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 77.870,- Kč k rukám advokátky a České republice - Okresnímu soudu v Šumperku 3.510,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Šumperku na nákladech řízení 1.351,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 14.459,- Kč k rukám advokátky. Nesouhlasil s námitkou žalované, že příčinná souvislost mezi nemocemi z povolání a vzniklou škodou byla přerušena, protože žalobce může pracovat a může se rekvalifikovat. I když totiž žalobce přinejmenším částečně může pracovat a je schopen i rekvalifikace, nic to nemění na tom, že dvě nemoci z povolání, kterými trpí, mu znemožňují výkon původní práce u žalované, za niž dosahoval vyšší výdělek, než po zjištění nemocí z povolání. Naopak zdůraznil, že, pobírá-li zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku podle ust. § 195 zákoníku práce, neboť pro onemocnění chorobou z povolání musel být převeden na jinou méně placenou práci, nelze v tom, že rozvázal pracovní poměr z důvodů nesouvisejících s chorobou z povolání, spatřovat skutečnost, která by sama o sobě měla za následek přerušení příčinné souvislosti mezi škodou (ztrátou na výdělku) a nemocí z povolání . Dovodil, že je možné přihlédnout jen k těm skutečnostem, které existovaly v době vzniku škody; to platí i o skutečnostech, které mohly kauzální vztah mezi nemocí z povolání jako příčinou a škodou jako následkem přerušit a tímto způsobem vyloučit vznik odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání. Jestliže byly všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu splněny, nemohou být skutečnosti, které nastaly v pozdější době, důvodem zániku odpovědnostního vztahu pro tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání . Jelikož zdravotní stav žalobce nedoznal změny, rozvázáním pracovního poměru uvedeným způsobem se okolnosti, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce, nezměnily. Žalobci tedy přísluší i po rozvázání pracovního poměru náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (tj. bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem rozvázání pracovního poměru).

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí jednak řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem , žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého je možné přihlédnout jen k těm skutečnostem, které existovaly v době vzniku škody, neboť jedině tyto skutečnosti mohly být příčinou vzniku škody, že skutečnosti, které nastaly v pozdější době, nemohou být důvodem zániku odpovědnostního vztahu pro tzv. přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání a že ani závěr znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství o způsobilosti žalobce k rekvalifikaci nemění nic na tom, že dvě nemoci z povolání žalobci znemožňují výkon původní práce u žalované. Podle dovolatelky vzniká škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nikoli jednorázově, nýbrž opakovaně v každém měsíci, v němž zaměstnanec nedosáhne výdělku, který měl před zjištěním nemoci z povolání , a s narůstajícím časovým odstupem od zjištění nemoci z povolání (v řádu mnoha let) může mít vyhýbání se zaměstnance rekvalifikaci (které je zásadně schopen) za následek situaci, kdy si zaměstnanec bez vážných důvodů opomíjí vydělat větší částky, což sice nemá za následek zánik odpovědnostního vztahu, nýbrž to, že zaměstnanci přestane vznikat škoda zcela nebo se její výše omezí. Za otázky zásadního právního významu považuje: Zda nevyužití možnosti rekvalifikace u zaměstnance, který je jí schopen, je podřaditelné pod ust. § 195, odst. 3, poslední věta zákoníku práce, tedy, zda se jedná o případ, kdy si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat vyšší částku , a zda je ve smyslu § 7, odst. 2, věta první zákoníku práce zneužitím práva na náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, pokud zaměstnanec, u kterého byla zjištěna nemoc z povolání, nevyvíjí přiměřenou aktivitu, kterou po něm lze s ohledem na jeho zdravotní stav a obecné pracovní předpoklady vyžadovat, domáhá-li se tento zaměstnanec náhrady škody zohledňující nižší výdělek v období po zjištění nemoci z povolání než jakého byl schopen dosahovat, pokud by se rekvalifikoval na práci vyhovující jeho zdravotnímu stavu . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena - zda nevyužití možnosti rekvalifikace u zaměstnance, který je jí schopen, představuje okolnost, kdy si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat vyšší částku) a že je důvodné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u právního předchůdce žalované jako dělník s motorovou pilou a že ke dni 11. 11. 1982 u něj byla zjištěna nemoc z povolání vazoneuróza a od 1. 9. 1982 byl převeden na méně placenou práci. Ke dni 1. 5. 1990 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání percepční porucha z hluku. Ke dni 12. 1. 1993 byl mezi účastníky rozvázán pracovní poměr dohodou; naposledy žalobce pracoval u žalované jako topič. Žalovaná vyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku do 30. 6. 1997; dopisem ze dne 6. 8. 1997 mu sdělila, že mu od měsíce srpna roku 1997 nebude vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, neboť dospěla k názoru, že již nesplňuje podmínky pro toto odškodnění .

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou (srov. § 190 odst. 3 zákoníku práce) nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.

Podle ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví - jak vyplývá z citovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce - ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Uvedeným rozdílem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

V ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost - srov. například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1989, sp.zn. 13 Co 98/89, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

Pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity není (nemusí být) bez dalšího vždy rozhodující výdělek zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (srov. § 195 odst. 3 věta první zákoníku práce). Zaměstnavatel není povinen hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (srov. § 195 odst. 3 větu druhou zákoníku práce). Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny v zaměstnání po zjištění nemoci z povolání nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci (srov. § 36 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony).

Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem (popřípadě odpovídající příjem), je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít nemocí z povolání sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost ji uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat).

I když odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s nemocí z povolání). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky nemoci z povolání, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po zjištění nemoci z povolání bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění nemoci z povolání je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) nemocí z povolání, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) nemocí z povolání nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po zjištění nemoci z povolání žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. v době vzniku nároku žalobce platná ustanovení § 12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, nyní § 39 a násl. zákona č. 435/2004, o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedených důvodů vychází ustálená judikatura soudů ze závěru, že z důvodu odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti (srov. například obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením a že přitom zaměstnavatel není povinen hradit zaměstnanci ztrátu na výdělku do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (srov. § 195 odst. 3 větu druhou zákoníku práce), je třeba se zabývat i otázkou, zda v případě, že zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není tato situace (třeba jen zčásti) zaviněna také tím, že se zaměstnanec odmítl podrobit vhodné rekvalifikaci. Jde totiž o to, aby zaměstnanci poškozenému na zdraví nemocí z povolání byla odškodněna (nahrazena) jen taková ztráta na výdělku, která je způsobena snížením jeho pracovní způsobilosti, a tak jej odlišuje od ostatních zaměstnanců, kteří se uplatňují na trhu práce.

Jak totiž vyplývá z ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, státní politika zaměstnanosti v České republice zahrnuje mimo jiné zejména poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. Vyžaduje-li to jejich uplatnění na trhu práce, uskutečňuje se na základě dohody mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání nebo zájemcem o zaměstnání jeho rekvalifikace (§ 109 odst. 1 věta první téhož zákona). Odmítne-li bez vážných důvodů nastoupit na dohodnutou rekvalifikaci nebo se neúčastní rekvalifikačního kurzu, úřad práce uchazeče o zaměstnání z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí [§ 30 odst. 2 písm. b) stejného zákona]. Obdobnou úpravu obsahoval i zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, který byl s účinností od 10. 10. 2004 nahrazen právě zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

Znamená to, že rekvalifikaci se může podrobit každý uchazeč o zaměstnání, který se nemůže uplatnit na trhu práce proto, že nejsou volná pracovní místa odpovídající jeho do té doby dosažené kvalifikaci. Přitom rozdíl mezi uchazečem o zaměstnání, který má sníženou pracovní způsobilost v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a ostatními uchazeči o zaměstnání je jen v tom, že uchazeč se sníženou pracovní způsobilostí se může podrobit jen takové rekvalifikaci, která odpovídá jeho snížené pracovní schopnosti, neboť při určování obsahu a rozsahu rekvalifikace se vychází mimo jiné i ze zdravotního stavu uchazeče (§ 108 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Jinak řečeno, při výběru vhodné rekvalifikace je uchazeč se sníženou pracovní způsobilostí oproti ostatním uchazečům omezen jen v rozsahu, v jakém se liší jejich zdravotní stav. Z hlediska odškodnění ztráty na výdělku má toto omezení význam jen v tom rozsahu, v jakém jde o snížení zdravotní (a pracovní) způsobilosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Zaměstnanec, který má sníženou pracovní způsobilost v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, se tak může rovněž (v rozsahu odpovídajícím jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem) podrobit rekvalifikaci a tak zvýšit možnost svého uplatnění na trhu práce. Z pohledu ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce jde tedy o to, zda v případě konkrétního poškozeného zaměstnance je možno, vzhledem ke všem okolnostem případu (předpoklady zaměstnance, nabídka volných pracovních míst, nabídka rekvalifikačních kurzů apod.), dospět k závěru, že se mohl konkrétní rekvalifikaci podrobit. Kdyby tomu tak bylo a poškozený zaměstnanec tuto možnost měl a bez vážných důvodů ji nevyužil, přičemž by po případné rekvalifikaci měl reálnou možnost uplatnění na trhu práce, znamenalo by to, že si částku, kterou po rekvalifikaci mohl vydělávat, opomenul vydělat. Smyslem ustanovení § 195 zák. práce o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity není zakonzervovat stav, jaký zde nastal okamžikem ztráty nebo snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance, ale uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu ztrátu, která mu vzniká jen v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní způsobilosti. Tato ztráta, jak vyplývá z ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce, nemůže vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného zaměstnance (srov. slova opomenul vydělat v citovaném ustanovení, jež vyjadřují pasivitu nekonání) např. k možnostem, jež se nabízejí ostatním uchazečům o práci, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví.

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že poškozený si ve smyslu ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce opomenul vydělat také ty částky, které by si vydělal, kdyby se jako uchazeč o zaměstnání podrobil rekvalifikaci odpovídající jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem, a poté vykonával tomu odpovídající zaměstnání.

V projednávané věci se odvolací soud, protože vycházel z jiného právního názoru (že možnou rekvalifikaci žalobce je třeba zkoumat toliko z hlediska přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání), nezabýval zkoumáním možné rekvalifikace žalobce z hlediska ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce, tedy, zda vůbec a jak se žalobce mohl rekvalifikovat a zda vůbec a jakých výdělků by po případné rekvalifikaci mohl dosahovat. S jeho závěrem, že žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (bez zřetele ke změnám v jeho výdělkových poměrech, k nimž došlo následkem rozvázání pracovního poměru) , proto nelze - pro jeho předčasnost - souhlasit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu