21 Cdo 2999/2000
Datum rozhodnutí: 12.09.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2999/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce S. C., proti žalovanému A. a. s., odštěpnému závodu S. zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 15/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2000 č. j. 22 Co 337/2000-94, t a k t o :

I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, se odmítá.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 20. 10. 1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod k výpovědi spatřoval v "soustavném méně závažném porušování pracovní kázně s odkazem na ustanovení KS 1997 - 1998, odst. 4.1.1 - opakované odmítání přidělené práce".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, aby žalovanému byla uložena povinnost ho i nadále zaměstnávat, aby žalovanému bylo uloženo vytvořit mu pracovní podmínky odpovídající "posudku o omezení pracovní schopnosti vydanému OSSZ ze dne 23. 10. 1997 č. j. OSSZ/LPS/97/šč. a ze dne 27. 11. 1998 č. j. OSSZ/LPS/98/šč." a s přihlédnutím k jeho vzdělání, a aby bylo určeno, že žalovaný je povinen "plnit ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce v jeho prospěch" a že žalovaný je povinen vybavit ho ochrannými pomůckami "dle nárokovosti k vykonané práci, dle bezpečnostních předpisů a zákoníku práce". Neplatnost výpovědi z pracovního poměru spatřoval zejména v tom, že mu žalovaný nevytvořil pracovní podmínky odpovídající jeho schopnostem a zdravotnímu stavu a že mu nařizoval výkon takové práce, která zhoršovala jeho zdravotní stav.

Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 20. 10. 1999 č. j. 17 C 15/99-20 vyloučil řízení o návrzích, kterými se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost ho i nadále zaměstnávat, aby žalovanému bylo uloženo vytvořit mu pracovní podmínky odpovídající "posudku o omezení pracovní schopnosti vydanému OSSZ ze dne 23. 10. 1997 č. j. OSSZ/LPS/97/šč. a ze dne 27. 11. 1998 č. j. OSSZ/LPS/98/šč. "a s přihlédnutím k jeho vzdělání, a aby bylo určeno, že žalovaný je povinen "plnit ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce v jeho prospěch a že žalovaný je povinen vybavit ho ochrannými pomůckami "dle nárokovosti k vykonané práci, dle bezpečnostních předpisů a zákoníku práce", k samostatnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem ze dne 30. 3. 2000 č. j. 17 C 15/99-68 zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 20. 10. 1998 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 10. 1998 je důvod výpovědi vymezen "sice stručně, ale jasně tak, že jej není možné zaměnit s jiným důvodem" (jako soustavné méně závažné porušování pracovní kázně spočívající v opakovaném odmítání přidělené práce), a že k řádnému vymezení výpovědního důvodu nebylo potřebné ani uvedení přesných dat, kdy k porušování pracovní kázně došlo. Sporná výpověď z pracovního poměru je podle názoru soudu prvního stupně platným právním úkonem. Žalobce byl od 1. 12. 1997 převeden na práci čistič - uklízeč, která pro něj byla vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem vhodná, a přesto tuto práci v průběhu roku 1998 (například ve dnech 24. 9., 25. 9., 28. až 30. 9., 1. 10. a 2. 10. 1998) odmítal vykonávat. Tímto svým jednáním soustavně méně závažným způsobem porušoval pracovní kázeň.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2000č. j. 22 Co 337/2000-94 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 10. 1998 vyhověl, a "jinak"(tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v dopise ze dne 20. 10. 1998 není důvod výpovědi náležitě skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem. Žalovaný totiž dal žalobci výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně - opakované odmítání přidělené práce, aniž by v písemné výpovědi uvedl, že "jde o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně v posledních 6 měsících a ve kterých dnech", čímž jednak "znemožnil žalobci účinnou obranu proti rozvázání pracovního poměru", jednak "si vytvořil podmínky pro eventuální pozdější rozšiřování výpovědního důvodu". Podle názoru odvolacího soudu tento nedostatek nelze odstranit ani postupem podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, neboť výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu (ke zjištění toho, co bylo projeveno) a nelze jím nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou žalovaný v rozhodné době neměl, nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 10. 1998 je proto ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2zák. práce neplatným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání. Namítá, že skutkové vymezení výpovědního důvodu nemusí být v písemné výpovědi "nijak podrobné" a že postačuje jeho "i velmi stručné vylíčení, právě jen takového rozsahu, který vede k jednoznačnému důvodu, z něhož je zaměstnavatelem zaměstnanci výpověď dávána". Dopis ze dne 20. 10. 1998 splňuje požadavky na skutkové vymezení výpovědního důvodu, uvedené v ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce. Opakované odmítání přidělené práce nemůže být jiným výpovědním důvodem než důvodem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce; okolnost, že v dopise ze dne 20. 10. 1998 nejsou uvedeny konkrétní dny, v nichž k porušování pracovní kázně došlo, a ani to, že jde o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně v posledních 6 měsících, nemůže činit výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, v jakém rozsahu je v posuzovaném případě dovolání žalovaného přípustné.

Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku týkajícím se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru), jednak zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ve výroku o náhradě nákladů řízení).

O zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení odvolací soud rozhoduje - jak vyplývá z ustanovení § 223 o. s. ř. - formou usnesení. Povahu usnesení neztrácí toto rozhodnutí ani v případě, je-li přičleněno k jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pro něž je ustanovením § 223 o. s. ř. stanovena forma rozsudku.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Zákon upravuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu - vedle důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., pro něž je dovolání (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není) přípustné proti všem rozhodnutím odvolacího soudu - v ustanoveních § 238a a § 239. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být při splnění předpokladů v nich uvedených přípustné, jen jde-li o usnesení, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby [§ 238a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.] nebo kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno nebo potvrzeno; proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, dovolání nepřipouští.

Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení zrušen a věc byla soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, není z hlediska ustanovení § 238a a § 239 o. s. ř. přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o vrácení věci k dalšímu řízení podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný se žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 20. 10. 1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb.,č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb.,č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen "zák. práce").

Podle § 44 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.

Podle § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1.; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).

V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

Domáhá-li se zaměstnanec žalobou podanou u soudu určení neplatnosti výpovědi (§ 64 zák. práce), soud z hlediska naplnění výpovědního důvodu zkoumá, zda zaměstnavatelem vymezený důvod výpovědi zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Vychází přitom ze skutkového vylíčení důvodu použitého v písemné výpovědi; nemůže-li totiž zaměstnavatel důvod výpovědi dodatečně (tj. po výpovědi) měnit, nemůže ani soud přihlížet k takovým okolnostem, kterými zaměstnavatel výpověď neodůvodnil. V případě výpovědi učiněné podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce to znamená, že soud se může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval závažné porušování pracovní kázně. I kdyby se v řízení zjistilo, že zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z pracovního poměru jiným než ve výpovědi vytýkaným jednáním, nelze při rozhodování věci k takovýmto skutečnostem přihlížet, neboť nemohou založit důvodnost podané výpovědi.

V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že v dopise ze dne 20. 10. 1998 není v rozporu s ustanovením § 44 odst. 2 zák. práce důvod výpovědi skutkově vymezen. Nedostatek výpovědi spočívá podle názoru odvolacího soudu v tom, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně - opakované odmítání přidělené práce, aniž by v ní uvedl, že "jde o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně v posledních 6 měsících a ve kterých dnech". Odvolací soud dále dovodil, že uvedený nedostatek výpovědi z pracovního poměru nelze odstranit ani postupem podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, neboť výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu (ke zjištění toho, co bylo projeveno) a nelze jím nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou žalovaný v rozhodné době neměl, nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že důvod výpovědi z pracovního poměru je v dopise žalovaného ze dne 20. 10. 1998 uveden z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce jen obecně. Z uvedeného dopisu nelze dovodit, jakou přidělenou práci žalobce odmítal vykonávat a kdy, v čem spočívá "opakované" odmítání této práce a ani další konkrétní okolnosti, pro které mu žalovaný dal výpověď; vymezení výpovědního důvodu tedy zůstalo v tomto písemném projevu vůle nedostatečně určité. Za této situace bylo - jak vyplývá z výše uvedeného - potřebné, aby se soudy pokusily odstranit neurčitost písemného projevu vůle (dopisu ze dne 20. 10. 1998) jeho výkladem.

S názorem odvolacího soudu, že neurčitost důvodu výpovědi z pracovního poměru uvedeného v dopise ze dne 20. 10. 1998 nelze odstranit jeho výkladem, se však dovolací soud neztotožňuje.

Neurčitost projevu vůle nelze předem považovat za neodstranitelnou pomocí jeho výkladu. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.

Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemné výpovědi z pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím,za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru. Při výkladu projevu vůle není - jak uvedeno výše - významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 20. 10. 1998 žalobci (neplatnost výpovědi z pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době doručení dopisu žalobci), za kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem výpovědi z pracovního poměru, šlo by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle směřoval.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - se neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 20. 10. 1998 vůbec nepokusil pomocí jeho výkladu odstranit a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování provedenému před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo. Jeho závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 20. 10. 1998 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, pro rozpor s ustanovením § 44 odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce proto nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku týkajícím se určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení [srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. září 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu