21 Cdo 2995/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2012
Dotčené předpisy: § 29a předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.04.2005




21 Cdo 2995/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. H. ,, zastoupeného JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí č. 2a, proti žalovanému KOVOLIT, a.s. se sídlem v Modřicích, Nádražní č. 344, IČO 00010235, zastoupenému JUDr. Yvonou Malířovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 23, o 482.952,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 100/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2011 č.j. 49 Co 159/2009-109, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 482.952,- Kč s úrokem z prodlení "ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů", od 1.3.2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 14.3.2005 uzavřel se žalovaným, u něhož vykonával v pracovním poměru práci vedoucího obchodního úseku divize slévárna, "manažerskou smlouvu o individuálních mzdových a pracovních podmínkách manažera", v níž se zavázal, že po dobu jednoho kalendářního roku ode dne skončení pracovního poměru "nebude vykonávat žádnou výdělečnou činnost, která je předmětem činnosti žalovaného, nebo která má vůči žalovanému soutěžní povahu", a v níž se žalovaný zavázal poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý kalendářní měsíc plnění uvedeného závazku žalobce. Protože žalobce svůj závazek splnil, neboť po skončení pracovního poměru účastníků dnem 31.1.2006 vykonával u nového zaměstnavatele IMTOS, spol. s r. o. od počátku pracovní činnost, která "byla a je zcela mimo podnikatelskou působnost žalovaného", přísluší mu vůči žalovanému právo na peněžité vyrovnání, jehož výše představuje - při průměrném měsíčním výdělku žalobce u žalovaného ve výši 40.246,- Kč - částku 482.952,- Kč.

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 29.1.2009 č.j. 14 C 100/2008-80 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 482.952,- Kč s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 76.629,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Macha. Na základě zjištění, že žalovaný je především "výrobní firmou", která vyrábí a prodává odlitky a výkovky, jejíž zprostředkovatelská činnost souvisí pouze se slévárenskou a kovárenskou technologií a jejíž obchodní činnost spočívá v prodeji vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací, zatímco nový zaměstnavatel žalobce IMTOS, spol. s r. o. je "firmou čistě obchodní a zprostředkovatelskou", jejímž předmětem podnikání je pouze koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost zaměřená na zahraniční obráběcí a tvářecí stroje, a že společnost IMTOS, spol. s r. o. není vůči žalovanému soutěžitelem, neboť "trhy, na kterých obě společnosti působí, spolu nijak nesouvisí a neprotínají se", dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce svůj závazek z "konkurenční doložky", uzavřené "zcela v souladu s ustanovením § 29a odst. 1 zákoníku práce", splnil a že má proto právo na peněžité vyrovnání, sjednané v "manažerské smlouvě".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.3.2011 č.j. 49 Co 159/2009-109 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28.536,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Macha. Shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně o předmětu a povaze činnosti žalovaného a společnosti IMTOS, spol. s r. o., vycházející z údajů zapsaných v obchodním rejstříku a z údajů o tom, jakých produktů se týká obchodní a zprostředkovatelská činnost obou společností, jakož i na těchto zjištěních založený závěr soudu prvního stupně, že předměty činnosti žalovaného a společnosti IMTOS, spol. s r. o. nejsou ani zčásti totožné a že činnost žalobce u nového zaměstnavatele nemá vůči žalovanému soutěžní povahu. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně o platnosti "konkurenční doložky" obsažené v "manažerské smlouvě" ze dne 14.3.2005, neboť "jde o ujednání, které se opírá o kogentní úpravu obsaženou v ustanovení § 29a zák. práce", a jeho posouzení nároku žalobce na plnění sjednané v "konkurenční doložce" shledal správným.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že žalobce jako obchodní technik vykonává u společnosti IMTOS, spol. s r. o. práci, která je "v předmětu činnosti" žalovaného a která má zároveň vůči žalovanému soutěžní povahu, neboť u žalovaného a u nového zaměstnavatele "prodává a prodával produkty v oboru strojírenství", přičemž není rozhodující, že předmětem prodeje jsou jednou stroje a ve druhém případě výrobky, odlitky atd. Žalovaný považuje za významné, že společnost IMTOS, spol. s r. o. dodává stroje "do různých sléváren, kováren atd. - tedy do společností se stejnou činností jako je u žalované společnosti". Pohybuje-li se žalobce opět v prostředí, v němž "zprostředkovává obchody, dodávky strojů a zařízení pro firmy stejného a obdobného charakteru", porušuje tím podle názoru dovolatele sjednanou "konkurenční doložku". Závěr soudu prvního stupně, že společnost IMTOS, spol. s r. o. jako "firma zprostředkovatelská" a žalovaný jako "firma výrobní" si vzájemně nekonkurují, pokládá žalovaný za "příliš zjednodušený a neúplný"; podle jeho názoru je třeba "každý případ posuzovat zcela samostatně a kompaktně, v celém rozsahu jeho souvislostí". Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce, který pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 2.10.2000 nejprve jako "referent marketingu" a posléze jako "vedoucí obchodního úseku divize slévárna", se v "manažerské smlouvě o individuálních mzdových a pracovních podmínkách manažera", uzavřené se žalovaným dne 14.3.2005, zavázal, že po dobu 12 měsíců ode dne skončení pracovního poměru nebude vykonávat výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že žalovaný se v této smlouvě zavázal poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý kalendářní měsíc plnění uvedeného závazku; žalobce pro případ porušení svého závazku se zavázal zaplatit žalovanému peněžitou částku ve výši dvacetičtyřnásobku průměrného měsíčního výdělku. Po skončení pracovního poměru účastníků výpovědí ke dni 31.1.2006 žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 20.1.2006 vykonával ode dne 1.2.2006 u společnosti IMTOS, spol. s r. o. se sídlem v Praze 6, Pod Mariánkou 1944/1b práci "prodejního technika". Předmětem podnikání žalovaného zapsaným v obchodním rejstříku je zejména "slévání a tváření železných a neželezných kovů (vývoj a výroba odlitků a výrobků a jejich opracování)" a "výroba nástrojů (vývoj, výroba, seřizování a údržba licího nářadí, zápustek, modelů, přípravků a měřidel)"; k předmětu podnikání žalovaného patří též mimo jiné "technická, informační, poradenská a zprostředkovatelská činnost související se slévárenskou a kovárenskou technologií" a "obchodní činnost tuzemská a zahraniční, prodej vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací". Zprostředkovatelská činnost žalovaného souvisí pouze se slévárenskou a kovárenskou technologií a jeho obchodní činnost spočívá v prodeji vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací. Předmětem podnikání společnosti IMTOS, spol. s r. o. zapsaným v obchodním rejstříku je "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej" a "zprostředkovatelská činnost" a podnikání této společnosti je zaměřeno na prodej a zprostředkování prodeje zahraničních obráběcích a tvářecích strojů.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, co se rozumí výdělečnou činností zaměstnance, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu a jejíhož výkonu se má zaměstnanec podle dohody uzavřené se zaměstnavatelem po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdržet. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda, v níž se žalobce zavázal, že po skončení pracovního poměru nebude po dobu 12 měsíců vykonávat činnost, která by byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a z níž žalobce dovozuje nárok na peněžité vyrovnání uplatněný v žalobě, byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena dne 14.3.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 - dále jen "zák. práce" (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).

Podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může se zaměstnancem uzavřít dohodu, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu.

Podle ustanovení § 29a odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se v dohodě podle odstavce 1 zaváže, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období.

Podle ustanovení § 29a odst. 3 zák. práce dohodu podle odstavce 1 může zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřít, jestliže to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v pracovním poměru u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost; jestliže byla se zaměstnancem sjednána zkušební doba (§ 31 zák. práce), lze dohodu uzavřít nejdříve po uplynutí zkušební doby, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 29a odst. 4 zák. práce v dohodě podle odstavce 1 může být sjednána peněžitá částka, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli zaplatit, jestliže závazek poruší. Zaplacením peněžité částky závazek zaměstnance zaniká. Výše peněžité částky musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 3.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že předmětem pracovněprávního vztahu z dohody, v níž se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jsou práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu zajišťující ochranu zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu. Smysl a účel takového ujednání spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří v průběhu pracovního poměru u zaměstnavatele získávají informace, poznatky a znalosti, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatele.

Výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde či nikoliv; podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu obvykle spojena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, který byl uveřejněn pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Významné není ani to, zda jde o činnost vykonávanou v pracovněprávním nebo v občanskoprávním vztahu, zda jde o podnikání na základě živnostenského oprávnění nebo jiného oprávnění na základě zvláštních právních předpisů, anebo zda se jedná o výkon činnosti ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností.

Předmět činnosti zaměstnavatele vyplývá z údajů zapsaných v obchodním rejstříku (patří-li zaměstnavatel mezi subjekty zapisované do tohoto rejstříku), ze živnostenského oprávnění (podniká-li zaměstnavatel na základě živnostenského oprávnění), ze zvláštních právních předpisů (vykonává-li zaměstnavatel podnikatelskou činnost na základě těchto předpisů), popř. ze zřizovacích listin nebo ze zvláštních zákonů (jde-li například o příspěvkové organizace). Výdělečnou činností zaměstnance shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce není pouze činnost, která pokrývá celý předmět činnosti zaměstnavatele; postačuje, kryje-li se jen s jeho částí. Na shodu předmětu (výdělečné) činnosti zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) a předmětu činnosti zaměstnavatele ovšem nelze usuzovat jen z totožnosti údajů o jejich předmětech činnosti zapsaných v obchodním rejstříku nebo uvedených v živnostenských oprávněních, popř. ve zřizovacích listin nebo ve zvláštních právních předpisech. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem dohody podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce je - jak vyplývá z výše uvedeného - ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před výdělečnou činností zaměstnance, která by měla vůči němu soutěžní povahu, byla by výdělečnou činností zaměstnance shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele jen taková činnost, při jejímž provozování by se zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel mohli ocitnout v navzájem konkurenčním postavení; tak by tomu bylo tehdy, kdyby se nabídka jejich výrobků, zboží nebo služeb stejného druhu mohla na trhu setkat s poptávkou stejných zákazníků (klientů).

Nepřípustnou výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce je na druhé straně též výdělečná činnost zaměstnance, jejíž předmět zapsaný v obchodním rejstříku nebo uvedený v živnostenském oprávnění (popř. ve zřizovací listině nebo ve zvláštním právním předpise) se ani zčásti neshoduje s obdobně zapsaným předmětem činnosti zaměstnavatele, jestliže se zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel při ní přesto mohou ocitnout v navzájem konkurenčním postavení a jestliže proto má tato výdělečná činnost zaměstnance vůči zaměstnavateli soutěžní povahu.

Ze skutečnosti, že zaměstnanec po skončení pracovního poměru koná práci u zaměstnavatele, jehož předmět činnosti je shodný s předmětem činnosti zaměstnavatele, s nímž uzavřel dohodu podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce, nebo jehož činnost má vůči němu soutěžní povahu, nelze bez dalšího dovozovat, že zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. O výkon výdělečné činnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce nejde, jestliže se zaměstnanec u nového zaměstnavatele vzhledem k druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě na činnosti, která je shodná s předmětem činnosti předchozího zaměstnavatele nebo která má vůči němu soutěžní povahu, nepodílí a nemůže proto při ní informace, poznatky a znalosti pracovních a technologických postupů, které získal v pracovním poměru u předchozího zaměstnavatele, využít a jeho činnost tím závažným způsobem ztížit.

V posuzovaném případě se předmět činnosti (podnikání) žalovaného, který se žalobcem uzavřel dne 14.3.2005 dohodu podle ustanovení § 29a odst. 1 zák. práce, neshodoval s předmětem činnosti (podnikání) společnosti IMTOS, spol. s r. o., u které žalobce začal vykonávat práci po skončení pracovního poměru účastníků ke dni 31.1.2006, a to ani v části zapsané v obchodním rejstříku u žalovaného jako "technická, informační, poradenská a zprostředkovatelská činnost související se slévárenskou a kovárenskou technologií" a "obchodní činnost tuzemská a zahraniční, prodej vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací" a u společnosti IMTOS, spol. s r. o. jako "koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej" a "zprostředkovatelská činnost", neboť - jak vyplývá ze zjištění soudů - zprostředkovatelská činnost žalovaného souvisela pouze se slévárenskou a kovárenskou technologií a jeho obchodní činnost spočívala v prodeji vlastních výrobků a výrobků získaných kooperací, zatímco podnikání společnosti IMTOS, spol. s r. o. bylo zaměřeno na prodej a zprostředkování prodeje zahraničních obráběcích a tvářecích strojů. Protože výrobky, zboží a služby, s jejichž nabídkou vstupovali na trh, nebyly stejného druhu, nemohli se - jak vyplývá z výše uvedeného - žalovaný a společnost IMTOS, spol. s r. o. při svých činnostech ocitnout v navzájem konkurenčním postavení, a výdělečnou činnost žalobce vykonávanou v pracovním poměru u společnosti IMTOS, spol. s r. o. proto nelze pokládat za činnost, která by byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu.

Protože žalobce splnil svůj závazek, že se po dobu 12 měsíců ode dne skončení pracovního poměru mezi ním a žalovaným zdrží činnosti, která by byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, k němuž se zavázal v "manažerské smlouvě o individuálních mzdových a pracovních podmínkách manažera" uzavřené se žalovaným dne 14.3.2005, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že mu přísluší peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý kalendářní měsíc plnění tohoto závazku, k jehož poskytnutí žalobci se žalovaný zavázal v uvedené smlouvě.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2012 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu