21 Cdo 2993/2016
Datum rozhodnutí: 03.11.2016
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 146 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 150 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 2993/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. P. P. , proti žalované České republice - Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje v Pardubicích , Teplého č. 1526, IČO 70885869, zastoupené Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, o přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 373/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. prosince 2015 č.j. 23 Co 105/2014-507, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovanému bylo uloženo zveřejnit na úřední desce Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje po dobu jednoho měsíce omluvu žalobkyni v tomto znění: "Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje se omlouvá žalobkyni za chování Bc. J. Ch., když v období od poloviny roku 2003 do poloviny roku 2006 jako ředitel kanceláře krajského ředitele žalované v pracovněprávních vztazích porušil při jednáních s ní zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zásadu zákazu ponižování lidské důstojnosti tím, že zejména naléhal na skončení jejího služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu vztahu a naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P., zpochybňoval její morální a pracovní kvality", a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 150.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dnem 1.6.2001 nastoupila do služebního poměru k Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje jako vedoucí oddělení a že ve svém služebním zařazení podléhala "řídící pravomoci mjr. Bc. J. Ch., který byl ve funkci ředitele kanceláře krajského ředitele". Po počáteční bezproblémové spolupráci začaly ze strany nadřízeného J. Ch. citové projevy, nejprve v rovině "milých slov", později ve formě fyzických projevů překračujících běžnou společenskou mez - letmých doteků, políbení na čelo apod. Poté, co mjr. Bc. J. Ch. v prvním čtvrtletí roku 2003 zjistil, že žalobkyně navázala vztah s Ing. P., odmítl soukromý život žalobkyně akceptovat, dával jasně najevo svůj nesouhlasný postoj k Ing. P., žalobkyně byla vyzývána, ať si "vybere, buď se nebude stýkat s Ing. P., nebo odejde ze služby", a když toto odmítla, následovaly urážky a ponižování její osoby. Ponižování a psychický nátlak (které v žalobě podrobně popsala) se v prvním čtvrtletí roku 2005 projevilo i na zdravotním stavu žalobkyně a v červenci roku 2006 potom na jejích odměnách. Několikrát žádala, aby mjr. Bc. J. Ch. od svého jednání upustil, a následně se obrátila na žalovaného a na Ministerstvo vnitra se žádostí o právní ochranu, nicméně ochrana jí nebyla poskytnuta ani náležitě, ani včas. Protože v důsledku jednání mjr. Bc. J. Ch. došlo k těžkému psychickému poškození žalobkyně v oblasti interpersonálních vztahů u žalovaného, k poškození její dobré pověsti včetně absolutního ohrožení kariérního postupu, a též s ohledem na způsobenou majetkovou újmu, domáhala se žalobkyně, aby jí bylo rovněž přiznáno právo na náhradu újmy v penězích.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.3.2008 č.j. 8 C 373/2006-107 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 51.527,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci samé soud prvního stupně dovodil, že, domáhá-li se žalobkyně za období od poloviny roku 2003 do poloviny roku 2006 omluvy, nepostačí pouze tvrdit, že se mjr. Bc. J. Ch. dopustil porušení zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zásady zákazu ponižování lidské důstojnosti; tvrzení, že mjr. Bc. J. Ch. naléhal na skončení jejího služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu vztahu a naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P. a zpochybňoval její morální a pracovní kvality, je třeba prokázat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a mjr. Bc. J. Ch. sice měli problém v komunikaci, že jejich vzájemné chování však v tomto směru bylo obdobné. Protože žalovaný výpověďmi svědků prokázal, že v pracovněprávních vztazích nedošlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci ve smyslu ustanovení § 7 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), nemohlo být žalobkyni přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění a na náhradu nemajetkové újmy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2.10.2008 č.j. 23 Co 327/2008-132 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně dostála své povinnosti tvrzení a "rovněž se pak snažila označenými důkazními prostředky tato svá tvrzení prokazovat" a že povinností soudu prvního stupně bylo pravdivost těchto tvrzení vyhodnotit. I přes závěry soudu prvního stupně vyjádřené v jeho rozsudku "je odvolací soud přesvědčen, že této své povinnosti bezezbytku nedostál, zejména nedostál povinnostem kladeným na něj ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu". Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, a proto musel být podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu zrušen a věc musela být vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 30.3.2009 č.j. 8 C 373/2006-308 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 146.226,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci samé z výsledků dokazování zjistil, že žalovaný vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že by postup jeho zaměstnance vůči ní obsahoval prvky šikany či diskriminace tak, jak je charakterizována v ustanovení § 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), a že současně vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že tímto způsobem byla ve značné míře snížena její důstojnost jako zaměstnance či její vážnost na pracovišti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 108.962,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.240,- Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé. Podle odvolacího soudu před ním "stála otázka, které z obou protichůdných skutkových verzí uvěří", a vzhledem k věrohodnosti provedených důkazů nakonec akceptoval verzi žalobkyně jako verzi pravděpodobnou, "z pohledu toho, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit žalobní tvrzení". Odvolací soud neměl především pochybnosti o tom, že při vstupu žalobkyně do služebního poměru v roce 2001 byly vztahy žalobkyně a Mjr. Bc. J. Ch. velmi dobré a žalobkyně byla dlouhodobě jak pracovně, tak lidsky hodnocena kladně, s možností kariérního růstu, a že tyto vztahy se v průběhu doby změnily až do té míry, že svědkyně PhDr. A. V. v první polovině roku 2005 hodnotí psychický stav žalobkyně velmi negativně (trpí nespavostí, nechutenstvím, zhubla během roku o 8 kg, má strach z lidí, děsivé sny a bojí se chodit do zaměstnání), přičemž žalobkyně vysvětluje příčiny tohoto stavu "pracovními konflikty s nadřízeným, který projevuje nesouhlas s její známostí a který přestává s ní pracovně komunikovat, sdělovat potřebné informace, je verbálně útočný a postupně žalobkyni pracovně ignoruje". Přichází-li nyní mjr. Bc. J. Ch. s vysvětlením, že žalobkyně byla náladová, že byla období, kdy s ní byla komunikace obtížná a někdy dobrá, aniž by tyto stavy uvedl do osobního hodnocení žalobkyně, pak takové vysvětlení není věrohodné. Prokazuje-li žalovaný nesnášenlivost žalobkyně, pak se takové případné projevy datují až v době mimo rozhodné období po otevřeném konfliktu, když v době dřívější byly vztahy mezi žalobkyní a některými svědkyněmi dobré až kamarádské, minimálně neutrální. Těžko lze uvěřit ve změnu v charakteru žalobkyně a jejího způsobu jednání ke kolegům bez vysvětlitelné příčiny. Odvolací soud uzavřel, že skutková verze žalobkyně o jednání jejího přímého nadřízeného byla prokázána, a že tedy v období od druhé poloviny roku 2003 až do první poloviny roku 2006 mjr. Bc. J. Ch. po projevech citové náklonnosti (které žalobkyně odmítá) zjišťuje vztah žalobkyně s Ing. P., naléhá na ukončení tohoto vztahu a poté, co žalobkyně vztah neukončuje, dochází k postupnému ztěžování pracovní pozice žalobkyně tímto jejím nadřízeným. Ostatně, jak odvolací soud dodává, ani krajský ředitel HZS i přes signály o tom, že mezi jeho podřízenými jsou konfliktní vztahy, tuto situaci neřeší, nezjišťuje příčiny ani jejich stavu s odůvodněním, že nemá písemnou stížnost. Vycházeje z právní úpravy uvedené v ustanovení § 77 zákona č. 361/2003 Sb. dospěl odvolací soud k závěru, že "ze strany žalovaného, konkrétně mjr. Bc. J. Ch., docházelo k přímé diskriminaci žalobkyně na základě pohlaví", v důsledku čehož s ní mjr. Bc. J. Ch. jednal nevýhodněji než s ostatními příslušníky. Žalovaná neprokázala "legitimní důvod pro takové jednání" ve smyslu ustanovení § 77 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb., "docházelo k nerovnému zacházení se žalobkyní" ve smyslu § 77 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., takže "žalobkyní požadovaná omluva odpovídá prokázané skutkové verzi žalobkyně". Podle názoru odvolacího soudu je důvodný rovněž požadavek na poskytnutí finanční náhrady nemajetkové újmy, přičemž "významnými okolnostmi pro tento závěr je jednak to, že k danému diskriminačnímu jednání došlo v rámci státní organizace, a to dokonce v rámci bezpečnostního sboru", že "diskriminační jednání bylo déletrvající, evidentně vedlo k finanční újmě v majetkové sféře žalobkyně a, i když to bylo mimo rozhodnou dobu, ve výsledku vedlo k nutnosti, aby žalobkyně změnila životní dráhu"; "primární satisfakce v podobě omluvy tak zjevně nemůže zcela splnit svůj původní účel a musí tak nastoupit finanční satisfakce. Byla-li ve výsledku žalobkyně postižena při odebírání osobního ohodnocení či odměn v řádech desetitisíců, pak je přiměřené, aby v obdobném řádu byla poskytnuta i satisfakce s tím, aby výše této částky motivovala žalovaného k tomu, aby k podobné situaci v budoucnu nedošlo".
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo 867/2011-440 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud hodnotil provedené důkazy způsobem neodpovídajícím požadavkům ustanovení § 132 a 133a občanského soudního řádu, a že proto zatím nemohou obstát skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterého skutečnosti, v nichž žalobkyně spatřuje svou diskriminaci, jsou důsledkem jednání nadřízeného žalobkyně, jehož motivem (pohnutkou) byl zákonem stanovený diskriminační důvod. Dovolací soud uložil soudům, aby žalobkyni, kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytly řádné poučení podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu o tom, že musí tvrdit a prokázat konkrétní skutečnosti, z nichž lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé či nepřímé diskriminaci, a aby tak následně žalovaná byla povinna prokazovat (§ 133a občanského soudního řádu), že motivem (pohnutkou) určité skutečnosti (jednání) nebyl zákonem stanovený diskriminační důvod.
V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně žalobkyně v podání ze dne 1.8.2013 sdělila, že bere žalobu zpět, neboť "odpadl důvod řízení, když plnění, kterého se domáhala, žalobce" (správně žalovaná) "splnil v rozsahu vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č.j. 23 Co 282/2009-397, pokud jde o peněžité plnění, poté toto uhradil ke dni 20.10.2010"; žalobkyně současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, protože žalovaná "splnila vše, co žalobkyně žádala".
Žalovaná uvedla, že souhlasí se zpětvzetím žaloby. Odmítla však požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, neboť poskytla požadované plnění (náhradu za nemajetkovou újmu) na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, který byl posléze rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo 867/2011-440 zrušen. Na věc, která byla předmětem řízení před soudy, je proto třeba hledět jako na "věc nerozsouzenou"; tím, kdo z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je tedy žalobkyně, a má proto povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, které musela vynaložit k bránění svého práva.
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 30.9.2013 č.j. 8 C 373/2006-455 řízení z důvodu zpětvzetí žaloby podle ustanovení § 96 občanského soudního řádu zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 33.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že žalovaná "plnila nikoli mimosoudně, ale na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které však bylo následně v dovolacím řízení zrušeno, čímž důvod plnění odpadl", a že "ke dni zpětvzetí nelze mít najisto postaveno, že žaloba byla podána důvodně" ve smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty druhé občanského soudního řádu. S ohledem na "okolnosti sporu i průběh řízení, kdy žalovaná měla úspěch ve dvou řízeních před soudem prvního stupně a žalobkyně ve dvou řízeních odvolacích", je podle soudu prvního stupně "souladné s dobrými mravy", aby žalobkyně zaplatila žalované toliko náhradu nákladů dovolacího řízení a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně po rozhodnutí dovolacího soudu v celkové výši 33.800,- Kč.
K odvolání účastnic Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31.3.2014 č.j. 23 Co 105/2014-465 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení 108.622,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyni "lze označit za procesně úspěšného účastníka, jemuž je třeba přiznat právo na náhradu nákladů řízení", neboť žalovaná, která "měla a mohla, pokud chtěla předejít současné procesní situaci, po rozhodnutí dovolacího soudu a poté, co dříve již poskytla žalobkyni plnění na jejích požadavcích, uplatnit podle ustanovení § 97 občanského soudního řádu vzájemnou žalobu a minimálně ve vztahu k poskytnutí nemajetkové peněžní náhrady žádat její vrácení s argumentem, že k jejímu poskytnutí tu nebyl právní důvod, resp. dříve existující právní důvod odpadl"; v takovém případě by sice došlo "k zastavení řízení o původním požadavku žalobkyně, ale mohlo být pokračováno v řízení o vzájemné žalobě, a to s využitím do té doby nashromážděných tvrzení a důkazů, byť s výhradou závazných pokynů dovolacího soudu". Rozhodování o náhradě nákladů řízení by se "odsunulo podle ustanovení § 151 odst.1 občanského soudního řádu až na okamžik, kdy by řízení bylo zcela skončeno", a bylo by možné "vyhodnotit procesní úspěch toho kterého účastníka podle ustanovení § 142 a násl. občanského soudního řádu". Protože žalovaná nepodala vzájemnou žalobu, "způsobila tím, že na procesní úspěch, a to i z hlediska aplikace ustanovení § 146 odst.2 občanského soudního řádu, je třeba hledět podle současného stavu, kdy žalobkyně byla ve svých nárocích uspokojena"; žalobkyni proto náleží proti žalované náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty druhé občanského soudního řádu.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498 zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil nejprve, že žalovaná zaplatila žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč nikoli proto, že by tím chtěla uspokojit nárok žalobkyně na odškodnění její "přímé diskriminace na základě pohlaví a s tím spojeného partnerského života", ale jen z důvodu, že jí byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, s nímž nesouhlasila a proti němuž podala dovolání. Protože zrušením tohoto pravomocného rozsudku dovolacím soudem zanikly jeho účinky ex tunc (a mezi účastníky tedy nastal stejný procesněprávní a hmotněprávní stav, jako kdyby toto soudní rozhodnutí vůbec nikdy nebylo vydáno), není plnění, které žalovaná poskytla žalobkyni na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, podloženo právním důvodem a žalobkyně má právní povinnost je žalované vrátit; nelze proto důvodně uzavřít, že by žalobkyně vzala zpět žalobu, která by byla podána důvodně, že by důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalované, a že by tak žalobkyně mohla mít podle ustanovení § 146 odst.2 věty druhé občanského soudního řádu právo, aby jí žalovaná nahradila náklady řízení. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, zda v projednávané věci nejsou důvody pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty první občanského soudního řádu, popřípadě též pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích poté usnesením ze dne 30.12.2015 č.j. 23 Co 105/2014-507 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na "náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu dovodil především, že žalobkyně "neměla jinou možnost než vzít žalobu zpět (pokud by tak neučinila, byl by její žalobní požadavek zamítnut)", a že proto "následek v podobě zastavení řízení těžko může být spojován se zaviněním žalobkyně" ve smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty první občanského soudního řádu; o náhradě nákladů řízení za této situace muselo být rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I kdyby mělo být "uvažováno o aplikaci ustanovení § 146 odst.2 věty první občanského soudního řádu" v neprospěch žalobkyně, jsou tu "takové mimořádné okolnosti, které výjimečně podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu svědčí proto, že by žalované mělo být odepřeno právo na náhradu nákladů řízení". Podle odvolacího soudu "nelze totiž usoudit, zda žaloba v této věci byla či nebyla podána důvodně", zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem "ještě neznamená, že k diskriminaci nedošlo a nárok na náhradu újmy nevznikl (totéž ale platí i obráceně)", a že "v tuto chvíli nelze uzavřít, že poskytnutí plnění částky 150.000,- Kč se stalo bez právního důvodu".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odmítá názor odvolacího soudu o tom, že by žalobkyně po zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem "neměla jinou možnost, než vzít žalobu zpět", neboť řízení mělo (a mohlo) dále pokračovat, žalobkyně tomu však zabránila, když se "zcela vědomě rozhodla spor ukončit" a když "učinila procesní úkon zpětvzetí žaloby"; nelze proto úspěšně "usuzovat na to, že nebýt zpětvzetí žaloby, muselo by dojít k jejímu zamítnutí". Úvahu odvolacího soudu o aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu pokládá žalovaná za neopodstatněnou a dovozuje, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty první občanského soudního řádu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále též jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jak má být rozhodnuto o náhradě nákladů občanského soudního řízení, které bylo - poté, co dovolací soud zrušil ve věci vydaná rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení - z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku procesního práva nevyřešil v intencích právního názoru vyjádřeného v usnesení dovolacího soudu ze dne 9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání nelze vyhovět.
Jestliže řízení bylo zastaveno, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku [srov. § 146 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno; v takovém případě je povinen nahradit náklady druhého účastníka (ostatních účastníků) [srov. § 146 odst.2 větu první o.s.ř.].
Účastník zavinil, že řízení muselo být zastaveno, například tehdy, jestliže podal žalobu ve věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, jestliže žalobu podal proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jestliže vzal žalobu zpět, jestliže nezaplatil soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení; zavinění se tu zkoumá výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku.
Žalobce, který vzal žalobu zpět, z procesního hlediska (podle výsledku procesu) nepochybně zavinil, že řízení muselo být zastaveno; je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení. Uvedený závěr neplatí pouze tehdy, vzal-li žalobce zpět žalobu, kterou podal důvodně, jestliže tak učinil pro chování žalovaného; v tomto případě je to žalovaný, který je povinen nahradit žalobci náklady řízení.
V projednávané věci bylo již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498 vyloženo, že chování žalované (spočívající v tom, že poskytla žalobkyni peněžité plnění, které jí bylo uloženo vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397) nebylo důvodem zpětvzetí žaloby, a že proto nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst.2 věty druhé o.s.ř. Z uvedeného je tedy nutné dovodit, že to byla žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a že tedy na ní dopadá povinnost nahradit náklady řízení žalované podle ustanovení § 146 odst.2 věty první o.s.ř.
Odvolací soud v napadeném usnesení dovozuje, že žalobkyně "neměla jinou možnost než vzít žalobu zpět (pokud by tak neučinila, byl by její žalobní požadavek zamítnut)", a že proto "následek v podobě zastavení řízení těžko může být spojován se zaviněním žalobkyně" ve smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty první o.s.ř. Nevzal však náležitě v úvahu, že zrušením rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397 dovolacím soudem mezi účastníky - jak již uvedeno v předchozím usnesení dovolacího soudu ze dne 9.10.2015 č.j. 21 Cdo 962/2015-498 - "stejný procesněprávní a hmotněprávní stav, jako kdyby toto soudní rozhodnutí vůbec nikdy nebylo vydáno", a že tedy by v dalším řízení ve věci samé nemohla být žaloba (kdyby nebyla vzata zpět) zamítnuta jen proto, že žalovaná zaplatila žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy 150.000,- Kč; poskytnutím tohoto plnění žalovaná neuspokojila hmotněprávní nárok žalobkyně na odškodnění její "přímé diskriminace na základě pohlaví a s tím spojeného partnerského života", ale jen respektovala povinnost uloženou jí pravomocným soudním rozhodnutím, která jeho zrušením zanikla s účinky ex tunc.
I když jsou v projednávané věci naplněny předpoklady k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.1 věty první o.s.ř., dovolací soud dospěl k závěru, že žalované lze odepřít právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 150 o.s.ř. Důvodem k tomuto opatření samozřejmě nemohou být okolnosti uvažované odvolacím soudem. Přihlédne-li se však ke všem okolnostem případu (zejména k problematičnosti vztahů žalobkyně s jejím nadřízeným mjr. Bc. J. Ch., která byla řešena ještě před zahájením řízení a která nebyla do zahájení řízení dořešena, zdravotním obtížím žalobkyně a komplikovanému průběhu řízení, které bylo doprovázeno zcela odlišnými pohledy na věc u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu) a k zásadě spravedlivého uspořádání poměrů mezi účastníky, jsou tu podle názoru dovolacího soudu důvody hodné zvláštního zřetele, které výjimečně umožňují náhradu nákladů řízení žalované zcela nepřiznat.
Vzhledem k tomu, že jsou tu důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované, je usnesení odvolacího soudu (ve svém výsledku) správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu