21 Cdo 2991/2007
Datum rozhodnutí: 18.06.2008
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 73 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 73 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 82 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 132 odst. 1 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 132 odst. 2 písm. d) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 133 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 135 odst. 4 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2005, § 7 odst. 6 písm. a) předpisu č. 246/2001Sb., § 243b odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2991/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalované O. n. M. B., a.s., nemocnici S. k., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 316/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006 č.j. 23 Co 435/2006-163, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Dopisem ze dne 27.9.2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobkyně byla dne 1.6.2005 upozorněna na možnost výpovědi z důvodu porušení pracovní kázně tím, že zaslala řediteli A. a.s. dopis týkající se pořádku před zmíněným podnikem a na tento dopis použila firemní razítko , dále že byl dne 8.7.2005 proveden zápis o nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti [podle zmíněného zápisu žalobkyně dne 30.6.2005 ve 14 hodin již nebyla na pracovišti], a konečně že žalobkyně byla dne 1.9.2005 písemně upozorněna na možnost výpovědi z důvodu porušení pracovní kázně tím, že nedodržela vyhlášku č. 246/2001 par. 7 odst. 6 [ve zmíněném dopise bylo žalobkyni nadřízeným zaměstnancem vytknuto, že, ačkoli jím byla dne 12.8.2005 upozorněna na neplnění vyhlášky č. 246/2001 Sb. a jmenovaný chtěl, aby doplnila náhradní organizační, popřípadě technické opatření dle § 7 odst. 6 této vyhlášky na ohlašovnu požárů (vrátnice) a do provozních knih požárně bezpečnostního zřízení EPS , dne 31.8.2005 následnou kontrolou zjistil, že ze strany žalobkyně nebyly potřebné náležitosti vyplývající z uvedené sbírky zákonů doplněny ].

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, u něhož pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 6.8.1999 jako bezpečnostní a požární technik, ve výpovědi neuvedl, ze kterých důvodů konkrétně stanovených v ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce ji obdržela, takže je neurčitá . Navíc se žalobkyně až na první případ vytčený ve výpovědi (tj. použití firemního razítka) žádného porušení pracovní kázně nedopustila. Dne 8.7.2005 čerpala řádnou dovolenou a porušení ust. § 7 odst. 6 vyhl. č. 246/2001 Sb. si není vědoma .

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 15.5.2006 č.j. 15 C 316/2005-115 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.525,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že v prvních dvou skutcích popsaných ve výpovědi, spočívajících v použití firemního razítka žalované při vyřizování soukromých záležitostí a v nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti dne 30.6.2005 již hodinu před stanoveným koncem pracovní doby, je třeba spatřovat porušení pracovní kázně, avšak že poslední z vytýkaných jednání není porušením pracovní kázně ze strany žalobkyně. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně byla podle pracovní náplně bezpečnostního a požárního technika povinna mj. kontrolovat dokumentaci, oprávněné osoby, záznamy o revizích, opravách, kontrolách a provozní záznamy týkající se elektrické požární signalizace (dále též EPS ), avšak že nikde není stanovena povinnost (ve smyslu § 7 odst. 6 vyhlášky č. 246/2001 Sb.) vypracovat organizační a technická opatření pro situaci, že je EPS shledáno nezpůsobilým k provozu . Tuto povinnost jak soud prvního stupně zdůraznil má při vyřazení zařízení EPS z činnosti podle ČSN č. 34 2710 osoba odpovědná za provoz zařízení EPS a touto byla podle zápisů v knihách EPS nejméně v době od 1.1.2005 do 18.8.2005 Ing. M. R., po 18.8.2005 tuto funkci zastával P. N. . Žalobkyně nebyla ani odborným pracovníkem EPS , těmi byli dle Řádu ohlašovny požáru D. H. a P. N. Soud prvního stupně proto dovodil, že doplnění náhradních organizačních a technických opatření podle ustanovení § 7 odst. 6 zmíněné vyhlášky do knih EPS nebylo možné vyžadovat po žalobkyni , že tuto povinnost měl jiný zaměstnanec žalované a že nelze brát k tíži žalobkyně a kvalifikovat nesplnění pokynu k uvedené činnosti jako porušení pracovní kázně její osobou . Protože za této situace ze strany žalobkyně nedošlo k soustavnému méně závažnému porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty prvé za středníkem zák. práce (o takové jednání by šlo tehdy, kdyby se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně nejméně třikrát v přiměřené časové souvislosti), soud prvního stupně uzavřel, že napadená výpověď je neplatná .

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.12.2006 č.j. 23 Co 435/2006-163 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává . Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil první dvě jednání vytčená žalobkyni ve výpovědi, spočívající ve zneužití firemního razítka žalované na soukromý dopis žalobkyně v květnu 2005 a její předčasný odchod z pracoviště dne 30.6.2005, jako méně závažná porušení pracovní kázně. Soudu prvního stupně však vytkl, že při hodnocení posledního vytčeného skutku přehlédl , že ve výpovědi je sice zmíněno nedodržení vyhlášky č. 246/2001 par. 7 odst. 6 , avšak že především je zde odkaz na upozornění z 1.9.2005 , v němž jak odvolací soud zdůraznil - jednání žalobkyně, v němž žalovaná spatřovala porušení pracovní kázně, je rozvedeno podrobně , přičemž hlavní výtka se týká toho, že žalobkyně nesplnila pokyn nadřízeného, aby náhradní, popřípadě technická opatření ve smyslu ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky č. 246/2001 Sb. doplnila . Podle názoru odvolacího soudu jestliže žalobkyně, která vykonávala u žalované funkci bezpečnostního a požárního technika, dostala od svého nadřízeného dne 12.8.2005 pokyn, který se týkal požárně bezpečnostního opatření a nevymykal se tak zcela z její působnosti , pak byla povinna bud pokyn nadřízeného sama splnit, nebo nadřízeného informovat, že jeho pokyn splnit nemůže, protože na to není kvalifikovaná (a podle předpisů by to příslušelo někomu jinému), popřípadě měla zajistit splnění úkolu prostřednictvím technika EPS a informovat nadřízeného o tom, že takto postupuje ve smyslu předpisů . Jestliže žalobkyně žádným z těchto způsobů nepostupovala a úkol nadřízeného, ke kterému jí navíc nechyběla potřebná kvalifikace , bez dalšího nesplnila, aniž by to dala s náležitým vysvětlením tomuto nadřízenému alespoň na vědomí, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že je třeba v takovém jednání spatřovat porušení základní povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce, a proto i nepochybně porušení pracovní kázně .Vzhledem k tomu, že se žalobkyně v období od května do srpna 2005 dopustila již třetího porušení pracovní kázně, přičemž již v souvislosti s porušením pracovní kázně v květnu 2005 byla upozorněna na možnost výpovědi, došlo podle názoru odvolacího soudu k naplnění výpovědního důvodu soustavného méně závažného porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce , a protože byly splněny i všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce, je předmětná výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud ve svých úvahách o tom, zda žalobkyně posledním skutkem vytčeným ve výpovědi porušila pracovní kázeň, zcela přehlédl , že žalobkyně splnění pokynu nadřízeného několikrát odmítla (což je zřejmé i z výpovědi přímého nadřízeného žalobkyně, technického náměstka žalované) a že žalovaná, ač věděla, že žalobkyně splnění pokynu odmítla z důvodů, že uložený úkol jednak nebyl v její pracovní náplni a jednak k němu nebyla kompetentní, vyhodnotila jako porušení pracovní kázně. Důvod k odmítnutí předmětného pokynu žalobkyně spatřovala v tom, že jí opravdu ke splnění úkolu chyběla potřebná kvalifikace a že ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky č. 246/2001 Sb. ukládá povinnost zpracovávat náhradní organizační, popřípadě technická opatření provozovateli EPS a nikoliv technikovi požární ochrany. Za této situace dovozovala, že pokyn nadřízeného nebyl vydán v souladu s právními předpisy, a že proto odmítnutí takového pokynu z její strany právě se zdůvodněním, že je v rozporu s právními předpisy , není porušením pracovní kázně. Mimo to dovolatelka poukázala na některé skutečnosti nutné pro bližší seznámení s touto problematikou , které vyplývají ze závěrů z dokazování učiněných soudem prvního stupně, jimž nelze nic vytknout . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil věcně příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru je pouze účelové a žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za důvodnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998, nejprve jako vodohospodář a od 16.8.1999 jako bezpečností a požární technik; podle osvědčení o odborné způsobilosti vydaného ředitelem S. o. š. p. o. a V. o. š. p. o. Ministerstva vnitra ve F. dne 7.6.2002 žalobkyně je technikem požární ochrany podle § 11 odst. 2 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů . Dopisem ze dne 1.6.2005 nadřízený J. Ř. vytknul žalobkyni, že v měsíci květnu napsala dopis adresovaný řediteli A. a.s. , jehož obsah není předmětem náplně práce žalobkyně a ani nesouvisí s žalovanou , a že proto není možné použití firemního razítka na takovýto dopis ; zároveň žalobkyni upozornil na možnost postupu dle Zákoníku práce § 46 odst. 1 písm. f. ; žalobkyně převzetí tohoto dopisu odmítla. Podle zápisu ke kontrole docházky p. S. L. (žalobkyně) ze dne 30.6.2005 vyhotoveného dne 8.7.2005 se svědky (paní Č. a JUDr. Ř.) jmenovaný nadřízený dne 30.6.2005 ve 14 hodin sháněl žalobkyni na jejím pracovišti , žalobkyně se však na pracoviště již nedostavila a ani další den, kdy byla v práci (7.7.2005), se neomluvila či jinak neodůvodnila svůj předčasný odchod . Podle zápisu o kontrole systému EPS (elektrické požární signalizace) v areálu žalované ze dne 11.8.2005, provedené technicko-obchodním náměstkem J. Ř., vedoucí technického odboru Ing. M. R. a vedoucím oddělení M. a s. P. N., z kontrolních zjištění vyplývá, že technik požární ochrany, tj osoba odborně způsobilá, neplní své povinnosti vyplývající z vyhlášky č. 246/2001 Sb., např. § 7 odst. 6 . Dopisem ze dne 1.9.2005 nadřízený J. Ř. vytknul žalobkyni, že, ačkoli ji dne 12.8.2005 seznámil se zápisem o kontrole požárně bezpečnostního zařízení EPS (z 11.8.2005) , kde ji upozorňoval na neplnění vyhlášky č. 246/2001 Sb. vyplývající z její funkce , a chtěl, aby doplnila náhradní organizační, popřípadě technické opatření dle § 7 odst. 6 této vyhlášky na ohlašovnu požárů (vrátnice) a do provozních knih požárně bezpečnostního zřízení EPS , dne 31.8.2005 následnou kontrolou zjistil, že ze strany žalobkyně nebyly potřebné náležitosti vyplývající z uvedené sbírky zákonů doplněny ; tento dopis žalobkyně převzala dne 5.9.2005. Dne 27.9.2005 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce s odůvodněním, že žalobkyně byla dne 1.6.2005 upozorněna na možnost výpovědi z důvodu porušení pracovní kázně tím, že zaslala řediteli A. a.s. dopis týkající se pořádku před zmíněným podnikem a na tento dopis použila firemní razítko , dále že byl dne 8.7.2005 proveden zápis o nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti , a konečně že žalobkyně byla dne 1.9.2005 písemně upozorněna na možnost výpovědi z důvodu porušení pracovní kázně tím, že nedodržela vyhlášku č. 246/2001 par. 7 odst. 6 .

Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 27.9.2005, který žalobkyně převzala téhož dne, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze tam uvedených výpovědných důvodů použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 46 odst.1 písm. f) a § 53 odst.1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst.1 písm. b), § 46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jak správně uvedl odvolací soud - se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně. Zaměstnavatel přitom musí zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď.

Žalobkyně v dovolání nezpochybňuje závěry soudů, že se dopustila porušení pracovní kázně dne 11.5.2005 (tím, že použila firemní razítko žalované k soukromým účelům) a dne 30.6.2005 (kdy odešla z pracoviště hodinu před stanoveným koncem pracovní doby). Zpochybňuje však závěr odvolacího soudu, že pracovní kázeň porušila, jak je jí vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.9.2005 s odkazem na písemné upozornění ze dne 1.9.2005 (které obsahuje podrobný popis skutku, v němž žalovaná porušení pracovní kázně spatřuje), také tím, že nesplnila úkol zadaný nadřízeným dne 12.8.2005 , který se týkal požárně bezpečnostního opatření a spočíval v doplnění náhradních organizačních, popřípadě technických opatření dle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 246/2001 Sb. na ohlašovnu požárů (vrátnice) a do provozních knih EPS (elektrické požární signalizace) . Protože v této námitce dovolatelky lze spatřovat toliko kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, přezkoumal dovolací soud dovolání žalobkyně podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Porušením pracovní kázně se rozumí jak bylo uvedeno již výše - zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.

Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci jsou povinni zejména pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci. Uvedená povinnost patří k základním povinnostem zaměstnanců, jejíž nesplnění znamená porušení pracovní kázně s důsledky z tohoto vyplývajícími, včetně možnosti případného skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že nadřízení jsou oprávněni ukládat zaměstnancům pokyny pouze v souladu s právními předpisy a že o porušení pracovní kázně nesplněním pokynu nadřízeného lze hovořit jen tehdy, když šlo o nesplnění pokynu, k jehož udělení byl nadřízený oprávněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.4.1968, sp. zn. 6 Cz 18/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80, ročník 1968).

Právními předpisy, v jejichž rámci jsou zaměstnavatelé (nadřízení) oprávněni ukládat zaměstnancům pokyny a které jsou zaměstnanci (vztahují-li se k práci jimi vykonávané) povinni dodržovat, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. § 272 odst.1 zák. práce), tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou (srov. § 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Za právní předpisy ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce se rovněž považují pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení § 82 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelem, neboť rovněž tyto vnitřní předpisy, které blíže rozvádí v souladu s právními předpisy ustanovení zákoníku práce (srov. § 82 odst. 2 zák. práce), jsou závazné jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance (srov. § 82 odst. 4 zák. práce). Ostatní předpisy vydané v rámci obecně závazných předpisů a na jejich podkladě (např. interní předpisy zaměstnavatele), vztahující se k druhu práce vykonávané podle pracovní smlouvy, jsou pak zaměstnanci povinni dodržovat jen tehdy, jestliže s nimi byli řádně seznámeni. Sjednocujícím znakem pro všechny druhy pracovních povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, tedy je, že může jít jen o povinnosti stanovené právními předpisy nebo o právní povinnosti stanovené v jejich rámci.

Ustanovení § 7 odst. 6 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ukládá provozovateli požárně bezpečnostního zařízení mimo jiné povinnost, aby pro případ, že bezpečnostní zařízení je shledáno nezpůsobilým plnit svoji funkci, prostřednictvím odborně způsobilé osoby nebo technika požární ochrany zabezpečil v potřebném rozsahu náhradní organizační, popřípadě technická opatření. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že žalovaná (jako provozovatel požárně bezpečnostního zařízení) měla v rámci plnění této povinnosti k zajištění požární bezpečnosti možnost volby, zda bude požadovat náhradní organizační, popřípadě technická opatření po odborně způsobilé osobě nebo technikovi požární ochrany. Nadřízený žalobkyně J. Ř. proto postupoval v souladu s právními předpisy, jestliže dne 12.8.2005 uložil (nařídil) doplnění náhradních organizačních, popřípadě technických opatření dle § 7 odst. 6 této vyhlášky na ohlašovnu požárů (vrátnice) a do provozních knih požárně bezpečnostního zřízení EPS žalobkyni, která u žalované podle pracovní smlouvy zastávala funkci požárního technika a podle osvědčení ministerstva vnitra ze dne 7.6.2002 byla odborně způsobilá pro výkon této funkce. Protože mezi základní povinnosti zaměstnanců patří také povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, s nimiž žalobkyně vzhledem ke své kvalifikaci - musela být řádně seznámena [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce], nelze ve prospěch opačného názoru důvodně namítat, že zadaný úkol nebyl v její pracovní náplni .

Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že odmítnutím splnit pokyn nadřízeného ze dne 12.8.2005 žalobkyně neporušila pracovní kázeň, jestliže se domnívala, že ke splnění pokynu nemá potřebnou kvalifikaci.

Je mimo pochybnost, že zaměstnavatel je povinen zajišťovat úkoly k prevenci rizik především svým odborně způsobilým zaměstnancem (srov. § 132b odst. 1 zák. práce) a že je povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 133 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Současně je ovšem třeba mít na zřeteli, že vedle povinnosti plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy ukládá již zmíněné ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci rovněž povinnost pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností a dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci. Kromě toho má zaměstnanec také povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Uvedené povinnosti patří k základním povinnostem zaměstnanců a představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená jednak potřebu přiměřené kvality práce a kolegiálních vztahů na pracovišti a jednak určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o zcela legitimní požadavek na dodržení jisté (přiměřené) kvality vzájemného (pracovněprávního) vztahu. Ve smyslu zmíněných zásad je zaměstnanec nepochybně povinen vyvíjet v rámci plnění pracovních úkolů i přiměřenou míru iniciativy odpovídající jeho pracovnímu zařazení. Mohou-li z jednání zaměstnance vyplývat nepříznivé důsledky ve vztahu k zaměstnavateli, případně i ostatním zaměstnancům, je zřejmě odůvodněna iniciativa zaměstnance směřující k minimalizaci těchto (byť eventuelních) následků. Domnívá-li se proto zaměstnanec - tak jako v posuzovaném případě žalobkyně že ke splnění pokynu nadřízeného, který se týká požárně bezpečnostního opatření, nemá potřebnou kvalifikaci (není odborně způsobilý), pak to neznamená, že pouze na základě subjektivního úsudku o své odborné nezpůsobilosti může splnění takového pokynu bez dalšího odmítnout, aniž by prostřednictvím nadřízeného nebo sám zajistil splnění pokynu jiným, podle jeho názoru odborně způsobilým, zaměstnancem.

Jde-li o pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pak nelze opominout ani ustanovení § 135 odst. 4 věty první zák. práce, podle kterého je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Uvedená povinnost uvozuje dále uvedený demonstrativní výčet konkrétních dílčích povinností zaměstnanců stanovených v zájmu jejich bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, mezi které patří mimo jiné i povinnost oznamovat svému nadřízenému nedostatky a závady na pracovišti, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví při práci, a podle svých možností se účastnit jejich odstraňování [srov. § 135 odst. 4 písm. f) zák. práce]. Protože zmíněné ustanovení v této souvislosti výslovně hovoří o povinnosti každého zaměstnance, z použití argumentu a minori ad maius vyplývá, že skutková podstata (hypotéza) této právní normy dopadá o to spíše a závažněji na zaměstnance, který u zaměstnavatele podle pracovní smlouvy vykonává práci, v jejíž náplni je právě zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, a to nejen všech zaměstnanců při práci, ale i všech osob, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích (srov. § 132 odst. 1 a 2 zák. práce). Tento požadavek pak vyznívá ještě zřetelněji v případě žalované, která je nemocničním zařízením a v jejímž areálu lze vzhledem k předmětu její činnosti předpokládat vysokou koncentraci osob.

Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že nesplněním úkolu zadaného nadřízeným dne 12.8.2005 se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně, zůstal nezpochybněn. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je možno žalobkyni vytýkat porušení pracovní kázně ve třech případech, lze dovodit jak vyplývá z výše uvedeného - existenci soustavného méně závažného porušování pracovní kázně. Protože v souvislosti s prvním porušením pracovní kázně byla žalobkyně rovněž upozorněna na možnost dání výpovědi, je za těchto okolností v souladu se zákonem závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 27.9.2005 je platná .

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. června 2008

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu