21 Cdo 2969/2007
Datum rozhodnutí: 15.05.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2969/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. k., proti žalovanému J. J., zastoupeného advokátkou, o 59.226,60 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 228/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005, č.j. 16 Co 17/2005-148, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (jeho právní předchůdce) se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 59.226,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 20% od 7.10.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný u něj pracoval jako pedagogický pracovník a jeho pracovní činností byla organizace letních táborů pro děti v roce 1997 , přičemž hospodařil s finančními prostředky a s hmotným majetkem žalobce. V souvislosti s vyúčtováním (ohledně přesunu konání táborů z důvodu povodní) žalobce zjistil nesrovnalosti, když doklady neměly potřebné náležitosti , bylo zjištěno, že žalovaný mj. účtoval výdaje, které se netýkaly letního tábora , a že několika rodičům dětí nebyly vráceny peníze. Žalovaný účtoval rodičům zcela neoprávněně jakési storno poplatky , a žalobce pak následně musel tyto částky rodičům dětí vracet. I přes výzvu k předložení řádného vyúčtování a k vrácení peněz žalovaný nereagoval.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17.3.2004, č.j. 26 C 228/99-107 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20.7.2004, č.j. 26 C 228/99-118) žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 59.226,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8.10.1997 do zaplacení a na nákladech řízení částku 13.750,- Kč a dalších 2.422,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nevyúčtoval řádně převzatou zálohu , a je proto povinen podle ustanovení § 176 zák. práce nevyúčtovaný rozdíl žalobci uhradit, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by se z této odpovědnosti vyvinil . Dále dovodil, že žalovaný nerespektoval základní povinnost zaměstnance v pracovněprávním vztahu, zejména ustanovení § 73 odst. 1 písm. a), c), d) zák. práce , že byl prokázán rozdíl mezi příjmy a výdaji, a bylo zjištěno, že žalovaný měl rozhodně z pořádání předmětného tábora i příjmy na vlastní účet , kromě jiného si neoprávněně v rozporu s písemnými dispozicemi i pokyny zaměstnavatele ponechal storno poplatek ze zaplacených částek ve výši 40%, krátil tak svévolně příjmy . Nesplnil tedy svou povinnost řádně vše vyúčtovat a rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje škodu na úkor žalovaného, kterou je povinen žalobci ve smyslu ustanovení § 172 zák. práce uhradit .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.8.2005, č.j. 16 Co 17/2005-148 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 39.129,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8.10.1997 do zaplacení , ve zbývající části jej změnil tak, že zamítl žalobu ohledně dalších 20.096,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8.10.1997 do zaplacení ; a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 5.223,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 4.284,80 k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za schodek na svěřených hodnotách ve výši 34.729,80 Kč, když vycházel z předložených výdajových dokladů a výpovědi svědkyně A. Š. Pokud jde o zbývající částku 4.338,- Kč, dovodil odvolací soud, že šlo o částku, kterou žalovaný zaplatil Č. d., s.o. na jízdném . Jednalo se tedy o výdaj za dopravu do místa konání táborové akce , který žalovaný zaplatil v souvislosti s konáním letních táborů v roce 1997 ; zjištěný schodek ve výši 39.067,80 Kč proto bylo nutno o tuto částku snížit. Ohledně nároku na náhradu škody podle § 172 zák. práce dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nemohl z titulu svého pracovního zařazení ovlivnit samotný hospodářský výsledek provozování letního tábora, bylo však jednoznačně prokázáno, že pro případ zrušení účasti (dítěte na letním táboře) nebyl dohodnut nárok provozovatele letního tábora na tzv. storno poplatek . Jestliže si tedy žalovaný ve dvou případech nechal neoprávněně poslat na svůj osobní účet poplatky za tábor, které nepředal žalobci, a poté, co se klienti táborové akce z důvodu povodní nezúčastnili, nevrátil jim žalovaný celý poplatek, ale ponechal si celkem částku 4.400,- Kč jako tzv. storno poplatek, způsobil žalobci podle názoru odvolacího soudu úmyslně škodu, neboť ten musel zadržené finanční prostředky vrátit ze svého. Jiný případ ponechání si finančních prostředků ze strany žalovaného žalobce neprokázal a žaloba na zaplacení dalších 15.758,80 Kč není důvodná .

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá zejména, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, a to výslech svědkyně A. Š. a kompletní vyúčtování. Dovolatel k předmětnému materiálu neměl přístup, avšak podle jeho názoru tato možnost byla právě dána soudu , aby si předmětné materiály zajistil připojením vyšetřovacího spisu krajského úřadu vyšetřování v O. . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení byl dosavadní žalobce D. d. a m., O.-P., příspěvková organizace, zrušen ke dni 31.7.2006 na základě usnesení zastupitelstva M. k. č. ze dne 4.5.2006 s tím, že podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v platném znění, dnem zrušení organizace přecházejí veškeré její pohledávky na zřizovatele. Okresní soud v O. proto usnesením ze dne 25.4.2007, č.j. 26 C 228/99-205 ve smyslu ustanovení § 107 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na místě D. d. a M., O. P. pokračováno na straně žalobce s M. k.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaný sice v dovolání uvádí, že soud věc nesprávně právně posoudil , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že podle jeho názoru soudy obou stupňů rozhodly na základě nedostatečně zjištěného stavu , v čemž spatřuje podstatnou vadu řízení , spočívající v tom, že soudy neprovedly jím požadované důkazy, zejména výslech A. Š. a důkaz kompletním vyúčtováním , jenž se podle tvrzení žalovaného nachází ve vyšetřovacím spisu Krajského úřadu vyšetřování v O., protože vůči němu bylo vedeno trestní řízení, kde mimo jiné byla řešena otázka způsobené škody žalobci právě z důvodu řádného nevyúčtování složených záloh , a toto řízení bylo zastaveno. Neuvádí ale, v čem měla mít jím tvrzená vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí ve věci po hmotněprávní stránce. Námitky dovolatele tak představují jen kritiku hodnocení důkazů soudy obou stupňů.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z obsahu dovolání vyplývá, že jej žalovaný podává také proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2008

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu