21 Cdo 2959/2000
Datum rozhodnutí: 11.09.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2959/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Z. M., proti povinné N. s p. v P., pro 27.773,- Kč prodejem movitých věcí povinné, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. E 385/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2000, č.j. 7 Co 1530/2000-41, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 28. 2. 2000, č.j. E 385/99-33, na návrh povinné zastavil výkon rozhodnutí (usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 5 C 144/98) prodejem movitých věcí povinné, nařízený usnesením téhož soudu ze dne 23. 4. 1999, č.j. E 385/99-9, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 27.773,- Kč; současně zrušil výrok o nákladech výkonu rozhodnutí a oprávněné uložil zaplatit povinné náklady řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 6. 2000, č.j. 7 Co 1530/2000-41, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že vykonávaným rozhodnutím se povinná zavázala zaplatit oprávněné 90.000,- Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Protože uvedená náhrada - jak vyplývá z obsahu nalézacího spisu, zejména z odůvodnění usnesení o schválení smíru - je vyčíslena v čistém , musí se oprávněné dostat taková částka, která je uvedena ve výroku vykonávaného rozhodnutí . Návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí - uzavřel odvolací soud - je neopodstatněný, neboť není sporu o tom, že částka 27.773,- Kč oprávněné nebyla uhrazena.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním, namítajíc nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Dovolatelka v souladu s ustanoveními § 38h a § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, splnila za oprávněnou její daňovou povinnost, když srazila zálohu na daň (z částky 90.000,- Kč) ve výši 27.773,- Kč a odvedla ji příslušnému správci daně. Výkon rozhodnutí měl být tudíž podle ustanovení § 268 odst. 2 o.s.ř. zastaven.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a je i důvodné.

Z úřední povinnosti dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož vady vyjmenované v ustanovení § 237 o.s.ř. ani jiné vady řízení z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelka je nenamítá, bylo úkolem dovolacího soudu v intencích dovolacích námitek posoudit, zda usnesení odvolacího soudu vychází ze správného právního posouzení.

Právní posouzení věci je ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 268 odst. 2 o.s.ř. zastaví soud výkon rozhodnutí též tehdy, jestliže povinný provedl z vymáhané peněžité pohledávky oprávněného srážku stanovenou zvláštními předpisy a odvedl tuto srážku příslušnému orgánu, a to v rozsahu, v jakém byl povinen tuto srážku provést.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 6. 2000 (dále jen zákon č. 586/1992 Sb. ), náleží k příjmům ze závislé činnosti příjmy poplatníka, které mu plynou v souvislosti s výkonem závislé činnosti nebo funkce, i když jsou vypláceny jako náhrada (odškodnění) za ztrátu těchto příjmů plátcem, u kterého poplatník nevykonává závislou činnost nebo funkci (tyto příjmy - jak vyplývá z § 4 odst. 1 písm. d/ cit. zákona - nejsou od daně osvobozeny). Podle ustanovení § 38h odst. 1 věty první zákona č. 586/1992 Sb. srazí plátce mzdy zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy (jí se rozumí úhrn příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků zúčtovaný nebo vyplacený poplatníkovi za kalendářní měsíc nebo za zdaňovací období, vyjma příjmů zdanitelných srážkou podle zvláštní sazby daně, snížený o částky uvedené pod písmeny a/ až d/ ve druhé větě cit. ustanovení).

Jestliže povinná dne 14. 1. 1999 odvedla na účet správce daně částku 27.773,- Kč jako zálohu na daň z příjmu oprávněné (tj. z částky 90.000,- Kč), pak - je-li vymáhaná pohledávka náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (náhradou /odškodněním/ za ztrátu příjmů ze závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 586/1992 Sb.) a vznikl-li nárok po 1. 1. 1993 - zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 2 o.s.ř. přicházelo v úvahu jen tehdy, vyplývala-li povinnost srážku provést ze zákona (tj. byl-li postup povinné v souladu s právním předpisem). Okolnost, zda podkladové rozhodnutí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznalo oprávněné již po odečtení daně z příjmů, není z pohledu ustanovení § 268 odst. 2 o.s.ř. významná. Uvedené se uplatní i tehdy, je-li vykonávaným rozhodnutím usnesení, kterým soud schválil smír (§ 99 o.s.ř.), a to za předpokladu, že obsahem smíru není ujednání účastníků o tom, že peněžní částka (dluh) je vyčíslena po srážce zálohy na daň z příjmů (o takový případ však v souzené věci nejde). Odvolací soud, který vycházel z opaku, založil své rozhodnutí na nesprávném právním závěru a dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2001

JUDr. Pavel K r b e k, v.r.

předseda senátu