21 Cdo 2954/2007
Datum rozhodnutí: 15.11.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2954/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) A. J., b) J. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. R. V., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 102/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2007 č.j. 28 Co 758/2006-50, takto:


I. Dovolání žalobců se odmítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 10.300,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se žalobou podanou dne 28.4.2006 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali, aby bylo určeno, že zástavní právo "na základě neplatné zástavní smlouvy reg. č. 676/93, uzavřené fou K. b., a.s., a žalobci J. J., a A. J., dne 29.6.1993, kdy vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v M. B. dne 31.8.1993 pod č.j. 127-V2-1177/93, nevzniklo a neexistuje". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že uvedená zástavní smlouva, kterou zastavili nemovitosti označené jako "nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č. 29/32 v katastrálním území Ž., zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B.", je neplatná, neboť "nelze určitě říci, co je myšleno slovy nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č. 29/32" (zda jde o dům či pozemek nebo domy či pozemky a, jde-li o dům, na kterém pozemku stojí), že v čl. IV smlouvy je sjednána propadná zástava, což "náš právní řád nepřipouští a nepřipouštěl ani v den uzavření zástavní smlouvy", a že v čl. VIII smlouvy bylo sjednáno, že "předmětná zástavní smlouva nabývá účinnosti dnem povolení vkladu do katastru nemovitostí" a že je proto neplatná, neboť "nemůže nabýt účinnosti".


Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 1.8.2006 č.j. 11 C 102/2006-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.929,50 Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že k zajištění pohledávky z úvěru, který K. b., a.s. poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 28.6.1993 č. reg. A 11125/93 žalobkyni a) ve výši 1.800.000,- Kč a která byla postoupena žalovanému, dali žalobci zástavní smlouvou ze dne 28.6.1993 reg. č. 676/93 do zástavy své nemovitosti označené jako "nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č. 29/32 v katastrálním území Ž., zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B.", a že při jednání, které se konalo dne 16.12.2003 ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 366/2003 (nyní pod sp. zn. 11 C 106/2006), účastníci "prohlásili za nesporné, že zástavní právo k nemovitosti čp. 95 se st.p.č. 283 parc. č. 29/32 v k.ú. Ž. zapsáno na LV u k.ú. M. B. bylo zřízeno zástavní smlouvou reg. č. 676/93", a dovodil, že zástavní smlouva ze dne 28.6.1993 je platným právním úkonem. Soud prvního stupně odmítl názor žalobců o tom, že by v zástavní smlouvě byly zastavené věci označeny "nepřesně a nelze s určitostí říci, co je myšleno", neboť "na listu vlastnictví je vlastnictví žalobců, které do zástavy dali, přesně označeno jako nemovitost čp. 95 se st.p.č. 2853 a p.č. 29/32, číslo popisné se dává pouze nemovitosti, nikoliv pozemku", a žalobci "nedoložili", že by v době uzavření smlouvy "neexistovalo katastrální území Ž.".


K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.1.2007 č.j. 28 Co 758/2006-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.530,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně nejprve dovodil, že nemovitosti jsou v zástavní smlouvě ze dne 28.6.1993 označeny "dostatečně určitě tak, aby bylo zřejmé, co je předmětem zástavy"; žalobci "v době uzavření zástavní smlouvy jiné nemovitosti nevlastnili", jejich "úmyslem bylo získat uvedený úvěr a pro tyto účely dát do zástavy K. b. a.s. dům čp. 95 ve Ž. i s pozemky, jak jsou uvedeny v zástavní smlouvě", a chyba v označení katastrálního území (Ž. místo správného Ž. M. H.) "není právně významná", neboť v té době v okrese M. B. existovalo - jak je také zřejmé z vyhlášky č. 613/1992 Sb. - jen katastrální území Ž. M. H. Názor žalobců, podle kterého "došlo k ujednání tzv. propadné zástavy", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalobci v čl. IV zástavní smlouvy "zmocnili zástavního věřitele provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a zároveň zmocnili zástavního věřitele, aby se z výtěžku prodeje uspokojil, včetně nákladů s tímto prodejem spojených", což odpovídá ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy); ujednání o tom, že by v případě prodlení se splněním zajištěné pohledávky měla zástava propadnout zástavnímu věřiteli nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, zástavní smlouva neobsahuje. Ujednání obsažené v čl. VIII smlouvy nemůže mít podle názoru odvolacího soudu vliv "na platnost zástavní smlouvy jako takové"; i když v ní došlo "k záměně časové následnosti závazkově právních a věcně právních účinků" a i když ujednání o dni účinnosti smlouvy ke dni povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí je neplatné, jde jen o "částečnou neplatnost", která se nedotýká dalších částí smlouvy. Zástavní smlouva ze dne 28.6.1993 je proto platným právním úkonem.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v první řadě, že zástavní právo působí i vůči třetím osobám a že na určitost zástavní smlouvy nemá vliv ani to, zda "účastníkům bylo zřejmé, o které pozemky jde". Zástavní smlouva musí být uzavřena v písemné formě a pro posouzení její určitosti je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě; z označení zástavy jako "nemovitost čp. 95 se stp.č.283 a p.č. 29/32 v katastrálním území Ž., zapsané na LV u Katastrálního úřadu v M. B.", nemůže být třetím osobám zřejmé, jde-li "o dům či pozemek nebo domy či pozemky, v jaké obci a jakém katastrálním území se ona nemovitost nachází", jde-li "o dům, není jim zřejmé, na kterém pozemku stojí", a není "jim zřejmé, kde mají hledat katastrální území Ž.". Odvolací soud podle názoru žalobců nesprávně právně posoudil i "záměnu časové následnosti závazkověprávních a věcněprávních účinků smlouvy". Žalobci poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98 a dovozují, že ujednání obsažené v čl. VIII zástavní smlouvy nepředstavuje "nemožnou podmínku", neboť zástavní smlouva nezakládá synallagmatický právní vztah obsahující vzájemná plnění a nedochází tak k žádnému zániku práva"; podmínka vyjádřená v čl. VIII smlouvy činí zástavní smlouvu "dodnes neúčinnou a na základě neúčinné smlouvy nemohlo platně vzniknout zástavní právo". Ujednání obsažené v čl. IV zástavní smlouvy měly soudy posoudit jako tzv. propadnou zástavu, neboť zástavnímu věřiteli umožňovalo, aby sám prodal zástavu "komukoliv i za 1 Kč", a neplatnost podle žalobců dopadá na celou zástavní smlouvu, protože "se jedná o podstatnou náležitost smlouvy, neboť se jí řeší realizace zástavního práva". Přípustnost dovolání žalobci dovozují z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Uvedl, že argumentace žalobců "neodpovídá elementárním pravidlům pro interpretaci právních úkonů". O identifikaci zástavy v zástavní smlouvě ze dne 26.8.1993 "nemůže být pochyb" a "nepřesnost" v označení katastrálního území je odstranitelná tím, že "v obvodu bývalého Katastrálního úřadu v M. B. se nacházelo jediné podobné katastrální území s uvedenými nemovitostmi". Závěr žalobců o tzv. propadné zástavě nepovažuje žalovaný za správný a zdůrazňuje, že případná neplatnost čl. IV smlouvy nemůže mít za následek neplatnost zástavní smlouvy jako celku. Výhrady žalobců ohledně účinnosti zástavní smlouvy "jsou nepochopitelné"; je-li vymezen vznik věcných práv k nemovitostem v právní úpravě "kogentně a jednoznačně, sotva lze dovozovat, že by si smluvní strany mohly přát cosi exotického či snad nepřípustného".


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Žalobci v dovolání především namítají, že předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě vymezen neurčitě a nesrozumitelně.


Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.


Podle ustanovení § 5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [ve znění účinném od 1.1.1993 do 30.6.1996] musí být všechny nemovitosti v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, uvedeny podle katastrálních území, parcelních čísel a čísel popisných nebo čísel evidenčních vedených v katastru; byty a nebytové prostory musí být uvedeny podle jejich čísel nebo jejich polohového určení.


Podle ustanovení § 37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.


Podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Označení zastavovaných nemovitostí (určení předmětu zástavního práva), provedené v zástavní smlouvě ze dne 28.6.1993, odpovídá požadavkům ustanovení § 5 odst.1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) [ve znění účinném od 1.1.1993 do 30.6.1996] a je tedy s výjimkou uvedení katastrálního území - samo o sobě dostatečně určité a srozumitelné. I když označení katastrálního území nebylo dostatečně přesné, odvolací soud v souladu s ustanovením § 35 odst.2 občanského zákoníku přihlédl k tomu, že v okrese M. B. (v obvodu býv. Katastrálního úřadu v M. B.) bylo jen katastrální území Ž. M. H. a že tedy - s přihlédnutím k vůli účastníků zástavní smlouvy a okolnostem, za nichž byla uzavřena - bylo zřejmé, v jakém katastrálním území se zastavované nemovitosti nacházejí. Uvedené posouzení nelze odmítat s odůvodněním, že "zástavní smlouva musí být uzavřena v písemné formě" a že "pro posouzení její určitosti je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě". Žalobci totiž neberou náležitě v úvahu, že "z projevu vůle, který byl vyjádřen v písemné formě", může vyplývat pouze použité "jazykové vyjádření" a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti; na to, jakou měli účastníci při uzavření zástavní smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků]. Rozsudek odvolacího soudu tedy jen z tohoto důvodu nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci a žalovanému lze přisvědčit v tom, že argumentace žalobců "neodpovídá elementárním pravidlům pro interpretaci právních úkonů".


Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat z toho, jak se vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. IV zástavní smlouvy ze dne 28.6.1993, podle kterého "v případě, že pohledávka a příslušenství nebudou řádně a včas zaplaceny, zmocňuje zástavce zástavního věřitele provést realizaci zástavy formou přímého prodeje a zároveň zmocňuje zástavního věřitele, aby se z výtěžku prodeje uspokojil, včetně nákladů s tímto prodejem spojených", s tím, že "tímto způsobem realizace zástavy může zástavní věřitel pověřit i jiný subjekt". I kdyby snad uvedené ujednání nepředstavovalo dohodu (byť značně "nedokonalou") o tom, že zástavní věřitel "může prodat zástavu i jiným vhodným způsobem", uzavřenou ve smyslu ustanovení § 299 odst.2 části věty za středníkem obchodního zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000), ale - jak se žalobci domnívají - neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě, je v ustálené judikatuře soudů nepochybné, že by neplatné bylo jen toto ujednání a nikoliv také ostatní části zástavní smlouvy. Názor žalobců, že by takové ujednání nebylo možné oddělit od ostatního obsahu zástavní smlouvy, protože "se jedná o podstatnou náležitost smlouvy, neboť se jí řeší realizace zástavního práva", je zjevně chybný; podstatné náležitosti zástavní smlouvy vymezovalo ustanovení § 151b odst.4 věta první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a určení způsobu "realizace zástavního práva" tedy mezi ně zjevně nepatřilo.


Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani z pohledu posouzení ujednání uvedeného v čl. VIII zástavní smlouvy ze dne 28.6.1993, podle kterého "smlouva nabývá účinnosti dnem povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v M. B.". Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit. Uvedené závěry nelze důvodně zpochybňovat tím, že by snad zástavní smlouva neměla mít synallagmatickou povahu a že by proto měla být uvedená podmínka hodnocena jinak, je-li obsažena v zástavní smlouvě, neboť dopadají na posouzení všech právních úkonů, v nichž by byla stanovena taková podmínka, kdyby jí měla být v rozporu se zákonem "fakticky změněna časová následnost závazkověprávních a věcněprávních účinků" právního úkonu.


Protože dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. § 5 písm.b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. listopadu 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu