21 Cdo 2946/2007
Datum rozhodnutí: 02.09.2008
Dotčené předpisy: § 2 písm. a) předpisu č. 26/2000Sb., § 2 písm. n) předpisu č. 26/2000Sb., § 48 odst. 1 písm. n) předpisu č. 26/2000Sb., § 48 odst. 3 písm. n) předpisu č. 26/2000Sb., § 48 odst. 4 písm. n) předpisu č. 26/2000Sb., § 48 odst. 5 písm. n) předpisu č. 26/2000Sb., § 5 odst. 5 písm. n) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2946/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) S. S., b) L. S., a c) B. V., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S. I. a.s., zastoupené advokátem a 2) S. H., s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 130/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. ledna 2007 č.j. 40 Co 1514/2006-111, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 3.034,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali (žalobou doručenou soudu dne 15.4.2004), aby bylo určeno, že "nedobrovolná veřejná dražba nemovitostí: budova, k.ú. S. L., na pozemku p.č. 885, pozemek p.č. 885, pozemek p.č. 886, jak vyplývá z listu vlastnictví pro k.ú. S. L., obec B., katastrální okres B.-m., vedeného J. k. ú., pracoviště B.-m., konaná dne 2. března 2004 v 10,00 hod. v salonku hotelu F. v O., je neplatná". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že veřejná nedobrovolná dražba výše uvedených nemovitostí byla provedena dne 2.3.2004, ačkoliv žalobci se žalobou ze dne 25.2.2004 domáhali určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě, o níž dosud nebylo rozhodnuto, a přestože veřejnou dražbu zástavy lze podle ustanovení § 166 odst.3 občanského zákoníku provést až poté, co bude o žalobě o určení nepřípustnosti prodeje zástavy rozhodnuto.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26.1.2006 č.j. 16 C 130/2004-61 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku 5.712,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. Z. a žalované 2) částku 4.800,- Kč k rukám advokátky Mgr. J. P. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobou napadená veřejná nedobrovolná dražba byla dne 2.3.2004 provedena na návrh žalované 1), že dražebníkem byla žalovaná 2) a že vydražitelem se stal "Ing. V. K.". Soud prvního stupně dovodil, že "předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to i v případě určovací žaloby o vyslovení neplatnosti nedobrovolné veřejné dražby, je po stránce procesní mimo jiné skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci"; v tomto případě je kromě žalobců a žalovaných věcně legitimován i vydražitel předmětu dražby. Protože žaloba nebyla podána proti vydražiteli, nemohlo jí být "z tohoto procesního důvodu" vyhověno. K námitce žalobců, že "obecný soud je povinen poučovat účastníky o tom, že ve věci má být či může být žalovaný další subjekt", uvedl - s odkazem na judikaturu Ústavního soudu - že "takové poučení vybočuje z mezí procesních pravidel sporu a oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení".

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17.1.2007 č.j. 40 Co 1514/2006-111 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 5.801,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. Z. a žalované 2) částku 3.034,50 Kč k rukám advokátky Mgr. J. P. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "poučení žalobce o tom, že ve věci má či může být žalován i další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti podle § 5 o.s.ř.", že "v řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby jsou pasivně legitimováni navrhovatel nedobrovolné dražby, dražebník a vydražitel" a že, označili-li žalobci na straně žalované jen navrhovatele dražby a dražebníka, nikoli také další subjekt, o jehož práva a povinnosti v tomto řízení šlo (vydražitele), nelze žalobu "věcně projednat a meritorně rozhodnout".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že ve sporu o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby není vydražitel pasivně věcně legitimován, neboť "není možno spravedlivě žalovat vydražitele za situace, kdy je namítána neplatnost nedobrovolné dražby z důvodu, že vydražitel byl věřitelem a dražebníkem uveden v omyl, když mu nebyly sděleny podstatné informace o stavu nemovitostí, které byly předmětem výše uvedené nedobrovolné dražby", tedy že vydražiteli nebylo sděleno, že nemovitosti jsou užívány žalobci. Dovolatelé považují vydražitele pouze za "údajného vydražitele", neboť nebyly splněny "zákonné předpoklady zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách" a "údajný vydražitel" se nemůže nikdy stát nerozlučným společníkem na straně žalované. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů, že v řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby jsou pasivně legitimováni navrhovatel dražby, dražebník a vydražitel, kteří tvoří nerozlučné společenství, a že nebyla porušena poučovací povinnost dle ustanovení § 5 o.s.ř., neboť soud nemůže poučovat účastníka o hmotném právu. Námitku žalobců, že na vydražitele nelze pohlížet jako na skutečného vydražitele nemovitostí, žalovaná 1) odmítla s tím, že "vlastnické právo k předmětu dražby na vydražitele přechází udělením příklepu a teprve rozhodnutí soudu v řízení o určení neplatnosti dražby určí, zda dražba splňovala či nesplňovala zákonné předpoklady".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).,

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákona o veřejných dražbách") se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání.

Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy (jak je tomu například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů). Z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nepochybné, že titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem je jiná právní skutečnost, a to příklep licitátora. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53 zákona o veřejných dražbách). V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm. n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 48 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).

Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v těchto ustanoveních uvedených prekluzívních lhůtách.

Žaloba o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Podání této žaloby má oporu v ustanovení § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách a žalobu lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Výklad právní otázky, kdo je v řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby pasivně věcně legitimován, se v judikatuře soudů ustálil. Byl přijat názor, že řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí z hlediska věcné legitimace účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) - aniž by tu byla dána jakákoliv výjimka - navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2006, sp. zn. 21 Cdo 569/2005, který byl uveřejněn pod. č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Důvodná není ani během řízení opakovaně uplatňovaná námitka žalobců, že měli být poučeni podle ustanovení § 5 o.s.ř. o tom, aby do řízení vstoupil další účastník - vydražitel. Podle ustálené judikatury soudů poučení žalobců o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, přesahuje poučovací povinnost soudů podle ustanovení § 5 o.s.ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2001 sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3.1.1996 sp. zn. I ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 5, roč. 1996 - I. díl).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů. Dovolání žalobců proti tomuto rozsudku tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované 1) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.250,- Kč [srov. § 8, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1) advokát Mgr. M. Z. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 484,50 Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované 1) náklady v celkové výši 3.034,50 Kč společně a nerozdílně nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou 2) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. září 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu