21 Cdo 2938/2007
Datum rozhodnutí: 02.07.2008
Dotčené předpisy: § 43 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 43 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 242 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 242 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 245 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2938/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Z. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. C. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 24/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2007 č.j. 35 Co 506/2006-48, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.819,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "ukončení pracovního poměru žalobce u žalované na základě dohody ze dne 31.1.2005 je neplatné". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dohoda o rozvázání pracovního poměru mu byla navržena během dne 31.1.2005 poté, co již zahájil pracovní činnost jako vedoucí směny, a že návrh dohody přijal v přesvědčení, že je "propouštěn pro nadbytečnost", proti čemuž "není ze strany žalobce účinného odporu". Posléze se žalobce dozvěděl, že počátkem února 2005 byl na jeho pracovní místo zařazen nový zaměstnanec, a dovozuje, že jednáním žalované byl uveden v omyl, neboť mu žalovaná tvrdila, že je pro ni nadbytečný a že má proto skončit pracovní poměr dohodou.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12.7.2006 č.j. 20 C 24/2005-28 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.217,75 Kč k rukám advokáta JUDr. J. M. Z provedeného dokazování dovodil, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 31.1.2005 uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru podle § 43 zákoníku práce s tím, že pracovní poměr končí dnem 31.1.2005, že zaměstnanci (žalobci) bude proplacena spolu se mzdou za měsíc leden 2005 případná zbývající nevyčerpaná dovolená na zotavenou a dále individuální odměna ve výši 280.512,- Kč, a že se zaměstnavatel (žalovaná) a zaměstnanec (žalobce) dohodli na zachování mlčenlivosti v záležitostech týkajících se této dohody. V dopise ze dne 8.3.2005 žalovaná sdělila žalobci, že jeho žádost o změnu "Potvrzení o zaměstnání" považuje za neoprávněnou, neboť vystavené potvrzení řádně a pravdivě odráží formu ukončení pracovního poměru žalobce u žalované dohodou podle ustanovení § 43 zákoníku práce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl prokázán (a ani žalobcem tvrzen) žádný z důvodů, pro který by dohoda o rozvázání pracovního poměru měla být neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 zákoníku práce. Tvrdil-li žalobce, že při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru jednal v omylu, nejde podle soudu prvního stupně o neplatnost dohody, ale o důvod k odstoupení od dohody podle ustanovení § 245 odst.3 zákoníku práce; žalobce však od dohody o rozvázání pracovního poměru neodstoupil a přijal také "finanční plnění", které v ní bylo dohodnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.1.2007 č.j. 35 Co 506/2006-48 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.664,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. M. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že dohoda o skončení pracovního poměru je dvoustranný právní úkon, že důvody neplatnosti právního úkonu jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 242 odst. 1 a 2 zákoníku práce, že omyl, kterého se žalobce dovolával jako důvodu neplatnosti uzavřené dohody, je důvodem pro odstoupení od smlouvy (§ 245 odst. 3 zákoníku práce) a že žalobce od dohody o rozvázání pracovního poměru neodstoupil. K námitkám žalobce uvedl, že nešlo o nečekané oznámení o ukončení pracovního poměru, že žalobce si po úvaze z nabízených možností vybral skončení pracovního poměru dohodou a že žalobce se dovolal neplatnosti dohody až dva měsíce po jejím uzavření.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že mu bylo dne 31.1.2005 oznámeno (spolu s pěti dalšími zaměstnanci) propuštění pro nadbytečnost a nabídnuta dohoda o ukončení pracovního poměru, že na dohodu přistoupil, neboť se domníval, že "odpor je marný", že poskytnutá odměna je odstupné při organizační změně a že teprve později se dozvěděl o volných místech. S poukazem na "rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1599/2002" dovozuje, že zaměstnavatel je povinen "správně informovat zaměstnance o důvodu rozvázání pracovního poměru", že dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřel "na základě nepravdivé informace ze strany žalované" (a byl tedy žalovanou "podveden") a že je tedy naplněn důvod neplatnosti podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto. Uvedla, že soudy obou stupňů dospěly ke správným závěrům, že nedošlo k porušení ustanovení zákona ani nebyl naplněn žádný z důvodů neplatnosti právních úkonů. Dohoda o rozvázání pracovního poměru nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce obdržel od žalované jednorázovou mimořádnou odměnu ve výši 280.512,- Kč.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci řešily soudy - mimo jiné - právní otázku, zda je neplatná dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou zaměstnanec uzavřel na základě zaměstnavatelových informací o důvodu rozvázání pracovního poměru, o nichž se později ukázalo, že "se nezakládají na pravdě", tedy, řečeno jinak, kterou zaměstnanec uzavřel jen na základě klamavých údajů ("podvodného jednání") zaměstnavatele o důvodu skončení pracovního poměru. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda o rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dne 31.1.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 628/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 (dále též jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle ustanovení § 43 odst.2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně; v dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 je neplatný právní úkon,

a) který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům,

b) který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně,

c) kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv,

d) který učinil zaměstnanec jednající v duševní poruše, která ho činí k tomuto právnímu úkonu neschopným,

e) nemá-li ten, kdo jej učinil, způsobilost k právním úkonům.

Podle ustanovení § 242 odst.2 zák. práce je neplatný právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem, jen stanoví-li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon. Požaduje-li tento zákoník, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo.

Podle ustanovení § 245 odst. 3 zák. práce účastník, který jednal v omylu, který druhému účastníku musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo.

Uzavřel-li zaměstnanec dohodu o rozvázání pracovního poměru, protože měl nesprávnou představu o důvodech skončení pracovního poměru, způsobenou tím, že mu zaměstnavatel poskytl (záměrně) v tomto směru nepravdivé údaje, a byla-li taková nesprávná představa rozhodující pro jeho vůli akceptovat návrh této dohody, pak je odůvodněn závěr, že zaměstnanec jednal v omylu (v tzv. omylu ve vůli), který musel být zaměstnavateli (jako druhému účastníku dohody) znám. Právním následkem omylu není - jak správně dovodily soudy - neplatnost právního úkonu. Právní úprava obsažená v Zákoníku práce spatřuje v omylu důvod k odstoupení od smlouvy (dohody), týká-li se omyl takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě (dohodě) nedošlo (§ 245 odst.3 zák. práce).

V projednávané věci žalobce tvrdí, že ho žalovaná při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru "podvedla", neboť ho informovala, že k rozvázání pracovního poměru dochází pro jeho nadbytečnost, ačkoliv to nebylo (podle názoru žalobce) pravda. Za této situace soudy správně dovodily, že - kdyby takové jednání žalované bylo opravdu prokázáno - žalobce by uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru v omylu a že proto by mohl z tohoto důvodu od dohody o rozvázání pracovního poměru odstoupit. Požadoval-li žalobce, aby byla určena neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.1.2005, nemohla být tedy žaloba opodstatněná. Žalobce navíc, jak bylo soudy zjištěno, od dohody o rozvázání pracovního poměru dosud neodstoupil.

Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003. Žalobce totiž nebere náležitě v úvahu, že závěry obsažené v tomto rozsudku se týkají nároku zaměstnance na odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce a na náhradu škody podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce a že se v něm neřeší právní následky omylu při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ve vztahu k platnosti rozvázání pracovního poměru.Z obsahu tohoto rozsudku proto nelze úspěšně dovozovat, že by právní názory v něm vyslovené mohly mít v projednávané věci význam.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. J. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 769,50 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 4.819,50 Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu