21 Cdo 2935/2011
Datum rozhodnutí: 20.12.2012
Dotčené předpisy: § 172 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2000, § 179 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2000, § 420 odst. 1 obč. zák., § 135 odst. 1 o. s. ř.




21 Cdo 2935/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. J. , zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární č. 7, proti žalovanému E. Č. , zastoupenému JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody č. 16, o 70.626,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 283/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2011, č. j. 49 Co 254/2010-262, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 70.626,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně ode dne 2. 11. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, č. j. 3 T 327/2001 , pro trestný čin zpronevěry, kterého se dopustil tím, že jako zmocněnec žalobce vybral dne 2. 11. 2000 z účtu žalobce u Komerční banky 4474,61 DEM, tuto částku směnil tentýž den na 78.626,- Kč, tento výběr nezavedl do účetnictví, výběr peněz neoznámil žalobci a z této částky si ponechal 70.626,- Kč. V této výši tak způsobil žalobci škodu.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č. j. 7 C 283/2001-82, žalovanému uložil zaplatit žalobci 70.626,- Kč s 10% úrokem ročně z prodlení ode dne 2. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 18.380,- Kč a státu - České republice náklady řízení ve výši 356,- Kč. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 327/2001 (jenž nabyl právní moci dne 27. 6. 2001) odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Tohoto činu se dopustil tak, že jako zmocněnec na základě plné moci z 2. 11. 1994 vykonával úkony jménem zmocnitele M. J. (žalobce) a že dne 2. 11. 2000 vybral z označeného účtu žalobce částku, kterou nezavedl do účetnictví, a pro svou potřebu si z této částky ponechal 70.626,- Kč, a že a takto způsobil žalobci v této výši škodu. Vycházeje dále z ustanovení § 172 odst. 1 a § 179 odst. 3 zák. práce, z ustanovení § 3 odst. 3 a § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, dovodil, že vzhledem k vázanosti soudu trestním rozhodnutím, jak vyplývá z ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., je původcem žalované škody a odpovědným za tuto škodu žalovaný a že výše škody byla součástí prokázané kvalifikace v trestním řízení. Proto náhradu škody v zažalované výši žalobci přiznal.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j. 17 Co 14/2004-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby tvrzení a posléze dokazování bylo doplněno o zjištění, zda se jednalo o obecnou odpovědnost za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce nebo o odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení § 176 zák. práce. Připomněl dále, že je třeba rovněž objasnit, zda vůbec a jakou konkrétní povinnost žalovaný porušil a zda ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s porušením jeho pracovních povinností.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 7 C 283/2001-121, znovu žalovanému uložil zaplatit žalobci 70.626,- Kč s 10% úrokem ročně z prodlení ode dne 2. 11. 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 49.701,50 Kč a státu - České republice náklady řízení ve výši 356,- Kč. Znovu vyšel z toho, že žalovaný dne 2. 11. 2000 vybral z označeného účtu žalobce částku, kterou nezavedl do účetnictví, a pro svou potřebu si z této částky ponechal 70.626,- Kč, a že a takto způsobil žalobci v této výši škodu. Za to byl trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 3 T 327/2001 odsouzen pro trestný čin zpronevěry. Za škodu žalobci způsobenou odpovídá žalovaný podle ustanovení § 172 zák. práce; protože byla škoda způsobena úmyslně je povinen ji nahradit v plné výši.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 1. 2009, č. j. 49 Co 215/2007-137, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně byl při rozhodování věci nesprávně obsazen a že tak došlo k odnětí účastníkova zákonného soudce.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 C 283/2001-215, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náklady řízení žalovanému ve výši 75.500,- Kč k rukám JUDr. Ivana Ivaniškina a České republice na účet Okresního soudu ve Znojmě ve výši 356,- Kč. Vyšel z toho, že podle ustanovení § 172 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. S ohledem na tvrzení žalobce bylo nutné prokazovat i zaměstnancovo zavinění , neboť se nejednalo o odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách ani o odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů. V průběhu soudního řízení však nebylo ( přes procesní poučení žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. ) prokázáno, že by žalovaný zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním způsobil žalobci škodu a v jaké výši, nebylo prokázáno zavinění žalovaného ; soud prvního stupně proto žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č. j. 49 Co 254/2010-262, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 70.626,- Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 70.626, - Kč, v části výroku I., v níž byla žaloba zamítnuta co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 70.626,- Kč od 2. 11. 2000 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. (v nákladových výrocích) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejprve vyložil ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud je vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku (trestního příkazu). Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Protože podle trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001, se žalovaný trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 tehdy účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb. dopustil (mimo jiné) tím, že jako zmocněnec na základě plné moci ze dne 2. 11. 1994 vykonávající úkony jménem zmocnitele M. J. (žalobce) vybral z žalobcem vedeného účtu u Komerční banky, a. s., ve Znojmě 4.474,61 DEM, které téhož dne směnil na 78.626,- Kč, tento výběr nezavedl do účetnictví, ani neoznámil svému zaměstnavateli (žalobci) a způsobil mu tak škodu ve výši 70.626,- Kč, je soud v občanském soudním řízení vázán tou částí výroku o vině, podle níž součástí jednání žalovaného naplňujícího znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu bylo přisvojení si částky 70.626,- Kč vybrané z účtu žalobce, a způsobení škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích) žalobci v uvedené výši. Vzhledem k tomu, že trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, bylo výrokem trestního příkazu též závazně posouzeno, že žalovaný se tohoto jednání dopustil úmyslně, přičemž tento úmysl je třeba vztahovat též ke znaku skutkové podstaty trestného činu představovaného způsobením škody na cizím majetku. Při aplikaci předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce dovodil, že jestliže si žalovaný (jak plyne z výroku trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001) z prostředků zaměstnavatele neoprávněně ponechal částku 70.626,- Kč, porušil svým jednáním pracovní povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, čímž byl naplněn první z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce. Jednání žalovaného naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu tak, jak je vymezeno ve výroku trestního příkazu, zcela pokrývá též ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu, tj. vznik škody (majetkové újmy vyjádřitelné v penězích) na straně žalobce a současně její přesně určenou výši 70.626,- Kč, příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a škodou a konečně zavinění žalovaného ve formě přímého úmyslu. Protože zákoník práce jako právní norma zásadně kogentní povahy nepřipouští možnost zániku závazku započtením, není z hlediska případného zániku povinnosti žalovaného k náhradě škody žalobci právně relevantní procesní obrana žalovaného, založená výhradně na tvrzení, že vybrané finanční prostředky nebo jejich část použil ve prospěch žalobce; odvolací soud se proto skutečnostmi, které žalovaný v rámci své obrany v tomto smyslu uplatnil, nezabýval.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho přísudečnému výroku) žalovaný namítá, že v projednávané věci nejde o trestněprávní záležitost a nelze na jednání žalovaného nazírat v trestněprávní rovině . Žalobce uplatnil vůči žalovanému nárok na náhradu škody podle ustanovení § 172 a násl. zák. práce a bylo tedy nutno ve smyslu tohoto právního předpisu zkoumat, zda byly splněny v daném případě všechny předpoklady pro závěr o odpovědnosti za škodu. Dovolatel je přesvědčen, že v tomto případě nedošlo ke škodě na straně žalobce - že by se zmenšila majetková podstata žalobce o částku 70.626,- Kč. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný výběr peněz provedl v souladu se svými pracovními povinnostmi a že s těmito peněžními prostředky řádně hospodařil, tedy že např. na základě žádosti žalobce žalobci část peněžních prostředků vyplatil a že převážnou část prostředků použil v souladu s udělenou plnou mocí pro firmu žalobce . Tyto platby nelze vyhodnocovat jako procesní obranu zápočtem na pohledávku žalobce z titulu náhrady škody. Žalovaným uskutečněné platby byly ve skutečnosti platby činěné nikoliv z jeho prostředků, ale z prostředků žalobce na jeho povinnosti hradit mzdy zaměstnanců, platit jejich cestovní náhrady a hradit náklady firemních vozidel. Taktéž jednání žalovaného nelze posuzovat jako porušení pracovních povinností, neboť dlouhodobě dle žalobcova zmocnění tyto činnosti prováděl a žalobce byl s tímto srozuměn. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání (proti jeho měnícímu výroku) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu [srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody, která měla vzniknout dne 2. 11. 2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2000, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), a č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) dále též jen zák. práce .

Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena v opilosti, kterou si sám přivodil, nebo po zneužití jiných návykových látek.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku podle ustanovení § 172 zák. práce, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím, tedy, jinak řečeno, jestliže ji zaměstnavateli způsobil jeho zaměstnanec při činnosti prováděné v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vznikla-li škoda porušením právní povinnosti jinak, řídí se odpovědnost za škodu ustanovením § 420 odst. 1 občanského zákoníku, i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, které bylo uveřejněno pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971) je v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kriteria přitom nemají stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.

Pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy. Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku, tak i pro odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce. Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný jako zmocněnec žalobce vybral dne 2. 11. 2000 z účtu žalobce u Komerční banky 4474,61 DEM, které směnil tentýž den na 78.626,- Kč, tento výběr nezavedl do účetnictví ani jej neoznámil žalobci a z této částky si ponechal 70.626,- Kč. Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001, byl žalovaný odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako zmocněnec (na základě plné moci ze dne 2. 11. 1994) vykonávající úkony jménem zmocnitele M. J. (žalobce) vybral z žalobcem vedeného účtu u Komerční banky, a. s., ve Znojmě 4.474,61 DEM, které téhož dne směnil na 78.626,- Kč, tento výběr nezavedl do účetnictví ani neoznámil svému zaměstnavateli (žalobci) a způsobil mu tak škodu ve výši 70.626,- Kč, tedy přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .

Jestliže žalovaný vybral dne 2. 11. 2000 z účtu žalobce u Komerční banky 4474,61 DEM, které směnil tentýž den na 78.626,- Kč v úmyslu přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena (nebo její část), je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně vlastní prospěch , a že tedy touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním) v rozsahu, v němž si peněžní prostředky ponechal. Okolnost, že touto činností porušil (také) své povinnosti z pracovního poměru, je tu nepodstatná; rozhodující je, že žalovaný jednáním, z něhož jeho zaměstnavateli vznikla škoda, nesledoval plnění pracovních úkolů, ale jen svoje zájmy , a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Pohledávka za žalovaným proto nemá povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku. Odvolací soud měl proto žalobcem uplatněný nárok posuzovat z hlediska ustanovení o náhradě škody podle občanského zákoníku. Veden jiným názorem (že jde o nárok pracovněprávní) nezabýval se ani námitkou k započtení vznesenou žalovaným.

Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný čin, byl-li v tomto směru vydán odsuzující pravomocný rozsudek trestního soudu. Jak správně uvedl odvolací soud, výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání. V občanském soudním řízení však soud není vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení , sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, roč. 1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1648/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod pořadovým číslem 33).

Z uvedených principů ale v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud důsledně nevycházel, jestliže dovodil, že, byl-li žalovaný pravomocně odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že si přisvojil peněžní částku vybranou z účtu žalobce, čímž žalobci způsobil škodu ve výši 70.626,- Kč, je tím soud v občanském soudním řízení vázán i v otázce výše škody vzniklé jednáním žalovaného žalobci. Přehlíží totiž, že samotná skutečnost, že žalovaný byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry, jehož znakem je i způsobení škody, neznamená, že žalobci škoda (z hlediska práva občanského nebo pracovního) v uvedené výši skutečně vznikla. Obrana žalovaného, že část peněz takto získaných použil ve prospěch žalobce (jeho firmy) zůstala v řízení neprověřena (nehodnocena). I když tedy žalovaný svým jednáním naplnil znaky trestného činu zpronevěry (včetně způsobení škody) neznamená to, že škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích) žalobci ve stejné výši, jak je uvedena ve výroku trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 3 T 327/2001, skutečně také vznikla.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 70.626,- Kč (aniž by bylo třeba se zabývat dalšími okolnostmi) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto [nejen v napadeném rozsahu, ale i v ostatních (dovoláním nenapadených) závislých výrocích - § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2012

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu