21 Cdo 2932/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013




21 Cdo 2932/2016


ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce PhDr. K. S., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, U Prašné brány č. 1078/1, proti žalované Galerii hlavního města Prahy , příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Staroměstské náměstí č. 605/13, IČO 00064416, zastoupené JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Nikolajky č. 833/5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2015 č. j. 23 Co 197/2015-194, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Dopisem ze dne 2. 1. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu v návaznosti na vydání nového organizačního řádu žalované dává s odkazem na ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť pro žalobce není u žalované jiné vhodné pracovní místo, které by mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci mohlo být nabídnuto.

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29. 5. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 1987 jako vedoucí odborný referent (vedoucí historik umění), že dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2008 došlo ke změně druhu práce na vedoucího úseku sbírek a že žalovaná podáním výpovědi sledovala jiný než zákonem předvídaný účel, neboť v rámci přijetí nového organizačního řádu došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke zrušení odborného a výstavního oddělení, jehož byl vedoucím, a zároveň k vytvoření jiného oddělení pojmenovaného jako oddělení sbírek, ve kterém mohl žalobce v souladu s pracovní smlouvou dále zastávat funkci vedoucího úseku sbírek, neboť vykonával stejné činnosti; došlo tedy pouze k přejmenování oddělení, ale nedošlo de iure ani de facto k jeho zrušení. Uvedl, že mu ani nebylo nabídnuto žádné jiné místo u žalované, i když k dispozici jistě bylo (místa kurátora sbírky fotografií, správce Centra F. B. a pracovníka pro zajištění výstav v Colloredo-Mansfeldském paláci), a že mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností žalobce chybí příčinná souvislost, neboť přijetí nového organizačního řádu nezpůsobilo samo o sobě nadbytečnost žalobce, který mohl u žalované nadále působit v nové funkci v souladu se svou pracovní smlouvou. Uzavřel, že skutečným důvodem propuštění žalobce nebyla jeho nadbytečnost či zrušení místa, které zastával, ale skutečnost, že pro žalovanou představoval nepohodlného zaměstnance, kterého se díky těmto organizačním změnám rozhodla zbavit .

Žalovaná zejména namítala, že přesunem sekce produkce , která měla v odborném a výstavním oddělení na starosti produkci výstav, pod sekci servisních činností řízenou náměstkem pro provoz a podřízením zbylých odborných zaměstnanců uvedeného oddělení prostřednictvím oddělení sbírek ředitelce žalované odpadla potřeba řídící pozice, kterou zastával žalobce, že byť činnosti vykonávané žalobcem neodpadly, v důsledku jejich přesunu na základě organizační změny již práce žalobce (ve smyslu člověkohodiny ) nebyla potřebná a že žalovaná v danou chvíli neměla k dispozici práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 12. 2014 č. j. 23 C 119/2013-117 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 31 492 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka. Vycházel z toho, že žalobce pracoval u žalované jako vedoucí sekce sbírek na oddělení odborném a výstavním, že tato pozice byla organizační změnou zrušena a že žalobce dne 2. 2. 2013 obdržel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Na základě zjištění, že po organizační změně byla u žalované tři pracovní místa, která žalovaná mohla žalobci nabídnout (dvě místa lektorů a místo správce depozitáře), ale neučinila tak, dospěl k závěru, že nesplnila svoji nabídkovou povinnost a že výpověď je proto neplatná.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2015 č. j. 23 Co 197/2015-194 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 268 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Felixové. Poté, co zopakoval dokazování relevantními listinnými důkazy, dovodil, že i když bylo pracovní místo žalobce funkcí jmenovanou ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 písm. f) zákoníku práce, pracovní poměr s ním bylo možné rozvázat i výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by bylo nutné jej z vedoucího místa nejdříve odvolat. Pokládal za významné, že zrušením odborného a výstavního oddělení zaniklo i pracovní místo jeho vedoucího zastávané žalobcem a tím i pracovní náplň spočívající v řízení uvedeného oddělení, a shledal, že proto byly splněny všechny předpoklady pro výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a že žalovaná byla oprávněna rozvázat s žalobcem pracovní poměr výpovědí, aniž by bylo její povinností nabízet žalobci jiné vhodné pracovní místo, neboť zákoník práce nabídkovou povinnost zaměstnavateli v případě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce neukládá. Dodal, že výpověď splňuje i formální náležitosti stanovené v ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce, neboť je z ní zřejmé, že důvodem výpovědi jsou organizační změny vyplývající z nového organizačního řádu účinného od 1. 1. 2013, se kterým byl žalobce seznámen, a že je dána podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaná neměla žádný právní titul k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť v rámci změn v organizační struktuře žalované nedošlo ke zrušení pracovního místa zastávaného žalobcem, nýbrž pouze k přejmenování odborného a výstavního oddělení na oddělení sbírek při zachování hlavní náplně činnosti tohoto odborného útvaru a k přejmenování místa vedoucího odborného a výstavního oddělení na místo vedoucího oddělení sbírek, že zrušením pracovního místa žalobce by byla podstatně narušena primární činnost žalované, že z ostatních pracovníků stejného oddělení nedostal výpověď nikdo další, že organizační změny ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce nelze spojovat s formální proměnou jinak obsahově shodné organizační struktury, že z jednání žalované je zřejmá snaha zbavit se žalobce za každou cenu a že žalovaná mohla odvolat žalobce z funkce a následně vyvolat jednání o změně pracovních podmínek. Dovolatel má za to, že ustanovení § 73a zákoníku práce je třeba považovat za intralegální speciální ustanovení vůči § 52 písm. c) zákoníku práce, kterým je třeba se řídit i v případě, že pracovní pozice vedoucího zaměstnance je zrušena, aniž by před tím došlo k jeho odvolání, a že mu proto žalovaná měla nabídnout jiné vhodné místo odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Uvádí, že v jednání žalované lze spatřovat názorný příklad nerovného zacházení, neboť žalovaná nepostupovala stejně jako u žalobce i v případě dalších vedoucích zaměstnanců, u kterých došlo také ke změnám v označení jimi řízených oddělení a ke změně náplně jejich činnosti, a že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce byl dlouholetým a obětavým zaměstnancem žalované, který žalovanou v minulosti významně reprezentoval a zasloužil se o její rozvoj. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť skutečným dovolacím důvodem je neztotožnění se žalobce s interpretací skutkového stavu ze strany odvolacího soudu, popř. jako nedůvodné zamítl, neboť u žalované došlo k rozhodnutí o organizační změně, v jejímž důsledku se žalobce stal nadbytečným, a žalovaná proto měla plné právo přistoupit ke skončení pracovního poměru žalobce výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že žalovaná nebyla povinna žalobci, kterému dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by ho předtím odvolala z pracovního místa vedoucího zaměstnance, nabídnout jinou vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4447/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). K zásadě rovného zacházení se zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2334/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4254/2014 a k otázce, kdy je jednání zaměstnavatele výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014. Protože není důvod, aby uvedené právní otázky byly posouzeny jinak, nemůže být jimi v projednávané věci založena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 1987 od 1. 1. 1988 jako vedoucí odborný referent (historik umění), že dohodou ze dne 1. 10. 2008 došlo ke změně druhu jeho práce na místo vedoucího úseku sbírek, který byl od 1. 12. 2009 označen jako odborné a výstavní oddělení, a že náplní práce žalobce bylo mimo jiné řízení, plánování, organizace a kontrola práce sbírkového a výstavního úseku; řízení, organizace a kontrola evidence sbírek i veřejné plastiky; zajišťování tuzemských a zahraničních zápůjček a výpůjček sbírkových předmětů; koordinace činnosti sbírkového úseku a úseku produkce výstav, přípravy programů a publikací k výstavám, získávání sponzorů a grantů; vedení sbírky fotografie; kontrola práce konzervátorské, restaurátorské i rekonstrukční a příprava autorských výstav. Žalovaná byla od 1. 9. 2009 po organizační stránce rozčleněna na úsek ředitele, úsek sbírek, úsek PR a marketingu , ekonomický úsek a úsek správy objektů a veřejné plastiky. S účinností od 1. 1. 2013 byl vydán nový organizační řád, na základě kterého byla žalovaná rozčleněna do samostatných útvarů: ředitel (1. úroveň řízení), sekce odborných činností řízená ředitelem a sekce servisních činností řízená náměstkem ředitele pro ekonomiku a provoz (2. úroveň řízení), oddělení sbírek, restaurátorské oddělení a oddělení programů pro veřejnost, zařazená do sekce odborných činností, oddělení produkce a servis výstav, obchodní a ekonomické oddělení a oddělení investic a správy nemovitostí, zařazená do sekce servisních činností (3. úroveň řízení), a referát - pracovní tým (skupina) . Pracovní místo vedoucího odborného a výstavního oddělení zastávané žalobcem bylo zrušeno a činnost tohoto oddělení byla rozdělena tak, že činnost řízení, plánování a kontroly sbírkového fondu, odpovědnost za správu evidence sbírkového fondu a odpovědnost za zajišťování zápůjček a výpůjček byly převedeny na vedoucího oddělení sbírek v sekci odborných činností, činnost řízení, plánování a kontroly výstavního úseku byla svěřena vedoucímu oddělení produkce a servis výstav v sekci servisních činností a odpovědnost za ochranu a uložení sbírkových předmětů a veřejných plastik přešla na vedoucího restaurátorského oddělení v sekci odborných činností. Dne 2. 1. 2013 byla žalobci v návaznosti na vydání nového organizačního řádu doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 2. 1. 2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968 sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.

O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti.

Judikatura soudů (v této souvislosti) již dříve dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu ; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015).

V projednávané věci organizační změna , kterou žalovaná odůvodnila výpověď danou žalobci dopisem ze dne 2. 1. 2013 a se kterou spojovala jeho nadbytečnost, spočívala ve změně organizační struktury žalované a v na ni navazujícím rozdělení činností vykonávaných do 31. 12. 2012 žalobcem na pracovním místě vedoucího odborného a výstavního oddělení mezi vedoucího oddělení sbírek v sekci odborných činností (řízení, plánování a kontrola sbírkového fondu, odpovědnost za správu evidence sbírkového fondu a odpovědnost za zajišťování zápůjček a výpůjček), vedoucího oddělení produkce a servis výstav v sekci servisních činností (řízení, plánování a kontrola výstavního úseku) a vedoucího restaurátorského oddělení v sekci odborných činností (odpovědnost za ochranu a uložení sbírkových předmětů a veřejných plastik). Za situace, kdy činnosti vykonávané žalobcem před organizační změnou provedenou u žalované zůstaly po účinnosti tohoto opatření pro žalovanou stále potřebné a kdy tyto činnosti měly být nadále zajišťovány jinými zaměstnanci žalované, zjevně nejde o případ, kdy by rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost (vůbec nebo v původním rozsahu) plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným. Vzhledem k tomu, že se žalobce za těchto okolností nestal nadbytečným z hlediska druhu jím vykonávané práce (jeho pracovní činnosti), nemůže být jiné organizační uspořádání zaměstnavatele s účinností od 1. 1. 2013 spojené s nahrazením činnosti žalobce činností jiných zaměstnanců jak vyplývá z výše uvedeného - podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu