21 Cdo 292/2013
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 475 odst. 1 obč. zák., § 115 obč. zák., § 243b odst. 2 písm. věta před středníkem) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 132 o. s. ř., § 213 odst. 1 o. s. ř., § 213 odst. 2 o. s. ř.




21 Cdo 292/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně M. Z. , zastoupené JUDr. Jitkou Němcovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Prouzova č. 794/2, proti žalovaným 1) B. Ch., 2) J. K. a 3) J. Ch., všem zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 58, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 162/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 24 Co 292/2012-248, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 16.9.2010 se žalobkyně domáhala určení, že žalobkyně M. Z., je dědičkou ze zákona po zemř. J. Ch., zemř. 31.3.2009, posledně bytem J. (dále také jen zůstavitel ). Uvedla, že zůstavitel nezanechal závěť ; že dědici ze zákona v III. skupině jsou žalovaní, kteří dědictví neodmítli ; že zůstavitel byl rozvedený ; že s ním žila po značnou dobu 20 let až do jeho smrti nepřetržitě jako druh a družka ; že s ním bydlela, společně i hospodařili, uhrazovali náklady na své potřeby a v souvislosti s tím vedla společnou domácnost (uklízela, vařila, prala) ; že se společně podíleli na opravách a úpravách chalupy zůstavitele i obou bytů , kde bydleli, a že s ohledem na značnou dobu, po kterou se zůstavitelem žila ve společné domácnosti, získala postavení manželky životní partnerky, tedy osoby ve třetí skupině dědiců .

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23.12.2010, č.j. 3 C 162/2010-39, žalobu zamítl; žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) až 3) na nákladech řízení 18.650,- Kč k rukám jejich zástupce a původně žalovanému 4) M. P., (ve vztahu k tomuto účastníkovi bylo řízení o žalobě usnesením ze dne 23.2.2012, č.j. 3 C 162/2010-157 zastaveno) - na nákladech řízení 2.700,- Kč k rukám jeho zástupce. Uvedl, že nemůže dospět k jednoznačnému závěru o tom, že bylo zjištěno a prokázáno, že by zůstavitel žil s žalobkyní ve společné domácnosti nepřetržitě po dobu nejméně 1 roku před jeho smrtí . Uzavřel, že lze připustit pouze to, že mohl žít s žalobkyní ve společné domácnosti pouze po část roku, konkrétně po dobu, během které se zdržoval na chalupě v Karlově Vsi ; že ve zbývajícím období 1 roku před jeho smrtí však nelze považovat za prokázané, že by spolu vedli společnou domácnost , protože bylo prokázáno, že se v této době zdržoval především v místě svého bydliště v J., a i když zřejmě za žalobkyní dojížděl, nelze to považovat za soužití ve spotřebním společenství, za které je společná domácnost považována .

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5.4.2011, č.j. 24 Co 106/2011-66, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že soud I. stupně činil své závěry o skutkovém stavu věci především na základě "výslechu svědků" a že s těmito důkazy zacházel jako s důkazy výslechu svědků a jako svědecké výpovědi je také hodnotil , přestože důkaz svědeckými výpověďmi v této věci ve skutečnosti nebyl proveden a soud I. stupně pouze prováděl důkaz listinou, a to protokoly z jednání v souvisejícím řízení, v němž byli svědci vyslýcháni . Uzavřel, že za této situace mohl soud I. stupně tyto důkazy hodnotit pouze jako listinu ve smyslu § 129 odst. 1 o.s.ř. a že neprovedl-li sám svědecké výpovědi, nemohl výpovědi svědků ani hodnotit z hlediska jejich věrohodnosti a pravdivosti jejich výpovědi . Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud I. stupně svým vadným zacházením s důkazy zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že ohledně této vady za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, neboť žalobkyní navrhované svědecké dokazování je zcela zásadní pro posouzení jejího nároku a provedení tohoto dokazování jde zcela nad rámec odvolacího řízení .

Okresní soud v Rakovníku poté rozsudkem ze dne 23.2.2012, č.j. 3 C 162/2010-157, žalobu opět zamítl; ve vztahu k M. P. (původně 4/ žalovanému) řízení o žalobě zastavil; žalobkyni uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení státu svědečné 132,- Kč na účet Okresního soudu v Rakovníku, žalovaným 1) až 3) na nákladech řízení 48.480,- Kč k rukám jejich zástupce a žalovanému 4) na nákladech řízení 2.700,- Kč. Z výslechu řady svědků soud zjistil, že společným rysem je skutečnost, že svědci navržení žalobkyní vypovídali v její prospěch a potvrzovali společné soužití se zůstavitelem, zatímco svědci navržení žalovanými naopak potvrzovali, že minimálně po dobu zimního období žil zůstavitel sám v místě svého trvalého bydliště v J. , tito pak připustili, že za žalobkyní sice dojížděl, ale trvale společně s ní nežil ; dále že přání k Vánocům z prosince 2008 bylo odesíláno z místa bydliště zemřelého v J. a bylo odesíláno i jménem žalobkyně a pana P., aniž by rozlišoval, zda s ním některá z těchto osob žila, nebo nežila ve společné domácnosti ; že k úmrtí zůstavitele došlo v jeho bytě v J. a že v bytě zůstavitele se nenacházel elektrický spotřebič s tak vysokou spotřebou energie, aby v případě nízké spotřeby bylo možné se domnívat, že zůstavitel byt neužíval . Soud tedy uzavřel, že nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že by bylo zjištěno a prokázáno, že by zůstavitel žil s žalobkyní ve společné domácnosti nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ; že lze připustit pouze to, že zůstavitel mohl žít s žalobkyní ve společné domácnosti pouze po část roku, konkrétně po dobu, během které se zdržoval na chalupě v Karlově Vsi ; že ve zbývajícím období, které spadá do jednoho roku před jeho smrtí, však nelze považovat za prokázané, že by zůstavitel s žalobkyní vedli společnou domácnost , a že tak žalobkyně neprokázala své soužití se zůstavitelem po dobu delší jednoho roku před jeho smrtí . Řízení o žalobě ve vztahu k M. P. (původně 4/ žalovanému) soud zastavil poté, co žalobkyně se souhlasem ostatních žalovaných vzala žalobu ve vztahu k tomuto účastníkovi řízení zpět.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.11.2012, č. j. 24 Co 292/2012-248, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že se určuje, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po J. Ch., zemřelém 31.3.2009 ; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně 35.960,- Kč a náklady odvolacího řízení 20.160,- Kč k rukám její zástupkyně a České republice na účet Okresního soudu v Rakovníku náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně 132,- Kč a před soudem odvolacím 1.384,- Kč. Poté, co zopakoval dokazování všemi svědeckými výpověďmi (s výjimkou jednoho svědka, který do dne odvolacího jednání zemřel), odvolací soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že zůstavitel se žalobkyní dlouhodobě (více než deset let) společně žil ; že jejich soužití neprobíhalo po celý rok stejně, bylo odlišné v době, kdy společně pobývali na chalupě a kdy trávili téměř celý tento čas společně, a v době mimo toto období, kdy zůstavitel pobýval střídavě u žalobkyně a střídavě (i po několik dní v týdnu) ve svém vlastním bytě v J. ; že oběma obdobím je společné, že žalobkyně se zůstavitelem tvořili partnerskou dvojici, která společně nakupovala, dohromady řešila záležitosti společného života, nerozlišovala zásadně finanční prostředky, z nichž se společné věci obstarávají, pořizovala si společně i věci dlouhodobější spotřeby, v době pobytu ve stejném bytě či na chalupě společně vařili, prali a udržovali domácnost ; že se vnímali jako příslušníci jedné rodiny , což je zřejmé z toho, jak si své poměry vůči sobě zařizovali (oprávněná osoba z penzijního připojištění) nebo plánovali zařídit (úvahy o prodeji bytu zůstavitele, o závěti zůstavitele) , a že zůstavitel spravoval sám svůj majetek v J. a žalobkyně s ním tento byt převážně neobývala . K věrohodnosti svědků odvolací soud uvedl, že, i když mezi nimi byly osoby blízké žalobkyni, jejich výpovědi byly zásadně bez vnitřních rozporů, souladné mezi sebou i v souladu s tím, co věrohodně vypovídali i ostatní svědci, kteří k žalobkyni nemají takový vztah . Ze zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v zimním období častějším pobytem zůstavitele samostatně v jeho vlastním bytě (kde si v této době částečně i samostatně obstarával své potřeby) nedošlo k žádné změně ve způsobu jejich jinak společného života, v němž jinak společně hospodařili, uhrazovali společně své potřeby a zjevně vystupovali jako členové jedné rodiny , a dospěl k závěru, že dlouhodobě až do smrti zůstavitele existovalo mezi žalobkyní a zůstavitelem takové společenství, které bylo definováno svou trvalostí, tím, že účastníci společně žili a společně financovali své potřeby ; že střídavý pobyt zůstavitele v jeho vlastním bytě v zimním období roku s ohledem na důvod tohoto střídavého pobytu je tak onou přípustnou výjimkou z pravidla jinak vyžadovaného společného bydlení a že zde existovala společná domácnost vedená žalobkyní a zůstavitelem a tato trvala až do smrti zůstavitele, tedy po dobu delší než jeden rok .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Žalovaní ve svém dovolání (směřujícímu proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po J. Ch., zemřelém 31.3.2009 ) napadají řízení před odvolacím soudem s odůvodněním, že toto řízení je postiženo vadou , neboť odvolací soud se rozhodl zopakovat veškeré svědecké výpovědi svědků slyšených před soudem I. stupně a za této situace nerespektoval pravidla ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř. ; že tímto postupem bylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces , který je zajišťován tím, že soudy rozhodují ve dvojstupňovém řízení ; že neposuzoval provedené důkazy a vše, co vyšlo za řízení najevo, ve vzájemných souvislostech ; že výpovědi svědků nehodnotil objektivně a na výpovědi těchto svědků (svědků z místa bydliště zůstavitele) kladl vyšší nároky, než jaké měl na výpovědi svědků z řad příbuzných žalobkyně ; že si učinil vlastní názor ohledně skutkového stavu věci a souhrnně a přezkoumatelným způsobem nepodává, z jakého skutkového stavu vlastně vycházel , a že skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají provedeným důkazům a nemají v nich oporu (např. dovodil-li, že zůstavitel v zimním období netrávil všechen svůj čas se žalobkyní, nýbrž pobýval i ve svém bytě v J., kde s ním žalobkyně převážně nezůstávala ; že žalobkyně se zůstavitelem tvořili partnerskou dvojici, která dohromady řešila záležitosti společného života a nerozlišovala zásadně finanční prostředky, z nichž se společné věci obstarávají ). Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že střídavý pobyt zůstavitele v jeho vlastním bytě v zimním období roku je přípustnou výjimkou z pravidla jinak požadovaného společného bydlení, neboť neexistuje žádná výjimka, která by připouštěla definovat společnou domácnost jako soužití dvou osob po dobu letních měsíců, avšak nikoliv soužití celoroční . Odvolacímu soudu vytýkají, že se při hodnocení skutkového stavu věci nesoustředil na náležitosti soužití ve společné domácnosti tak, aby byly prokázány znaky, které právě judikatura Nejvyššího soudu považuje za charakteristické a rozhodující tedy skutečné a trvalé soužití, v němž členové přispívají k úhradě společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy ; namítají, že žalobkyně ani zůstavitel nikdy nic neupravovali stran základních náležitostí trvalého a společného soužití ; že každý z nich bydlel ve svém bytě a nikdo nikdy druhého nenahlásil nejen k pobytu ve smyslu předpisů o evidenci obyvatelstva , ale ani správci společných částí budov či příslušnému společenství vlastníků , a že společenství zůstavitele a žalobkyně nebylo společenstvím skutečným a trvalým ve smyslu definice společné domácnosti , neboť v zimním období žádné těsné společenství ani soužití nepraktikovali a o trvalé celoroční společenství nešlo . Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu mimo jiné zjištěno, že zůstavitel J. Ch., zemřelý dne 31.3.2009, byl vdovec, děti neměl, rodiče předemřeli a že v dědickém řízení nebyla zjištěna závěť ani listina o vydědění. Jako zákonní dědicové po zůstaviteli tak přicházeli v úvahu děti bratra zůstavitele, tj. neteř B. Ch. (žalovaná 1/), neteř J. K. (žalovaná 2/) a synovec J. Ch. (žalovaný 3/). Zákonné dědické právo po zůstaviteli uplatnili také M. Z. (žalobkyně) a M. P. (nevlastní syn zůstavitele, původně žalovaný 4/), oba přitom dovozovali své dědické právo ze zákona z titulu osoby spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí. Z obsahu spisu dále vyplývá, že mezi účastníky řízení o dědictví bylo sporné, zda žalobkyně a M. P. jsou zákonnými dědici zůstavitele. Okresní soud v Rakovníku proto usnesením ze dne 23.3.2010, č.j. 26 D 254/2009-64, odkázal žalobkyni a M. P., jejichž právo se mu jevilo jako méně pravděpodobné, k podání žaloby na určení, že jsou dědici po zůstaviteli. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23.12.2010, č.j. 3 C 80/2010-79, který nabyl právní moci dne 16.2.2011, žalobu M. P. na určení jeho dědického práva zamítl.

Podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti.

Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009) - soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.

O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde - jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává. Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011).
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při posouzení povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. S jeho názorem, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák., dovolací soud souhlasí, neboť skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, mají oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.].

Za skutkové zjištění, které má oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který odpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků vyplynuly nebo jinak vyšly za řízení najevo, protože soud nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není logický rozpor, nebo který neodporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že zopakoval veškeré svědecké výpovědi svědků slyšených před soudem I. stupně , že neposuzoval provedené důkazy a vše, co vyšlo za řízení najevo, ve vzájemných souvislostech , že dospěl k vlastním závěrům o skutkovém stavu věci a že jeho skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům a nemají v nich oporu . Namítají, že v zimním období zůstavitel a žalobkyně žádné těsné společenství ani soužití nepraktikovali .

Odvolací soud na základě důkazů provedených již soudem prvního stupně, které zopakoval (opakovaně vyslechl všechny svědky s výjimkou zemřelého M. A.), dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně žila se zůstavitelem v posledním roce před jeho smrtí ve společné domácnosti, neboť v řízení bylo prokázáno jednak společné soužití žalobkyně se zůstavitelem [přitom vycházel ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že soužití žalobkyně se zůstavitelem bylo odlišné v době, kdy zůstavitel se žalobkyní společně pobývali na chalupě a kdy trávili téměř celý tento čas společně, a v době mimo toto období, kdy zůstavitel pobýval střídavě u žalobkyně a střídavě (i po několik dní v týdnu) ve svém vlastním bytě v J. ; že se vzájemně vnímali jako příslušníci jedné rodiny a vystupovali jako členové jedné rodiny , když se intenzivně účastnili rodinného života, který vedla rodina žalobkyně ; že ani v zimním období nepřerušili své kontakty a vedli určitý společný život a nedošlo k žádné změně ve způsobu jejich jinak společného života ], a jednak vytvoření spotřebního společenství trvalé povahy [opírající se o skutkové závěry odvolacího soudu, že žalobkyně se zůstavitelem tvořili partnerskou dvojici, která společně nakupovala, dohromady řešila záležitosti společného života, nerozlišovala zásadně finanční prostředky, z nichž se společné věci obstarávají, pořizovala si společně i věci dlouhodobější spotřeby, v době pobytu ve stejném bytě či na chalupě společně vařili, prali a udržovali domácnost ].

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o.s.ř.). Měl-li v posuzované věci odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně, správně přistoupil k zopakování těch důkazů, které byly rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci.

Odvolací soud - jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [náležitě vysvětlil, proč považoval svědky, kteří potvrzovali společné soužití zůstavitele a žalobkyně i v zimním období, za věrohodné (zhodnotil přitom způsob reprodukce vnímaných skutečností , chování svědků při výpovědi před soudem , soulad obsahu těchto svědectví s ostatními provedenými důkazy i to, že výpovědi těchto svědků byly zásadně bez vnitřních rozporů, souladné mezi sebou i v souladu s tím, co věrohodně vypovídali i ostatní svědci ), přiléhavě zdůvodnil hodnocení svědeckých výpovědí J. M., H. M. a E. A. (když přihlédl zejména k tomu, že jejich vztahy nebyly tak blízké , aby byli schopni detailně a zcela věrohodně vypovídat o každém dni v domě ve vztahu k zůstaviteli , že J. M. a H. M. navíc připustili, že zůstavitele neviděli úplně každý den ; že svědkyně H. M. své závěry o pohybu zůstavitele často zakládala na vlastních spekulacích a svědkyně E. A. nepůsobila zcela věrohodně , když setrvávala na tom, že zůstavitele vídala zcela jistě každý den a že výpovědi svědků nemusejí být z jejich pohledu nepravdivé, avšak vnímání některých skutečností může být relativní , neboť je přirozené, že si člověk může uvědomit přítomnost souseda, když ho potká nebo slyší, ale neuvědomí si vždy to, když souseda nepotká nebo neslyší ] a rovněž vysvětlil, proč považuje za nadbytečné provádět další navržené důkazy (jelikož skutkový stav byl jednoznačně prokázán shora uvedenými důkazy a jelikož ani důkaz dotazy na Společenství vlastníků bytových jednotek navržený žalovanými není způsobilý uvedená skutková zjištění vyvrátit ). Protože odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, nejsou shora uvedené dovolací námitky žalovaných opodstatněné.

Namítají-li žalovaní, že postupem odvolacího soudu - zopakováním důkazů provedených před soudem prvního stupně - bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces , jenž je zajišťován tím, že soudy rozhodují ve dvojstupňovém řízení , pak přehlíží, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení , jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

Závěru o tom, že žalobkyně žila se zůstavitele ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost, nebrání ani zjištění o tom, že zůstavitel v zimním období pobýval střídavě u žalobkyně a střídavě (i po několik dní v týdnu) ve svém vlastním bytě v J. . Soužití ve společné domácnosti je totiž možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu žijí trvale a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. S názorem odvolacího soudu, že střídavý pobyt zůstavitele v jeho vlastním bytě v zimním období byl odůvodněn potřebou postarat se o vlastní nemovitý majetek, a že jde o přípustnou výjimku z pravidla jinak vyžadovaného společného bydlení, dovolací soud souhlasí. Je totiž také třeba reflektovat společenské změny, rozvoj vlastnictví nemovitého majetku a fakticitu vztahů dnešní společnosti, kdy se častěji objevují případy, že některý z členů společné domácnosti žije po přechodnou dobu (z různých důvodů) na více místech, aniž by měl v úmyslu opustit společnou domácnost. Lze proto uzavřít, že - i když v zimním období bydlel zůstavitel po určitou dobu odděleně od žalobkyně - vytvořili s žalobkyní takové společenství, které se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti představovalo jejich jedinou společnou domácnost.
Neopodstatněná je rovněž námitka dovolatelů ohledně nepřihlášení zůstavitele či žalobkyně k pobytu podle předpisů o evidenci obyvatelstva, a to již z toho důvodu, že přihlášení se fyzické osoby k trvalému pobytu má pouze evidenční charakter a není pojmovým znakem domácnosti.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní 1), 2) a 3) nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2013

JUDr. Roman Fiala předseda senátu