21 Cdo 2919/2015
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 229 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 218 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 95 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 201 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 2919/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci žalobce L. P. , zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lípová č. 474/14, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2. Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 127.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 22 Co 207/2013-175, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Co 207/2013 (u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 248/2009), o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 4 Co 224/2014-223, takto :

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 112.500,- Kč s úrokem z prodlení od 9. 4. 2008 do zaplacení ve výši, kterou specifikoval (výrok I.), žalobu o zaplacení 14.500,- Kč a příslušenství z částky 112.500,- Kč od 8. 10. 2007 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.158,- Kč (výrok III.).

Odvolání, které podal žalobce proti výroku I. rozsudku obvodního soudu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 112.500,- Kč s úrokem z prodlení od 9. 4. 2008 do zaplacení ve výši tam specifikované, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 22 Co 207/2013-175, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že žalobce podal odvolání výslovně jen proti výroku I. rozsudku obvodního soudu, tedy proti vyhovujícímu výroku o věci samé (jímž bylo jeho žalobě zcela vyhověno), dospěl městský soud k závěru, že žalobce není k podání odvolání oprávněn; proto jeho odvolání podle ustanovení § 218 písm. b) občanského soudního řádu odmítl. Protože odvolání žalobce odmítl, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2391/98, dovodil, že nemohl rozhodnout o změně žaloby obsažené v odvolání.

Proti tomuto usnesení městského soudu žalobce podal žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Kromě toho, že v žalobě pro zmatečnost rekapituluje celý průběh původního řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci v trestním řízení (za nepřiměřenou délku řízení v trestní věci vedené proti jeho bývalé manželce, v níž byl poškozeným) podle zákona č. 82/1998 Sb., namítá, že městský soud nesprávně odmítl jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Městskému soudu vytýká, že nerozhodl o změně (rozšíření) žaloby jejím rozšířením na částku 427.500,- Kč s příslušenstvím, kterou učinil v odvolání a upřesnil u odvolacího jednání dne 24. 6. 2013 s tím, že požaduje přisouzení další částky ve výši 315.000,- Kč . Připomíná, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2011, č. j. 26 C 248/2009-111b, nebyla připuštěna změna (rozšíření) žaloby, kterou učinil u jednání dne 22. 11. 2011; proti tomuto usnesení však nebylo odvolání přípustné.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2014, č. j. 22 Co 207/2013-206, žalobu pro zmatečnost jako nedůvodnou zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobce podal odvolání proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156, jímž mu bylo zcela vyhověno (byla mu přisouzena částka požadovaná v žalobě 127.000,- Kč s odpočtem částky 14.500,- Kč, která mu byla žalovanou v průběhu řízení zaplacena, tedy výsledná částka 112.500,- Kč), dovodil, že městský soud se v původním řízení nemohl zabývat rozšířením žaloby učiněným žalobcem v odvolání, ale musel odvolání žalobce jako subjektivně nepřípustné odmítnout; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 2391/98 a sp. zn. 20 Cdo 1554/99.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 2. 2015, č. j. 4 Co 224/2014-223, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce je sice subjektivně legitimován k podání žaloby pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), avšak taková žaloba není důvodná proto, že žalobce napadl svým odvoláním pouze vyhovující meritorní výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156. Z tohoto důvodu nebyla na straně žalobce dána subjektivní legitimace k podání odvolání; odkázal na R 62/1960 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1554/99.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Opakovaně zdůrazňuje, že učinil ústně do protokolu při jednání Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 22. 11. 2011 změnu žaloby podle ustanovení § 95 občanského soudního řádu, kdy na základě stejného skutkového stavu žalobu rozšířil a požadoval vyšší částku zadostiučinění za nemajetkovou újmu s přihlédnutím k délce kompenzačního řízení, že tuto změnu podrobně zdůvodnil i s odkazem na mezitím vydané Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, a že tato změna žaloby nebyla obvodním soudem ani městským soudem v původním řízení připuštěna. Dovolává se názoru vrchního soudu, podle kterého současná judikatura vychází z názoru, že účastník může podat odvolání jen tehdy, jestli z rozhodnutí soudu vzešla na jeho právech újma , a v té souvislosti soudům vytýká, že při rozhodování o žalobě pro zmatečnost opomenuly, že taková újma na právech žalobci jednoznačně vznikla, když v rozporu s nálezem Ústavního soudu (ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/11) vydaným v žalobcově věci obecné soudy nezohlednily relevantní kritérium v podobě délky (rychlosti) řízení o zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v původním řízení , a že zcela přehlédly podstatu žaloby pro zmatečnost a vůbec se v tomto směru nevypořádaly se skutkovými tvrzeními a skutkovým i právním stavem věci . Stejně jako v odvolání dále namítá, že rozsudek obvodního soudu postrádá náležitosti upravené v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a že je nepřezkoumatelný, že vadný je i postup soudu, který rozsudku předcházel. Ve vztahu ke změně žaloby poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2005, v němž dovolací soud vyslovil právní názor, že novým nárokem se rozumí nárok, který nemá žádnou souvislost s dříve před soudem prvního stupně uplatněným nárokem , a že jestliže odvolací soud nerozhodl podle § 95 a § 211 občanského soudního řádu a nadále jednala meritorně rozhodl o původní žalobě, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97, vydaný k problematice uplatnění nových nároků v odvolacím řízení (ve věci žaloby na vrácení daru), podle kterého za stavu, kdy v dané věci bylo možno zcela nepochybně použít výsledky dosavadního řízení i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se právě nepřipuštění změny návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti a soustředěnosti řízení , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1117/2002, z něhož vyplývá, že změna návrhu na zahájení řízení je přípustná také za odvolacího řízení , že dokud odvolací soud nerozhodne o změně žaloby, nemůže jednat o žalobě původní a že odvolací soud, než přistoupí k vlastnímu projednání odvolání, neopomene rozhodnout o tom, zda změnu žaloby v odvolání uvedeném rozsahu připustí či nikoliv . Zdůrazňuje, že svůj návrh na změnu žaloby ve smyslu požadavku na stejné plnění ve větším rozsahu podal přesně a správně v souladu s dispoziční zásadou vedení řízení, že rozšíření žaloby správně odůvodnil tím, že podkladem pro tento návrh jsou výsledky dosavadního řízení, a že soudy namísto toho, aby žalobcovy legitimní požadavky řádně posoudily a reflektovaly tak princip, že výklady vyslovené v nálezech Ústavního soudu jsou pro obecné soudy zpravidla závazné , vykazují dosud pouze přepjatý formalismus při jejich zamítání či odmítání . Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, že dovolání (i žalobu pro zmatečnost) je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky [subjektivní legitimace žalobce, jehož žalobě bylo zcela vyhověno, k podání odvolání při změně žaloby obsažené v odvolání], která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V projednávané věci žalobce v žalobě pro zmatečnost podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 27. 6. 2013, č. j. 22 Co 207/2013-175, spatřoval důvod zmatečnosti v tom, že městský soud odmítl jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. pro nedostatek subjektivní legitimace žalobce, aniž by se zabýval změnou žaloby, kterou učinil v odvolání.

Podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, jakož i (s účinností od 1. 1. 2013) pravomocná usnesení odvolacího soudu, kterými byla potvrzena nebo změněna usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16/1998 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005).

Z hlediska ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. by mohla být žaloba pro zmatečnost podaná žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 22 Co 207/2013-175, důvodná, jen kdyby odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156, bylo odmítnuto v rozporu s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř.

Podle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.

Ke změně návrhu může dojít v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím (v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok srov. § 216 odst. 2 o.s. ř.). O změně návrhu rozhodne soud usnesením, proti kterému není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Usnesením, kterým bylo rozhodnuto o změně návrhu, je soud vázán (§ 170 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

Subjektivní legitimaci k podání odvolání přiznává zákon účastníkům řízení, avšak nikoli v každém případě. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten z účastníků, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné pod č. 62/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopisu Soudní judikatura). Rozhodujícím je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože případnou újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní.

V ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. je upraven postup odvolacího soudu při odmítnutí odvolání podaného někým, kdy k odvolání není oprávněn. Jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., odvolací soud musí rozhodnout o odmítnutí odvolání, aniž by mohl posuzovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí a bezvadnost postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího. V takovém případě není odvolací soud oprávněn rozhodnout ani o změně (rozšíření) žaloby obsažené v odvolání. Rozhodující je tu skutečnost (nedostatek subjektivní legitimace odvolatele), která odvolacímu soudu zabraňuje zabývat se odvoláním meritorně a pro kterou je rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotknutelné, i kdyby bylo jakkoliv chybné.

V soudní praxi byl již v minulosti přijat a nadále je uplatňován právní názor, podle kterého, podá-li žalobce, jehož žalobě soud prvního stupně zcela vyhověl, odvolání obsahující změnu návrhu, nejde o vadu řízení, jestliže odvolací soud odvolání podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítne, aniž se touto změnou zabývá (srov. soudy zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1554/99, uveřejněné pod č. 75/2000 v časopise Soudní judikatura).

Ustálená judikatura soudů rovněž dovodila, že, jestliže odvolací soud odvolání odmítne, nemůže rozhodnout o změně návrhu na zahájení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2391/98, uveřejněné pod č. 72/1999 v časopise Soudní judikatura).

Jinak řečeno, o změně žaloby učiněné v odvolacím řízení může odvolací soud rozhodovat teprve poté, co je mu vytvořen prostor pro rozhodování (pro meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí) tím, že není povinen odvolání odmítnout pro nedostatek formálních předpokladů přípustnosti odvolání. Nemůže tomu být naopak, tedy že teprve po připuštění změny žaloby budou vytvořeny (naplněny) předpoklady přípustnosti odvolání.

V posuzované věci žalobce žalobou pro zmatečnost napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 22 Co 207/2013-175, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání, které směřovalo jak žalobce v odvolání výslovně uvedl proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 112.500,- Kč s úrokem z prodlení od 9. 4. 2008 do zaplacení v tam specifikované výši. Výrokem I. rozsudku obvodního soudu však nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho žalobě ve věci samé bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno - přisouzením částky 112.500,- Kč s úrokem z prodlení. Z tohoto pohledu (poměřováno z procesního hlediska vztahu žalobního návrhu a výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek obvodního soudu byl ve výroku I. zrušen, neboť jak uvedeno shora odstraněním napadeného výroku by se jeho procesní pozice nezlepšila, ale zhoršila (neměl by přisouzenu částku 112.500,- Kč s úrokem z prodlení). K podání odvolání proti tomuto výroku rozsudku obvodního soudu proto žalobce není subjektivně legitimován.

Vzhledem k tomu, že k podání odvolání proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156, nebyl žalobce oprávněn (subjektivně legitimován), Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 22 Co 207/2013-175, odvolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
odmítl v souladu s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř.

Za této situace městský soud nebyl oprávněn rozhodnout o změně (rozšíření) žaloby obsažené v odvolání žalobce; nemohl přihlédnout ani ke změně (rozšíření) žaloby učiněné žalobcem u jednání obvodního soudu dne 22. 11. 2011, neboť tato změna nebyla pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2011, č. j. 26 C 248/2009-111b, připuštěna, a soud je tímto usnesením vázán (§ 170 o. s. ř.). Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1117/2002, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97, na které žalobce v dovolání poukazuje, proto na danou věc nedopadají.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že podá-li žalobce, jehož žalobě soud prvního stupně zcela vyhověl, odvolání obsahující změnu žaloby, nejde o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., jestliže odvolací soud odvolání podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítne, aniž se předtím změnou žaloby zabývá.

K dalším námitkám žalobce uvedeným v dovolání nemohl dovolací soud přihlédnout,
neboť jimi již žalobce nepolemizuje se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatele s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 2. 2013, č. j. 26 C 248/2009-156, a s usnesením městského soudu napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné.


Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu