21 Cdo 2887/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2887/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně G. T., a.s., proti žalovanému J. Z., o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 115/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2000, č.j. 2 Co 188/2000-198 (správně 22 Co 188/2000-198), takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (její právní předchůdkyně G. T., spol. s r.o.) se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 1.000.000,- Kč spolu s úroky z prodlení z této částky ve výši 3% od 8.1.1993 do 15.7.1994 a ve výši 16 % od 16.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který jako ředitel společnosti A. T., spol. s r.o., dne 7.1.1993 převzal osobně od společnosti G. T., spol. s r.o., tehdejšího společníka, v hotovosti částku 1.000.000,- Kč jako zálohu na nákup zboží, odpovídá na základě uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách vzniklý nevyúčtováním této částky. Společnost A. T., spol. s r.o., jejímiž společníky byli žalovaný, M. Č. a G. T., spol. s r.o., byla zrušena sloučením do společnosti G. T., spol. s r.o. Na výzvu žalobkyně ze dne 9.8.1993, aby vzniklou škodu nahradil, žalovaný reagoval dopisem ze dne 15.8.1993, ve kterém odmítl předmětnou částku zaplatit.

Rozsudkem ze dne 29.5.1997, č.j. 14 C 115/95-92, Obvodní soud pro Prahu 2 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 1.000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3% z této částky od 8.1.1993 do 15.7.1994 a ve výši 16 % z této částky od 16.7.1994 do zaplacení, to vše do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 93.210,- Kč k rukám právního zástupce advokáta. Vycházel z toho, že žalovaný, který dne 4.1.1993 uzavřel pracovní smlouvu se společností A. T. s.r.o." (správně A. T., spol. s r.o.) na funkci ředitele této společnosti a téhož dne i dohodu o hmotné odpovědnosti, dne 7.1.1993 převzal od společnosti G. T., s.r.o., tehdejšího společníka společnosti A. T., s.r.o., v hotovosti částku 1.000.000,- Kč jako zálohu na nákup zboží, a že nebylo prokázáno, že tato částka byla uložena do trezoru společnosti, případně, že by byla řádně evidována v pokladní knize, přičemž žalovaný jako jediný prováděl za společnost platby v hotovosti. Dále vycházel z toho, že společnost A. T., s.r.o., byla na základě rozhodnutí správní rady ze dne 24.3.1993 a smlouvy o prodeji obchodních podílů ze dne 30.3.1993 zrušena sloučením do společnosti G. T., s.r.o." (správně G. T., spol. s r.o.), a že žalobkyně G. T., a.s." (správně G. T., a.s.), je universálním právním nástupcem původní žalobkyně G. T., spol s r.o., neboť v průběhu řízení došlo ke změně právní formy této společnosti; dovodil, že žalobkyně je v tomto sporu aktivně legitimována. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně prokázala existenci platné dohody o hmotné odpovědnosti, neboť tato splňuje všechny zákonem požadované náležitosti (písemnou formu, vlastnoruční podpis), a týká se způsobilého předmětu (hotovosti, která byla předmětem obratu a oběhu, s níž měl žalovaný možnost nakládat po celou dobu, po kterou mu byla svěřena), a že prokázala i vznik schodku v žalované výši. I když v hospodaření společnosti A. T., spol. s r.o., nevznikl inventarizační rozdíl, protože předmětný obnos nebyl do jejího účetnictví zanesen, žalovaný byl z titulu své funkce odpovědný za správné hospodaření s majetkem společnosti, včetně způsobu zacházení s hotovostí, a neprokázal, že by schodek vznikl bez jeho zavinění; proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.1.1998, č.j. 22 Co 712/97-118, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že ač správně vycházel z toho, že právním základem žaloby je odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen zaměstnanec vyúčtovat, ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce, fakticky postupoval podle ustanovení § 178 odst. 1 zák. práce, že se nezabýval rozsahem hodnot převzatých žalovaným dohodou o hmotné odpovědnosti ze dne 4.1.1993, když tyto hodnoty podle obsahu dohody měly být uvedeny v připojeném vyúčtování" a toto není ve spise založeno (žalobkyně ani jinými důkazními prostředky neprokázala stav hodnot, za které žalovaný převzal hmotnou odpovědnost, a v návaznosti na to skutečnost, že došlo ke schodku na těchto hodnotách), ani tvrzením žalovaného, že předmětnou částku nepřevzal jako zaměstnanec (ředitel společnosti), ale jako jednatel společnosti. Ve vztahu k výši schodku (uvedl, že schodkem není tzv. účetní schodek, ale rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní, nevyjímaje schodky na finančních prostředcích) soudu prvního stupně vytknul, že bez dalšího převzal tvrzení žalobkyně, podložené auditorskou zprávou Ing. V. S., o tom, že částka 1.000.000,- Kč, kterou převzal žalovaný ve společnosti G. T., spol. s r.o., není evidována v pokladní knize společnosti A. T., spol. s r.o., ani v jejím účetnictví, aniž by hodnotil závěr auditora o tom, že jeho kontrolními prostředky nelze tento rozpor v účetnictví objasnit. Kromě toho se soud prvního stupně nevypořádal ani s námitkami žalovaného ve vztahu k aplikaci ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce, v důsledku čehož je v této části jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby dokazování v naznačeném směru doplnil a aby vzhledem k tomu, že proti žalovanému je vedeno trestní řízení pro účastenství na trestném činu podvodu, zvážil možnost přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.

Obvodní soud pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 10.12.1999, č.j. 14 C 115/95-168, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 147.985,- Kč k rukám právního zástupce advokáta. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný jako zaměstnanec (ve funkci ředitele společnosti A. T., spol. s r.o.), který uzavřel platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídá žalobkyni jako právnímu nástupci jeho tehdejšího zaměstnavatele A. T., spol. s r.o., ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách ve výši 1.000.000,- Kč, který vznikl tím, že převzal od společnosti G. T., spol. s r.o., uvedenou částku ve prospěch A. T., spol. s r.o., aniž by se následně (až do ukončení činnosti A. T., spol. s r.o.) postaral o její účetní zaevidování, a při ukončení činnosti v souvislosti se zánikem A. T., spol. s r.o., tuto částku nevyúčtoval (neprojevila se ani jako přebytek zboží nebo přebytek finanční hotovosti v pokladně). Uvedl, že ke zjištění schodku došlo porovnáním účetnictví dvou subjektů (A. T., spol.s r.o., a G. T., spol. s r.o.) a že nemohl být zjištěn inventarizační rozdíl, neboť sporná částka nebyla nikdy do účetnictví společnosti A. T., spol. s r.o. zanesena. Soud prvního stupně neshledal žádné důvody, pro které by žalovaný za schodek neodpovídal nebo odpovídal jen zčásti. Námitku žalovaného, že od trezoru, kam měl uvedenou částku uložit, měly klíče i další osoby bez hmotné odpovědnosti, stejně jako další jeho námitky týkající se způsobu nakládání s finančními prostředky, trestního stíhání M. Č., které bylo (stejně jako trestní stíhání žalovaného) zastaveno, a časového odstupu mezi tím, kdy odevzdal klíče od trezoru a kdy byla provedena inventura pokladny, odmítl jako neprokázané.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.6.2000, č.j. 2 Co 188/2000-198 (správně 22 Co 188/2000-198), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že tyto náklady činí 166.765,- Kč", jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 7.825,- Kč na účet" advokáta. Odvolací soud se ve věci samé zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s odůvodněním, že ten si po zrušení předchozího rozhodnutí pro nové rozhodnutí opatřil postačující skutkové podklady, zjištěné skutečnosti správně zhodnotil, nepochybil ani při právním posouzení věci a vypořádal se i se všemi námitkami žalovaného, včetně znovu uplatněných námitek o chybějícím vyúčtování jako součásti dohody o jeho hmotné odpovědnosti, odevzdání klíčů od trezoru a nemožnosti nakládat s finančními prostředky v době po 2.4.1993 (kdy byl z funkce ředitele odvolán), a o zaplacení částky 135.000,- Kč žalovaným za vozidlo ISUZU; proto na závěry soudu prvního stupně odkázal. Námitku žalovaného, že mu žalovanou částku nepředal jeho zaměstnavatel, ale žalobkyně, k níž nikdy v pracovním poměru nebyl, a že v předloženém dokladu je označena jako půjčka a jde tedy o obchodně právní vztah mezi dvěma právnickými osobami, považoval za neopodstatněnou. S odkazem na výsledky provedeného dokazování uvedl, že předání a převzetí částky 1.000.000,- Kč se událo způsobem zavedeným (obvyklým) k provozování obchodní činnosti A. T., spol. s r.o., u níž byl žalovaný v pracovním poměru jako ředitel s hmotnou odpovědností, a že jejím převzetím byl z titulu hmotné odpovědnosti povinen ji vyúčtovat svému zaměstnavateli, a to bez ohledu na charakter a obsah obchodně právního vztahu mezi A. T., spol. s r.o., a žalobkyní (jejím právním předchůdcem G. T., spol. s r.o.). Zdůraznil, že žalobkyně v tomto sporu nevystupuje jako třetí osoba, ale jako právní nástupce zaměstnavatele žalovaného (A. T., spol. s r.o.), jemuž částka 1.000.000,- Kč nebyla žalovaným vyúčtována, protože neprošla vůbec účetní evidencí a neprojevila se ani jako přebytek zboží nebo pokladní hotovosti, případně jako pohledávka vůči odběratelům, a že z ustanovení § 176 zák. práce nevyplývá jako podmínka odpovědnosti za škodu svěření tam uvedených hodnot pouze a přímo zaměstnavatelem. O návrhu na připuštění dovolání proti svému rozsudku, který žalovaný podal v průběhu odvolacího řízení (podáním ze dne 8.6.2000), odvolací soud nerozhodl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., a které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam proto, že soud II. stupně rozhodl v téže věci dvakrát, pokaždé však opačně, přestože jeho potvrzující rozhodnutí č.j. 2 Co 188/2000-198 (správně 22 Co 188/2000-198) ze dne 12.6.2000 nemá oporu v provedeném dokazování", a proto, že zpochybňuje důvěryhodnost rozhodování soudu II. stupně a vytváří značnou právní nejistotu". Namítá, že nejzávažnějším nedostatkem obou soudních řízení je skutečnost, že základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu pracovníka dle ust. § 176 zák. práce, tj. schodek sám nebyl doposud žalobcem v řízení prokázán", a že za takové situace, přestože žalovaný uváděl i argumenty, které jej měly z odpovědnosti za škodu dle ust. § 176 práce vyvinit, je pro žalovaného obtížné se z této odpovědnosti vyvinit dle ust. § 176 odst. 3 zák. práce, když vznik škody nebyl v řízení prokázán"; žalobkyně vznik a rozsah škody neprokázala a tedy neunesla důkazní břemeno. Žalovaný je přesvědčen, že prokázal, že mu nebyl znám rozsah hodnot, které převzal při podpisu dohody o hmotné odpovědnosti k vyúčtování, neboť nebyla provedena inventarizace převzatých hodnot ani jiné podobné zjištění stavu majetkových hodnot (přesto, že dohoda o hmotné odpovědnosti takové vyúčtování předpokládala), a že nebyla provedena inventarizace pokladny a převzatého majetku žalobkyně ani ke dni, kdy byl odvolán z funkce ředitele a musel předat jak klíče od trezoru, tak od celé provozovny. Poukazuje opakovaně i na to, že žalobkyně nezaúčtovala v účetnictví společnosti A. T., spol. s r.o., částku 135.000,- Kč, kterou žalovaný v hotovosti vyplatil z pokladny této společnosti, což doložil listinnými důkazy, a dovozuje, že byly porušeny předpisy o vedení účetnictví a daňové předpisy, když uvedená částka byla zaúčtována v účetnictví G. T., spol. s r.o., ačkoli v té době šlo o dva rozdílné subjekty (v případě správného zaúčtování by byl případný schodek nižší o částku 135.000,- Kč). Žalovaný odvolacímu soudu také vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přestože soud prvního stupně po zrušení jeho prvního rozsudku neodstranil nedostatky ve zjištění skutkového stavu, když kromě doplňujícího výslechu žalovaného a svědkyně M. Č., jejíž výpověď s ohledem na značné rozpory považuje za nevěrohodnou, neprovedl žádné další dokazování ohledně výše schodku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně). Protože dovolání v této věci není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný ve svém dovolání uvedl, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. I když v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam (proto, že soud II. stupně rozhodl v téže věci dvakrát, pokaždé však opačně, přestože jeho potvrzující rozhodnutí č.j. 2 Co 188/2000-198 (správně 22 Co 188/2000-198) ze dne 12.6.2000 nemá oporu v provedeném dokazování", a proto, že zpochybňuje důvěryhodnost rozhodování soudu II. stupně a vytváří značnou právní nejistotu"), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že neuplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř. Žalovaný právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 176 zák. práce na odvolacím soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. Podstatou dovolání - jak vyplývá z vylíčení dovolacího důvodu - je, že žalovaný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu. Žalovaný sice podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, podstatou jeho námitek je ovšem to, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, neboť z provedených důkazů činí vlastní skutkové závěry, že základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu pracovníka dle ust. § 176 zák. práce, tj. schodek sám, nebyl doposud žalobkyní prokázán", že žalobkyně neunesla důkazní břemeno", a že žalovaný prokázal, že mu nebyl znám rozsah hodnot, které převzal při podpisu dohody o hmotné odpovědnosti k vyúčtování, neboť nebyla provedena inventarizace převzatých hodnot ani jiné podobné zjištění stavu majetkových hodnot, ani inventarizace pokladny a převzatého majetku ke dni, kdy byl z funkce ředitele odvolán", a na těchto skutkových závěrech buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; to platí i ve vztahu k ostatním jeho námitkám uvedeným v dovolání. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil pro stránce právní; ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tím, že žalovaný na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudu rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak bylo výše uvedeno - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Dovolatel také namítá, že soud prvního stupně poté, co jeho rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, neprovedl, s výjimkou doplňujícího výslechu žalovaného a svědkyně M. Č., žádné další dokazování o výši schodku a neodstranil tak nedostatky ve zjištění skutkového stavu. K této námitce dovolatele by však bylo možné přihlédnout rovněž jen tehdy, bylo-li by dovolání bylo přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); okolnost, že by rozsudek odvolacího soudu eventuálně mohl být postižen jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], přípustnost dovolání nezakládá.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalovaného přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2001

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu