21 Cdo 288/2012
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř.




21 Cdo 288/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce D. B. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nové náměstí č. 1370/17, proti žalovanému PENDAX s.r.o. se sídlem v Praze 5, U Teplárny č. 1213/11, IČO 27956458, zastoupenému JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 30, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 432/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2011 č.j. 23 Co 337/2011-84, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem založený pracovní smlouvou ze dne 1.1.2008 trvá". Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný, se kterým uzavřel dne 1.1.2008 pracovní smlouvu, na jejímž základě "nastoupil na pracovní pozici výkonného ředitele společnosti", žalobci "ke dni 16.4.2009" odebral "služební vůz" a "služební platební kartu", vypověděl mu "generální plnou moc", zamezil mu přístup do prostor svého sídla a přestal mu vyplácet mzdu. Žalobce má na určení trvání pracovního poměru naléhavý právní zájem, neboť "v otázce jeho existence se odrazí celá řada nároků, které dle zákoníku práce z takového pracovněprávního vztahu plynou", a "nevyřešená otázka existence pracovního poměru" podle jeho názoru způsobuje, že se žalobce "nachází v situaci právní nejistoty".

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28.4.2011 č.j. 13 C 432/2009-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Čadry. Vycházel ze zjištění, že jednatel žalovaného "chtěl dne 16.4.2009 ukončit pracovní poměr se žalobcem", neboť "žalobce měl absence v zaměstnání, někdy byl v práci opilý a řádně nevyúčtoval použité finanční prostředky", a že měl proto "připraveno" okamžité zrušení pracovního poměru, které však žalobce odmítl převzít, a že měl rovněž připravený návrh dohody o skončení pracovního poměru, který žalobce neakceptoval. Soud prvního stupně dovodil, že, ačkoliv "žádný ze slyšených svědků předání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci dne 16.4.2009 a odmítnutí převzetí okamžitého zrušení nepotvrdil, výpověď jednatele žalovaného je podporována nepřímými důkazy, se kterými je v logickém souladu" (výpověďmi svědků T. T. a Š. S.). Protože odmítnutím převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem nastaly účinky jeho doručení (§ 334 odst. 3 zákoníku práce), dospěl soud prvního stupně k závěru, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil tímto okamžitým zrušením, jehož neplatnost žalobce neuplatnil u soudu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.8.2011 č.j. 23 Co 337/2011-84 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Čadry. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně "provedl dokazování v dostatečném rozsahu" a že z provedených důkazů, které "náležitě hodnotil", vyvodil správné skutkové zjištění o tom, že žalobce dne 16.4.2009 odmítl převzít okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce doručované mu žalovaným. Odvolací soud shledal správným také závěr soudu prvního stupně, podle kterého odmítnutím převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem nastaly účinky jeho doručení a podle kterého proto pracovní poměr účastníků skončil dnem 16.4.2009 a "již netrvá".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že k závěru o rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dospěl odvolací soud na základě nesprávného "posouzení" důkazů, kdy uvěřil "účelové" výpovědi jednatele žalovaného a jeho bývalé přítelkyně Š. S. Listinu o okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15.4.2009, kterou žalovaný předložil až u jednání soudu prvního stupně dne 13.9.2010, tedy "až s více než ročním zpožděním", žalobce pokládá za "zpětně vytvořený důkaz"; tomu nasvědčuje rovněž skutečnost, že žalovaný nereagoval na žádosti žalobce o sdělení, zda pracovní poměr trvá, že nebyly nikdy "doloženy" důkazy, které by "potvrdily" důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, a že si žalovaný o předávání okamžitého zrušení pracovního poměru nezajistil "písemný záznam podepsaný alespoň jedním svědkem", jak to odpovídá "běžné praxi". Žalobce dovozoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.

Žalobce ve svém dovolání nenapadá právní posouzení věci, na kterém spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu (právní závěr o tom, že odmítnutím převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru žalobcem nastaly účinky jeho doručení a že proto pracovní poměr mezi účastníky skončil), nýbrž ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudů, že dne 16.4.2009 odmítl převzít okamžité zrušení pracovního poměru doručované mu žalovaným; žalobce tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu