21 Cdo 2876/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 42a předpisu č. 40/1964Sb., § 9 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2876/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce OMNIPOL a.s. se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 880/11, IČO 25063138, zastoupeného JUDr. Bruno Chudým, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 880/11, proti žalovanému MONITEX 95 a.s. se sídlem v Říčanech, Jiráskova č. 1519, IČO 63078350, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Zátiším č. 22, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 96/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2011 č.j. 1 Cmo 219/2009-230, takto:

Rozsudek vrchního soudu (s výjimkou výroku, kterým byl změněn rozsudek městského soudu, a výroku, kterým bylo vysloveno, že ve výrocích o zastavení řízení a o soudním poplatku zůstal rozsudek městského soudu "odvoláním nedotčen") a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2002 č.j. 5 Cm 96/97-146 (s výjimkou výroku, kterým byla žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 23.547.843,- Kč, a výroků o zastavení řízení a o soudním poplatku) se zrušují a věc se v tomto rozsahu postupuje k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha - východ.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce (jeho právní předchůdce OMNIPOL a.s. se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 11, IČO 00001201) se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 1.4.1997 domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu notářky JUDr. Věry Sáblíkové dne 31.3.1994 zn. NZ 50/94, kterou společnost DUKA, spol. s r.o. jako dlužník žalobce prodala společnosti MONITEX, spol. s r. o. "administrativní budovu čp. 1519 se st.p.č. 1892, montovanou halu a zděný sklad se stavební parcelou č. 2487, poz. parcelu č. 1726/1, ost. pl., poz. parcelu č. 1726/2, ost. pl., včetně oplocení, trvalých porostů a venkovních úprav, vše v k.ú. Říčany u Prahy", kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu notářky JUDr. Věry Sáblíkové dne 31.3.1994 zn. NZ 51/94, kterou společnost DUKA, spol. s r.o. prodala společnosti MONITEX, spol. s r. o. "průmyslový objekt - skladovou halu se zastavěnou plochou parc. č. 1703/3, průmyslový objekt - zděný sklad se zastavěnou plochou parc. č. 1703/4, parc. č. 1703/1 zastavěná plocha - zbořeniště a parc. č. 1704/1 zahrada, včetně studny, venkovních úprav - elektropřípojky, ploch s litým asfaltem, oplocení, podezdívky, ocelových vrat a zděného záchodu a trvalých porostů", a kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu notářky JUDr. Věry Sáblíkové dne 31.3.1994 zn. NZ 52/94, kterou společnost DUKA, spol. s r.o. prodala společnosti MONITEX, spol. s r. o. "rekreační objekt čp. 20 v Horní Blatné s příslušenstvím se stavební parcelou č. 138 o výměře 220 m 2 a s pozemkovou parcelou č. 90/1 louka o výměře 631 m 2 ", jsou vůči němu právně neúčinné; současně se domáhal, aby pro případ, že uspokojení jeho pohledávky z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z majetku společnosti DUKA, spol. s r. o., nebude možné, bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil náhradu ve výši 23.547.843,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že k převodu uvedených nemovitostí na právního předchůdce žalovaného došlo v úmyslu zkrátit právo žalobce na uspokojení jeho pohledávky vůči dlužníku ve výši 23.547.843,- Kč a že o tomto úmyslu dlužníka žalovaný věděl s ohledem na "personální propojení" statutárních orgánů dlužníka, kupujícího a žalovaného, zejména v osobě JUDr. K. D. Podáním doručeným soudu dne 19.4.2002 žalobce "upravil" žalobu tak, že se nadále domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu notářky JUDr. Věry Sáblíkové dne 31.3.1994 zn. NZ 50/94, kterou společnost DUKA, spol. s r. o. prodala společnosti MONITEX, spol. s r. o. "budovu č.p. 1519 (občanská vybavenost) se stavební parcelou č. 1892 o výměře 1186 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsanou u Katastrálního úřadu Praha - východ na LV č. 3761 v obci Říčany, kat. území Říčany u Prahy, co do výše spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny"; současně se domáhal, aby pro případ, že uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z jeho majetku, nebude možné, bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil náhradu ve výši 23.547.843,- Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2002 č.j. 5 Cm 96/97-146 určil, že "kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu JUDr. Věrou Sáblíkovou, notářkou v Praze, Štěpánská 63, dne 31.3.1994 pod zn. NZ 50/94, kterou prodala společnost DUKA, spol. s r. o. společnosti MONITEX, spol. s r. o. budovu čp. 1519 (občanská vybavenost) se stavební parcelou č. 1892 o výměře 1186 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsanou u Katastrálního úřadu Praha - východ na listu vlastnictví č. 3761 v obci Říčany, katastrální území Říčany u Prahy, co do výše spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny", je vůči žalobci právně neúčinná, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu ve výši 23.547.843,- Kč "pro případ, že uspokojení pohledávky za dlužníkem DUKA, spol. s r. o. se sídlem v Jiříkově, Moskevská 233/10, IČO 45241490 ve výši 23.547.843,- Kč z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z majetku dlužníka, nebude možné", a ve "zbývajícím rozsahu" řízení zastavil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.284.166,- Kč k rukám advokáta JUDr. Bruno Chudého a že žalobce je povinen zaplatit "na doplatek soudního poplatku" 5.000,- Kč. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána včas a že žalobce má vůči společnosti DUKA, spol. s r. o. pohledávku ve výši 23.547.843,- Kč s příslušenstvím, která se stala vymahatelnou na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.9.2000 č.j. 26 Cm 1978/98-43, soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouvu ze dne 31.3.1994 dlužník uzavřel v úmyslu zkrátit uspokojení této pohledávky žalobce a že žalovanému (jeho právnímu předchůdci) musel být tento úmysl znám, neboť společnost MONITEX, spol. s r. o. bylo nutno považovat za osobu blízkou dlužníku vzhledem ke skutečnosti, že M. N., která kupní smlouvu za tuto společnost jako její jednatelka a jediná společnice uzavřela, byla dcerou jednatele dlužníka JUDr. K. D. a újmu této právnické osoby by pociťovala jako újmu vlastní. Soud prvního stupně dovodil, že v důsledku kupní smlouvy ze dne 31.3.1994 došlo ke zmenšení majetku dlužníka a že žalobce nemůže uspokojit svou pohledávku z jiného jeho majetku.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze - poté, co rozhodl, že v řízení na straně žalobce bude pokračováno se společností OMNIPOL a.s. se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 880/11, IČO 25063138, která se v průběhu řízení stala právním nástupcem společnosti OMNIPOL a.s. se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 11, IČO 00001201 - rozsudkem ze dne 15.2.2011 č.j. 1 Cmo 219/2009-230 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení právní neúčinnosti kupní smlouvy potvrdil "ve znění", že se určuje, že "kupní smlouva uzavřená formou notářského zápisu JUDr. Věrou Sáblíkovou, notářkou v Praze, Štěpánská 63, dne 31.3.1994 pod zn. NZ 50/94, kterou prodala společnost DUKA, spol. s r. o. společnosti MONITEX, spol. s r. o. budovu čp. 1519 (občanská vybavenost) se stavební parcelou č. 1892 o výměře 1186 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsanou u Katastrálního úřadu Praha - východ na listu vlastnictví č. 3761 v obci Říčany, katastrální území Říčany u Prahy, co do výše spoluvlastnického podílu jedné ideální poloviny", je vůči žalobci právně neúčinná, a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu ve výši 23.547.843,- Kč "pro případ, že uspokojení pohledávky za dlužníkem DUKA, spol. s r. o. ve výši 23.547.843,- Kč z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z majetku dlužníka, nebude možné", rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v této části zamítl; současně vyslovil, že ve výrocích o zastavení řízení ve "zbývajícím rozsahu" a o povinnosti žalobce zaplatit doplatek soudního poplatku zůstal rozsudek soudu prvního stupně "odvoláním nedotčen", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že ve věci "byly naplněny všechny právní předpoklady ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku pro oprávněnost odpůrčí žaloby podané žalobcem ve vztahu ke kupní smlouvě uzavřené dne 31.3.1994 formou notářského zápisu pod zn. NZ 50/94 mezi společností DUKA, spol. s r. o. jako prodávajícím a právním předchůdcem žalovaného, společností MONITEX, spol. s r. o. jako kupujícím, a to v rozsahu jedné poloviny" prodaných nemovitostí. Odvolací soud shledal úmysl dlužníka zkrátit žalobce jako svého věřitele, který musel být "druhé straně" znám a který vyplývá především z obchodních transakcí týkajících se majetku a obchodních podílů společností MONITEX, spol. s r. o., MONITEX 95 a.s. a DUKA, spol. s r. o. a z jejich personálního propojení; přehlédnout podle odvolacího soudu nelze ani skutečnost, že kupní smlouvu podepsala za kupujícího jeho jednatelka M. N., která byla dcerou jednatele dlužníka JUDr. K. D., a tedy osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 116 a 117 občanského zákoníku. Žalobu na zaplacení náhrady ve výši 23.547.843,- Kč "pro případ, že uspokojení pohledávky za dlužníkem DUKA, spol. s r. o. ve výši 23.547.843,- Kč z toho, co odporovatelnými právními úkony ušlo z majetku dlužníka, nebude možné", shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť takový nárok nemá oporu v hmotném právu a nemůže být součástí odpůrčí žaloby ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se nezabýval otázkou ekonomické ekvivalence kupní smlouvy ze dne 31.3.1994. Tato kupní smlouva byla podle žalovaného ekvivalentním ekonomickým a právním vztahem, v němž společnost MONITEX, spol. s r. o. získala nemovitosti a společnost DUKA, spol. s r. o. kupní cenu; majetek společnosti DUKA, spol. s r. o. se tak ani v důsledku prodeje nemovitostí nezmenšil, pouze se změnila jeho skladba. Zjištění soudů o "spřízněnosti osob a úmyslu smluvních stran" není podle dovolatele způsobilé prokázat neekvivalentnost kupní smlouvy ze dne 31.3.1994, která je další hmotněprávní podmínkou neúčinnosti právního úkonu. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 31.3.1994 uzavřely společnost DUKA, spol. s r. o. se sídlem v Říčanech, Jiráskova č. 1519 jako prodávající a společnost MONITEX, spol. s r. o. se sídlem v Říčanech, Jiráskova č. 1519 (právní předchůdce žalovaného) jako kupující formou notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Věrou Sáblíkovou pod zn. NZ 50/94 kupní smlouvu, kterou byly na právního předchůdce žalovaného převedeny "administrativní budova čp. 1519 se zastavěnou plochou parc. č. 1892, montovaná hala a zděný sklad se zastavěnou plochou parc. č. 2487, parc. č. 1726/1 ostatní plocha a parc. č. 1726/2 ostatní plocha, včetně oplocení, trvalých porostů a venkovních úprav" v obci Říčany a v katastrálním území Říčany u Prahy. Jednatelem prodávající společnosti byl JUDr. K. D. a jednatelkou a jedinou společnicí kupující společnosti byla M. N. (dcera JUDr. K. D.). Po převodu celého obchodního podílu M. N. na žalovaného rozhodl žalovaný o zrušení společnosti MONITEX, spol. s r. o. bez likvidace a o přechodu veškerého jejího jmění na žalovaného dnem 22.5.1996. Kupní smlouvou ze dne 21.12.1998 žalovaný převedl jednu ideální polovinu budovy č.p. 1519 na pozemku parc. č. 1892 a pozemku parc. č. 1892 na společnost BOČEK spol. s r.o. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.9.2000 č.j. 26 Cm 1978/98-43, který nabyl právní moci dne 28.12.2000, bylo společnosti DUKA, spol. s r. o. uloženo zaplatit žalobci (jeho právnímu předchůdci) 23.547.843,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 19.2.1994 do zaplacení.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné, za jakých podmínek lze za úkon zkracující pohledávku věřitele považovat kupní smlouvu. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné a že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z ;toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon ;rozhodnutí (exekuci) k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

V posuzovaném případě je odporovaným právním úkonem kupní smlouva ze dne 31.3.1994, kterou dlužník převedl označené nemovitosti na právního předchůdce žalovaného. Kupní smlouva je dvoustranný právní úkon, který zakládá synalagmatický právní vztah mezi kupujícím a prodávajícím, kdy právu kupujícího získat do vlastnictví předmět kupní smlouvy odpovídá právo prodávajícího získat za předmět kupní smlouvy sjednanou kupní cenu (srov. ustanovení § 588 občanského zákoníku). Obdržel-li dlužník jako prodávající za předmět koupě od kupujícího skutečně (reálně) kupní cenu, která odpovídá obvyklé ceně, nemůže být kupní smlouva - jak vyplývá z výše uvedeného - zkracujícím právním úkonem ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.

Odvolací soud se tím, jaká byla výše kupní ceny sjednané v kupní smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a právním předchůdcem žalovaného dne 31.3.1994, zda sjednaná kupní cena odpovídá obvyklé ceně a zda dlužník od žalovaného skutečně (reálně) tuto kupní cenu obdržel, nezabýval; jeho závěr, že ve věci "byly naplněny všechny právní předpoklady ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku pro oprávněnost odpůrčí žaloby podané žalobcem ve vztahu ke kupní smlouvě", proto nemůže být - pro svou předčasnost - správný. Odvolacímu soudu je rovněž třeba vytknout, že se nezabýval ani tím, zda právní předchůdce žalovaného (spolu s dlužníkem) nejednal se společným záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele dlužníka [a zda proto není kupní smlouva ze dne 31.3.1994 podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná, neboť neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat - srov. například právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009)].

Řízení před soudy je dále postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud.

Řízení se koná u toho soudu, který je věcně příslušný; pro určení věcné příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení [§ 11 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném v době zahájení řízení (1.4.1997), tj. ve znění účinném do 31.12.1997]. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (srov. § 9 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997); krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně jen ve věcech taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 9 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997 a dále rozhodují ve věcech obchodních spory uvedené v ustanovení § 9 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997 a rozhodují v dalších obchodních věcech uvedených v ustanovení § 9 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997. Protože spory o právní neúčinnost (odporovatelnost) právního úkonu dlužníka mezi věřitelem a osobou, v jejíž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo které vznikl z tohoto úkonu dlužníka prospěch, nepatří mezi věci uvedené v ustanovení § 9 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997 ani mezi obchodní spory a věci uvedené v ustanoveních § 9 odst. 3 a odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997 [sporem podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.1997 nemůže být spor o odporovatelnost právního úkonu ani v případě, že jsou jeho účastníky podnikatelé, neboť se nejedná o spor z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti], jsou k řízení o těchto věcech v prvním stupni příslušné okresní soudy.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku není správný, protože spočívá na chybném právním posouzení věci a protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání žalovaného uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jej proto, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (ve výroku o určení právní neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 31.3.1994 vůči žalobci a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému Okresnímu soudu Praha - východ (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu