21 Cdo 2870/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 2870/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Ing. arch. V. J. , zastoupené Mgr. Gabrielou Horalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Mylnerovka č. 1935/5, proti žalovanému Arch.Design project, a. s. se sídlem v Praze 4 Michli, Ohradní č. 1443/24b, IČO 27682757, zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 182/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015 č. j. 39 Co 372/2014-62, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015 č. j. 39 Co 372/2014-62 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, za jakých podmínek má žalobce, který vzal žalobu zpět, právo na náhradu nákladů řízení (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982 sp. zn. 3 Cz 14/82, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1878/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 4308/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 a v nich vyjádřený závěr, že na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), a že jde tedy o to, zda se žalobce, který vzal žalobu zpět, domohl uplatněného nároku, či nikoliv; k otázce, za jakých podmínek může okamžité zrušení pracovního poměru ztratit své účinky, srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96, uveřejněný pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5314/2008, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno), a že své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále; nebyla-li v projednávané věci mezi účastníky v průběhu řízení uzavřena dohoda o narovnání za podmínek uvedených v ustanoveních § 585-587 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, popřípadě (po 31. 12. 2013) za podmínek uvedených v ustanoveních § 1903-1906 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. § 4 zákoníku práce), v níž by se žalobkyně a žalovaný dohodli na trvání jejich pracovního poměru po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, vzala žalobkyně svou žalobu (v části týkající se okamžitého zrušení pracovního poměru) zpět, aniž by se domohla uplatněného nároku, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu