21 Cdo 2849/2005
Datum rozhodnutí: 10.08.2006
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2849/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu N. M. n. M., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 38/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2005, č. j. 49 Co 245/2004-121, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 30. 5. 2001 (který téhož dne žalobce převzal) žalovaný (starosta města Josef Sokolíček) sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvody k rozvázání pracovního poměru spatřoval v tom, že rozhodnutím Městské rady v N. M. n. M. ze dne 25. 4. 2000 byly schváleny organizační změny, na jejichž základě došlo ke zrušení odboru, v němž žalobce pracoval, že rozhodnutím Městského zastupitelstva v N. M. n. M. ze dne 12. 10. 2000 bylo schváleno rozšíření předmětu podnikání společnosti T. s., s. r. o., o správu nemovitostí, místních komunikací a veřejného osvětlení a že rozhodnutím Rady města N. M. n. M. ze dne 30. 5. 2001 bylo rozhodnuto o snížení počtu zaměstnanců MěÚ N. M. n. M., a to v souvislosti se zvýšením efektivnosti práce a v návaznosti na předchozí usnesení RM a ZM . Protože žalovaný nemá k dispozici žádné volné pracovní místo, nemůže žalobce dále zaměstnávat.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá nadále. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného, že Rada města N. M. n. M. rozhodla o organizačních změnách a následně dne 30. 5. 2001 o snížení počtu zaměstnanců, a že žalovaný navíc nesplnil svou nabídkovou povinnost, neboť ke dni 30. 5. 2001 měl nejméně jedno volné pracovní místo, když ke dni 31. 8. 2001 skončila pracovní poměr u žalovaného p. G. a žalovaný navíc věděl, že ze sociálního odboru MěÚ odchází p. Z. .

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. 12. 2001, č. j. 6 C 38/2001-28, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.225,- Kč na účet advokáta JUDr. A. M. Vycházeje z toho, že o snížení počtu zaměstnanců řádně rozhodl jediný k tomu oprávněný orgán, a to Rada , který rozhodl i o tom, že nadbytečným zaměstnancem bude právě žalobce, z toho, že samotné rozhodnutí Rady není oprávněn přezkoumávat soud ani nikdo jiný , a z toho, že pracovní místo paní G. nemohlo být žalobci nabídnuto, neboť dne 1. 6. 2001 neexistovalo a pan Zelený doručil svou výpověď z pracovního poměru žalovanému až dne 19. 6. 2001 , dospěl k závěru, že zde nejsou žádné důvody neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 5. 2001.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2003, č.j. 49 Co 63/2002-50, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, ač u jednání provedl důkaz zápisem z 18. mimořádného jednání Rady města N. M. n. M. konaného dne 30. 5. 2001, z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, zda jej při rozhodnutí vzal v úvahu, případně, proč z tohoto důkazu nevycházel, že se nevypořádal s tvrzením žalobce o tom, že rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců ze dne 30. 5. 2001 se jeho osoby nedotklo, protože ke snížení počtu zaměstnanců došlo již dříve v důsledku odchodu zaměstnanců ing. L., K. a D., a že se nezabýval ani tím, zda žalobce prokázal naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovní poměr trvá. Uložil soudu prvního stupně, aby v těchto směrech v dalším řízení sjednal nápravu.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 C 38/2001-93, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že dne 30. 5. 2001 rozhodla Rada o snížení počtu zaměstnanců žalovaného v městském úřadu z dosavadních 44,3 zaměstnanců na 43,3 zaměstnance; zápis z jednání obsahuje všechny náležitosti podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb. a podle článku 10 jednacího řádu Rady . O snížení počtu zaměstnanců tak rozhodl jediný k tomu oprávněný orgán, a to Rada , která rozhodla i o tom, že nadbytečným zaměstnancem bude právě žalobce. Počet zaměstnanců žalovaného ke dni 30. 5. 2001 i ke dni 1. 6. 2001 činil 44,3 zaměstnance. Žalovaný neporušil ani svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 ost. 2 zák. práce, neboť ke dni 30. 5. 2001 měl městský úřad 44,3 pracovních míst a všechna tato místa byla obsazena. Místo M. G. nemohlo být žalobci nabídnuto, neboť dne 1. 6. 2001 již neexistovalo, a L. Z. doručil svou výpověď z pracovního poměru žalovanému až dne 29. 6. 2001. Teprve tímto dnem se žalovaný prokazatelně dozvěděl o jeho úmyslu pracovní poměr ukončit. Soud prvního stupně tak neshledal žádné důvody neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 5. 2001 a ani naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr žalobce trvá i nadále.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 49 Co 245/2004-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Po doplnění dokazování opětovným výslechem svědka Mgr. P. H. dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru učiněná dopisem ze dne 30. 5. 2001 je platným právním úkonem. Vycházel přitom z toho, že rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců žalovaného bylo dne 30. 5. 2001 řádně přijato, když pro ně hlasovala nadpoloviční většina přítomných členů Městské rady žalovaného; nelze proto souhlasit s námitkou žalobce, že bylo hlasováno jen o ukončení rozpravy. Soupis usnesení z jednání rady žalovaného konaného dne 30. 5. 2001 není podepsán tajemníkem Městského úřadu žalovaného, neboť v té době tato funkce nebyla obsazena. Vzhledem k tomu, že rada žalovaného měla osm členů a že jednání rady dne 30. 5. 2001 se zúčastnilo sedm členů, je nedůvodná námitka žalobce, že rada nebyla uvedeného dne usnášeníschopná. Za nedůvodnou považoval i námitku žalobce, že přijaté usnesení neobsahuje náležitosti stanovené jednacím řádem a pracovním řádem, neboť z hlediska platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je podstatné jen to, zda rozhodnutí bylo přijato, a to, jakým způsobem zaměstnavatel, resp. jeho příslušný orgán navrhovanou organizační změnu projednal, je vnitřní záležitostí zaměstnavatele, kterou soud není oprávněn přezkoumávat . Ze jmenovitého seznamu zaměstnanců žalovaného ke dni 30. 5. 2001 a z výpovědi tajemníka žalovaného Mgr. P. H. dále zjistil, že ke dni 30. 5. 2001 bylo na Městském úřadě žalovaného celkem 44,3 pracovních míst, jež všechna byla obsazena. Je proto vyloučeno, že by odchody zaměstnanců ing. L. a K. měly jakýkoli vliv na realizaci organizační změny ze dne 30. 5. 2001. Funkce tajemníka městského úřadu se uvolnila poté, co z ní byl odvolán k 31. 3. 2001 P. D., žalobci však nemohla být nabídnuta, neboť se obsazovala výběrovým řízením, jehož se žalobce nezúčastnil. Navíc P. D. i po odvolání z funkce tajemníka byl u žalovaného v pracovním poměru, jenž postrádal jednu ze základních obsahových složek sjednaný druh práce (§ 65 odst. 2 a 3 zák. práce). Žalobci nemohla být nabídnuta ani pracovní místa po M. G., L. Z., M. K. a Mgr. P. H. M. G. pracovala u žalovaného jen na dobu určitou (do 31. 5. 2001) na pracovním místě, jež bylo na základě dohody uzavřené mezi žalovaným a Úřadem práce ve Ž. n. S. zřízeno jen na dobu do 31. 5. 2001. L. Z. učinil výpověď z pracovního poměru teprve dopisem ze dne 29. 6. 2001, tudíž k 30. 5. 2001 nebylo jeho pracovní místo volné, M. K. rozvázala pracovní poměr již výpovědí ze dne 28. 7. 2000, přičemž na její místo byla přeřazena zaměstnankyně M., jejíž dosavadní pracovní místo bylo obsazeno na základě výběrového řízení. Volné nebylo ani místo po odchodu Mgr. P. H. na funkci vedoucího správního odboru ke dni 31. 3. 2000, neboť jeho dosavadní pracovní místo na správním úseku bylo s funkcí vedoucího správního odboru sloučeno. Výpověď z pracovního poměru tak dal žalovaný žalobci řádně také s přihlédnutím k jeho povinnostem uvedeným v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalobce v první řadě soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly otázkou počtu zaměstnanců před a po tzv. organizační změně ze dne 30. 5. 2001 . Je přesvědčen, že žalovaný ke dni rozhodnutí o organizační změně měl méně zaměstnanců než 43,3. Je přesvědčen, že prokázání skutečného počtu zaměstnanců u žalovaného před a po datu 30. 5. 2001 a splnění nabídkové povinnosti ze strany žalovaného je procesní povinností žalovaného, který ji nesplnil; nebylo tedy vyvráceno žalobcovo tvrzení, že ke dni výpovědi byla u žalovaného volná místa, jež mu měla být nabídnuta. Namítá dále, že je neplatné usnesení Městské rady žalovaného ze dne 30. 5. 2001, neboť byl porušen jednací řád Městské rady žalovaného v tom směru, že rada měla rozhodnout o dvou usneseních, ale hlasovala pouze jednou. Poukazuje rovněž na neurčitost usnesení Městské rady žalovaného ze dne 30. 5. 2001 a následné výpovědi, neboť z těchto úkonů není jednoznačně patrno, zda Městská rada rozhodla o snížení celkového počtu zaměstnanců anebo o snížení počtu zaměstnanců v obecním úřadu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 C 38/2001 , dovolací soud zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť žalobce v podstatě napadá neúplnost nebo nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci a nesprávné hodnocení důkazů, případně, aby dovolání jako nedůvodné bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně rozhodl po zrušení jeho rozsudku stejně jako v původním rozsudku žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).



Žalobce však jak vyplývá z obsahu dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem [aplikaci ustanovení § 46 odst. 1 písm. c), odst. 2 zák. práce na soudy zjištěný skutkový stav ani výklad citovaných ustanovení] nezpochybňuje. I když uvedl, že dovolání podává z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v dovolání neoznačil žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl zásadní právní význam. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména, že žalovaný měl ke dni 30. 5. 2001, tj. ke dni výpovědi, méně zaměstnanců než měl být počet zaměstnanců po tzv. organizační změně ze dne 30. 5. 2001, tj. 43,3 zaměstnanců , že není jednoznačně patrno zda Městská rada rozhodla o snížení celkového počtu zaměstnanců, a nebo o snížení zaměstnanců v obecním úřadu , a že Rada města měla rozhodnout o dvou usneseních, avšak hlasovala pouze jednou ) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že ze strany žalovaného nebyla splněna tzv. nabídková povinnost, že usnesení Městské rady žalovaného ze dne 30. 5. 2001 je neurčité a neplatné). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.



Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2006

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu