21 Cdo 284/2006
Datum rozhodnutí: 05.06.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 284/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. k. a.s., zastoupenému advokátkou, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 192/98 a 5 C 22/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2005 č.j. 23 Co 287/2005-393, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu 358.840,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako lamač a střelmistr na jeho provozovně ve S. Dne 13.12.1994 při odstřelu skrývkového nadloží uvolněný kámen zasáhl kryt střelmistra, čímž došlo k jeho pádu a zranění žalobce. Žalovaný mu však odmítá nahradit škodu, která mu tímto pracovním úrazem vznikla, neboť vychází z názoru, že bezprostřední příčinou úrazu žalobce bylo nesprávně určené místo odpalu, a že došlo k porušení ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky ČBÚ č. 72/1988 Sb. a že toto porušení bylo jedinou příčinou škody. Žalobce má zato, že zmíněná ustanovení stanoví pouze obecné povinnosti, jejichž porušení nemůže mít za následek zproštění odpovědnosti zaměstnavatele, a proto požadoval, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění 62.625,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 14.12.1994 do 31.12.2002 částku 296.215,- Kč.


Okresní soud v Příbrami (po dvojím zrušení jeho předešlých rozsudků odvolacím soudem) rozsudkem ze dne 30.7.2003 č.j. 11 C 192/98-263 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 325.614,- Kč, co do částky 33.226,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 109.766,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Příbrami na náhradě nákladů řízení 11.988,- Kč a 13.024,- Kč na soudním poplatku. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu o tom, že zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce je možné jen z důvodu porušení konkrétní povinnosti stanovené bezpečnostním předpisem nebo porušení konkrétního pokynu, a že proto, vyplývá-li z ustanovení § 38 odst. 12 a § 46 odst. 3 vyhlášky č. 72/1988 Sb. (jež měl žalobce podle rozhodnutí O. b. ú. zaviněně porušit), že jde o ustanovení všeobecného charakteru, pak se v posuzované věci nepodařilo žalovanému se zprostit své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem ze dne 13.12.1994 . Soud prvního stupně zabývaje se ve věci samé již pouze otázkou výše způsobené škody a přihlížeje ke vznesené námitce promlčení přiznal žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 266.364,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 59.250,- Kč.


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.2003 č.j. 23 Co 430/2003-298 řízení v částce 62.625,- Kč (z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu) zastavil a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil, ohledně částky 209.717,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že tento rozsudek zůstává v částce 53.272,- Kč nedotčen ; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 109.766,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.867,50 Kč, obojí k rukám advokáta, a České republice na účet Okresního soudu v Příbrami 8.991,- Kč na nákladech řízení a 10.800,- Kč na soudním poplatku. Odvolací soud setrval na svém názoru, že ustanovení § 38 odst. 12, § 46 odst. 3 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb. jsou obecnými ustanoveními k zajištění ochrany a bezpečnosti práce, která neurčují konkrétní způsob jednání, ani konkrétní způsob jednání nezakazují, ale obecně apelují na zvýšenou opatrnost při trhacích pracích. V průběhu celého řízení nebyly žalovaným ani navrhovány důkazy a dokonce ani nebyla činěna tvrzení v tom směru, jakých konkrétních pochybení a porušení předpisů se žalobce dopustil. Z těchto důvodů setrval odvolací soud na svých již dříve vyjádřených závěrech, že žalovanému se nezdařilo zprostit se své odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce zcela ani částečně a že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, jak byla soudem prvního stupně přiznána .


K dovolání obou účastníků Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.2.2005 č.j. 21 Cdo 1648/2004-329 řízení o dovolání žalobce (z důvodu jeho zpětvzetí) zastavil, rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení ohledně 62.625,- Kč zastaveno a rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušen) a rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 53.272,- Kč a v níž byla žaloba ohledně 33.226,- Kč zamítnuta) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil názoru odvolacího soudu, že s ohledem na ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. pravomocné rozhodnutí O. b. ú. v P. ze dne 6.1.1995, jímž byl žalobce postižen sankcí za porušení ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky ČBÚ č. 72/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k úrazu žalobce došlo zaviněným porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 273 odst. 1 zák. práce). Vyslovil však nesouhlas s jeho závěrem, že citované předpisy, které byly žalobcem porušeny a za jejichž porušení mu byla O. b. ú. uložena pokuta, nejsou takovými předpisy, jaké má na mysli ustanovení § 191 odst. 1 a 2 zák. práce . Podle názoru dovolacího soudu je sice nepochybné, že uvedené předpisy nestanoví natolik podrobně (kazuisticky) pravidla, aby jejich mechanická aplikace vedla k přesnému závěru o tom, ze kterého místa je třeba v individuálním případě odpal provádět, avšak - jak dále zdůraznil - okolnost, že ponechávají na střelmistrovi (technickém vedoucím odstřelů), aby sám posoudil vhodnost umístění místa odpalu a umístění bezpečnostního úkrytu, neznamená, že úsudek střelmistra není nijak usměrňován. Nelze totiž pominout, že střelmistrem se uchazeč může stát, jen jestliže po splnění předepsané praxe před obvodním báňským úřadem osvědčil složením předepsané zkoušky odborné způsobilosti, že splňuje předepsané předpoklady a požadavky pro výkon této činnosti. Jestliže tedy dotčené předpisy vycházejíce z uvedeného předpokládají, že s ohledem na získanou zvláštní kvalifikaci, znalosti a zkušenosti musí být zaměstnanec (střelmistr) schopen předpis v provozu vyhodnotit a podle něho v individuálním případě postupovat způsobem, který vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci po něm lze rozumně požadovat, nelze takové předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci podle názoru dovolacího soudu z hlediska liberačních důvodů podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) a § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce považovat za nekonkrétní.


Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 18.5.2005 č.j. 5 C 22/2005-365 žalobu o zaplacení 209.717,- Kč zamítl, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Příbrami státem zálohované svědečné ve výši 506,- Kč, státem zálohované znalečné ve výši 11.482,- Kč a soudní poplatek ve výši 4.260,- Kč, a vyslovil, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení . Soud prvního stupně vycházel z pravomocného rozhodnutí O. b. ú. v P. ze dne 6.1.1995 vydaného ve správním řízení, které obsahuje pro soud závazný závěr o tom, že k úrazu žalobce došlo zaviněným porušením bezpečnostních předpisů vyplývající z ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb. Toto porušení podle jeho názoru bylo současně jedinou příčinou škody, neboť jak zdůraznil - k pracovnímu úrazu žalobce došlo tím, že žalobce umístil kryt střelmistra na nevhodném místě, tedy v nedostatečné vzdálenosti od provádění trhacích prací a především pak v prostoru o 3 m nižším, než byl prováděn samotný odstřel , a že proto kdyby byl kryt střelmistra umístěn na jiném místě, k pracovnímu úrazu žalobce by nemohlo dojít . Soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu proto dospěl k závěru, že žalovaný se ve smyslu § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zcela zprostil své odpovědnosti, neboť k pracovnímu úrazu došlo výlučně zaviněným porušením právních povinností vyplývajících z bezpečnostních předpisů samotným žalobcem , a že proto podané žalobě nelze vyhovět .


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.10.2005 č.j. 23 Co 287/2005-393 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami 2.397,- Kč a že ve zbývající části se náhrada nákladů řízení České republice nepřiznává ; jinak (tj. v zamítavém výroku o věci samé) tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se žalovanému v daném případě podařilo zprostit své odpovědnosti podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce , neboť ze znaleckého posudku Ing. J. S. i z rozhodnutí O. b. ú. v P. ze dne 6.1.1995 vyplývá, že jedinou příčinou škody bylo žalobcem zaviněné porušení povinností stanovených v ustanovení § 38 odst. 12 a § 47 odst. 5 vyhlášky č. 72/1988 Sb., o používání výbušnin, ve znění pozdějších předpisů (kterého se žalobce dopustil tím, že nesprávně určil místo odpalu a umístění bezpečnostního úkrytu), kdy jiné důvody škody nebyly v řízení prokázány . Odvolací soud současně vychází z toho , že žalobce svoji práci střelmistra vykonával po složení zkoušky před obvodním báňským úřadem a byl tedy zaměstnancem splňujícím zvláštní předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, navíc byl seznámen s technologickým postupem trhacích prací, který byl vypracován zaměstnancem žalovaného V. S. dne 14.9.1993, a konečně nelze pominout ani to, že byl před úrazem proškolen dne 13.1.1994, kdy zpracovával i test znalostí střelmistra.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho plného rozsahu ) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odpovědnost žalobce za provedený odstřel, v souvislosti s nímž utrpěl pracovní úraz, je v daném případě omezena technologickým postupem trhacích prací vyhotoveným vedoucím trhacích prací, který byl pro žalobce jako střelmistra závazný. V tomto technologickém postupu žalovaný nesprávně vyhodnotil a určil bezpečnostní okruh pro provádění trhacích prací malého rozsahu a v důsledku toho došlo i k nesprávnému umístnění technického zařízení (ocelového krytu střelmistra) , ohledně něhož žalovaný ani nedoložil soudům, že předmětné technické zařízení bylo povoleno Č. b. ú. . S tímto zařízením žalobce nebyl oprávněn manipulovat a při provádění odstřelu jej užíval v dobré víře, že je jeho umístění v souladu se zmiňovaným technologickým postupem a s ohledem na povahu prováděných odstřelů, tj. že je umístěno v bezpečnostním okruhu . Z výsledků dokazování je rovněž zřejmé, že žalovaný neprováděl dostatečnou kontrolu dodržování předpisů upravujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci , neboť předmětné technické zařízení bylo po dobu minimálně jednoho roku umístěno na jednom místě a navíc podle zápisu provedeného dne 14.12.1994 Č. b. ú. v rámci šetření pracovního úrazu nesplňovalo stabilizační požadavky na zařízení, které je používáno v ohroženém prostoru, v němž dochází k pravidelnému odstřelu. Odvolací soud proto v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení § 191 zák. práce , neboť žalovanému se podle mínění žalobce nepodařilo důkazně prokázat své tvrzení, že zaviněné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany žalobce bylo jedinou příčinou vzniku škodné události , a že proto nelze v dané věci aplikovat ustanovení § 191 zák. práce . Kromě toho dovolatel namítal, že znalecký posudek, který byl jedním z podstatných důkazních prostředků, byl vyhotoven na základě posouzení fotografií, které svým obsahem nevystihovaly místo pracovního úrazu v době jeho vzniku , a tak vyvstává otázka, zda soudní znalec vůbec posuzoval předmětný odstřel, který byl prováděn žalobcem . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].


V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v této věci přípustné, neboť soud prvního stupně naposledy rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil a jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný (předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž rozhodnutí soudu odvolacího, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně - srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147). Za tohoto stavu tedy může být dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce sice v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a že věc má zásadní právní význam , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že znalecký posudek byl vyhotoven na základě posouzení fotografií, které svým obsahem nevystihovaly místo pracovního úrazu v době jeho vzniku ), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže zdůrazňuje, že žalovaný v technologickém postupu nesprávně vyhodnotil a určil bezpečnostní okruh pro provádění trhacích prací malého rozsahu , že technické zařízení (ocelový kryt střelmistra) bylo po dobu minimálně jednoho roku umístěno na jednom místě a že podle zápisu provedeného dne 14.12.1994 Č. b. ú. v rámci šetření pracovního úrazu nesplňovalo stabilizační požadavky na zařízení, které je používáno v ohroženém prostoru, v němž dochází k pravidelnému odstřelu. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že žalobce porušil bezpečnostní předpisy a že toto porušení bylo jedinou příčinou škody a jiné důvody škody nebyly v řízení prokázány ) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že s ocelovým krytem nebyl oprávněn manipulovat a že se žalovanému nepodařilo důkazně prokázat, že zaviněné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany žalobce bylo jedinou příčinou vzniku škodné události ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že v daném případě nelze aplikovat ustanovení § 191 zák. práce ). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu , vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 5. června 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu