21 Cdo 283/2004
Datum rozhodnutí: 17.06.2004
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 100/1970Sb.




21 Cdo 283/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o určení trvání služebního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 87/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2003, č.j. 9 Co 160/2002-42, a 9 Co 796/2003-42, takto :

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 6. 3. 2002, č. j. 7 C 224/2000-216, Okresní soud v Ústí nad Labem vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o návrhu žalobce na určení, že trvá jeho služební poměr u žalované založený dne 1. 11. 1972.

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3, ve znění usnesení ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3. Vycházeje z toho, že předmětem řízení je určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. a nikoli přezkum rozhodnutí služebního funkcionáře, a z toho, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být, podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem, dovodil, že soud nemůže takovouto věc projednávat a rozhodovat o ní v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Jestliže zákon neumožňoval soudní přezkum vlastního rozhodnutí, nespadá do pravomoci soudu ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Protože předmětem řízení je určení trvání služebního poměru u P. Č. r., je podle jeho názoru orgánem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci Ministerstvo vnitra České republiky.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002, 796/2003-42, usnesení soudu prvního stupně (ve znění usnesení ze dne 26. 8. 2003, č.j. 13 C 87/2002-33) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že až do účinnosti zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů Federálního policejního sboru a Sboru hradní stráže, zákon neumožňoval přezkoumat rozhodnutí služebního funkcionáře (tedy ani takové rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru). Protože vztahy a nároky vyplývající ze služebního poměru žalobce (a o takové nároky v projednávané věci jde) byly upraveny v zákoně č. 100/1970 Sb. - tento zákon je nutno vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 334/1991 Sb. vztáhnout i na nároky vzniklé ze služebního poměru a protože z ustanovení zákona č. 100/1970 Sb. vyplývá, že ve věcech služebního poměru rozhoduje služební orgán, nikoli soud v rámci občanskoprávního řízení, není dána pravomoc soudu k projednávání a rozhodnutí v této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. ani ve smyslu § 7 odst. 2 o.s.ř.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci rozhodl v prvním stupni nepříslušný soud a odvolací soud nesjednal nápravu. Ve věci totiž nejde o určovací žalobu, ale od podání žaloby dne 17. 10. 1991 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB . V době podání žalobního návrhu byl tedy k projednání věci věcně a místně příslušný OS v Ústí nad Labem . Soudy pochybily i v tom, že doposud nebyl žádný z účastníků řízení poučen soudem o svých procesních právech a povinnostech v rozsahu § 15a, § 17, § 18, § 44, § 105, § 110, § 101 a § 120 o.s.ř. Nesprávně byl též při jednání dne 3. 9. 2001 žalobce poučen, že by měl označit jako orgán, který jedná jménem žalované České republiky, Policejní prezídium. K uvedenému jednání navíc nebyla přizvána žalovaná a tak si žalobce nemohl vyslechnout její stanovisko k podané žalobě. Soud mu též nedoručil vyjádření žalované a pokud žalovaná žádné vyjádření neučinila, je pochybením soudu, že ji k takovému úkonu nevyzval. Soudy mimo to neposuzovaly žalobu v průběhu 12 let v jejím komplexu a nezabývaly se vůbec vlastním předmětem sporu. Namítá dále, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť soudy posuzovaly žalobu jako určovací podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., přestože ji měly posuzovat jako žalobu o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, tedy podle ustanovení § 128 odst. 3 zákona č. 334/1991 Sb. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č.j. 13 C 87/2002-3 ze dne 6. 3. 2002 zrušil s tím, že se v řízení pokračuje a to o přezkoumání rozhodnutí žalované ředitele úřadovny pro cizineckou a pasovou službu v Ú. n. L. č. 75 ze dne 30. 7. 1991, ve spojení s rozhodnutím ředitele úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č.j. UC 857/P-91 ze dne 1. 10. 1991 , a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl , neboť žalobce sice původně žádal o přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB, ale již v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3 nejméně v roce 1996 šlo o určovací žalobu , proti čemuž se žalobce nikterak neohradil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobce své dovolání v první řadě opírá o námitku, že soudy nesprávně posuzovaly žalobu jako žalobu určovací podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., ačkoliv se od počátku domáhal přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB . S touto jeho námitkou dovolací soud nesouhlasí.

Žalobou ze dne 17. 10. 1991, podanou u Okresního soudu v Děčíně a tam vedenou pod sp. zn. 7 C 2242/91, se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že skončení sl. poměru propuštěním příslušníka SNB (nyní policisty) na základě vyhlášeného rozkazu ředitele Ú CPS Ú. n. L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 je neplatné, a tudíž služební poměr navrhovatele Š. R., u odpůrce Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru (Úřadovny ciz. policie a pas. sl. Ústí n. L. RPK D.) dále trvá . Zároveň požadoval, aby mu žalovaná nahradila rozdíl v ušlém služebním příjmu za dobu od 1. 9. 1991, a to do dne a) do dne opětovného nástupu k policii, b) nebo ke dni právoplatného skončení sl. poměru ve výši průměrného měsíčního sl. příjmu se započítáním jeho zvýšení, provedeným od 1. 9. 1991 u federálního policejního sboru .

Na základě výzvy Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1995 žalobce podáním ze dne 25. 10. 1995 označeným upřesnění petitu žalobního návrhu ve věci č.j. 38 Ca 324/95 (pod touto spisovou značkou byla věc u Městského soudu v Praze v té době projednávána) sdělil, že upřesňuje petit žalobního návrhu tak, že žádá soud, aby vydal rozsudek rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P 91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ú. N.L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1., písm. e), z. č. 100/70 Sb. se zrušuje, služební poměr žalujícího k žalovanému trvá se všemi právy a nároky s tím, že mu musí žalovaný vyplatit :

- náhradu ušlého a nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 do dne nabytí právní moci rozsudku v rozsahu prováděné valorizace (za měsíc červenec 1991 činil služební příjem 6.048,- Kč čistého)

- peněžitou náhradu naturálních náležitostí s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991 do nabytí právní moci rozsudku .

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-81, právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalované trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 a o peněžité náhradě naturálních náležitosti s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991, vyloučil k samostatnému projednání a usnesením ze dne 18. 12. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-85, v tomto rozsahu vyslovil věcnou nepříslušnost Městského soudu v Praze a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3.

Usnesením ze dne 30. 11. 1995, č.j. 38 Ca 324/95-86, řízení [o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P 91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ú. n.L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1., písm. e), z. č. 100/70 Sb.] zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude žalobci vráceno 50% soudního poplatku zaplaceného z podané žaloby v kolcích, tj. částka 250,- Kč z účtu Městského soudu v Praze . V odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC-857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny celní a pasové služby Ú. n. L. ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991, číslo 75 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka SNB podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb., jehož přezkoumání se žalobce domáhá, bylo vydáno dne 1. 10. 1991 a nabylo právní moci dnem doručení žalobci, neboť šlo o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti kterému již další odvolání nebylo přípustné. Protože ale zákon č. 100/1970 Sb. v té době přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů soudem neumožňoval a žalobu v dané věci soud nemůže projednat ani podle přechodného ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., nezbylo, než řízení zastavit . Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 12. 1995.

V řízení tedy - s ohledem na shora uvedené - bylo dále pokračováno jen ve věci určení, že služební poměr žalobce u žalovaného trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 a o peněžité náhradě naturálních náležitostí s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991. I když žalobce v průběhu dalšího řízení žalobu několikrát změnil (také prohlášením do protokolu před Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 3. 9. 2001), vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru.

Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 7 C 224/2000-216 - jak uvedeno shora - řízení o návrhu žalobce na určení, že trvá služební poměr žalobce u žalované založený dne 1. 11. 1972, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Jen o tomto nároku bylo dále v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 87/2002 jednáno a usnesením ze dne 6. 3. 2002, č.j. 13 C 87/2002-3, také jen v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Rovněž odvolací soud ve svém usnesení ze dne 19. 9. 2003, č.j. 9 Co 160/2002, 796/2003-42 (které je předmětem dovolacího přezkumu), rozhodoval jen o zastavení řízení vedeného o tomto nároku. Žalobcovo tvrzení o tom, že soudy měly žalobu posuzovat jako žalobu o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy není proto opodstatněné.

Souhlasit nelze ani s námitkami žalobce, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 85 odst. 3 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000 (nyní obdobně v ustanovení § 85 odst. 4 o.s.ř.) obecným soudem státu je soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.

Protože žalobce tvrdí, že důvodem podání žaloby na určení, že pracovní poměr trvá, je jeho nesouhlas se správností rozhodnutí o skončení jeho služebního poměru, které bylo vydáno ředitelem Úřadovny pro cizineckou a pasovou službu Ú. n. L., nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo, v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Labem. Proto také tento soud byl věcně a místně příslušný k rozhodování o této věci v prvním stupni.

Nesprávnost postupu soudu nelze spatřovat ani v tom, že k nařízenému jednání dne 3. 9. 2001 nebyl přizván žalovaný . Jak vyplývá z obsahu spisu, dne 3. 9. 2001 se nekonalo před soudem prvního stupně jednání ve věci samé, ale na uvedený den byl předvolán žalobce a podle obsahu protokolu byl poučen o náležitostech žaloby a jejím nutném obsahu; výslechu byl přítomen i jeho zástupce JUDr. M. H. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by bylo povinností soudu, případně právem žalovaného, aby byl přítomen výslechu žalobce, při němž dochází pouze k odstraňování vad podání, případně upřesňování žalobního petitu, jako v projednávané věci. Proto v takovémto postupu soudu nelze spatřovat jinou vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Protože v projednávané věci opřely soudy obou stupňů své rozhodnutí ve věci o závěr, že je zde nedostatek pravomoci soudu k projednání nároku žalobcem uplatněného, nemůže mít na správnost rozhodnutí ve věci žádného vlivu ani případné zjištění, že účastníkům nebyla poskytnuta některá poučení podle občanského soudního řádu nebo že účastníkům nebyla doručena vyjádření protistrany, eventuelně soudem takové vyjádření ani nebylo vyžádáno.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2004

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu