21 Cdo 2829/2015
Datum rozhodnutí: 06.03.2017
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř., § 151 odst. 2 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 2829/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Komerční banky a. s. , se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 969/33, IČO 453 17 054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) J. K. zemřelé dne 23. února 2014, 2) Ing. Z. H. , zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1 3) Ing. K. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, 4) I. N. , zastoupené JUDr. Blankou Bláhovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 4/1586, 5) E. Ž. , zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 17 a 6) R. P. , zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 12, o 7,292.860,57 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 98/2001, o dovolání žalobkyně a žalovaných 2) Ing. Z. H., 4) I. N., 5) E. Ž. a 6) R. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č.j. 14 Co 439/2014-4,14 Co 441/2014, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá . II. Dovolání žalovaných 2), 4), 5) a 6) se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 7,292.860,57 USD s úrokem z prodlení ve výši 6,5% od 14.2.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném odsouhlasení financování obchodního případu společnosti SATRAPA a.s., způsobili žalobkyni škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30.10.2013 č.j. 27 C 98/2001-1716 ve znění usnesení ze dne 21.2.2014 č.j. 27 C 98/2001-1721 žalobu o zaplacení částky 7,292.860,57 USD s úrokem z prodlení ve výši 6.5% od 14.2.2002 do zaplacení zamítl, řízení o zaplacení částky 24.012,30 USD s úrokem z prodlení od 14.2.2002 do zaplacení zastavil, žalobkyni uložil zaplatit na účet soudu znalečné, a to do tří dnů od právní moci usnesení, jímž bude znalečné přiznáno a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku 4,088.469,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Dvořáčka, žalovanému 2) částku 4,522.544,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 3) částku 4,072.545,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Maška, žalované 4) částku 3,121.110,30 Kč k rukám advokátky JUDr. Blanky Bláhové, žalované 5) částku 6,676.661,42 Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky a žalované 6) částku 4,173.991,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Reginy Soukupové. Soud prvního stupně uvedl, že následkem procesního neúspěchu žalobkyně je její povinnost k náhradě nákladů řízeni úspěšným žalovaným. Přitom neshledal žádnou okolnost, která by umožňovala uplatnění moderačního práva ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř., a dovodil, že vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. Při přepočtu žalované částky na CZK soud postupoval podle kurzu platného pro nákup valut, který je uveden v kurzovním lístku ČNB vydaném k prvnímu dni měsíce, v němž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení, tedy podle kurzu platného ke dni 1.10.2013. Vycházeje z hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní služby proto zjistil sazbu za ten který úkon podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup včetně výsledné odměny v případě každého žalovaného uvedl v odůvodnění ve velmi přehledných tabulkách.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.10.2014 č.j. 14 Co 439/2014-4, 14 Co 441/2014 řízení o odvolání proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (tj. proti výroku o náhradě nákladů řízení účastníků) ve vztahu k žalovaným 2) Ing. Z. H., 4) I. N., 5) E. Ž. a 6) R. P. vyloučil k samostatnému řízení a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému 2) Ing. Z. H. částku 1,364.767,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 4) I. N. částku 942.558,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Blanky Bláhové, 5) žalované E. Ž. částku 2,014.623,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky a 6) žalované R. P. částku 1,259.757,- Kč k rukám advokátky JUDr. Reginy Soukupové; žalovaným pak uložil, aby zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaný 2) Ing. Z. H. částku 5.314,- Kč, žalovaná 4) I. N. částku 4.194,- Kč 5) žalovaná E. Ž. částku 7.034,- Kč a 6) žalovaná R. P. částku 5.034,- Kč, všichni k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Polanského. Při úvaze o výši náhrady nákladů řízení odvolací soud zdůraznil, že odměnu za zastupování advokátem ve výši několika milionů korun nelze považovat za přiměřenou. Označil za značně problematické, že náhrada nákladů, kterou lze přiznat na základě advokátního tarifu, není limitována . V daném případě žalobkyně v době zahájení řízení mohla legitimně očekávat, že v případě neúspěchu bude muset úspěšným žalovaným nahradit náklady právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 484/2000 Sb., jejichž výše by byla mnohonásobně nižší, než při výpočtu podle advokátního tarifu . Žalovaní naopak nemohli po převážnou část řízení očekávat, že jim bude přiznána odměna v takto vysoké výši. Skutečnost, že vyplacení přiznané náhrady nákladů řízení nemůže žalobkyni jakožto přední českou banku ekonomicky ohrozit, není důvodem, aby jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů v nepřiměřené výši. Proto odvolací soud přistoupil k moderaci náhrady odměny advokáta podle ustanovení § 150 o.s.ř. a snížil tuto náhradu na 30%. Náhradu nákladů odvolacího řízení pak tvoří odměna za jeden hlavní úkon snížená na polovinu (§ 11 odst. 2 písm. c/, § 7 bod 5 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč, kterou s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu odvolací soud snížil na 40%.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaní 2) Ing. Z. H., 4) I. N., 5) E. Ž. a 6) R. P.

Žalobkyně poukázala na skutkové okolnosti případu a vyjádřila názor, že jde o okolnosti natolik výjimečné, že odvolací soud měl přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl-li však o tom, že je třeba, aby žalobkyně hradila žalovaným náklady řízení, pak je měl podle názoru žalobkyně určit nejvýše podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., účinné v době podání žaloby a po převážnou dobu řízení před soudem prvního stupně, a nikoliv pouze moderovat náhradu nákladů řízení vypočtenou (podle názoru žalobkyně nesprávně) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. na 30%. Podle názoru žalobkyně po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. totiž bylo třeba vzít v úvahu její legitimní očekávání ve vztahu k možné náhradě nákladů řízení pro případ procesního neúspěchu a postupovat tak, aby rozhodnutím soudu nebyl účastník řízení dotčen v očekávání výsledku, který mohl důvodně předpokládat podle stavu právní úpravy k datu zahájení řízení. Ve vztahu k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně namítla, že jsou vypočteny v rozporu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., a že učinila ne jeden, nýbrž dva úkony právní služby. Žalobkyně navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a aby výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení byl změněn tak, že žalovaný 2) Ing. Z. H. je povinen zaplatit žalobkyni částku 64.662,40 Kč, žalovaná 4) I. N. částku 51.110,40 Kč, žalovaná 5) E. Ž. částku 85.474,40 Kč a 6) žalovaná R. P. částku 61.274,40 Kč.

Žalovaný 2) Ing. Z. H. spatřoval přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena, je rozhodnutí soudu prvního stupně správné. V dané věci je důležitý aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, přičemž napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých rozhodnutí. S ohledem na výslovné znění právního předpisu musel dovolatel oprávněně očekávat, že mu bude přiznána odměna advokáta v neredukované výši. Navrhoval, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje, a že se mu na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznává částka 68.997,50 Kč.

Žalovaná 4) I. N. rovněž spatřovala přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Smyslem uplatnění moderačního práva soudem je odstranění tvrdosti, a proto ho lze uplatnit jen ve vyjímečných případech, a důvodem pro toto uplatnění nemůže být pouze vysoká sazba za advokátní úkon. Podle názoru žalované měl odvolací soud postupovat podle zásady procesního úspěchu, která je zakotvena v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu žalovaná navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje, a že ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se mění tak, že se jí přiznává částka 51.110,40 Kč.

Žalovaná 5) E. Ž. také spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a proto odvolacím soudem vyřešená otázka procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Předestřela literaturu zabývající se aplikací ustanovení § 150 o.s.ř., nastínila možné varianty řešení posuzované problematiky a vyjádřila názor, že aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. nebyla a priori vyloučena ani před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., což bylo potvrzeno judikaturou Ústavního soudu. Proto v době podání žaloby nemohla být žalobkyně v žádném legitimním očekávání, že v případě neúspěchu bude hradit náklady jen v rozsahu vyhlášky č. 484/2000 Sb. Pokud přesto měla takové legitimní očekávání, potom v dalším stadiu řízení musela od svých legitimních očekávání upustit, protože postupně procesní okolnosti případu (které rozvedla) odůvodňovaly aplikaci advokátního tarifu, a nikoliv vyhlášky č. 484/2000 Sb. založené na principu jedné fixní odměny. Zdůraznila rovněž, že není součástí legitimního očekávání, že nedojde ke zrušení právního předpisu, který byl protiústavní již v době svého vzniku . Jestliže žalobkyně očekávala , že jí tento prohraný soudní spor bude stát méně, než 3,5 mil. Kč a soudem přiznaná náhrada byla vyšší, pak nejde o žádné legitimní očekávání , ale o právní omyl žalobkyně. V daném případě neměl odvolací soud postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř., ale měl postupovat podle zásady procesního úspěchu zakotvené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž konkrétní výši advokátní odměny měl určit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalovaná navrhovala, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzen, a aby ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo změněno tak, že se jí přiznává částka 85.474,40 Kč.

Žalovaná 6) R. P. obdobně, jako ostatní žalovaní, spatřovala přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Z průběhu celého řízení muselo být žalobkyni zřejmé, jak bude soud rozhodovat o nákladech řízení a nemohla být v legitimním očekávání. Projednávaná věc neobsahuje žádné prvky, pro které by bylo možné považovat za spravedlivé, aby si žalovaná při plném procesním úspěchu hradila své náklady v rozsahu 70% a aby jí žalobkyně při naprostém procesním neúspěchu hradila náklady řízení jen ve výši 30%. Moderační právo lze uplatnit jen v naprosto výjimečných případech, přičemž výjimečnost uplatnění tohoto práva nemůže spočívat v tom, že sazba za advokátní úkon je příliš vysoká. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, a toto usnesení ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k ní potvrdil, a aby ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení toto usnesení změnil tak, že se jí přiznává částka 61.090,- Kč.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastníků jsou podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustná.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.

Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1 o.s.ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.

K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§ 137 odst. 2 o.s.ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 374a písm. c) o.s.ř. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení - dále též jen přísudková vyhláška .

Nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7.5.2013) zrušena. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech, a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.

Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení § 142 a násl. o.s.ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení § 150 o.s.ř. proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o.s.ř. však nelze jak by se naznačovalo z dovolání žalobkyně - vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. I. ÚS 305/2003). I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.

Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015 pod č. 24). Přitom nelze opomenout, že v případě, vystupuje-li v řízení na jedné straně více účastníků, lze okolnosti subjektivní povahy vztáhnout jen na toho účastníka, jehož se týkají, takže není vyloučeno, že určená výše nákladů řízení nemusí být moderována u každého účastníka, popřípadě může být podle zjištěných okolností u jednotlivých účastníků moderována rozdílně. V každém případě závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Z povahy ustanovení § 151 odst. 2 části věty první před středníkem o.s.ř. a ustanovení § 150 o.s.ř., jak o nich bylo pojednáno výše, vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Z logiky věci dále vyplývá, že použití mimořádného zmírňovacího práva podle ustanovení § 150 o.s.ř. přichází v úvahu až po stanovení výše (účelně vynaložených) nákladů řízení podle hledisek významných ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř., ale především, že hlediska, která byla podkladem úvahy o určení výše náhrady nákladů řízení, nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady podle ustanovení § 150 o.s.ř.

V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závěry, z nichž kromě jiného vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, že přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze vztáhnout nejen na případ, byla-li odměna advokáta stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž že je třeba z nich vycházet i tehdy, vyplývá-li odměna advokáta z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z toho pak odvíjel své další úvahy vyúsťující v závěr, že odměnu za zastupování advokátem ve výši několika milionů korun českých nelze v této věci považovat za přiměřenou . Nehodnotí tedy okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků, nýbrž hodnotí metodiku určení odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny advokátů, která by jim příslušela jak podle advokátního tarifu, tak podle přísudkové vyhlášky za zastupování v této věci. Úvahu odvolacího soudu nelze tedy podřadit pod ustanovení § 150 o.s.ř. (jak to činí i účastníci), nýbrž pod ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř. Nesprávnou právní kvalifikací však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího soudu, a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta (advokátů) odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě věci.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastníků podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně i žalovaní, jejichž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. března 2017


JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu