21 Cdo 2829/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2006
Dotčené předpisy: § 200y odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 200z odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 200z odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 200za odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2829/20050

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele O. AG, organizační složka O. AG pobočka Česká republika, zastoupeného advokátem, proti zástavnímu dlužníku T. spol. s r. o., zastoupenému opatrovnicí, advokátní koncipientkou, advokáta, zastoupenému advokátem, o prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 19 Nc 1826/2004, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2005, č. j. 5 Co 530/2005-86, takto:

I. Dovolání zástavního dlužníka se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 15.7.2004 se zástavní věřitel domáhal vydání usnesení, kterým by soud k uspokojení pohledávky zástavního věřitele S. M.-W. B. AG ve výši 118.856,69 EUR s příslušenstvím povolil prodej zástavy domu čp. 239 na stavební parcele č. 1116, garáže bez čp/če na stavební parcele č. 2244, stavební parcely č. 1116, stavební parcely č. 2244 a zahrady parc. čísla 413/7, tj. nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu J. k., katastrální pracoviště Č. K. na listu vlastnictví č. 3916 pro obec a katastrální území Č. K. . Uvedl, že k zajištění pohledávky věřitele S. M. W. banka a.s. za dlužníkem K. A. zřídil zástavce zástavní práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 3916 pro obec a katastrální území Č. K. ; že dlužník K. A. své dluhy u věřitele SMW nesplnil a dluží tak věřiteli k 17.6.2004 na jistině dluhu z titulu úvěru č. 8/00/710 a č. 5/03/710 částku 118.856,69 EUR ; že věřitel vyzval dlužníka, aby dluh vyrovnal ; že poté věřitel vyzval zástavce, aby za dlužníka dluh vyrovnal a že i tato výzva zůstala bez odezvy .

K návrhu zástavního věřitele Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6.12.2004, č.j. 19 Nc 1826/2004-54, zastavil řízení ve vztahu k dlužníku K. A. a připustil, aby místo dosavadního žalobce, S. M.-W. Bank AG, organizační složka S. M. W. B. a.s., do řízení vstoupil subjekt O. AG, organizační složka O. AG, pobočka Česká republika .

Poté Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17.1.2005, č.j. 19 Nc 1826/2004-64, povolil k uspokojení pohledávky žalobce ve výši 118.856,69 EUR s příslušenstvím prodej zástavy domu č.p. 239 na stavební parcele 1116, garáže bez č.p. a č.e. na stavební parcele 2244, stavební parcely 1116, stavební parcely 2244 a zahrady parcela č. 413/7, tj. nemovitostí zapsaných v KN u Katastrálního úřadu J. k., katastrální pracoviště Č. K. na LV 3916 pro obec a k.ú. Č. K. (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná (zástavní dlužník) je povinna žalobci zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 7.900,- Kč, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. P. K. (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce a K. A. (dlužník) uzavřeli dne 28.2.2003 smlouvu o úvěru až do částky 100.000,- EUR ; že dne 25.9.2000 stejní účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve výši 46.000,- EUR ; že k zajištění pohledávek a nároků z účelového úvěru č. 8/00/710 ze dne 25.9.2000 zastavila společnost T. spol. s r.o. nemovitosti parcelu č. 1116, dům č. 239, parcelu č. 2244 zastavěná plocha, garáž, a zahradu na parcele č. 413/7 ; že tato smlouva byla vložena do KN na základě rozhodnutí katastrálního úřadu č. V2-1481/2000 ze dne 2.10.2000 s účinky vkladu 25.9.2000 ; že k zajištění pohledávek ze smlouvy o poskytnutí úvěru č. 5/03/710 stejní účastníci uzavřeli další zástavní smlouvu ke stejným nemovitostem dne 28.2.2003, jež byla vložena do KN rozhodnutím katastrálního úřadu pod č. V403/2003 dne 5.3.2003 s účinky od 28.2.2003 . Dospěl k závěru, že zástavní věřitel je zahraniční osobou, jejíž organizační složka má oprávnění podnikat na území České republiky ; že zástavní dlužník je právnickým subjektem založeným podle českého práva ; že na daný případ se vztahuje český právní řád ; že pravomoc soudu a místní příslušnost je založena místem nemovitosti ; že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, doložil výpisem z KN a zástavními smlouvami zástavní právo k zástavě, jejíž prodej je navrhován a doložil, že to je právě žalovaný, kdo je zástavním dlužníkem ; že s ohledem na ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. další skutečnosti pro tuto fázi řízení nejsou významné ; že zástavní dlužník, který namítal absolutní neplatnost úvěrových smluv, neprokázal že by o takovéto neplatnosti bylo rozhodnuto, eventuelně, že takovéto řízení by zahájil ; že to však nemá význam pro posouzení této záležitosti v této fázi řízení ; že k tomu může dojít až v druhé fázi řízení, jímž je vlastní prodej zástavy ve smyslu ustanovení § 251 a následující o.s.ř. ; že pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny podmínky uvedené v § 200z odst. 1 o.s.ř. . Současně uvedl, že zástavní dlužník v době, kdy bylo zahájeno řízení a v průběhu řízení nemá jednatele ; že jediným společníkem společnosti je pan K. A. ; že v obch. zákoníku není výslovně uvedeno, že společník za situace, že je jediným a společnost nemá jednatele, nemůže společnost navenek zastupovat ; že proto respektoval účast právního zástupce zástavního dlužníka u jednání, když posoudil udělenou plnou moc k zastupování jako plnou moc platnou a že zástavní dlužník byl řádně a včas informován o všech úkonech soudu a jeho práva tudíž nikterak nebyla omezena .

Po odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29.3.2005, č.j. 5 Co 530/2005-78, ustanovil zástavnímu dlužníku opatrovnici Mgr. P. S., advokátní koncipientku JUDr. I. N. Dospěl k závěru, že zástupce žalovaného JUDr. I. N., advokát se sídlem v P., nebyl platně zplnomocněn k zastupování žalovaného a že Mgr. P. S. se účastnila obou ústních jednání před soudem prvého stupně a je nejvhodnější osobou k plnění funkce opatrovníka .

K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27.4.2005, č.j. 5 Co 530/2005-86, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 2.325,- Kč k rukám zástupce žalobce (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že všechny skutečnosti, které plynou z ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. byly prokázány; že zástavní právo vzniká zapsáním do katastru nemovitostí, k čemuž došlo ; že soud může rozhodnout o nařízení prodeje zástavy, jestliže zástavní věřitel doloží zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem ; že v případě, že to doloží listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud rozhodnout o nařízení prodeje zástavy i bez jednání a slyšení zástavního dlužníka ; že žalobu v takovém případě doručí zástavnímu dlužníku až s rozhodnutím ve věci samé ; že v této fázi realizace zástavního práva se nezkoumají otázky platnosti úvěrové ani zástavní smlouvy ; že žalobce prokázal jak právní důvod nabytí zástavního práva (zástavní smlouvu), tak i právní způsob nabytí (vklad zástavního práva do katastru nemovitostí) .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že neexistuje zajištěná pohledávka, neboť tato nemohla platně vzniknout pro její absolutní neplatnost ; že smlouvy o úvěru č. 8/00/710 ze dne 25.9.2000 a č. 5/03/710 ze dne 28.2.2003 nejsou právními úkony platnými ; že na základě tohoto ani zástavní smlouvy, jakožto zajišťovací právní prostředky ve smyslu akcesority, nejsou platné ; že v tomto ohledu plně odkazuje na právo Evropské unie konkrétně směrnice Rady ze dne 22.2.1990 (90/88/EHS), kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, směrnice Rady ze dne 20.12.1985 (85/577/EHS) o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a konečně směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách zejména na ustanovení čl. 3 směrnice č. 93/13 EHS a přílohu k této směrnici ; že v případě, že nelze v soudním řízení o povolení prodeje zástav přihlížet k jiným podmínkám, než-li uvedeným v §§ 200y 200za OSŘ, popírá se tím zcela zásada hospodárnosti soudního řízení, neboť za daného stavu musí probíhat další zcela nelogické řízení, ať už v rámci vykonávacího řízení, popř. jako samostatné řízení o určení neplatnosti úvěrových, resp. zástavních smluv ; že pokud by byla možnost v rámci nesporného řízení o soudním prodeji zástavy projednat řádným způsobem neplatnost úvěrových potažmo zástavních smluv, nedocházelo by dále k dalším zcela zbytečným soudním řízením . Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Zástavní dlužník dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).

Dovolatel, s poukazem na předpisy práva Evropské unie , namítá, že neexistuje zajištěná pohledávka, neboť tato nemohla platně vzniknout pro její absolutní neplatnost ; že smlouvy o úvěru č. 8/00/710 ze dne 25.9.2000 a č. 5/03/710 ze dne 28.2.2003 nejsou právními úkony platnými a že na základě tohoto ani zástavní smlouvy, jakožto zajišťovací právní prostředky ve smyslu akcesority, nejsou platné . Vyjadřuje také nesouhlas s tím, že soudy k těmto okolnostem nepřihlédly již v řízení o soudním prodeji zástavy.

Podle ustanovení § 200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200z odst. 2 o. s. ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 200z odst.1 o. s. ř. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř.).

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy - jak správně uvádí odvolací soud - prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).

To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 2005; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 2005)

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (tj. skutečnosti namítané v dovolání nejsou pro rozhodnutí věci významné), po právní stránce zásadní význam, protože je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavního dlužníka - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť zástavní dlužník nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2006

JUDr. Roman F i a l a, v.r.

předseda senátu