21 Cdo 2821/2006
Datum rozhodnutí: 30.10.2007
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2821/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobců a) M. J., a b) M. J., obou zastoupených advokátem, proti žalované H. J., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 303/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. září 2005, č.j. 18 Co 531/2004-93, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 4.516,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 10.12.2003 domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli V. J., zemřelém dne . Uvedli, že dne zemřel jejich otec V. J., r.č., posledně bytem ; že zůstavitel pro případ smrti pořídil závěť a listinu o vydědění sepsanou dne 13.3.1996 ; že v závěti zůstavitel ustanovil univerzální dědičkou svoji manželku H. J. (žalovanou) a je vydědil ; že jako důvod vydědění u obou uvedl důvod dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., tedy, že o něj neprojevovali opravdový zájem, který by jako jeho potomci projevovat měli ; že usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 7.11.2003 jim bylo uloženo, aby podali žalobu proti žalované na určení, že jsou dědici po zůstaviteli V. J. ; že v jejich případě nejsou dány důvody uvedené v listině o vydědění ; že oba o zůstavitele dlouhodobě projevovali zájem ; že k omezení kontaktů nedošlo z jejich popudu, ale především ze strany zůstavitele ; že se narodili z manželství mezi zůstavitelem a Z. J. ; že manželství jejich rodičů bylo rozvedeno a oba vyrůstali pouze s matkou ; že otec měl určeno se s nimi stýkat 1x za 14 dnů ; že zůstavitel využil tohoto práva přibližně 5x v prvním roce po rozvodu manželství ; že zůstavitel se již asi tři měsíce po rozvodu manželství nastěhoval k žalované, která měla dvě dcery ; že při návštěvách vycítili, že v nové rodině zůstavitele nejsou příliš vítáni ; že zůstavitel si pro ně přestal jezdit, a proto návštěvy ustaly ; že po dosažení dospělosti se oba pokusili navázat se zůstavitelem kontakt ; že ho zvali i s žalovanou na jejich svatby ; že zůstavitel nepřišel, ale vždy poslal svatební dar ; že ho vyrozuměli o tom, že se jednomu nebo druhému z nich narodilo dítě ; že k osobní návštěvě však nedošlo ; že když byl zůstavitel po srdeční příhodě hospitalizován v nemocnici, oba ho zde navštívili ; že také oni prodělali vážnější choroby a byli hospitalizováni, avšak zůstavitel je nenavštívil ; že před třemi roky je zůstavitel sám kontaktoval a oba je poté navštívil ; že návštěvou byli potěšeni, zvali ho, aby je navštívil někdy v budoucnu znovu, že však již nepřišel a na návštěvu je nepozval ; že jejich chování nelze hodnotit jako nezájem dle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. ;

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 30.9.2004, č.j. 6 C 303/2003-66, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení každý 3.480,- Kč k rukám zástupce žalované. Vycházel ze závěru, že dědické řízení po zůstaviteli V. J., zemřelém dne, probíhá u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. D 728/2003 za účasti žalobců a žalované ; že zůstavitel pořídil závěť ve prospěch žalované (manželky) a zároveň téhož dne, tj. 13.3.1996, vydědil žalobce (své syny) s odůvodněním, že o něj trvale neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli ; že vydědění a jeho důvod zůstavitel vztáhl i na všechny potomky žalobců ; že soud v dědickém řízení odkázal žalobce jako dědice, u nichž se jeví dědické právo jako méně pravděpodobné, aby toto právo uplatnili žalobou na určení, že jsou dědici po zůstaviteli ; že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30.1.1973, č.j. 3 C 2/73-8, který nabyl právní moci dne 2.2.1973, bylo manželství rodičů žalobců rozvedeno a schválena dohoda rodičů ve znění, že obě děti se svěřují do výchovy matky a otec se zavazuje přispívat na jejich výživu měsíčně 400,- Kč na každého ; že listina o vydědění není absolutně neplatná z toho důvodu, že obsahuje pouze obecné vymezení důvodů pro vydědění dle zákonného znění, bez odkazu na konkrétní okolnosti a časové vymezení ; že občanský zákon v ustanovení § 469a nestanoví jako nezbytnou náležitost listiny o vydědění konkrétní časové a místní okolnosti případu ; že předmětná listina o vydědění splňuje základní formální náležitosti ; že žalobci byli se zůstavitelem, tj. se svým otcem, po rozvodu manželství rodičů ve styku pouze do doby jejich pubertálního věku ; že pak pravidelný styk ustal, protože zůstavitel nechal styk na vůli žalobců a oni o něj již zájem neprojevovali, resp. nešlo o styk pravidelný ; že žalobce a) byl bez jakéhokoliv kontaktu se zůstavitelem od r. 1990 (až na jednu výjimečnou návštěvu na chatě v T. v r. 1995 či 1996, kdy otce navštívil za účelem dojednání výpůjčky chaty), a žalobce b) od r. 1993 ; že tento stav trval až do dne sepisu listiny o vydědění, tj. do 13.3.1996 ; že zůstavitel litoval toho, že styk se syny neprobíhá, že o něj neprojevují zájem, že nemá přehled o jejich rodinách ; že tento stav byl pro zůstavitele deprimující a když přišla na toto téma řeč, rozbrečel se ; že tento deprimující stav zhoršoval zdravotní stav zůstavitele a vedl ho k pořízení závěti a listiny o vydědění ; že doba od roku 1990 (1993) do r. 1996 je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby vedla zůstavitele k závěru, že potomci o něj trvale neprojevují opravdový zájem a že žalobcům se nepodařilo prokázat, že důvody, které v listině o vydědění zůstavitel uvedl, nebyly dány .

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14.9.2005, č.j. 18 Co 531/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že M. J., a M. J., jsou dědici po zůstaviteli V. J., nar., zemřelém ; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že okolnost, že zůstavitel vymezil v předmětné listině důvod pro vydědění pouze slovy zákona (bez bližší konkretizace skutkových a časových údajů), nečiní tuto listinu neurčitou ; že pro účely splnění požadavku zákona na náležitost formy projevu vůle zůstavitele je postačující výslovné uvedení zákonného důvodu vydědění ; že zkoumání a vyhodnocování vzájemného chování a vztahů mezi žalobci a jejich otcem, a tedy posuzování otázky důvodu pro vydědění se musí vztahovat k celému období, předcházejícímu době, kdy byla listina o vydědění sepsána (13.3.1996) ; že je třeba posuzovat vývoj vztahů mezi zůstavitelem a jeho syny (žalobci) již od doby rozvodu manželství zůstavitele (1973), neboť okolnost odloučení zůstavitele od žalobců znamenala významný předěl pro vzájemné vztahy ; že skutečnosti, kterými by bylo možno po smrti zůstavitele zdůvodnit vydědění potomka pro neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, jsou jen obtížně prokazatelné ; že zájem, který by potomek z hlediska ust. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu ; že jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy ; že je třeba posoudit, zda zůstavitel poskytl v době od rozvodu jeho manželství do doby sepsání listiny o vydědění svým synům dostatek příležitosti ke zlepšení vzájemných vztahů , neboť rozvod rodičů nemohl zapůsobit na obě děti příznivě ; že k rozvodu manželství zůstavitele došlo v r. 1973, kdy prvnímu žalobci bylo 9 let a druhému žalobci bylo 7 let ; že zůstavitel nad rámec soudem stanovené vyživovací povinnosti nikdy nic neplnil a žalobce neobdarovával ani při příležitosti narozenin, svátků či Vánoc ; že nové manželství a výstavba rodinného domu se na kvalitě vzájemných vztahů odrazilo nepříznivě ; že dílčí zlepšení vztahů po roce 1987, v době kdy žalobce b) bydlel v Z. a zůstavitel jej několikrát navštívil, bylo poznamenáno zanevřením zůstavitele na žalobce b) pro neshodu v majetkových vztazích ; že zůstavitel zájem žalobců odmítal, když ač zván nezúčastnil se například jejich svatebních obřadů a nenavštívil je ani v nemocnici, když byli z vážných důvodů hospitalizováni ; že zůstavitel k obnovení a zlepšení vzájemných vztahů zásadně nepřispěl ; že nelze uzavřít, že jen v důsledku chování žalobců došlo k ochlazení vzájemných vztahů, nýbrž, že i zůstavitel se na tomto stavu významně podílel a že vzájemné vztahy zůstavitele a žalobců nebyly důsledkem nezájmu žalobců, nýbrž důsledkem jednání žalovaného, který žalobcům reálnou možnost k projevení jejich zájmu neposkytl ; že zůstavitel sám opravdový zájem se s žalobci stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy neprojevil , a že proto nelze bez dalšího dovodit, že stejný nezájem ze strany potomků může obstát jako důvod pro vydědění .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že k ochladnutí vztahů došlo jednostranně ze strany žalobců, a to v době kdy každému z nich bylo již okolo 27, resp. 28 let, oba tedy již byli dospělí ; že od roku 1990 (žalobce a/), resp. od roku 1993 (žalobce b/), tedy šest let, resp. tři roky, před pořízením listiny o vydědění, potomci neprojevili o zůstavitele, a to až do jeho úmrtí, žádný zájem ; že v dosavadním průběhu řízení byly provedeny důkazy, kterými lze vyvrátit skutkové závěry učiněné odvolacím soudem ; že žalobci neprokázali, že by důvody vydědění dány nebyly, přinejmenším v tomto období zhruba od začátku 90. let minulého století (v případě žalobce a/), resp. od roku 1993 (v případě žalobce b/), do 13.3.1996, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění ; že je nutné respektovat názor zůstavitele, který hodnotil chování svých dětí vůči své osobě tak, že o něj trvale neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli ; že jediný kontakt v uvedeném období inicioval, zcela o své vůli, sám zůstavitel ; že v roce 2000 zůstavitel telefonicky kontaktoval žalobce a po dohodě je navštívil ; že nebyly zkoumány příčiny rozvratu manželství rodičů žalobců ; že to nebyl zůstavitel, kdo zavinil rozvod manželství a že to, že se následně odstěhoval ze společné domácnosti, bylo vynuceno právě okolností rozpadu manželství ; že zůstavitel se s žalobci stýkal i po uzavření sňatku se žalovanou ; že žalobci podle svých vlastních výpovědí nadále zůstavitele navštěvovali i v době, kdy zůstavitel v roce 1997 zahájil stavbu rodinného domu ; že k výraznému zlepšení vztahů žalobců se zůstavitelem došlo po jejich vstupu do manželství ; že se nejednalo o jednostranné zanevření zůstavitele, naopak je zřejmé, a sám žalobce b/ tak i přiznává, že to byl právě on sám, kdo jednostranně přerušil kontakty se zůstavitelem, a to více jak jeden rok před prodejem nemovitosti v Z. ; že to byl žalobce b/, kdo zůstavitele využil pouze k získání majetkového prospěchu, a pro dobu, kdy potřeboval zůstavitele k získání domu, se o něj též přechodně zajímal ; že sami žalobci několikrát v průběhu řízení zopakovali, že jim zůstavitel nedal nic navíc a že z toho lze usuzovat, o co jim v souvislosti se zůstavitelem šlo ; že zůstavitel se pokusil se žalobci setkat, spojil se s nimi telefonicky a jel k nim na návštěvu ; že však byl přijat velmi chladně ; že žalobci jeho snahu o kontakt do jeho úmrtí nijak neopětovali ; že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění, a na nich založené rozhodnutí, nemají oporu v dosud provedeném důkazním řízení . Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci k dovolání žalované uvedli, že důvody, pro které bylo podáno, nejsou dány ; že skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně jsou správná ; že právní hodnocení odvolacího soudu je odpovídající . Navrhli, aby dovolání proto bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že V. J., zemřelý dne, posledně bytem (dále též jen zůstavitel ), měl manželku H. J. (žalovaná) a dva syny M. J. a M. J. (žalobci). Dne 13.3.1996 zůstavitel pořídil závěť, formou notářského zápisu, kterou dědičkou veškerého svého majetku ustanovil manželku H. J., a listinu o vydědění M. J. a M. J. (oba úkony jsou zachyceny v témže notářském zápise). Vydědění M. J. a M. J. zdůvodnil tím, že o něj jmenovaní synové trvale neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli , a důsledky vydědění, v případě obou synů, vztáhl i na všechny jejich potomky. V řízení o dědictví po zůstaviteli, vedeném Okresním soudem v Pardubicích pod sp.zn. D 728/2003, bylo M. J. a M. J. usnesením ze dne 30.10.2003, č.j. D 728/2003-59, uloženo, aby podali žalobu proti H. J. o určení, že jsou dědici po zůstaviteli V. J.

Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§ 469a odst.1 písm. a) obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst.1 písm. b) obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§ 469a odst.1 písm. c) obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§ 469a odst.1 písm. d) obč. zák.).

Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák. vymezen taxativně (srov. např. zprávu býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp.zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985, str. 271, 272).

Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit je jak výše uvedeno skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].

Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998].

Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 111, ročník 2007).

Odvolací soud vycházel ze závěru, že nelze uzavřít, že jen v důsledku chování žalobců došlo k ochlazení vzájemných vztahů, nýbrž, že i zůstavitel se na tomto stavu významně podílel ; že vzájemné vztahy zůstavitele a žalobců nebyly důsledkem nezájmu žalobců, nýbrž důsledkem jednání žalovaného, který žalobcům reálnou možnost k projevení jejich zájmu neposkytl ; že zůstavitel sám opravdový zájem se s žalobci stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy neprojevil .

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaná namítá nesprávnost tohoto závěru.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalovaná v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil (že zůstavitel nad rámec soudem stanovené vyživovací povinnosti nikdy nic neplnil a žalobce neobdarovával ani při příležitosti narozenin, svátků či Vánoc ; že nové manželství a výstavba rodinného domu se na kvalitě vzájemných vztahů odrazilo nepříznivě ; že dílčí zlepšení vztahů po roce 1987, v době kdy žalobce b) bydlel v Z. a zůstavitel jej několikrát navštívil, bylo poznamenáno zanevřením zůstavitele na žalobce b) pro neshodu v majetkových vztazích ; že zůstavitel zájem žalobců odmítal, když ač zván nezúčastnil se například jejich svatebních obřadů a nenavštívil je ani v nemocnici, když byli z vážných důvodů hospitalizováni ). Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.

Žalovaná v dovolání napadá, jako nesprávný, také závěr odvolacího soudu, že zájem, který by potomek z hlediska ust. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. měl projevovat o zůstavitele, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu ; že jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy ; že zůstavitel sám opravdový zájem se s žalobci stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy neprojevil , a že proto nelze bez dalšího dovodit, že stejný nezájem ze strany potomků může obstát jako důvod pro vydědění .

Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném případě, v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998], dospěl ke správnému závěru, že za daných skutkových okolností nelze chování žalobců vůči zůstaviteli, popsané v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.720,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 16, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.795,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 721,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 4.516,- Kč, zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2007

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu