21 Cdo 2791/99
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2791/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Finančního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, Strojírenská č. 28, proti žalovaným 1) M. N. a 2) A. N., oběma zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 131/97, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 1998 č.j. 37 Co 595/98-39, takto:

Rozsudek krajského soudu [s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na předběžné opatření], rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 29. dubna 1998 č.j. 10 C 131/97-18 [s výjimkou výroku o zastavení řízení proti žalovanému 2), výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) a výroku, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na předběžné opatření] a usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. března 1999 č.j. 10 C 131/97-49 [s výjimkou výroku o zastavení řízení o návrhu na předběžné opatření] se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen "BSM"), uzavřená mezi žalovanými dne 21.7.1995, je vůči němu právně neúčinná. Žalobu odůvodnil tím, že uvedenou dohodou bylo zkráceno uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, kterou má vůči žalovanému 2) ve výši 1.202.624,29 Kč. Žalovaná 1) se podle této dohody stala vlastníkem většiny aktiv (věcí movitých i nemovitostí), které do té doby patřily do BSM a které mohly být zdrojem uspokojení žalobcovy pohledávky. V průběhu řízení žalobce dále navrhl, aby předběžným opatřením bylo žalované 1) zakázáno zatížit nebo zcizit věci, které přešly do jejího vlastnictví na základě dohody o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 29.4.1998 č.j. 10 C 131/97-18 řízení vůči žalovanému 2) z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, vůči žalované 1) žalobu a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 1.525,- Kč. Zamítnutí žaloby soud prvního stupně odůvodnil jednak tím, že žalobce soudu nepředložil vykonatelný exekuční titul vůči žalovanému 2), neboť výkaz nedoplatků, dokládající pohledávku žalobce za žalovaným 2), nebyl opatřen doložkou vykonatelnosti, jednak tím, že žalovaná předmětnou dohodou nebo v souvislosti s ní nezískala jakékoliv majetkové zvýhodnění. Dohodu o vypořádání BSM žalované 1) a žalovaného 2) nelze považovat za takový právní úkon, jímž by byl žalobce zkrácen v možnosti uspokojit svoji vymahatelnou pohledávku, neboť ke zrušení BSM, a tedy k vyloučení možnosti žalobce uspokojit svoji pohledávku z BSM podle § 147 odst. 1 obč. zák., došlo rozhodnutím soudu podle § 148a odst. 2 obč. zák, které "zákon připouští".

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.12.1998 č.j. 37 Co 595/98-39 rozsudek prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; ve výroku o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že žalobce má vůči žalovanému 2) vymahatelnou pohledávku "ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu nejméně ve výši 1.021.595,29 Kč", a vyslovil právní názor, že "lze úspěšně odporovat i dvoustrannému právnímu úkonu představovanému dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů". Uzavřením dohody o vypořádání BSM byla podle názoru odvolacího soudu zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce, neboť jí došlo "k podstatnému omezení okruhu majetku", z něhož by žalobce mohl dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči žalovanému 2), a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný 2) měl jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení žalobcovy pohledávky. Žalovaný 2) je sice vlastníkem nemovitosti - stavby č.p. 176 v k.ú. N., avšak ve svých odvoláních proti usnesení soudu, jímž byl na návrh žalobce nařízen výkon rozhodnutí prodejem této nemovitosti, opakovaně uváděl, že jeho i žalobcovy pokusy o prodej této nemovitosti selhaly z důvodu naprostého nezájmu kupujících, a na základě této skutečnosti navrhoval zastavení exekučního řízení, probíhajícího u soudu prvního stupně pod sp. zn. E 352/96. Tuto nemovitost tedy nelze považovat za majetek, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobce, a žalovaná 1) ani nenavrhla důkazy ke zjištění, že žalovaný 2) má jiný majetek, z něhož by žalobce mohl dosáhnout uspokojení své pohledávky, ačkoliv má v tomto směru důkazní břemeno. Protože žalovaná 1) je manželkou žalovaného 2), tedy osobou jemu blízkou ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., bylo na ní, aby prokázala, že úmysl žalovaného 2) zkrátit uzavřenou dohodou o vypořádání BSM uspokojení pohledávky žalobce nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Provedenými důkazy nebylo zjištěno, že úmysl žalovaného 2) zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky nemohla poznat, a další důkazy v tomto směru žalovaná 1) nenavrhla; naopak podle názoru odvolacího soudu nelze vyloučit, že mohla mít k dispozici takové informace, z nichž se mohla o uvedeném úmyslu žalovaného 2) dozvědět. Odvolací soud uzavřel, že dohoda o vypořádání BSM je ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. vůči žalobci neúčinným právním úkonem.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou poté usnesením ze dne 16.3.1999 č.j. 10 C 131/97 zastavil řízení o návrhu na předběžné opatření a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení "před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím", že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů "řízení o nařízení předběžného opatření" a že žalovaná 1) je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že z dohody o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995 jí nevznikl žádný prospěch, neboť podle ní převzala do svého výlučného vlastnictví majetek v hodnotě kolem 1.650.000,- Kč, zatímco žalovanému 2) připadl majetek v hodnotě kolem 9.500.000,- Kč. Hodnotu majetku převzatého žalovaným 2) nelze zpochybňovat dosavadními neúspěchy při jeho prodeji, když ani nebylo objasněno, s jakou "intenzitou" byla nemovitost nabízena k prodeji, a když současná "restrikce na trhu s nemovitostmi" se dotýká také nemovitosti, která podle dohody připadala žalované 1). Za této situace nelze úspěšně dovozovat, že by uspokojení pohledávky žalobce bylo dohodou o vypořádání BSM zkráceno. Žalovaná 2) dále považuje za spornou otázku, zda lze dohodě o vypořádání BSM vůbec úspěšně odporovat, neboť tímto dvoustranným právním úkonem nedochází ke změně ve vlastnictví věci (na základě dohody pouze jeden z manželů z bezpodílového spoluvlastnictví "vystupuje") a když tento úkon lze nahradit soudním rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák., což postup podle ustanovení § 42a obč. zák. vylučuje. I když v průběhu řízení nenavrhovala další důkazy k prokázání toho, že nemohla vědět o úmyslu žalobce zkrátit věřitele, měly soudy vzít v úvahu prokázané zjištění, že se na podnikatelské činnosti žalovaného 2) neúčastnila, že k informacím o hospodářských úspěších svého manžela nikdy neměla přístup a že ani tento přístup nevyžadovala. Žalovaná 1) navíc nemůže prokazovat svoji nevědomost o úmyslu žalovaného 2) zkrátit věřitele, když je přesvědčena, že tento úmysl nikdy neměl. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Uvedl, že žalovaná 1) je ve věci bezpochyby pasivně legitimována, protože je účastnicí dvoustranného právního úkonu, vůči kterému žalobce "uplatnil odporovatelnost". Ze znění § 42a obč. zák. vyplývá, že odporovat lze jakémukoliv právnímu úkonu, tedy i dohodě o vypořádání BSM. Podle názoru žalobce je rozsudek odvolacího soudu v souladu "se zákonem i se skutečností".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst.1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení, nese věřitel.

Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvádí ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (tj. osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

V posuzovaném případě žalobce odporuje dohodě ze dne 21.7.1995, kterou žalovaní vypořádali své BSM, zrušené rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 6.6.1995 č.j. 7 C 1/95-8. Podle této dohody přešly do výlučného vlastnictví žalovaného 2) nemovitost - stavba č.p. 176, zapsaná v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu ve Ž. pro k.ú. N., obec N. na listu vlastnictví č. 253 a veškerá aktiva a pasiva vyplývající z jeho podnikatelské činnosti, tj. zejména vybavení provozoven, základní prostředky, zásoby zboží, zisk a veškeré pohledávky, úvěry a závazky, vše ve stavu ke dni zániku BSM, s tím, že se zavázal zaplatit úvěr u K. b., a.s., vzniklý na základě smlouvy ze dne 28.3.1993, a do výlučného vlastnictví žalované 1) dům čp. 503 s pozemky parc.č. 982 a 983, zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu ve Ž. pro k.ú. N., obec N. na listu vlastnictví č. 253 a vypočtené movité věci. Práva k nemovitostem, vypořádaná touto dohodou, byla vložena do katastru nemovitostí s účinností ke dni 26.7.1995.

S názorem žalované 1), že ve věci není pasivně věcně legitimována, neboť jí z dohody o vypořádání BSM nevznikl žádný prospěch, nelze souhlasit. Ve věci určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, je pasivně věcně legitimován - jak vyplývá z výše uvedeného - především ten, v jehož prospěch byl právní úkon učiněn. V posuzovaném případě to byla rovněž žalovaná 1), která byla účastnicí dohody o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995 a které podle této dohody připadl do jejího výlučného vlastnictví majetek, do té doby společný se žalovaným 2). Skutečnost, zda bezpodílové spoluvlastnictví žalovaných bylo touto dohodou vypořádáno v souladu s ustanovením § 150 obč. zák. (ve znění účinném do 31.7.1998), popřípadě zda žalovaná 1) obdržela ze společného majetku menší podíl než žalovaný 2) [jak žalovaná 1) opakovaně tvrdí], je z hlediska pasivní věcné legitimace k odpůrčí žalobě nerozhodná; tím, že žalované 1) připadla část do té doby společného majetku, byl totiž předmětný právní úkon (dohoda o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995) učiněn též v její prospěch.

Správný není ani názor žalované 1) o tom, že dohodě o vypořádaní BSM nelze úspěšně odporovat. Věřitel může odporovat - jak vyplývá z ustanovení § 42a obč. zák. - každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Je nepochybné, že takovým právním úkonem může být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť po jejím uzavření nebo, týká-li se nemovitosti, po její účinnosti nemůže věřitel dosáhnout (bez pomoci odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu (bývalému manželu) dlužníka.

Se žalovanou 1) dovolací soud souhlasí v tom, že v dosavadním řízení nebylo zjištěno, že by dohoda o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995 zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z názoru, že uspokojení žalobcovy pohledávky zkracuje dohoda o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995 už tím, že část do té doby společného majetku připadla do výlučného vlastnictví žalovaného 1), ledaže by žalovaný 2) měl jiný majetek, z něhož by se žalobce mohl uspokojit, a že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tomto jiném majetku žalovaného 2) tíží žalovanou 1). Závěr o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele, však je - jak uvedeno výše - jedním z předpokladů aktivní věcné legitimace věřitele k odpůrčí žalobě; břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení věřitelovy pohledávky, nese věřitel. To platí i v případě, v němž prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti (tj. při právních úkonech učiněných mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo učiněných ve prospěch těchto osob), neboť z ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. vyplývá, že věřitel musí i za této situace tvrdit a prokázat, že odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho pohledávky.

Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele - jak uvedeno již výše - zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv, nebýt těchto úkonů, by se z majetku dlužníka uspokojil. Ke zkrácení pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který postačuje k tomu, aby se z něj věřitel uspokojil.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalovaný 2) je vlastníkem stavby čp. 176 postavené na parcele č. 370 v kat. úz. N., na níž vázne zástavní právo sloužící vedle zajištění žalobcovy pohledávky též k zajištění pohledávky K. b., a.s. P. Žalobce podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem této nemovitosti, který je u soudu prvního stupně veden pod sp. zn. E 352/96; v návrhu mimo jiné uvedl, že cena této nemovitosti podle posudku znalkyně M. K. ze dne 7.11.1994 činí 7.925.648,30 Kč.

Odvolací soud dovodil, že uvedená nemovitost nemůže sloužit k uspokojení pohledávky žalobce, jen na základě tvrzení žalovaného 2) uváděných v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. E 352/96, že dosavadní pokusy o prodej nemovitosti selhaly "z důvodu naprostého nezájmu kupujících". Takové tvrzení, jehož účelovost v řízení o výkon rozhodnutí, v němž žalovaný 2) vystupuje jako povinný, nelze vyloučit, nemůže být spolehlivým podkladem pro uvedený závěr. Spolehlivým důkazem v tomto směru mohlo být jen zjištění obvyklé ceny této nemovitosti a výše dluhů na ní váznoucí; důkazy k tomu potřebné však v dosavadním řízení nebyly provedeny a jejich provedení nenavrhl ani žalobce, přestože ho v tomto směru tíží důkazní břemeno. Vedeny nesprávným právním názorem o důkazním břemenu pak soudy žalobce o jeho procesní povinnosti (důkazní povinnosti v tomto směru) nepoučily (§ 5 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku spočívá na nesprávném právním názoru o břemenu tvrzení a o důkazním břemenu týkajícím se zkrácení uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky dohodou o vypořádání BSM ze dne 21.7.1995 a že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí [s výjimkou nedotčených výroků o zastavení řízení proti žalovanému 2), o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) a o rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření], jakož i akcesorické usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 16. března 1999 č.j. 10 C 131/97-49 ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované 1) zaplatit soudní poplatek, a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení (§ 242 odst. 2 písm.b) a 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2000

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková