21 Cdo 2774/2007
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2774/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po V. F., za účasti 1) A. F., zastoupené advokátem , 2) V. F., a 3) D. H., obou zastoupených advokátkou, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 53 D 570/2003, o dovolání A. F. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. března 2007, č.j. 7 Co 138/2007-237, takto :

I. Dovolání A. F. se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Řízení o dědictví po V. F., zemřelém dne (dále též jen zůstavitel ), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 9.7.2003, č.j. 53 D 570/2003-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. B. V., notářka v Č. B. (§ 38 o.s.ř.).

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11.4.2005, č.j. 53 D 570/2003-158, rozhodl, že v dědickém řízení bude nadále jednáno nejen s manželkou zůstavitele, jako závětní dědičkou, ale také s dětmi zůstavitele V. F. a D. H. jako neopomenutelnými dědici .

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14.11.2005, č.j. 53 D 570/2003-175, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou A. F., částkou 767.336,80 Kč; současně rozhodl, že A. F. patří z tohoto majetku věci a jiné majetkové hodnoty v rozhodnutí popsané s tím, že do dědictví vyplatí částku 383.668,40 Kč . Vycházel ze závěru, že do společného jmění manželů patřil také členský podíl ve stavebním bytovém družstvu v obvyklé hodnotě 621.200,- Kč, úspory na účtech v bance a pohledávky za třetími osobami.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24.11.2006, č.j. 53 D 570/2003-216, určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku částkou 386.668,40,- Kč, výši jeho dluhů částkou 10.551,00,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 376.117,40,- Kč; potvrdil, že pohledávku proti pozůstalé manželce A. F., z důvodu vypořádání společného jmění manželů, podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích z 14.11.2005, č.j. 53 D 570/2003-175, ve výši 383.668,40,- Kč, harmoniku KABERLE v obvyklé hodnotě 3.000,- Kč nabyli A. F. podílem čtyř šestin (4/6) , D. H. podílem jedné šestiny (1/6) , V. F., podílem jedné šestiny (1/6) , proti povinnosti, že poměrem nabytého dědictví uhradí náklady spojené s pohřbem ve výši 10.551,- Kč ; rozhodl, že na odměně a na náhradě hotových výdajů notářky JUDr. B. V. jsou povinni notářce zaplatit A. F. 4.816,- Kč, D. H. 1.204,- Kč a V. F. 1.204,- Kč; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že zůstavitel zanechal závěť, dle níž dědičkou veškerého svého majetku ustanovil svoji manželku A. F. ; že neopomenutelní dědici V. F. a D. H. uplatnili svůj nárok podle § 479 obč.zák. a namítli relativní neplatnost závěti ; že dědici neuzavřeli o majetku, který náleží do dědictví, dědickou dohodu , a proto potvrdil dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů s přihlédnutím k tomu, že neopomenutelní dědici mají nárok na polovinu svého zákonného dědického podílu, který činil jednu třetinu ; že neshledává, že by u některého z dědiců byl důvod k započtení daru na dědický podíl, neboť nebylo prokázáno, že by některý z dědiců od zůstavitele obdržel dar mimo rámec obvyklého darování .

K odvolání A. F. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7.3.2007, č.j. 7 Co 138/2007-237, usnesení soudu prvního stupně potvrdil; současně uložil A. F. povinnost zaplatit V. F.a D. H.na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.600,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Dospěl k závěru, že nebylo zjištěno nic, co by zpochybňovalo správnost závěru soudu prvního stupně při jeho rozhodování o vypořádání společného jmění manželů ; že soud prvního stupně rovněž správně stanovil výši dědických podílů ; že za nedůvodnou považuje námitku odvolatelky, že do dědictví měly být jako pasiva zařazeny částky 70.000,- Kč a 26.000,- Kč, na základě smluv o půjčce ; že z obsahu spisu vyplývá, a potvrdili to i účastníci v odvolacím řízení, že tyto částky jako pasiva do dědictví neuznávají ; že za této situace neměl soud prvního stupně jinou možnost, než se těmito částkami nezabývat, neboť jde o sporná pasiva , a že z tohoto důvodu správně do pasiv dědictví soud I. stupně zařadil pouze náklady pohřbu nekryté pohřebným ve výši 10.551,- Kč a správně dědicům uložil povinnost tyto náklady uhradit ve stejném poměru, v jakém nabývají dědictví .

Proti tomuto usnesení podala A. F. dovolání. Namítá, že k ohodnocení bytu soudním znalcem pro potřeby dědictví na částku 621.200,- Kč došlo až po jeho zhodnocení provedenými stavebními úpravami , na jejichž realizaci byly přijaty ještě za života zůstavitele půjčky, které jsou nyní po ní vymáhány (pí. I. M. půjčila 70.000,- Kč, pí Dr. S. G. půjčila 26.000,- Kč) ; že o těchto finančních půjčkách, které dosud nebyly jmenovaným věřitelkám vráceny, soud věděl, ale z ne zcela jasných důvodů je nezahrnul do pasiv dědictví ; že pokud na účtech rodiny v bance byly nějaké prostředky, tyto byly z půjček přátel, které se musí vrátit, proto je neetické, aby soud jakékoliv prostředky z těchto účtů zahrnoval do aktiv ; že jí není známo , proč byly do aktiv pozůstalosti zahrnuty pohledávky za třetími osobami, když finanční prostředky byly vždy jmenovaným zapůjčeny její dcerou I. A.; že nebylo provedeno šetření ve věci obytného přívěsu darovaného zůstavitelem V. F. pro započtení na dědický podíl ; že považuje za důvod vydědění, že V. F. a D. H. svého otce nenavštěvovali v jeho těžké nemoci . Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

A. F. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že, ve vztahu k napadenému usnesení, dovolatelka podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Námitky dovolatelky tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Na místě je současně dodat, že převážná část uplatněných dovolacích námitek ani nezpochybňuje správnost usnesení odvolacího soudu ze dne 7.3.2007, č.j. 7 Co 138/2007-237, ale správnost již pravomocného usnesení soudu prvního stupně ze dne 14.11.2005, č.j. 53 D 570/2003-175, kterým byla určena obvyklá cena majetku, jež měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou A. F., a kterým bylo současně provedeno vypořádání tohoto majetku (srov. § 175l o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání A. F. není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a), § 151 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu