21 Cdo 2770/2004
Datum rozhodnutí: 23.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 238 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a předpisu č. 99/1963Sb., § 239 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b předpisu č. 99/1963Sb., § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 2770/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. I. C., a.s., zastoupenému advokátem a 2) K. S., a.s., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 61/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2003 č.j. 13 Co 134/2002-88, takto:

I. Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku krajského soudu, kterými bylo žalobci uloženo, aby zaplatil žalovanému 1) náhradu nákladů řízení, se odmítá.

II. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnického práva proti žalovanému 1), se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je "výlučným vlastníkem domu čp. 738 s parcelou p.č. 1180 - zast. plocha a parcelou p.č. 1108/4 - zahrada, které jsou zapsány na LV č. 1387 u Katastrálního úřadu Z. pro obec a k.ú. V.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obchodní společnost B., společnost s ručením omezeným, uzavřela se společností C. S., s.r.o., dne 10.5.1996 "smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy" na automobil Mitsubishi Space-Run 2GTDi GLX a že "k zajištění splácení leasingových splátek" sjednaných v této smlouvě byla mezi žalovaným 1) a žalobcem dne 22.5.1996 uzavřena smlouva o půjčce na částku 547.000,- Kč, přičemž pohledávka ze smlouvy o půjčce byla zajištěna zástavní smlouvou ze dne 22.5.1996, kterou dal žalobce do zástavy výše uvedené nemovitosti. Dne 22.5.1996 byla dále mezi žalobcem a žalovaným 1) uzavřena kupní smlouva na předmětné nemovitosti za částku 601.700,- Kč (tj. za částku ve výši odpovídající "půjčce s příslušenstvím"). Žalobce uvedl, že "pokud ve stejný den uzavřel jak smlouvu zástavní, tak kupní smlouvu na stejné nemovitosti, byl přesvědčen, že tyto smlouvy budou sloužit žalovanému 1) k zajištění jeho nároků a v žádném případě neměl v úmyslu prodat dům, v němž bydlí se svou manželkou". K poskytnutí půjčky ve skutečnosti nedošlo (šlo jen o simulovaný právní úkon) a žalobci nebyla ani zaplacena kupní cena za nemovitosti. Žalovaný 1) "zadarmo získané nemovitosti od žalobce" prodal žalovanému 2) kupní smlouvou ze dne 8.8.1997 "s právními účinky vkladu ke dni 12.8.1997". Tato smlouva je podle názoru žalobce absolutně neplatná, protože "žalovaný 1) převedl na žalovaného 2) více práv než měl sám", a předmětné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví žalobce. Žalobu o určení svého vlastnictví žalobce podal též vůči žalovanému 2) proto, že "pokud má soud rozhodovat o určovací žalobě (§ 80 písm. c) o.s.ř.), musí se řízení účastnit všichni, kteří uzavřeli smlouvu, o jejíž neplatnosti se jedná, a kteří byli zúčastněni na tomto hmotně právním vztahu". Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje žalobce v tom, že "pouze rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změn v zápisu v katastru nemovitostí".

Žalovaný 1) namítl, že ve věci není pasivně legitimován, neboť výlučným vlastníkem nemovitostí je žalovaný 2), a že proto žalobce nemá proti němu naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem. Uvedl, že půjčku žalobci poskytl, což prokazuje smlouva o půjčce ze dne 22.5.1996 a výdajový doklad ze dne 23.5.1996, a že v rámci zásady smluvní volnosti účastníků, "obecně nic nebrání účastníkům smlouvy o půjčce uzavřít kupní smlouvu k nemovitostem, které jsou předmětem zástavního práva v návaznosti na smlouvu o půjčce".

Žalovaný 2) uvedl, že vlastnické právo k nemovitostem nabyl v dobré víře od žalovaného 1) jako prodávajícího na základě kupní smlouvy ze dne 8.8.1997 rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Z. s vkladem práva ke dni 12.8.1998 a že o vztazích mezi žalobcem a žalovaným 1) mu "není nic známo".

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 14.2.2002 č.j. 5 C 61/2001-60 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.300,- Kč "na účet zástupce žalobce" a že žalobce je povinen "nahradit České republice" soudní poplatek 2.000,- Kč "na účet Okresního soudu ve Zlíně". Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem, neboť "rozhodnutí soudu o takové určovací žalobě může být podkladem pro zápis vlastnického práva žalobce k nemovitostem do katastru nemovitostí", a to vůči oběma žalovaným, protože "určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem jako hmotně právní vztah se dotýká obou žalovaných", když předběžnou otázkou za řízení byla platnost kupní smlouvy, kterou bylo vlastnictví k nemovitostem převodem na žalovaného 1) "a ten následně takto nabyté vlastnické právo převedl kupní smlouvou na žalovaného 2)". Z provedených důkazů zjistil, že žalobce a žalovaný 1) uzavřeli dne 23.5.1996 smlouvu o půjčce, kterou žalovaný 1) poskytl žalobci půjčku ve výši 547.000,- Kč a kterou byla při prodlení s vrácením půjčky sjednána smluvní pokuta ve výši 3% z dlužné částky za každý den prodlení, a že téhož dne uzavřeli zástavní smlouvu a kupní smlouvu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce, které měly sloužit (podle smlouvy o půjčce) k zajištění pohledávky z poskytnuté půjčky. Soud prvního stupně dovodil, že "uzavření kupní smlouvy k zajištění pohledávky vedle uzavření zástavní smlouvy k zajištění pohledávky je úkonem nesrozumitelným, který nemohl být míněn vážně, protože kupní smlouva slouží k prodeji nemovitostí, nikoli k zajištění pohledávky", a že kupní smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva. Kupní smlouva, na základě které převedl žalobce nemovitosti na žalovaného 1), je proto absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku a vlastníkem nemovitostí "zůstává žalobce". Jestliže žalovaný 1) jako nevlastník nemovitosti prodal žalovanému 2) na základě kupní smlouvy ze dne 8.8.1997, je tato kupní smlouva rovněž absolutně neplatná pro rozpor s § 123 občanského zákoníku a podle § 39 občanského zákoníku, neboť žalovaný 1) nemohl na žalovaného 2) "přenést více práv než měl sám", a žalovaný 2) se vlastníkem nemovitostí nemohl stát, i kdyby byl v dobré víře, že je kupuje od vlastníka.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.10.2003 č.j. 13 Co 134/2002-88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vztahu k žalovanému 1) zamítl, že "žalovanému" uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 13.300,- Kč k rukám advokáta, a že žalobce zavázal, aby zaplatil žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 10.300,- Kč k rukám advokáta; vůči žalovanému 2) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví potvrdil a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.610,- Kč k rukám advokáta a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.692,20 Kč k rukám advokáta. Vycházeje z názoru, že právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí, odvolací soud dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva pouze vůči žalovanému 2) "jakožto osobě, která je zapsána jako vlastník sporných nemovitostí v katastru nemovitostí"; ve vztahu k žalovanému 1) naléhavý právní zájem žalobce na určení nemá, neboť skutečnost, že žalovaný 1) byl účastníkem hmotně právního vztahu, jehož platností bylo třeba se zabývat, nezakládá naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva i vůči tomuto žalovanému [soud může otázku platnosti uzavřené kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným 1) posoudit jako předběžnou] a "samotným určením vlastnictví ke sporným nemovitostem ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) by se nezměnilo právní postavení žalobce za situace, kdy je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník žalovaný 2)". Ve věci samé dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že smlouva, jejímž skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva (a je tedy podle § 39 občanského zákoníku neplatná) a že je neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě. Protože žalovaného 1) nebylo možno považovat za vlastníka předmětných nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy se žalovaným 2), nemohl žalovaný 2) nabýt platně vlastnické právo od nevlastníka. Odvolací soud uzavřel, že okolnost, zda žalovaný 2) byl v době uzavření kupní smlouvy s žalovaným 1) v dobré víře, že nemovitosti kupuje od vlastníka, je nerozhodná, neboť dobrá víra nabyvatele má právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon, a v dané věci o takový případ nešlo. Dobrou víru žalovaného 2) navíc zpochybňuje skutečnost, že v době uzavření kupní smlouvy mezi oběma žalovanými probíhal soudní spor mezi žalobcem a žalovaným 1) o neplatnost kupní smlouvy ze dne 22.5.1996, který byl patrný "z poznámky zapsané na LV u příslušného katastrálního úřadu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnického práva proti žalovanému 1), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že by měl naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva pouze vůči žalovanému 2), který je zapsán jako vlastník sporných nemovitostí v katastru nemovitostí. Namítá, že i ve vztahu k žalovanému 1) lze dovodit jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť "zcela nepochybně bylo v zájmu žalovaného 1), aby žalobce se svou určovací žalobou úspěšný nebyl, protože v případě jeho procesního úspěchu by bylo třeba považovat za neplatnou i kupní smlouvu, na základě které žalovaný 1) prodal sporné nemovitosti do vlastnictví žalovaného 2)" a "žalovaný 2) nyní nepochybně může po žalovaném 1) požadovat vrácení zaplacené kupní ceny, která představuje částku 1.200.000,- Kč". Podle žalobce "nelze zužovat posouzení problematiky naléhavého právního zájmu na skutečnost, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník žalovaný 2) a pouze ten, že by měl být pasivně legitimován". Domnívá se, že pasivně legitimován v řízení měl být i žalovaný 1) a odkazuje "na rozhodnutí NS ČR 3 Cz 61/87, kde se uvádí, že jestliže má být určena ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. neplatnost smlouvy, musí se řízení účastnit všichni, kdož ji uzavřeli, popřípadě jejich právní nástupci", a na další obdobné "stanovisko NS ČR 28 Cdo 1750/99". Žalobce dále namítá, že "mu měla být také přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému 1) a nebo alespoň měl odvolací soud zvážit v rámci nákladového výroku aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., a to vzhledem k počínání žalovaného 1), který svým protiprávním jednáním zapříčinil, že došlo k převodu vlastnického práva na něj, a jednal i v rozporu s tím, co písemně dohodl s žalobcem v kupní smlouvě, a obratem kupní smlouvu předložil na katastrální úřad". Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu "se stávající soudní judikaturou", zejména s "rozsudkem NS ČR ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaným v Soudní judikatuře č. 5/2002, a rozsudkem NS ČR ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaným v Soudní judikatuře č. 9/97". Protože předmětem tohoto řízení je právní vztah vlastnictví k nemovitostem, vymezuje se tento vztah subjekty, jež své vlastnické právo tvrdí, tj. žalobcem, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí, tj. žalovaným 2). Žalovaný 1) v době podání žaloby neměl žádný právní vztah k předmětným nemovitostem, a proto se ho "rozhodnutí o vlastnictví k nemovitostem nemůže dotknout". Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení považuje žalovaný 1) za nepřípustné a navrhl, aby v této části bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v tomto výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.

Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), lze přisvědčit dovolateli v tom, že žalobě může být vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.2.1988 sp. zn. 3 Cz 61/87, který byl uveřejněn pod č. 36 v Bulletinu býv. Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988). Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jen jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právních nástupců, právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupce, nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. Opačný názor by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká, ale i všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho výsledku - zbytečná. Řeší-li tedy soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako otázku předběžnou, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

V projednávané věci bylo předmětem řízení určení vlastnického práva k "domu čp. 738 s parcelou p.č. 1180 - zast. plocha a parcelou p.č. 1108/4 - zahrada, které jsou zapsány na LV č. 1387 u Katastrálního úřadu Z. pro obec a k.ú. V.", v němž otázka platnosti právních úkonů (zejména kupních smluv ze dne 22.5.1996 a ze dne 8.8.1997) byla řešena jen jako otázka předběžná. V řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovitosti, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, jednak ten, kdo požaduje, aby jeho vlastnické právo bylo určeno, a jednak osoba, která je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 1319/96, který byl uveřejněn pod č. 71 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká; i když učinily právní úkony týkající se převodu vlastnictví této nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda tu vlastnické právo je či není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím). Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že žalovaný 1), který není veden jako vlastník předmětných nemovitostí, nebyl v projednávané věci pasivně věcně legitimován a že proto vůči němu žaloba musela být zamítnuta.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení vlastnického práva proti žalovanému 1) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 5.000,- Kč [srov. § 5 písm.b), § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 5.075,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst.3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému 1) nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu