21 Cdo 2765/2005
Datum rozhodnutí: 10.08.2006
Dotčené předpisy: § 176 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 176 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 155/1971Sb., § 17 odst. 2 předpisu č. 155/1971Sb., § 25 odst. 2 předpisu č. 155/1971Sb., § 26 odst. 2 předpisu č. 155/1971Sb., § 27 odst. 1 předpisu č. 155/1971Sb., § 33 odst. 1 předpisu č. 155/1971Sb., § 33 odst. 2 předpisu č. 155/1971Sb., § 40 odst. 1 předpisu č. 155/1971Sb., § 40 odst. 2 předpisu č. 155/1971Sb., § 40 odst. 3 předpisu č. 155/1971Sb., § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2765/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J., s. d. Z., proti žalovaným 1) R. M., zastoupenému advokátem 7, 2) D. J., zastoupené advokátem, 3) S. M., 4) M. M., 5) Z. O., 6) J. V., 7) M. H., zastoupené advokátem, 8) L. M., 9) K. D., 10) L. T., zastoupeného opatrovnicí Z. J., pracovnicí Okresního soudu v Šumperku, 11) M. J., 12) M. V., a 13) J. B., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 8 C 261/91, o dovolání žalovaných 1), 2) a 7) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2005, č.j. 16 Co 363/2004-484, takto:

I. Dovolání žalovaných 1), 2) a 7) se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se [poté, co se souhlasem soudu žalobu změnil a poté, co ji vzal zpět proti dalším žalovaným J. S., J. N., T. T., V. D., L. Z. a D. B. (původně žalovaným 15) až 20)] domáhal, aby mu žalovaní jako společně hmotně odpovědní zaměstnanci zaplatili celkem částku 615.910,- Kč, každý z nich ve výši podílu náhrady na schodku, jež v žalobě uvedl, všichni s 3 % úrokem z prodlení ze svých podílů od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 16. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaní, kteří pracovali na oddělení domácích potřeb Obchodního domu J. v Š. na prodejně č. 296 [žalovaný 1) jako vedoucí, žalovaná 2) jako zástupce vedoucího a ostatní žalovaní jako prodavači], ačkoliv převzali na základě písemných dohod společnou hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, odmítli zaplatit na ně připadající podíly ze schodku na svěřených hodnotách, který byl zjištěn inventarizací za inventarizační období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, neboť schodek zjištěný za inventarizační období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990 vznikl již před 12. 3. 1990.

Okresní soud v Šumperku poté, co usnesením ze dne 6. 11. 1996, č.j. 8 C 261/91-71, v důsledku zpětvzetí žaloby v této části zastavil řízení proti žalovaným J. S., J. N., T. T., V. D., L. Z. a D. B. [původně žalovaným 15) až 20)] - rozsudkem ze dne 4. 9. 1997, č.j. 8 C 261/91-110, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 40.280,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. J. a že dalším žalovaným se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vycházeje z toho, že nelze zjistit, kdy vznikl schodek (zda nevznikl před 12. 3. 1990), neboť písemnosti týkající se prodejny č. 296 a předchozího inventurního období (od inventury provedené dne 6. 2. 1989 do počátku roku 1990) byly skartovány, dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že škoda (schodek) vznikla v inventurním období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 6. 1998, č.j. 16 Co 82/98-143, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že nevyhodnotil všechny provedené důkazy, zejména výpovědi žalovaných a inventarizační zápisy o inventuře provedené ke dni 12. 3. 1990 a ke dni 31. 8. 1990, a že se spokojil pouze s procesními stanovisky žalovaných a se znaleckými posudky z trestního řízení, aniž by vzal v úvahu, že tyto důkazy byly pořízeny k objasnění trestněprávní odpovědnosti žalovaného 1) a původně žalovaného 15) J. S.; uložil mu, aby postupem podle ustanovení § 132 o.s.ř. vyhodnotil veškeré v řízení provedené důkazy z hlediska, zda žalobce prokázal vznik schodku v inventurním období od 12. 3. do 31. 8. 1990 v žalované (či jiné) výši, případně aby uvedl, na základě kterých skutkových okolností se tento důkaz žalobci přes existenci inventarizačního zápisu nezdařil. Námitky žalovaných o vadnosti provedení inventury ke dni 12. 3. 1990, aniž by byly podporovány důkazy v tomto směru, nemohou podle odvolacího soudu obstát; o možnosti navrhnout důkazy musí být žalovaní soudem poučeni. Zdůraznil rovněž, že ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce ke zproštění odpovědnosti žalovaných za škodu (zcela nebo zčásti) je třeba prokázat (nepostačí zpochybnění schodku), že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění.

Okresní soud v Šumperku v dalším řízení rozsudkem ze dne 1. 4. 1999, č.j. 8 C 261/91-205, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 103.117,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. J., žalované 4) 198,- Kč, žalované 13) 178,- Kč, žalované 7) 230,- Kč, žalované 5) 178,- Kč, žalované 2) 174,- Kč a že dalším žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že schodek zjištěný v inventarizačním období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990 vznikl v předcházejícím inventarizačním období; uvedený závěr učinil z výpovědi žalovaného 1), kterou potvrdili ostatní žalovaní, a z toho, že písemnosti týkající se předcházejícího inventurního období od 6. 2. 1989 do 12. 3. 1990 byly skartovány a nebylo možno znaleckým dokazováním posoudit, které věci byly převzaty inventurou ze dne 6. 2. 1989 ani jejich pohyb ve vztahu k inventuře z 12. 3. 1990.

Vzhledem k tomu, že žalobce v dalším řízení vzal zpět žalobu proti žalované J. V. [původně žalované 9)] ohledně částky 1.203,- Kč s úroky z prodlení, Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 6. 10. 1999, č.j. 8 C 261/91-234, řízení v tomto rozsahu a proti této žalované zastavil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 2. 2000, č.j. 16 Co 429/99-243, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal vznik žalovaného schodku v inventarizačním období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990, nemá podle odvolacího soudu oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Vytkl soudu prvního stupně, že ačkoliv provedl důkazy inventarizačními zápisy z provedených inventur, přičemž z těchto dokladů jednoznačně vyplývá výše schodku zjištěného v inventurním období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990, a ačkoliv účastníci při jednání dne 4. 9. 1997 proti inventarizačním zápisům žádné námitky nevznesli těmito důkazy se při svém rozhodnutí vůbec nezabýval a že z odůvodnění jeho rozsudku tak není patrno, zda a z jakých důvodů považuje listinné důkazy o inventuře za zpochybněné či nesprávné; rozsudek soudu proto považoval pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný. Vzhledem k tomu, že znalec Ing. J. G. (ve znaleckém posudku podaném v trestním řízení vedeném proti R. M. a J. S.) odsouhlasil správnost prováděných inventur po stránce účetní, uložil soudu prvního stupně, aby koncentrovaně soustředil konkrétní námitky žalovaného 1) a dalších žalovaných proti výsledkům inventury ke dni 31. 8. 1990 a aby poté důvodnost těchto námitek řešil za pomoci znaleckého dokazování.

Poté, co provedl další dokazování (zejména důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví podaným V. H.), Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č.j. 8 C 261/91-314, žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 121.567,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. J. a že dalším žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud prvního stupně s poukazem na jeden ze závěrů znalce V. H., že provedená skartace dokladů podniku žalobce mu znemožnila přesně odpovědět na otázky zadání , a na vyjádření znalce Ing. V. R. (ve znaleckém posudku podaném v trestním řízení ve věci vedené pod sp.zn. 5 T 123/92), že inventarizace k 12. 3. 1990 a 28. 8. 1990, případně předcházející z roku 1989 mohou spolu vzájemně souviset a že považuje za nereálné vznik schodku téměř ve výši měsíčního obratu za žalované období , dospěl znovu k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by schodek vznikl jednoznačně za žalované inventurní období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990. Zdůraznil, že sám žalobce zpochybňoval vznik schodku za žalované období a učinil kroky vedoucí ke skartaci podkladů důležitých ke zjištění důvodnosti námitek žalovaných o tom, že schodek zjištěný ke dni 31. 8. 1990 vznikl již v předcházejícím inventurním období.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2003, č.j. 16 Co 137/2002-346, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci se nepodařilo prokázat vznik schodku v žalovaném období. Připomněl, že jsou to žalovaní, na nichž leží důkazní břemeno, a jsou tedy povinni prokazovat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění, což se dosud nestalo; uvedl, že k dnešnímu dni už není možno přezkoumat správnost inventarizací souvisejících s žalovaným obdobím, a to pochopitelně ani v tom směru, aby mohl být najisto postaven závěr, že inventura ke dni 12. 3. 1990 byla provedena nesprávně, zásoby zboží byly nadhodnoceny a inventarizační zápis, včetně inventárních soupisů, neodpovídá tehdejšímu stavu skutečnému . Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že - nebudou-li žalovanými předloženy další důkazy, které prokáží jejich tvrzení o nesprávně provedené inventarizaci ke dni 12. 3. 1990 je třeba pokládat důkaz žalobce o vzniklé škodě - schodku na svěřených hodnotách v podobě existujících inventárních zápisů a vyčíslení inventury za nezpochybněný a škodu ve formě schodku na svěřených hodnotách v žalovaném období za vzniklou; zdůraznil, že tvrzení žalovaných o nadhodnoceném zboží či pochyby znalce o tom, že schodek ve výši měsíčního obratu nemohl v žalovaném období vzniknout, nemohou na tomto závěru samy o sobě (bez toho, že by byla podložena důkazy) nic změnit. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda jsou u žalovaných dány všechny podmínky požadované zákonem pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 176 zák. práce nebo zda se žalovaným podařilo - to ovšem jen za situace, budou-li v tomto směru navrženy, provedeny a ve prospěch žalovaných vyhodnoceny další důkazy - se odpovědnosti za vzniklý schodek, byť i částečně, zprostit, aby se postupem podle ustanovení § 182 odst. 3 zák. práce vypořádal se zjištěním z trestního řízení, že do schodku zjištěného ke dni 31. 8. 1990 byla zahrnuta též částka 137.010,- Kč, kterou měl pro svou potřebu získat žalovaný 1), když při přeceňování elektronického zboží uvedl do seznamu druhy zboží, které v prodejně neměl, a aby se ve vztahu k žalovaným, s výjimkou žalovaného 1), zabýval podmínkami pro použití zmírňovacího práva podle ustanovení § 183 zák. práce.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21. 7. 2003, č.j. 8 C 261/91-424, rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci tyto částky: žalovaný 1) 386.301,- Kč s 3% úrokem z částky 323.603,- Kč od 6. 5. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 323.603,- Kč od 16. 7. 1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 35.354,- Kč, žalovaná 2) 105.304,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 105.304,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 19.274,- Kč, žalovaná 3) 942,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 942,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení 173,- Kč, žalovaná 4) 941,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 941,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 172,- Kč, žalovaná 5) 804,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 804,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 147,- Kč, žalovaná 6) 749,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 749,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 137,- Kč, žalovaná 7) 813,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 813,- Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 94,- Kč, žalovaná 8) 513,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 513,- Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 110,- Kč, žalovaný 9) 962,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 962,50,- Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 158,- Kč, žalovaný 10) 865,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 865,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 158,- Kč, žalovaný 11) 1.105,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 1.105,- Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 202,- Kč, žalovaná 12) 676,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 676,50 Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 124,- Kč, žalovaná 13) 525,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 6. 9. 1991 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z částky 525,- Kč od 16.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 96,- Kč; zamítl žalobu ohledně částky 105.304,50 Kč s příslušenstvím vůči žalované 2), ohledně částky 942,50 Kč s příslušenstvím vůči žalované 3), ohledně částky 941,50 Kč s příslušenstvím vůči žalované 4), ohledně částky 804,50 Kč s příslušenstvím vůči žalované 5), ohledně částky 749,50 Kč s příslušenstvím vůči žalované 6), ohledně částky 813,- Kč s příslušenstvím vůči žalované 7), ohledně částky 513,- Kč s příslušenstvím vůči žalované 8), ohledně částky 962,50 Kč s příslušenstvím vůči žalovanému 9), ohledně částky 865,50 Kč s příslušenstvím vůči žalovanému 10), ohledně částky 1.105,- Kč s příslušenstvím vůči žalovanému 11), ohledně částky 676,50 Kč s příslušenstvím vůči žalované 12) a ohledně částky 525,- Kč s příslušenstvím vůči žalované 13). Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že za situace, kdy ze strany žalovaných nebyly předloženy další důkazy, které by měly prokázat jejich tvrzení o nesprávně provedené inventarizaci ke dni 12. 3. 1990, a kdy tedy žalovaní neprokázali, že by schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění, je třeba důkaz žalobce o vzniklé škodě - schodku na svěřených hodnotách v podobě existujících inventárních zápisů a vyčíslení inventury pokládat za nezpochybněný a škodu ve formě schodku na svěřených hodnotách ve výši 615.910,- Kč v žalovaném období za vzniklou ; žalovaní, kteří uzavřeli platné dohody o společné hmotné odpovědnosti, proto za schodek na svěřených hodnotách odpovídají ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce. Vycházeje dále ze zjištění, že žalovaný 1) jako vedoucí prodejny č. 296 dne 6. 4. 1990 při přeceňování elektronického zboží uvedl do seznamu takto přeceňovaného zboží množství a druhy zboží, které v této prodejně vůbec neměl, a částku 137.010,- Kč chtěl použít na úhradu schodku v žalovaném inventárním období, o jehož existenci věděl, dovodil, že za část schodku ve výši 137.010,- Kč odpovídá podle ustanovení § 182 odst. 3 zák. práce žalovaný 1). Ohledně zbývající části schodku ve výši 478.900,- Kč provedl soud prvního stupně vzhledem ke společné hmotné odpovědnosti propočet podílů žalovaných na vzniklém schodku podle jejich funkce na prodejně a poměru jejich výdělků za žalované období (§ 182 zák. práce) a tyto podíly na náhradě škody podle ustanovení § 183 zák. práce u jednotlivých žalovaných s výjimkou žalovaného 1) - snížil o 50%; v této části žalobu proti nim zamítl.

K odvolání žalovaného 1) a žalovaných 2) a 7) Krajský v Ostravě rozsudkem 31.3. 2005, č.j. 16 Co 363/2004-484, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., II., III., V., VI., VIII., IX., XI., XII., XIV., XV., XVII., XVIII., XX., XXI., XXIII., XXIV., XXVI., XXVII., XXIX., XXX., XXXII., XXXIII., XXXV., XXXVI. a XXXVIII. , tj. ve výrocích, jimiž bylo žalobě vůči žalovaným 1) až 13) vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a jednotlivými žalovanými, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že inventurou provedenou v prodejně žalobce č. 296 v Š. za inventární období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990, byl zjištěn schodek ve výši 615.910,- Kč, za který odpovídají podle ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce žalovaní, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že za část schodku ve výši 137.010,- Kč nese odpovědnost výhradně žalovaný 1) podle ustanovení § 182 odst. 3 zák. práce a že žalovaným se nepodařilo odpovědnosti za zbývající část schodku na svěřených hodnotách ve výši 478.900,- Kč (byť částečně) zprostit (§ 176 odst. 3 zák. práce). Odvolací soud zdůraznil, že o inventuře provedené ke dni 31. 8. 1990 byl vyhotoven v souladu s vyhláškou č. 155/1971 Sb. inventarizační zápis, obsahující mimo jiné inventurní soupisy zásob zboží, že hmotně odpovědní zaměstnanci prodejny se inventury zúčastnili [kromě žalovaného 1), byla však přítomna žalovaná 2)], že zápis o inventuře podepsali bez výhrad k jeho správnosti a že teprve při projednání výsledku inventury (tj. zjištěného schodku) vyjádřili nesouhlas s vyčísleným výsledkem inventury (vyjádřili pochybnost o vzniku schodku v žalovaném období, o hospodaření prodejny v době minulé a názor, že muselo docházet k účetním machinacím); přitom zápis o předcházející inventuře provedené za dobu od 6. 2. 1989 do 12. 3. 1990, kterou byl zjištěn schodek ve výši 53.445,- Kč, rovněž podepsali všichni přítomní hmotně odpovědní zaměstnanci prodejny, včetně žalovaného 1), a to bez jakýchkoliv výhrad. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný schodek byl způsoben účetními machinacemi, že předchozí inventura ke dni 12. 3. 1990 nebyla provedena řádně a docházelo u ní k nadhodnocování zboží a že schodek vznikl (v částce daleko vyšší než byl tehdy zjištěn) již k 12. 3. 1990. Zdůraznil, že účetní machinace při inventurách provedených žalobcem ke dni 12. 3. 1990 a ke dni 31. 8. 1990 nebyly zjištěny ani z výpovědí zaměstnanců žalobce, kteří inventuru ke dni 12. 3. 1990 prováděli a kteří popřeli jakékoli nadhodnocování zásob či jiné podobné machinace, ani znaleckými posudky Ing. J. G. a Ing. R. (podanými v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 5 T 123/92) a V. H. (podaným v této věci); názor znalce Ing. R., že schodek nemohl vzniknout v žalovaném období, protože je příliš vysoký , zůstává podle odvolacího soudu toliko neprokázaným názorem znalce . Závěry provedených inventur nebyly podle odvolacího soudu zpochybněny ani tím, že část dokladů vztahujících se k předcházejícím inventárním obdobím byla v roce 1995 skartována; žalovaným ničeho nebránilo, aby vzhledem k tomu, že řízení o náhradu škody ze schodku na svěřených hodnotách, který byl zjištěn v roce v roce 1990, bylo zahájeno v roce 1991 navrhli provedení důkazů těmito doklady, případně využili institutu zajištění důkazu. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, jak postupoval při rozdělení škody schodku mezi jednotlivé žalované a při výpočtu jejich podílů na schodku (§ 182 zák. práce), jakož i s mimořádným snížením náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce u všech žalovaných, s výjimkou žalovaného 1), v rozsahu 50%.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1), 2) a 7); žalované 2) a 7) po podání dovolání a na základě výzvy soudu ze dne 22. 6. 2005, aby si pro podání dovolání zvolily zástupcem advokáta, předložily plnou moc udělenou advokátovi JUDr. P. J., který poté soudu sdělil, že potvrzuje správnost dovolání a jeho obsahu, který je shodný s dovoláním R. M. , a dovolání sepsané žalovanými (jeho fotokopii) opatřil razítkem a svým vlastnoručním podpisem. Žalovaní považují závěr odvolacího soudu, že schodek na svěřených hodnotách, který je předmětem sporu, byl vyčíslen v inventuře provedené ke dni 31. 8. 1990 a vyhotoven v souladu s vyhláškou č. 155/1971 Sb. , za nesprávný z hlediska právního názoru . Namítají, že již zamezení účasti žalovaného 1) při inventuře ze strany žalobce odporuje vyhlášce č. 155/1971 Sb. , z čehož dovozují, že nelze vycházet ze závěru, že inventarizační zápis byl podepsán bez výhrad k jeho správnosti. Podle jejich názoru již při inventarizaci prováděné dne 12. 3. 1990 nebyla při postupu žalobce rovněž dodržena ustanovení vyhlášky č. 155/1971 Sb., neboť tato vylučuje změnu účelu inventarizace z běžné kontrolní na závěrečnou předávací ; závěr odvolacího soudu, že inventurní zápis jako správný podepsali všichni přítomní pracovníci dle § 33 vyhlášky č. 155/1971 Sb., takže byl správný , odporuje i důkazním zjištěním v trestním řízení u Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 5 T 123/92. Úvahu odvolacího soudu, že znalec G. v trestním řízení dospěl k závěru, že schodek při inventuře 12. 3. 1990 činil 53.445,- Kč a při inventuře 28. 8. 1990 činil žalovanou částku , považují také za nesprávnou, neboť tento znalec v řízení 5 T 123/99 potvrdil, že nelze již zjistit, kdy vznikl schodek, zda před 8. 3. 1990 nebo po tomto dni, a že i žalobce porušil vyhlášku č. 155/1971 Sb. ; nesouhlasí ani s hodnocením vyjádření dalšího znalce Ing. R. soudem, neboť znalec R. vychází z příslušných právních předpisů i praxe a trestní soud tento názor považoval jako naprosto prokázaný a věrohodný a ostatně nebyl ani v rozporu se závěry dalších ustanovených znalců G. a H. . Nesprávné právní posouzení věci spatřuje též v závěru odvolacího soudu, že se machinace se zbožím při inventuře dne 12. 3. 1990 neprokázaly , že žalovaný 1) měl tyto skutečnosti okamžitě oznámit žalobci a že proto se mu nepodařilo zprostit odpovědnosti . V té souvislosti připomínají, že žalobce neodůvodnil, z jakého důvodu provedl skartaci všech dokladů z předmětného období, a že tím znemožnil provedení profilujících důkazů a objasnění skutečného stavu věci , přičemž z toho dovozuje, že vycházet pouze z inventurních zápisů ze dne 12. 3. 1990 a 28. 8. 1990, které jsou v rozporu s vyhláškou č. 155/1971 Sb., je v rozporu se zákonem a že objektivizaci skutečného stavu věci se bránil žalobce ; s odvoláním na judikaturu R31/88, R 32/89 zmiňují případ dvířek OSMAN a videorekordéru JVC , které jako zboží na prodejnu nebyly nikdy dodávány a v inventurním soupise dne 12. 3. 1990 byly uvedeny. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal jim náklady řízení před soudy všech 3 stupňů in eventum napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaných 1), 2) a 7) je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, není však opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke vzniku schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování mělo dojít v srpnu 1990 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb. a č. 188/1988 Sb., tedy podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti pracovník (nyní zaměstnanec) odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. V dohodách může být s pracovníky (nyní zaměstnanci) současně ujednáno, že budou-li pracovat na pracovišti s více pracovníky (nyní zaměstnanci), kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, odpovídají s nimi za schodek společně (společná hmotná odpovědnost).

Podle ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce se pracovník (nyní zaměstnanec) zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen hodnotách ), které pracovníku svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění pracovníka na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. § 172 odst. 3 zák. práce); zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. § 1 odst. 2, § 17, § 38 vyhlášky č. 155/1971 Sb.). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení § 176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.

Potřeba, termíny a způsob vykonání inventury byly v době vzniku schodku na svěřených hodnotách v srpnu 1990 - upraveny vyhláškou č. 155/1971 Sb., o inventarizacích hospodářských prostředků (dále též jen vyhláška ).

Inventarizacemi hospodářských prostředků se zjišťuje, jaký je stav těchto prostředků, zda je zajištěna jejich ochrana, zda jsou řádně udržovány a zda jsou zápisy o nich pravdivé (srov. § 1 odst. 2 vyhlášky).

Skutečné stavy hospodářských prostředků musí být zjištěny fyzickou inventurou, připouští-li to jejich povaha (u základních prostředků, zásob, pokladních hotovostí, cenin apod.) a nebrání-li tomu místo, kde v době provádění inventarizace jsou. V ostatních případech (zejména u pohledávek, závazků a pozemků) se skutečné stavy zjišťují dokladovou inventurou. Skutečné stavy hospodářských prostředků lze také zjišťovat současně jak fyzickou, tak i dokladovou inventurou (srov. § 17 odst. 1 vyhlášky). Skutečné stavy hospodářských prostředků, u nichž se provádí fyzická inventura, se zachytí - s výjimkou uvedenou v § 32 - v inventurních soupisech (srov. § 27 odst. 1 vyhlášky). Inventurní soupisy podepisuje vedoucí inventarizační komise, která inventuru provedla. Jednotlivé části inventurních soupisů podpisují vždy ti členové inventarizační komise, kteří zjistili v nich uvedené skutečné stavy hospodářských prostředků. Pracovník (zaměstnanec) odpovědný za hospodářské prostředky potvrdí v jejich inventurním soupise (nebo v příslušném inventarizačním zápise), že fyzická inventura všech hospodářských prostředků, za které je odpovědný, byla provedena za jeho účasti a že žádné hospodářské prostředky nezatajil (§ 33 odst. 1 a 2 vyhlášky).



Podle ustanovení § 25 vyhlášky fyzické inventury se musí zúčastnit pracovník (zaměstnanec) odpovědný za hospodářské prostředky. Jde-li o inventuru při změně odpovědného pracovníka (zaměstnance), musí se jí zúčastnit pracovník (zaměstnanec) funkci odevzdávající i přejímající. Pokud se fyzické inventury nemůže odpovědný pracovník (zaměstnanec) zúčastnit a nikoho za sebe před stanoveným zahájením inventury neurčil, popř. ani nemohl určit (např. pro onemocnění, úmrtí); provede se inventura za účasti pracovníka (zaměstnance), kterého určí vedoucí organizace (zaměstnavatel).

Podle ustanovení § 26 vyhlášky pracovník (zaměstnanec) odpovědný za hospodářské prostředky musí před zahájením inventury odevzdat inventarizační komisi písemné prohlášení o tom,

a) že všechny doklady, týkající se stavu a pohybu hospodářských prostředků jím spravovaných odevzdal k zaúčtování, popř. inventarizační komisi,

b) že všechny příjmy a výdaje těchto prostředků do zahájení inventury jsou zachyceny v účetnictví nebo v operativní evidenci, jestliže je odpovědným i za evidenci inventarizovaných hospodářských prostředků (např. za analytickou evidenci zásob).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelé nenapadají), že všichni žalovaní pracovali na oddělení domácích potřeb Obchodního domu J. v Š. na prodejně č. 296 [žalovaný 1) jako vedoucí, žalovaná 2) jako zástupce vedoucího a ostatní žalovaní jako prodavači] v inventárním období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990, že všichni měli uzavřeny písemné dohody o hmotné odpovědnosti s doložkou společné hmotné odpovědnosti a že za uvedené inventurní období byla žalobcem na předmětné prodejně provedena inventura, při níž byl vyčíslen schodek ve výši 615.910,- Kč, součástí schodku byla i částka 137.010,- Kč. Žalobce provedl inventuru i za období předcházející od 6. 2. 1989 do 12. 3. 1990, při níž byl zjištěn schodek ve výši 53.445,- Kč. Žalovaní shodně namítali, že schodek vyčíslený při inventuře ke dni 31. 8. 1990 vznikl již v předcházejícím inventárním období, tj. před 12. 3. 1990. Soudy jak vyplývá z obsahu spisu - provedly (mimo jiné) důkazy inventarizačními zápisy, jejichž součástí jsou i příslušné inventurní soupisy, jak za inventurní období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990, tak za předcházející inventurní období od 6. 2. 1989 do 12. 3. 1990.

V projednávané věci řešil odvolací soud otázku vzniku schodku na svěřených hodnotách za inventární období od 12. 3. 1990 do 31. 8. 1990; dospěl k závěru, že vznik škody (schodku na svěřených hodnotách) ve výši 615.910,- Kč byl inventarizací provedenou ke dni 31. 8. 1990 prokázán.

Závěr o tom, zda (a v jaké výši) na hodnotách, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci k vyúčtování, vznikl schodek, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

I když žalovaní uvedli, že dovolání je podáno z důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. [správně podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 - srov. bod 17. Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelé podrobují kritice právě skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že na hodnotách svěřených žalovaným k vyúčtování vznikl schodek v žalobcem tvrzené výši. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládají vlastní skutkový závěr, na kterém pak budují svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňují tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda vůbec a v jaké výši vznikla žalobci škoda (schodek) na svěřených hodnotách, vycházel odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) ze skutečností, které vyplynuly z listinných a dalších důkazů. Závěr o tom, že na hodnotách, které žalobce svěřil žalovaným k vyúčtování, vznikla škoda ve formě schodku na svěřených hodnotách ve výši 615.910,- Kč odvolací soud učinil z výsledků dokazování, zejména z inventárního zápisu o inventuře provedené ke dni 31. 8. 1990 a inventurních soupisů o provedení fyzické inventury, jakož i z inventárního zápisu o předcházející inventuře provedené ke dni 12. 3. 1990, souvisejících inventurních soupisů a ze svědeckých výpovědí osob, které inventury prováděly, jež zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy nepřinesly v tomto směru pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu, oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu je zřejmé, že pro závěr, že žalobce prokázal vznik schodku na svěřených hodnotách ke dni 31. 8. 1990, vzal odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil) v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.

Namítají-li dovolatelé zejména, že zamezení účasti žalovaného 1) při inventuře ze strany žalobce odporuje vyhlášce č. 155/1971 Sb., a proto nelze vycházet ze závěru, že inventarizační zápis byl podepsán bez výhrad k jeho správnosti , že již při inventarizaci prováděné dne 12. 3. 1990 nebyla při postupu žalobce rovněž dodržena ustanovení vyhlášky č. 155/1971 Sb., neboť tato vylučuje změnu účelu inventarizace z běžné kontrolní na závěrečnou předávací , že závěry odvolacího soudu odporují i důkazním zjištěním v trestním řízení u Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 5 T 123/92 , že znalec G.. v řízení 5 T 123/99 potvrdil, že i žalobce porušil vyhlášku č. 155/1971 Sb. , že znalec R. vychází z příslušných právních předpisů i praxe a trestní soud tento názor považoval jako naprosto prokázaný a věrohodný a že ostatně nebyl ani v rozporu se závěry dalších ustanovených znalců G. a H. , že žalobce neodůvodnil, z jakého důvodu provedl skartaci všech dokladů z předmětného období, a tím znemožnil provedení profilujících důkazů a k objasnění skutečného stavu věci , a že vycházet pouze z inventurních zápisů ze dne 12. 3. 1990 a 28. 8. 1990, které jsou v rozporu s vyhláškou č. 155/1971 Sb., je v rozporu se zákonem , napadají tak hodnocení důkazů soudem (předkládají jejich vlastní hodnocení), které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem a vyjadřují pochybnosti o skutečnostech, které pro posouzení otázky vzniku a výše schodku nemají význam.

Z ustanovení § 25 vyhlášky č. 155/1971 Sb. totiž neplyne, že by fyzické inventuře (provádění inventurních soupisů) musel byt obligatorně přítomen hmotně odpovědný zaměstnanec místo něj se může zúčastnit jiný zaměstnanec (nepřítomnost hmotně odpovědného zaměstnance při zjišťování skutečných stavů majetku a závazků může mít s ohledem na okolnosti případu význam z hlediska hodnocení průkaznosti a věrohodnosti inventurních soupisů jako důkazu ve smyslu § 132 o.s.ř., tato nepřítomnost sama o sobě však nečiní fyzickou inventuru ani inventarizaci neprůkaznou). Požadavek, aby inventurní soupisy byly podepsány vedoucím inventarizační komise, která inventuru provedla, a jednotlivé části inventurních soupisů těmi členy inventarizační komise, kteří zjistili v nich uvedené skutečné stavy hospodářských prostředků, představuje za této situace jediný průkaz toho, že fyzická inventura byla skutečně provedena a jaký byl její výsledek. Jestliže inventurní soupisy nebyly podepsány osobami odpovědnými za provedení inventarizace, je třeba dovodit, že je neprůkazná celá inventarizace, která z takových soupisů vycházela (srov. obdobně ve vztahu k nyní platné vyhl. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2001, sp.zn. 21 Cdo 2942/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1358/2002).

Po ukončení každé inventury, u průběžných inventarizací po ukončení každé fyzické inventury, musí inventarizační komise vyhotovit inventarizační zápis, který podepíší všichni členové inventarizační komise, a v němž uvede zejména druh inventarizace [zda jde o inventarizaci řádnou (periodickou nebo průběžnou) nebo mimořádnou], označení inventarizovaných hospodářských prostředků, jejich umístění a jména pracovníků odpovědných za hospodářské prostředky, den, k němuž byla inventarizace provedena, den zahájení a den ukončení inventury, způsob zjišťování skutečných stavů hospodářských prostředků, pokud není poznamenán v inventurních soupisech, přehled vyhotovených inventurních soupisů, popř. účetních dokladů určených k vyúčtování inventarizačních rozdílů, úhrn zjištěných inventarizačních rozdílů, jejich příčiny a alespoň souborný výčet, z něhož vyplývá, že uvedený úhrn obsahuje všechny inventarizační rozdíly, návrh na vypořádání inventarizačních rozdílů a vyjádření pracovníků odpovědných za hospodářské prostředky, zjištění a návrhy opatření podle § 13 odst. 2 a 3, jména členů inventarizační komise, datum vyhotovení inventarizačního zápisu, a k němuž připojí doklady související s inventarizací. (srov. § 40 odst. 1, 2 a 3 vyhlášky). Stejným způsobem posuzoval projednávanou věc i odvolací soud, když za rozhodující pro zjištění schodku považoval skutečný stav převzatých hodnot a zjištěný skutečný stav (po porovnání s účetní evidencí), jak byly zjištěny z iventurních soupisů obou inventur; jejich průkaznost posoudil v souladu s vyhláškou č. 155/1971 Sb.

Na uvedeném závěru odvolacího soudu nemění nic tvrzení dovolatelů, že inventurní zápisy ze dne 12. 3. 1990 a 28. 8. 1990 jsou v rozporu s vyhláškou č. 155/1971 Sb. , neboť žádný důvod, pro který by tyto soupisy měly být neplatné (neprůkazné), neuvádějí; ani případná změna účelu inventarizace na správnost (obsahovou i věcnou) soupisů nemůže mít - neboť s ní nesouvisí - vliv.

Pro posouzení věci je rovněž bezvýznamné, že jak tvrdí dovolatelé znalec v řízení 5 T 123/99 potvrdil, že nelze již zjistit, kdy vznikl schodek, zda před 8. 3. 1990 nebo po tomto dni . Zákon totiž nevyžaduje, aby bylo zjišťováno, kdy schodek vznikl, a to nejen proto, že to s ohledem na povahu schodku na svěřených hodnotách zpravidla není možné, nýbrž i z toho důvodu, že je na zaměstnanci - má-li se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostit zcela, popřípadě zčásti, což ostatně opakovaně zdůraznil odvolací soud ve svých zrušovacích usneseních - aby ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce prokázal, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.

Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1), 2) a 7) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. srpna 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu