21 Cdo 275/2016
Datum rozhodnutí: 20.02.2017
Dotčené předpisy: § 469a obč. zák. ve znění do 31.12.1991, § 18 předpisu č. 95/1963Sb. ve znění do 31.12.1991, § 142 o. s. ř., § 148 odst. 1 o. s. ř., § 150 o. s. ř.




21 Cdo 275/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalované Ing. B. H. , zastoupené Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova č. 1316/21, o neplatnost závětí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 1278/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2015, č. j. 18 Co 276/2014-722, takto:

Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 4 C 1278/94-673, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2014, č. j. 4 C 1278/94-688, o určení náhrady nákladů státu a náhrady nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení; v dalším se dovolání žalované zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 12.10.1994 domáhal určení, že závěť datovaná dne 18.12.1987 a údajně psaná zůstavitelem J. K., zemřelým dne 28.6.1988, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po prostudování závěti zjistil, že závěť není psaná vlastní rukou zůstavitele a že jde o takový nedostatek závěti, který způsobuje její absolutní neplatnost .

Dále se žalobce žalobou podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 12.10.1994 domáhal určení, že závěť datovaná dne 5.3.1989 a údajně psaná zůstavitelkou B. K., zemřelou dne 1.11.1989, je neplatná. Žalobce namítal, že důvody uvedené v závěti, podle které zůstavitelka vyděďuje žalobce a jeho syna K. K. s odůvodněním, že jí neposkytli v nemoci a ve stáří potřebnou pomoc, že se s ní a zemřelým manželem odmítli stýkat a když je zemřelá s manželem chtěli navštívit, byli vykázáni, nejsou pravdivé , a tudíž nemohlo dojít k platnému vydědění . Dále uvedl, že pokud je závěť napsaná vlastní rukou zůstavitelky, byla napsaná jednoznačně pod vlivem žalované, která má dlouhodobě k žalobci špatný vztah a chce jej připravit o veškerý majetek po rodičích , že však i přes zásahy žalované s rodiči vycházel velmi dobře , a proto jde o úkon učiněný v tísni, způsobený naléháním a tlakem žalované.

Oba návrhy, které žalobce podal na základě výzvy soudu k podání žaloby vydané v rámci řízení o dědictví po zůstaviteli J. K., zemřelém dne 28.6.1988 na základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.9.1994, č.j. D 959/88-87, a v rámci řízení o dědictví po zůstavitelce B. K., zemřelé dne 1.11.1989 na základě rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.9.1994, č.j. D 1626/89-13, byly Okresním soudem v Břeclavi dne 30.1.1996 spojeny ke společnému projednání.

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 27.9.2000, č.j. 4 C 1278/94-165, zamítl návrh na určení, že závěť datovaná dne 18.12.1987 a psaná údajně zůstavitelem J. K., zemřelým dne 28.6.1988, je neplatná, a dále určil, že závěť datovaná dne 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne 1.11.1989, je neplatná; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě zjištění, že zůstavitel J. K., zemřelý dne 28.6.1988, zanechal závěť ze dne 18.12.1987 a že zůstavitelka B. K. zanechala závěti sepsané dne 18.12.1987, dne 30.10.1988 a dne 5.3.1989, a na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že ze znaleckého posudku písmoznalkyně Marie Mezlíkové jednoznačně vyplývá, že závěť ze dne 18.12.1987 sepsal J. K. vlastnoručně , a protože další závěť v průběhu dědického řízení po zůstaviteli J. K. předložena nebyla , dospěl k závěru, že návrh žalobce, pokud jde o vyslovení neplatnosti závěti zůstavitele J. K. ze dne 18.12.1987, není důvodný . Ve vztahu k platnosti závěti B. K. ze dne 5.3.1989 také dovodil, že jde o závěť psanou vlastní rukou a podle vyjádření znalkyně rukou B. K. , že však důvod neplatnosti závěti vznesený žalobcem, tedy že závěť byla sepsána pod vlivem žalované, soud prvního stupně shledal jako důvodný na základě prokázaného zjištění, že zemřelá B. K. si stěžovala na to, že ji žalovaná přinutila k sepsání závěti, kterou vydědila žalobce , a závěru, že, sepsala-li B. K. závěť dne 18.12.1987, dle které by mimo jiné právo užívat byt přešlo na J. K., a další závěť dne 30.10.1988, kterou již vyděďuje svého syna, je nelogické, že by v průběhu necelého roku změnila B. K., pokud by tu nebylo působení ze strany žalované, tak výrazným způsobem svoji závěť, když by důvody k vydědění uvedené v závěti ze dne 30.10.1988 a 5.3.1989 trvaly již po dobu několika let , a proto uzavřel, že závěť sepsaná B. K. dne 5.3.1989 nebyla učiněná svobodně, ale pod tlakem žalované , a jde tak o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. . Závětí zůstavitelky ze dne 25.10.1989 se soud prvního stupně odmítl zabývat s odůvodněním, že tato závěť není předmětem tohoto řízení .

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22.3.2002, č.j. 18 Co 290/2001-212, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vztahu k platnosti závěti J. K. soudu prvního stupně vytkl, že se vůbec nevypořádal s námitkami žalobce ke znaleckému posudku, ani neučinil pokus zajistit další potřebný srovnávací materiál , a proto bylo třeba v tomto směru řízení doplnit, vyslechnout znalkyni k námitkám žalobce a případně uvážit důvody k nařízení důkazu revizním znaleckým posudkem . Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně měl zabývat také závětí B. K. ze dne 25.10.1989, neboť otázkou platnosti pozdější závěti zůstavitelky se soud musí zabývat, aby mohl posoudit, zda touto závětí nebyla zrušena závěť předcházející , a proto uzavřel, že v řízení je třeba provést doplnění dokazování, které přesahuje rámec řízení odvolacího.

Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 15.7.2009, č.j. 4 C 1278/94-491, 4 C 1279/94, určil, že žalobce i žalovaná jsou ve vztahu k dědictví po J. K., zemřelém dne 28.6.1988, dědici ze závěti ze dne 18.12.1987 (výrok I.) a že žalobce i žalovaná jsou ve vztahu k dědictví po B. K., zemřelé dne 1.11.1989, dědici ze zákona (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok III.) a náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně předně uzavřel, že považuje závěť sepsanou S. N. podle diktátu B. K. za přítomnosti svědků dne 25.10.1989 za neplatnou , neboť neuvěřil výpovědím svědků a navíc tato závěť byla sepsána jako tzv. allografická závěť, kdy tato forma byla jako možnost sepsání závěti možná až po 31.12.1991 . Při posouzení platnosti závětí zůstavitele J. K. ze dne 18.12.1987 a zůstavitelky B. K. ze dne 5.3.1989 soud prvního stupně na základě provedeného dokazování znaleckým posudkem Marie Mezníkové a revizním znaleckým posudkem Mgr. Jindry Železné dospěl k závěru, že účastníci jsou po zůstaviteli J. K. dědici ze závěti ze dne 18.12.1987 , že nemá pochyby ani o tom, že závěť ze dne 5.3.1989 byla sepsána B. K. , že však je tato závěť včetně listiny o vydědění, která je její součástí, neplatná pro nedostatek vůle na straně zůstavitelky , neboť na sepsání závěti B. K. dne 5.3.1989 a na její obsah měla zásadní vliv žalovaná , a tato závěť tudíž nebyla projevem svobodné vůle zůstavitelky .

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23.6.2011, č.j. 18 Co 64/2010-524, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl jednak, že překročil rozsah podané žaloby na určení neplatnosti závěti B. K. ze dne 5.3.1989, a to aniž došlo v průběhu řízení ke změně žalobního návrhu , jednak že je rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění , neuvedl-li hodnocení důkazů, závěr o skutkovém stavu ani posouzení věci po právní stránce, a tedy ani z jakých konkrétních důkazů dovodil, že B. K. byla k sepsání závěti 5.3.1989 donucena žalovanou a tudíž nebyla projevem její svobodné vůle .

Okresní soud v Břeclavi - poté, co usnesením ze dne 12.12.2011, č.j. 4 C 1278/94-578, připustil rozšíření žaloby o určení, že závěť sepsaná B. K. a datovaná dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K. a svého vnuka Ing. K. K., je neplatná - rozsudkem ze dne 18.1.2012, č.j. 4 C 1278/94-594, 4 C 1279/94, zamítl žalobu v části, ve které žalobce navrhoval určení, že závěť datovaná dnem 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne 1.11.1989, je (absolutně) neplatná (výrok I.), určil, že závěť sepsaná B. K. a datovaná dnem 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K. a svého vnuka Ing. K. K., je (relativně) neplatná (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Podle soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 15.7.2009, č.j. 4 C 1278/94-491, bylo velmi důkladně odůvodněno, proč nepovažuje závěť údajně sepsanou B. K. dne 5.3.1989 za absolutně neplatnou , a z toho důvodu se jí nebude dále zabývat . Ve vztahu k otázce relativní neplatnosti této závěti soud prvního stupně dovodil, že rozhodující byly vztahy v době před smrtí B. K. , a protože jde o dobu před rokem 1989, vyšel z výslechů svědků učiněných již dříve v řízení a dospěl k závěru, že vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou v době sepsání předmětné závěti sice nebyly ideální , ale že nemůže kategoricky konstatovat, že by žalobce trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl , neboť o matku žalobce se po smrti manžela starala žalovaná , a naopak nebylo prokázáno, že by žalobce o svou matku neprojevoval žádný zájem, popř. že by jí nepomohl v nemoci, popř. že by se k ní zachoval v rozporu s dobrými mravy , ale žalobce v mezích možností, které mu umožňovaly jeho zdravotní problémy a vztah mezi ním a žalovanou, o matku projevoval zájem, který lze od potomka očekávat .

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13.12.2012, č.j. 18 Co 309/2012-623, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně, který při rozhodování vycházel z právních předpisů platných ke dni rozhodování soudu, neboť soud v projednávané věci musí postupovat dle právních předpisů platných v době úmrtí zůstavitele , a vytkl mu, že otázku vydědění hodnotil dle současné právní úpravy, zabýval-li se především důvodností vydědění ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. v aktuálně platném znění , přestože takový důvod zůstavitelka v závěti a listině neuvedla a ani uvést nemohla, protože v době sepsání listiny zákon takový důvod vydědění neupravoval , a tedy že v tomto rozsahu je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný , navíc když se soud prvního stupně ani řádně nevypořádal s otázkou existence důvodů vydědění, že ani není možné, aby soud prvního stupně odkazoval na odůvodnění v předchozím rozhodnutí, navíc bylo-li toto rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost , že ve výroku II. rozhodoval o právech Ing. K. K., ačkoli tento nebyl účastníkem řízení , a že otázkou tzv. relativní neplatnosti závěti zůstavitelky je povinen zabývat se soud v rámci řízení o dědictví , neboť předmětem tohoto sporného řízení může být jen vyřešení sporné skutečnosti . Odvolací soud dále odmítl námitku promlčení vznesenou žalovanou s odůvodněním, že neexistence důvodů vydědění byla žalobcem tvrzena již v podané žalobě a navíc dle konstantní rozhodovací praxe soudů při podání žaloby na neplatnost závěti je v tomto úkonu zahrnuto i dovolání se relativní neplatnosti závěti .

Okresní soud v Břeclavi poté rozsudkem ze dne 22.11.2013, č.j. 4 C 1278/94-673, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14.3.2014, č.j. 4 C 1278/94-688, určil, že důvody pro vydědění uvedené v závěti sepsané B. K. a datované dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány (výrok I.), zamítl žalobu v části, podle které se určuje, že závěť sepsaná B. K. a datovaná dnem 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého vnuka Ing. K. K., je (relativně) neplatná (výrok II.); současně rozhodl, že žalobce i žalovaná jsou povinni každý zaplatit na náhradě nákladů státu České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi částku 21.162,- Kč (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Protože soud prvního stupně k návrhu žalobce nesprávně připustil rozšíření žaloby i na Ing. K. K. , který však nikdy nebyl účastníkem tohoto řízení , dovodil, že nemohlo být v tomto řízení rozhodováno o jeho právech , a proto žalobu v tomto rozsahu zamítl. Při hodnocení otázek předběžných pro posouzení platnosti závěti B. K. ze dne 5.3.1989 soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že závěť B. K. ze dne 25.10.1989 je neplatná jednak z důvodu, že dne 25.9.1989 byla za účasti notáře a úřednice státního notářství v nemocnici ve Znojmě podepsána darovací smlouva , a proto soud neuvěřil výpovědím svědků, kteří ve stejný den měli s B. K. sepisovat závěť a prohlášení , jednak z důvodu, že tato závěť byla sepsána jako tzv. alografická závěť , přestože tato forma soupisu závěti byla jako možnost sepsání závěti možná až po 31.12.1991 , a že závěť B. K. sepsaná dne 5.3.1989 byla napsána B. K. , když k tomuto závěru dospěly také obě znalkyně (znalkyně Marie Mezlíková a Mgr. Jindra Železná, která v projednávané věci zpracovala revizní znalecký posudek). Soud prvního stupně dále na základě provedeného dokazování především výslechy svědků uzavřel, že bylo prokázáno, že vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou v době před sepsáním předmětné závěti sice nebyly ideální , na druhou stranu však soud nemůže kategoricky konstatovat, že by žalobce v rozporu ´s pravidly socialistického soužití´ neposkytl zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří , neboť o matku žalobce se po smrti manžela J. K. st. starala žalovaná , a že žalobce v mezích možností, které mu umožňovaly jeho zdravotní problémy a vztah mezi ním a žalovanou, o matku projevoval zájem i ´starost´ . Rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 a § 150 občanského soudního řádu, neboť každý z účastníků řízení v něm byl částečně úspěšný a částečně neúspěšný, přičemž poměr úspěchu a neúspěchu se v tomto konkrétním případě nedá jednoznačně určit , a okolnosti hodné zřetele spatřuje v tom, že k podání žaloby byl žalobce vyzván usnesením soudu v rámci projednávání dědictví , a dále uvedl, že také rozhodnutí o nákladech státu spočívá na stejném principu.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.6.2015, č.j. 18 Co 276/2014-722, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., III. a IV. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě zjištění, že zůstavitelka B. K., zemřelá dne 1.11.1989, zanechala závěť datovanou 5.3.1989, která je současně listinou o vydědění syna Ing. J. K. a vnuka K. K., a že v řízení o dědictví po B. K. bylo rozhodnutím Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.9.1994, č.j. 1626/89-13, uloženo Ing. J. K., aby podal dle § 18 dříve platného notářského řádu žalobu proti B. H. o neplatnost závěti zemřelé , odvolací soud dovodil, že předmětem rozhodnutí soudu v tomto řízení je tak pouze rozhodnutí o sporné skutečnosti platnosti závěti zemřelé B. K., případně existence důvodů vydědění v této listině, nikoliv, kdo je či není dědicem , že pro stanovení platnosti závěti či listiny o vydědění, jakož i určení rozsahu možných důvodů vydědění, je rozhodující stav v době pořízení závěti a listiny o vydědění , že zůstavitelka ve své závěti a listině o vydědění ze dne 5.3.1989 jasně a srozumitelně uvedla důvod vydědění, který odpovídá zákonnému důvodu neposkytnutí pomoci v nemoci a ve stáří , a že otázkou tzv. relativní neplatnosti závěti zůstavitelky je povinen se zabývat soud v rámci řízení o dědictví , a dále uzavřel, že námitka promlčení, vznesená žalovanou, nemůže obstát, byla-li neexistence důvodu vydědění tvrzena žalobcem již v podané žalobě a je-li při podání žaloby na neplatnost závěti v tomto úkonu zahrnuto i dovolání se relativní neplatnosti závěti . Poté, co se - s výjimkou hodnocení svědecké výpovědi L. P. - ztotožnil s hodnocením svědeckých výpovědí, odvolací soud dospěl k závěru, že zůstavitelka měla zajištěnu péči v době nemoci a stáří ze strany dcery žalované, případně dalších osob , že nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by zůstavitelka po žalobci požadovala, aby jí poskytl nějakou konkrétní pomoc v nemoci a stáří , že naopak bylo prokázáno, že se žalobce se zůstavitelkou delší dobu pravidelně nestýkal , a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že důvody pro vydědění žalobce uvedené v závěti B. K., datované 5.3.1989, nejsou dány . Ve vztahu k náhradě nákladů státu odvolací soud dovodil, že je na místě, aby tyto náklady nesli oba účastníci řízení , neboť nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl , a dále shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v případě náhrady nákladů řízení mezi účastníky zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu , když žalovaná, která by podle výsledku řízení měla žalobci nahradit účelně vynaložené náklady, mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. ze dne 5.3.1989 a výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a právního hodnocení věci , a že tyto důvody také odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka v první řadě namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil, kdo má stran v žalobě uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní , že žalobě vyhověl z důvodu, že nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zůstavitelka po žalobci požadovala, aby jí poskytl nějakou konkrétní pomoc v nemoci a ve stáří , tedy že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní , ačkoliv podle dovolatelky břemeno tvrzení a břemeno důkazní tíží zásadně stranu žalující a ve sporu o existenci důvodu vydědění použitého zůstavitelem v listině o vydědění je na vyděděném, aby v řízení prokázal opak , tedy že bylo na žalobci, aby prokázal, že důvody vydědění nejsou dány , který však takovou skutečnost neprokázal a žaloba ve vztahu k důvodům vydědění měla být zamítnuta , neboť žádný provedený důkaz, ke kterému soud přihlížel (znalecké posudky, výpověď Ing. A. S., R. L., V. R., B. U.), neprokazuje, že důvody vydědění nejsou dány , a ostatní listinné důkazy provedené soudem prvního stupně se týkaly řízení o absolutní neplatnosti závětí a nemají právní relevanci ve vztahu k žalobcem tvrzené neplatnosti jeho vydědění , a z tohoto důvodu má za to, že není zřejmé, jaká skutková zjištění a na základě jakých důkazů soudy dospěly k negativnímu závěru o tom, že by žalobce v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří, a rozhodnutí soudů považuje za nepřezkoumatelná a porušující její právo na spravedlivý proces . Podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci pramení z neúplných skutkových zjištění a závěrů soudů ohledně důvodů vydědění specifikovaných v předmětné závěti, jednak když soud prvního stupně opomenul v rámci hodnocení důkazů provést listinné důkazy - sdělení J. B., J. V. a P. Š. , a ani odvolací soud se s tímto nevypořádal , jednak když odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že mělo být přihlíženo ke svědecké výpovědi L. P., přestože ani on k ní nepřihlížel a důkaz znovu neprovedl , i když z tohoto důkazu podle dovolatelky vyplývá, že důvody vydědění byly dány , a jednak že nerespektoval samotný text závěti zůstavitelky, která uvedla i další důvody vydědění v souladu s § 469a obč. zák. ve znění k 5.3.1989 , mimo jiné že odmítnutím žalobce navštívit zůstavitelku v den pohřbu manžela jí v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl pomoc v jiných závažných případech . Odvolacímu soudu také vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení práva dědice dovolat se neplatnosti vydědění a dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázky jednak, zda k promlčení práva dědice domoci se neplatnosti vydědění mohlo dojít i v průběhu řízení před notářem v řízení dle zákona č. 95/1963 Sb., kdy doba k uplatnění nároku počala běžet od seznámení se s obsahem závěti a vydědění , jednak zda dle právní úpravy obsažené v § 18 zákona č. 95/1963 Sb. je způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického soudu nejen určení sporné skutečnosti nebo sporné otázky, ale i neplatnost důvodů vydědění , neboť podle právní úpravy obsažené v § 18 zákona č. 95/1963 Sb. způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického soudu bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky , a proto se v tomto případě jednalo pouze o určení absolutní neplatnosti závěti v návaznosti na tvrzení žalobce v dědickém řízení o tom, že závěť není napsána vlastní rukou zůstavitelky , jestliže nebyla žádná jiná sporná skutečnost žalobcem v dědickém řízení uvedena . Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že, tvrdil-li žalobce v obou řízeních, že závěti nebyly psány rukou zůstavitelů a že pokud by závěť byla psána rukou zůstavitelky, pak byla psána pod nátlakem žalované, a ani jedno z jeho tvrzení se neukázalo pravdivým, měly by jít náklady státu, které vznikly jako znalečné za vypracování znaleckých posudků a revizního znaleckého posudku a za výslech znalců u soudu jednoznačně k tíži žalobce , jelikož vznikly výhradně a pouze kvůli žalobci , a že odvolací soud také pochybil , použil-li ustanovení § 150 o.s.ř., aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány , a jde tak o libovolný postup způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny . Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., III. a IV.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání nepřináší ničeho nového a dovolací důvod jednoznačně není dán a že nemůže být dovolání vyhověno , a proto navrhuje dovolání žalobkyně jako nedůvodné odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, zda po dobu řízení o dědictví podléhá promlčení právo dědice dovolat se neplatnosti vydědění, zda je ve sporném soudním řízení zahájeném žalobou, jejíž podání bylo žalobci uloženo v řízení o dědictví dle ustanovení § 18 zákona č. 95/1963 Sb., způsobilým předmětem řízení určení skutečnosti, že důvody vydědění uvedené v závěti zůstavitelky nejsou dány, jejíž spornost se mezi dědici projevila až ve sporném řízení, a zda lze důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 občanského soudního řádu spatřovat v tom, že žalovaná mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. z 5.3.1989 a že výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a právního hodnocení věci. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva (otázka promlčení práva dědice dovolat se neplatnosti vydědění) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a další otázky procesního práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny a že jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání Ing. B. H. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka B. K. zemřela dne 1.11.1989 a při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991 (dále jen obč. zák. , srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a řízení o dědictví zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991 (dále jen not. ř. ), a zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen OSŘ ; srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. Čl. II bod 1. a 2. zákona č. 263/1992 Sb.).

Z obsahu spisu vyplývá, že v dědickém řízení po B. K., zemřelé dne 1.11.1989, byla předložena (mimo jiné) závěť ze dne 5.3.1989, jíž B. K. odkázala veškerý svůj majetek své dceři Ing. B. H. a jíž zároveň vydědila svého syna Ing. J. K. a vnuka K. K., neboť jí ve stáří a v nemoci, která ji upoutala na lůžko a vyžaduje stálou péči jinou osobou, neposkytli žádnou pomoc; od roku 1974 se s ní i s jejím zemřelým manželem odmítali stýkat, a když je několikrát chtěli navštívit, vykázali je od dveří svého domu; odmítli ji navštívit v den pohřbu jejího manžela, i když byli zetěm pozváni . Okresní soud v Břeclavi rozhodnutím ze dne 9.9.1994, č.j. D 1626/89-13, uložil Ing. J. K., aby podal podle § 18 dříve platného notářského řádu žalobu proti B. H. o neplatnost závěti , když vycházel ze závěru, že Ing. J. K. namítl, že závěť zůstavitelky nebyla napsána vlastní rukou zůstavitelky.

Nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti (srov. § 18 not. ř.).

Ze znění ustanovení § 18 not. ř., podle kterého musí jít o skutečnost, na které závisí rozhodnutí státního notářství, lze vyvodit, že v řízení před státním notářstvím jde o řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 25 not. ř. a § 135 OSŘ, i když s odchylně upraveným postupem. Jde tu o vyvolání rozhodnutí jiného orgánu než státního notářství, především soudu, tedy o vyřešení sporu o právo mezi účastníky řízení o dědictví na základě skutečnosti, která je mezi nimi sporná a která proto musí být pro řízení před státním notářstvím závazně vyřešena orgánem k tomu příslušným. Aplikace ustanovení § 18 not. ř. se proto použije zejména tam, kde půjde o řešení sporných otázek skutkových. V řízení o dědictví především půjde o řešení otázek, na kterých závisí posouzení dědického práva určité osoby (osob), půjde například o to, zda byl zůstavitel způsobilý pořizovat pro případ smrti, zda závěť vlastní rukou psal a podepsal, zda byly dány důvody vydědění uvedené v příslušné listině o vydědění, apod.

Ustanovení § 18 not. ř. neuvádí, jakým způsobem státní notářství uloží účastníku podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení nebo jiného řízení; výrok rozhodnutí však musí být formulován jasně, přesně a určitě a musí v něm být uvedeno zcela jednoznačně, která skutečnost, popřípadě skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, aby nevznikaly pochybnosti o tom, k čemu má návrh na zahájení řízení směřovat, přičemž důvody této spornosti musí být patrny z odůvodnění.

Zůstavitel může vydědit potomka, protože v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstavitelovi potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění (srov. § 469a obč. zák.).

Dojde-li v řízení o dědictví mezi dědici ke sporu o skutkových otázkách, na jejichž vyřešení závisí posouzení dědického práva určité osoby (osob), postupuje státní notářství podle ustanovení § 18 not. ř.

Ačkoliv - jak vyplývá z obsahu dědického spisu - v řízení o dědictví vznikl mezi dědici spor o platnost závěti zůstavitelky B. K. ze dne 5.3.1989, jejíž součástí byla také listina o vydědění žalobce, a žalobce byl odkázán k podání žaloby na neplatnost závěti, žalobce v podané žalobě také namítal, že skutečnosti uvedené v předmětné závěti nejsou pravdivé , a tudíž nemohlo vůči němu dojít k platnému vydědění , a Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 12.12.2011, č.j. 4 C 1278/94-578, připustil rozšíření žaloby o určení, že závěť sepsaná B. K. a datovaná dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K. a svého vnuka Ing. K. K., je neplatná .

Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že v případě, že podaná žaloba jde nad rámec pravomocného rozhodnutí státního notářství, vydaného podle ustanovení § 18 not. ř., nemusí tím být omezena možnost takovou žalobu věcně před soudem projednat a o uplatněném nároku rozhodnout, neboť může jít o nárok uplatnitelný před soudem bez ohledu na to, zda probíhá u státního notářství řízení o dědictví, v němž se řeší totožná nebo obdobná otázka mezi týmiž účastníky jako otázka významná pro projednávání dědictví (k tomu srov. například právní názor vyjádřený ve zprávě projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).

Vzhledem k tomu, že pro řízení před státním notářstvím podle ustanovení § 18 not. ř. platí, že státní notářství má vést jednání tak, aby probíhalo rychle a hospodárně, je s tím spojena také povinnost zaměřit šetření prováděné státním notářstvím tak, aby byly objasněny všechny sporné skutečnosti, aby bylo zabráněno vzniku zbytečných průtahů, například tím, že by státní notářství bylo nuceno postupně, jak by se v průběhu řízení objevovaly další sporné skutečnosti, odkazovat v několika rozhodnutích účastníky na soudní nebo jiné řízení. S tím souvisí také potřeba, aby účastníci řízení uvedli konkrétně všechny skutečnosti spolu s důvody, jejichž existenci tvrdí nebo popírají. Rozhodnutím soudu by pak měla být vyřešena sporná otázka nebo všechny sporné otázky mezi dědici tak, aby státní notářství bez dalšího odkladu nebo nového přerušení řízení dle ustanovení § 18 not. ř. mohlo o dědictví rozhodnout.

Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném po odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. je tak posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném, jako tomu bylo v projednávaném případě ohledně vydědění žalobce, které zůstavitelka učinila listinou o vydědění, jež byla součástí závěti ze dne 5.3.1989, a které žalobce napadl až v rámci podané žaloby a o jehož určení neplatnosti soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby. Vzhledem k výše uvedenému proto nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že způsobilým předmětem sporného řízení zahájeného na základě odkazu dědického soudu bylo jen určení absolutní neplatnosti závěti. Dovolací soud má za to, že předmět žaloby podané žalobcem, tj. na určení, že důvody vydědění žalobce uvedené v závěti zůstavitelky ze dne 5.3.1989 nebyly dány, byl způsobilý k projednání v rámci sporného řízení zahájeného na základě odkazu žalobce k podání žaloby dle ustanovení § 18 not. ř., neboť jde o skutečnost mezi účastníky spornou, na jejímž vyřešení závisí posouzení dědického práva žalobce v řízení o dědictví po zůstavitelce B. K., a to navíc za situace, kdy v projednávaném případě byla žaloba žalobce v části o určení, že závěť datovaná dnem 5.3.1989 a psaná údajně zůstavitelkou B. K., zemřelou dne 1.11.1989, je (absolutně) neplatná, rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18.1.2012, č.j. 4 C 1278/94-594, 4 C 1279/94, pravomocně zamítnuta. Nelze také přehlédnout, že například v případě, že by žalobce tuto spornou skutečnost namítl až v rámci pokračujícího řízení o dědictví po zůstavitelce a nebylo-li by možno dosáhnout mezi účastníky dohody, muselo by státní notářství (nyní soud) řízení o dědictví po zůstavitelce v souladu s ustanovením § 18 not. ř. opětovně přerušit až do rozhodnutí o této sporné skutečnosti.

Z výše uvedeného lze také dovodit, že mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení. V projednávaném případě to tedy znamená, že po dobu dědického řízení po zůstavitelce B. K. nemohlo dojít k promlčení práva žalobce namítnout neplatnost důvodů vydědění, které zůstavitelka uvedla v závěti ze dne 5.3.1989, jejíž součástí byla také listina o vydědění žalobce. K promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení § 485 obč. zák.; o takový případ se však v projednávané věci nejedná.

V rozsahu, v němž dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že žádný provedený důkaz, ke kterému soud přihlížel znalecké posudky, výpověď Ing. A. S., R. L., V. R., B. U. neprokazuje, že důvody vydědění nejsou dány , že některé důkazy soud prvního stupně opomenul v rámci hodnocení důkazů provést a ani odvolací soud se s tímto nevypořádal , že ostatní listinné důkazy provedené soudem prvního stupně se týkaly řízení o absolutní neplatnosti závětí, a proto nemají právní relevanci ve vztahu k žalobcem tvrzené neplatnosti jeho vydědění , že odvolací soud nepřihlédl shodně se soudem prvního stupně k výslechu L. P., ani tento důkaz znovu neprovedl , a vznáší k posouzení otázku, kdo má stran v žalobě tvrzených uvedených skutečností povinnost tvrzení a důkazní , ačkoliv pro rozhodnutí tohoto sporu nebylo určující neunesení důkazního břemene, když k závěru o tom, že důvody pro vydědění tak, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány , odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování, tedy že zůstavitelka měla zajištěnu péči v době nemoci a stáří ze strany své dcery - žalované , a jejich správného právního posouzení, dovolatelka nebere náležitě v úvahu, že těmito námitkami nezpochybňuje právní posouzení věci, ale že jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolání v tomto rozsahu trpí vadami, pro které se těmito námitkami dovolací soud nemohl zabývat. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé (tj. o určení, že důvody pro vydědění, jak jsou uvedeny v závěti sepsané B. K. a datované dne 5.3.1989, pokud v ní vyděďuje svého syna Ing. J. K., nejsou dány), z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Důvodné jsou však námitky dovolatelky týkající se náhrady nákladů řízení mezi účastníky.

Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (srov. § 142 odst. 2 o.s.ř.).

Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (srov. § 150 o.s.ř.).

Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací (srov. § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží obdobně jako soud prvního stupně v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka, významné jsou pak rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2016, sp. zn. 26 Cdo 128/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, jenž by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.

Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o.s.ř. má být ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2015).

Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že již soud prvního stupně nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když se při posuzování konkrétních okolností věci majetkovými, sociálními, osobními ani dalšími poměry účastníků nezabýval a zohlednil pouze okolnost, jež vedla žalobce k podání žaloby, tedy že byl k podání žaloby vyzván usnesením soudu v rámci projednávání dědictví . Také odvolacímu soudu je potřeba vytknout, že nevymezil hypotézu ustanovení § 150 o.s.ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatnými a významnými) a důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval pouze v tom, že žalovaná mohla důvodně vycházet ze závěti a listiny o vydědění B. K. z 5.3.1989 a že výsledné rozhodnutí je výsledkem rozsáhlého dokazování a právního hodnocení věci . Podle názoru dovolacího soudu nelze soudy uvedené důvody považovat za okolnosti jakkoli výjimečné, jež by odůvodňovaly moderaci náhrady nákladů řízení. Ve sporných řízeních totiž bezpochyby je potenciální neúspěch ve věci rizikem podané žaloby, které nese žalobce, jímž je v řízení vyvolaném na základě odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. především ten, který by měl z hlediska hmotného práva povinnost prokazovat určité skutečnosti. Vzhledem k uvedenému je proto závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci jsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení a nákladů odvolacího řízení, předčasný, a proto také nesprávný.

Nelze také přehlédnout, že uvádí-li odvolací soud, že žalovaná by podle výsledku řízení měla žalobci nahradit účelně vynaložené náklady, nebere náležitě v úvahu, že předmětem sporného řízení nebylo pouze určení, zda jsou dány důvody pro vydědění Ing. J. K. tak, jak byly uvedeny v závěti B. K. ze dne 5.3.1989, ale také posouzení platnosti závěti zůstavitelky B. K. datované dne 5.3.1989 a posouzení platnosti závěti zůstavitele J. K. datované dne 18.12.1987, a proto soudy měly při posuzování, který z účastníků sporného řízení by měl být zavázán k náhradě nákladů řízení, přihlédnout také k závěrům o těchto sporných otázkách. Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 o.s.ř. je totiž uplatňována také ve sporu zahájeném žalobou podanou na základě výzvy dle ustanovení § 18 not. ř., jehož účastníky jsou - kromě žalobce - také všichni ostatní účastníci řízení o dědictví, pokud mají postavení nerozlučných společníků (a to na straně žalované), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Protože předmětem řízení vyvolaného na základě žaloby podané podle ustanovení § 18 not. ř. je určení mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečností, je úspěch ve věci poměřitelný výsledkem rozhodnutí o předmětu řízení vymezeném žalobou.

Ačkoliv dovolatelka dále namítá, že náklady řízení státu by měl nést pouze žalobce, jelikož vznikly pouze a výhradně kvůli žalobci , přehlíží, že zaviněním ve smyslu ustanovení § 147 o.s.ř. se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Zavinění a náhoda jsou důvodem k separaci nákladů jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně. O zavinění jde např. tehdy, jestliže se účastník nedostavil k jednání, při němž měl být vyslechnut jako účastník řízení, ačkoliv byl řádně a včas předvolán a věděl, že tím bude zmařen účel jednání (k tomu srov. například Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 994). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.

Náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, odměna notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, odměna správce dědictví a jeho hotové výdaje, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 3 (srov. § 137 odst. 1 o.s.ř.).

Stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (srov. § 148 odst. 1 o.s.ř.).

Zákon předpokládá, že v občanském soudním řízení dojde k vynaložení různých výdajů, které mají vztah ke konkrétnímu probíhajícímu řízení a které jsou potřebné k tomu, aby řízení mohlo proběhnout podle požadavků práva na spravedlivý proces, včetně nákladů účastníků a dalších osob (fyzických a právnických) zúčastněných na řízení (zástupce, notáře jako soudního komisaře, správce dědictví, svědka, znalce, tlumočníka, osoby povinné podat informaci apod.). Podle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady důkazů veškeré náklady, které vznikají za řízení soudu v souvislosti s prováděním dokazování, tj. především svědečné, znalečné, tlumočné, finanční úhrady za vydání potvrzení nebo odborného vyjádření ve smyslu ustanovení § 127 odst. 4 o.s.ř. a výdaje osob, kterým soud uložil při dokazování nějakou povinnost. V ustanovení § 148 odst. 1 je zakotveno právo na náhradu nákladů řízení státu, které v průběhu řízení platil, proti účastníkům tohoto řízení. Pro závěr, který z účastníků je povinen podle ustanovení § 148 odst. 1 nahradit státu jím placené náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci.

Přestože lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl, resp. k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden , má dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, že tyto náklady řízení by měli nést oba účastníci řízení, je za situace, kdy odvolací soud dosud nepřihlédl k výsledkům řízení v projednávané věci a řádně je nezhodnotil, předčasný, a proto také nesprávný.

Z uvedeného tak vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v uvedených výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2017
JUDr. Roman Fiala předseda senátu