21 Cdo 2740/2005
Datum rozhodnutí: 08.11.2006
Dotčené předpisy: § 27 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 27 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 27 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb., § 130 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 17 odst. 3 písm. c) předpisu č. 1/1992Sb.




21 Cdo 2740/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Střední průmyslové škole a. a Střednímu odbornému učilišti a., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o 34.242,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 306/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. května 2005 č.j. 22 Co 193/2005-146, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na nedoplatku mzdy za měsíce prosinec 2002 až duben 2003 celkem 34.242,- Kč s 3% úrokem od 1.6.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že ke dni 31.8.2001 byl odvolán z funkce ředitele žalované, že po skončení výkonu této funkce nebyl zařazen "na v té době volné tabulkové místo učitele", že "rozhodnutím OSSZ P. čj. OSSZ/02/Cho/103 ze dne 14.8.2002 mu byla přiznána částečná invalidita" a že mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, na základě které skončil pracovní poměr účastníků dnem 30.4.2003. Náhrada mzdy, kterou od žalované pobíral, mu byla z důvodu organizační změny "s odkazem na kolektivní smlouvu pro rok 2002 a ustanovení § 130 odst.2 zákoníku práce krácena na 60% průměrného výdělku", ačkoliv "k žádné změně organizační struktury organizace nedošlo". Žalobce má za to, že mu náleží náhrada mzdy "ve výši 100% průměru".

Žalovaná potvrdila, že žalobce byl odvolán z funkce ředitele školy ke dni 31.8.2001. Po odvolání z funkce žalobce "nebyl pracovně zařazen, neboť žalovaná pro něho neměla žádnou práci, kterou by mu mohla nabídnout", od 20.9.2001 až "do vyčerpání podpůrčí doby" dne 19.9.2002 byl v pracovní neschopnosti a pracovní poměr účastníků byl rozvázán dnem 30.4.2003. Po ukončení pracovní neschopnosti a po vyčerpání "zbylé části dovolené" žalovaná poskytovala žalobci náhradu mzdy ve výši 60% průměrného výdělku, neboť žalobce nepracoval z důvodu překážek na straně žalované a náhrada mzdy mu v této výši náleží podle kolektivní smlouvy a podle ustanovení § 130 odst.2 zákoníku práce.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 18 C 306/2003-119 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.310,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že po odvolání z funkce ředitele školy ke dni 31.8.2001 žalovaná nesplnila vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce, ačkoliv v té době měla volné místo odborného učitele. Tímto "porušením právní povinnosti v rámci plnění úkolů těmi, kdo jednají jménem zaměstnavatele", žalovaná způsobila žalobci škodu, kterou je podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce povinna nahradit; způsobená škoda spočívá - vzhledem k tomu, že žalovaná vyplatila žalobci za období od prosince 2002 do dubna 2003 pouze 60% náhrady mzdy - "ve výši 40% mzdy, která by žalobci náležela na místě odborného učitele".

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31.5.2005 č.j. 22 Co 193/2005-146 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.739,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.020,- Kč k rukám advokátky JUDr. M. K. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl nejprve k závěru, že příčinou škody ("ve výši 40% mzdy, která by žalobci náležela na místě odborného učitele") nebylo porušení tzv. nabídkové povinnosti podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce žalovanou, ale jí podaná "výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny, která vedla žalovanou postupem dle § 130 odst.2 zákoníku práce ke stanovení náhrady mzdy v rozsahu 60% průměrného výdělku". Žalobcův nárok může být proto podle názoru odvolacího soudu založen jen podle ustanovení § 130 zákoníku práce; protože žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 20.12.2002 "výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost [§ 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce], tedy z důvodu vyplývajícího ze změny organizační struktury organizace", který je podle kolektivních smluv pro léta 2002 a 2003 považován za "vážný provozní důvod" ve smyslu ustanovení § 130 odst.2 zákoníku práce, přísluší žalobci podle těchto kolektivních smluv náhrada mzdy ve výši 60% průměrného výdělku. Námitku žalobce, že u žalované "k žádné změně organizační struktury nedošlo", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že platnost výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.12.2002 nebyla postupem podle ustanovení § 64 zákoníku práce napadena, že proto tato "sporná skutečnost", která byla "předmětem výpovědi (výpovědním důvodem)", "sdílí osud tohoto právního úkonu", a že "umožnění takového postupu by znamenalo přezkum vlastní výpovědi", což je vyloučeno. Žalobce tedy nemá na požadované plnění nárok.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že po odvolání žalobce z funkce ředitele školy s ním žalovaná nedohodla další pracovní zařazení a že mu od 1.9.2001 vyplácela náhradu mzdy ve výši, v jaké by žalobci náležela mzda při práci odborného učitele (10. třída, 12. stupeň), na kterou by byl zařazen, kdyby žalovaná splnila svou tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce. Krácení náhrady mzdy na 60% průměrného výdělku nemůže mít plně příčinu v důvodu výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 20.12.2002, neboť výpověď byla žalobci doručena až dne 3.1.2003. Odvolací soud podle názoru dovolatele "směšuje dva nároky žalobce", a to nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, který není předmětem tohoto řízení, a nárok na náhradu škody podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce z nesplnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce po odvolání žalobce z funkce ředitele žalované, jehož se v projednávané věci žalobce domáhá. Žalobcův nárok na náhradu škody "nemůže změnit" ani "neplatné rozvázání pracovního poměru ze dne 3.1.2003". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný. Příčinou vyplácení náhrady mzdy ve výši 60% byla "ostatní překážka na straně zaměstnavatele daná v souladu s ustanovením § 130 odst.2 zákoníku práce vymezením vážných provozních důvodů, pro které nemůže zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci", a dohoda uzavřená s příslušným odborovým orgánem o výši náhrady mzdy "pro tento případ". Žalobcův požadavek na náhradu škody nemůže být důvodný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 31.5.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14.12.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. § 27 odst.2, 3 a 4 zákoníku práce). Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být fyzická osoba do funkce zvolena nebo jmenována jen se svým souhlasem.

Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat (zvolit) do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje (například v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh vykonávané práce a, má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen), jinde než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním (volbou) teprve vzniká.

Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován (zvolen), může být z funkce odvolán nebo se může funkce vzdát; odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné (srov. § 65 odst.2 větu první druhou a třetí zákoníku práce). Funkce zaměstnance zvoleného do funkce zaniká též uplynutím volebního období.

Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nekončí (§ 65 odst.3 věta první zákoníku práce). Zákon v ustanovení § 65 odst.3 větě druhé zákoníku práce předpokládá (stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci.

Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele z těchto důvodů nedojde), podle ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zákoníku práce (ve znění účinném od 29.5.1992 do 31.12.2000) platilo, že "je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce". Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (jak to jinak ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje).

Jestliže zaměstnanec byl z funkce odvolán nebo se funkce vzdal anebo uplynulo-li jeho volební období, pak do doby, než se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne na dalším pracovním zařazení, popřípadě do doby skončení pracovního poměru (například na základě výpovědi dané zaměstnanci pro "fikci nadbytečnosti" nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z tohoto důvodu), se vztahy mezi účastníky vyznačují tím, že zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci, neboť dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele není (zatím) určeno. Judikatura soudů dovodila, že uvedený stav nepředstavuje překážku v práci na straně zaměstnavatele a že proto zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce; v případě, že zaměstnavatel měl pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, avšak tuto práci mu nenabídl nebo mu takovou práci nenabídl ihned, jakmile to bylo možné, šlo o porušení právní povinnosti způsobené v rámci plnění úkolů zaměstnavatele těmi, kdo jednají jeho jménem, a za škodu způsobenou porušením těchto právních povinností zaměstnavatel odpovídal zaměstnanci podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

S účinností ode dne 1.1.2001 bylo ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zákoníku práce změněno tak, že za slova "takovou práci" se vkládají slova ", jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně" a že se zrušují slova "nebo zaměstnanec ji odmítne" (srov. Čl. I bod 34 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Uvedená změna právní úpravy měla za následek, že v období ode dne, kterým byl zaměstnanec z funkce odvolán, kterým se zaměstnanec funkce vzdal nebo kterým uplynulo zaměstnancovo volební období, až do dne, kdy se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodl na dalším pracovním zařazení, popřípadě do dne skončení pracovního poměru, sice zaměstnanec nekoná pro zaměstnavatele práci [dosud zastávanou funkci zaměstnanec již nebyl oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno], avšak - na rozdíl od dosavadní právní úpravy - šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zákoníku práce, byl-li uvedený stav způsobem tím, že zaměstnavatel neměl pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci [to platí též tehdy, jestliže zaměstnanec nabídku takové práce odmítl, neboť i za této situace zaměstnavatel ve skutečnosti "neměl pro zaměstnance jinou vhodnou práci", protože zaměstnance nelze (z důvodu zákazu "nucené práce") nutit, aby bez svého souhlasu konal jinou práci, i kdyby pro něj jinak byla vhodná]. Ustanovení § 65 odst.3 věty třetí zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2001) vytvořilo vedle dosavadní "fikce nadbytečnosti" další "fikci překážky v práci na straně zaměstnavatele"; neměl-li tedy zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 zákoníku práce, aniž by bylo možné se zabývat tím, zda zaměstnanec skutečně nemohl konat pro zaměstnavatele práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele než které jsou uvedeny v ustanovení § 129 zákoníku práce (jak to jinak ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce vyžaduje), a takové posouzení by ostatně ani nebylo dobře možné, neboť - jak uvedeno již výše - zaměstnanec v tomto období ani žádnou práci pro zaměstnavatele nekoná (nemůže konat), protože dosud zastávanou funkci již není oprávněn (povinen) vykonávat a jeho nové pracovní zařazení u zaměstnavatele nebylo určeno. Právní následky uvedené "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" pak spočívají v tom, že zaměstnanec má až do doby, než se dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení nebo do doby skončení pracovního poměru nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, který se stanoví podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku (ve znění pozdějších předpisů) za kalendářní čtvrtletí předcházející kalendářnímu čtvrtletí, v němž byl zaměstnanec z funkce odvolán, v němž se zaměstnanec funkce vzdal nebo v němž uplynulo zaměstnancovo volební období.

Z uvedeného vyplývá, že výše uvedený právní názor, vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1998 sp. zn. 2 Cdon 662/97, se podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 již nemůže uplatnit. Jestliže zaměstnanec byl z funkce, která se obsazuje jmenováním nebo volbou, odvolán nebo se této funkce vzdal anebo mu uplynulo volební období a jestliže se nedohodl se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, protože zaměstnavatel pro něho nemá jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci nebo jinou pro něho vhodnou práci, popřípadě jestliže zaměstnanec nabídku takové jiné práce odmítl, má zaměstnanec podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a to až do dne, kterým se případně (dodatečně) dohodne se zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, nejpozději do doby skončení pracovního poměru.

Za této situace se soud prvního stupně nesprávně (nadbytečně) zabýval tím, zda žalovaná neodpovídá podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce za škodu, kterou mu měla (mohla) způsobit porušením povinnosti nabídnout žalobci práci odborného učitele. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že náhradu mzdy snížil postupem podle ustanovení § 130 odst.2 zákoníku práce, ačkoliv právním důvodem nároku žalobce na náhradu mzdy nemohly být vážné provozní důvody, vymezené v písemné dohodě zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu, ale "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele".

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalovaná dopisem ze dne 20.12.2002 rozvázala se žalobcem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce "z důvodu nadbytečnosti", který spatřovala v tom, že "podle organizační struktury školy jsou všechna pracovní místa plně obsazena" a že proto není možné žalobci "nabídnout jinou práci", aniž by platnost tohoto rozvázání pracovního poměru byla zpochybněna postupem podle ustanovení § 64 zákoníku práce.

Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp.zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980 sp.zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

To, že soud považuje za platné rozvázání pracovního poměru, které nebylo zpochybněno postupem podle ustanovení § 64 zákoníku práce, na druhé straně neznamená, že by byl vždy vázán důvody takového rozvázání pracovního poměru. Z důvodů rozvázání pracovního poměru soud vychází jen tehdy, vyplývá-li ze zákona, že jsou určující pro vznik, změnu, další trvání nebo zánik nároku zaměstnavatele nebo zaměstnance. V projednávané věci žalobcův nárok na náhradu mzdy vychází z ustanovením § 65 odst.3 věty třetí zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.2001) založené "fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele" a důvody, pro které žalovaná rozvázala se žalobcem pracovní poměr výpovědí obsaženou v dopise ze dne 20.12.2002, tu jsou podle hmotného práva zcela nerozhodné. Názor odvolacího soudu o tom, že "sporná skutečnost", která byla "předmětem výpovědi (výpovědním důvodem)", "sdílí osud tohoto právního úkonu", a že "umožnění takového postupu by znamenalo" nepřípustný "přezkum vlastní výpovědi", tedy nemůže obstát.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu