21 Cdo 2734/2004
Datum rozhodnutí: 07.07.2005
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 240 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2734/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. L., proti žalovanému T. S. B., s.r.o., o 10.751,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 30/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2003 č.j. 47 Co 272/2000-69, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.910,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 10.751,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla zaměstnankyní žalovaného do 31.3.1998, kdy s ní žalovaný rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, která jí byla doručena dne 29.12.1997 (platnost ukončení pracovního poměru je předmětem soudního sporu u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 177/98), že žalovaný jí "při odchodu" zaplatil dvouměsíční odstupné, náhradu mzdy za dobu od ledna do března 1998 a náhradu za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 a 1998 a že "po doručení výpovědi, asi od ledna 1998," jí žalovaný znemožnil pracovat. Vzhledem k tomu, že žalovaný vytvořil "jinou překážku v práci podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce", náleží žalobkyni náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, tj. ve výši 9.370,- Kč měsíčně; žalovaný jí dosud vyplatil za měsíce leden až březen 1998 celkem 17.359,- Kč, zbývá tedy doplatit 10.751,- Kč.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.11.1999 č.j. 15 C 30/99-40 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v lednu až březnu 1998 (po dobu výpovědní doby) pobírala mzdu a že "neprokázala, že by byla mezi ní a žalovaným pro toto období uzavřena dohoda o náhradě mzdy".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.12.2003 č.j. 47 Co 272/2000-69 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 10.751,- Kč s 15 % úrokem od 1.1.1999 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 8.800,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v období od 1.1.1998 do 31.3.1998 nemohla konat práci podle své pracovní smlouvy, a to pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než které jsou uvedeny v ustanovení § 129 zákoníku práce (zaměstnavatel jí znemožnil přístup na pracoviště, znemožnil jí plnit povinnosti vyplývající pro ni z pracovního poměru, nepřiděloval jí práci podle pracovní smlouvy), a že žalobkyni proto vznikl podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Z potvrzení o zaměstnání byl zjištěn průměrný výdělek žalobkyně ve výši 9.376,-Kč měsíčně; za období od 1.1.1998 do 31.3.1998 měla být žalobkyni vyplacena částka 28.128,- Kč, žalovaný jí zaplatil pouze 17.359,- Kč, a proto je žaloba na zaplacení částky 10.751,- Kč důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla konat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele (že by jí znemožnil přístup na pracoviště), a namítl, že "sama žalobkyně" u soudu prvního stupně vypověděla, že jí "nebylo bráněno ve vstupu a potvrdila existenci docházkového lístku", a že "jako hlavní účetní si měla být také vědoma, co je obsahem docházkového lístku, což určitě byla, neboť se obávala, že by se jí mohla neodpracovaná doba vést jako absence". K předmětnému období žalovaný uvedl, že "je zcela obvyklé a v praxi běžné předávání funkcí po určitou dobu, přičemž délku, způsob a ostatní náležitosti stanovuje zaměstnavatel". Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako opožděné odmítl, a uvedla, že dovolání je s ohledem na výši peněžité částky, která je předmětem dovolacího řízení, nepřípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 9.12.2003), ale v souladu s ustanovením bodu 15. Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 10.11.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen "o.s.ř."). Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, jakož i posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům ve dnech 2.3.2004 a 8.3.2004 a že dovolání žalovaného bylo dne 14.4.2004 podáno u soudu prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 8.3.2004. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 8.4.2004. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 14.4.2004, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by mohl přihlížet k dalším okolnostem, včetně toho, že jde o dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst.2 písm.a) o.s.ř. nepřípustné - podle ustanovení

§ 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému bránění práva.

Žalobkyně byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými po dni 1.1.2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst.1 bod 5, § 10 odst.3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst.1) vyplývá, že žalobkyni přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 1.530,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobkyni náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. V. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. § 137 odst.3 občanského soudního řádu ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 305,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.910,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. července 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu