21 Cdo 2727/2004
Datum rozhodnutí: 29.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 101 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 524 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 2727/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně K., s.r.o., proti žalovaným 1) Ing. B. K., 2) Ing. S. K., oběma zastoupeným advokátem, o 720.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 67/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. února 2004 č.j. 30 Co 527/2003-137, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou dne 29.10.2002 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 720.000,- Kč s 4% úrokem od 30.8.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že K. b., a.s. poskytla na základě smluv o úvěru ze dne 22.5.1995 reg. č. 229946-1-10/95, ze dne 31.8.1995 reg. č. 229946-1-17/95 a ze dne 31.8.1995 reg. č. 229946-1-18/95 obchodní společnosti N., spol. s r.o. "finanční prostředky, z nichž zůstalo nezaplaceno celkem 13.980.622,99 Kč", a že k zajištění pohledávek z úvěru bylo zřízeno podle zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 k nemovitostem žalovaných zástavní právo (právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dnem 30.5.1995) do celkové výše 10.000.000,- Kč na dobu určitou do 31.12.1999. V čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 se žalovaní zavázali, že se "v době trvání závazku zdrží jakékoliv dispozice se zástavou, která by znesnadňovala možnost realizace zástavy, zejména že bez souhlasu zástavního věřitele mj. k zastaveným nemovitostem nezřídí věcné břemeno", a že v případě "porušení této smluvní povinnosti" zaplatí smluvní pokutu ve výši 720.000,- Kč. Smlouvami ze dne 25.3.2000 č. 9047844886 až 90478444890 a 50478444891 postoupila K. b., a.s. zajištěné pohledávky žalobkyni a žalobkyně posléze zjistila, že zastavené nemovitosti zatěžuje "s účinností ode dne 27.10.1998" právo odpovídající věcnému břemeni zřízené žalovanými ve prospěch manželů Ing. V. a M. P. Protože tím žalovaní porušili svou povinnost podle čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995, jsou povinni zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 5.6.2003 č.j. 14 C 67/2003-106 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 50.985,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že dne 22.5.1995 byla mezi K. b., a.s. a žalovanými uzavřena k zajištění pohledávek ze smluv o úvěrech poskytnutých obchodní společnosti N., spol. s r.o. zástavní smlouva, v níž se žalovaní mimo jiné zavázali, že "se zdrží jakékoli dispozice se zástavou, která by znemožňovala možnost realizace zástavy, zejména že bez souhlasu zástavního věřitele nesjedná další zástavní právo, předkupní právo, věcné břemeno či nájem zástavy". Žalovaní uvedený závazek porušili, neboť dne 23.8.1995 uzavřeli s manžely P. "v jejich prospěch" smlouvu o zřízení věcného břemenem, jejímž předmětem byly mimo jiné zastavené nemovitosti. Dne 25.3.2000 byly mezi K. b., a.s. a žalobkyní uzavřeny smlouvy o postoupení pohledávek vyplývajících ze smluv o úvěru, v důsledku kterých přešly ve smyslu ustanovení § 524 odst.2 občanského zákoníku na žalobkyni i jejich příslušenství a veškerá práva s nimi spojená. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaní porušili svou povinnost ze zástavní smlouvy, a to dnem 27.10.1998, k němuž nastaly právní účinky vkladu práva odpovídající věcnému břemenu, že však žalobkyně není oprávněna po žalovaných požadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty. Sjednaná smluvní pokuta totiž "sama o sobě" nezajišťovala pohledávky ze smluv o úvěru a nebyla tedy ani právem spojeným s pohledávkami, které K. b., a.s. postoupila žalobkyni; kdyby měla být smluvní pokuta postoupena žalobkyni "spolu s pohledávkami vyplývajícími z postoupených smluv o úvěru", muselo by to být "výslovně sjednáno", k tomu však nedošlo. Protože žalobkyně není ve sporu "aktivně legitimována", nebylo potřebné se zabývat "dalšími skutečnostmi, zejména námitkou promlčení a námitkou rozporu výše dohodnuté smluvní pokuty s dobrými mravy".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6.2.2004 č.j. 30 Co 527/2003-137 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 50.910,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaní porušili svůj závazek sjednaný v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 již dnem 23.8.1995, kdy sjednali s manžely P. smlouvu o zřízení věcného břemene, a nikoliv až dnem 27.10.1998, kterým nastaly právní účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí. I když ujednání obsažené v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 "směřovalo k cíli, aby se zástava na újmu zástavního věřitele nezhoršila", je podle názoru odvolacího soudu nepochybné, že nárok na zaplacení smluvní pokuty byl spojen se "sjednáním" smlouvy a nikoliv až "s právními účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí". Protože žalovaní porušili svou smluvní povinnost již sjednáním smlouvy o zřízení věcného břemene dne 23.8.1995 a protože splatnost smluvní pokuty nastala "do 30 dnů po porušení povinnosti, tj. 12.9.1995" (správně 22.9.1995), bylo možné "na zaplacení smluvní pokuty žalovat již dne 13.9.1995" (správně 23.9.1995); žalobkyně však podala žalobu až dne 29.10.2002, a proto je nárok promlčen "ať by šlo o občanskoprávní nebo obchodněprávní vztah". Žaloba tedy nemůže být opodstatněná, aniž by bylo potřebné se zabývat otázkami "aktivní legitimace žalobkyně".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud "zcela překvapivým rozhodnutím" v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení se nezabýval důvody, na nichž založil svůj rozsudek soud prvního stupně, a k závěru o neopodstatněnosti žaloby dospěl na základě skutečností, které soud prvního stupně neposuzoval. Otázku promlčení nároku na smluvní pokutu odvolací soud posoudil podle názoru žalobkyně "v rozporu s hmotným právem". Slovem "nesjednat" použitým v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 nelze rozumět již uzavření smlouvy dne 23.8.1995, protože teprve vkladem práva odpovídajícího věcnému břemeni byla "znesnadněna možnost realizace zástavy"; správně proto dovodil soud prvního stupně, že žalovaní porušili svou povinnost ze zástavní smlouvy dnem 27.10.1998, k němuž nastaly právní účinky vkladu práva odpovídající věcnému břemeni. Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně dovodil také to, že závazek obsažený v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 má občanskoprávní povahu. Měl totiž přihlédnout k tomu, že "základní závazkový vztah", tj. smlouva o úvěru poskytnutém obchodní společnosti N., spol. r r.o., je "absolutním obchodem" a že proto jeho zajištění se ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku rovněž řídí obchodním zákoníkem. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvedli, že námitku promlčení nároku žalobkyně uplatnili již na samém počátku řízení před soudem prvního stupně a poukázali na ni i v odvolacím řízení a že žalobkyně se k ní za řízení "mohla vyjádřit a také vyjádřila"; nemůže tedy úspěšně dovozovat, že by jí bylo odňato právo na spravedlivý proces. Otázku promlčení nároku žalobkyně na smluvní pokutu posoudil odvolací soud správně; žalovaní poukázali na "judikát" č. 50/85 a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.4.2003 č.j. 32 Odo 568/2002-90, v nichž se uvádí, že "den zápisu (vkladu) do katastru nemovitostí nemá v případě běhu promlčecí doby právní význam" a dovozují, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam, neboť vychází "z právního názoru odrážejícího se v rozhodovací praxi nejvyššího soudu". Odvolací soud rovněž správně posoudil "režim smluvní pokuty podle občanského zákoníku", neboť sjednaná smluvní pokuta "zajišťovala ryze občanskoprávní závazek žalovaných nečinit vymezené dispozice s předmětem zástavy" a "tento závazek nemá nic společného se závazkovým vztahem mezi zástavním věřitelem a úpadcem N. ze smlouvy o úvěru".

Žalobkyně v průběhu dovolacího řízení oznámila, že zajištěnou pohledávku postoupila smlouvou ze dne 10.6.2005 reg. č. SPP-076202-04-BK obchodní společnosti G. F. R. C., s.r.o., a navrhla, aby ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. uvedená nabyvatelka práva vstoupila do řízení na místo žalobkyně. K tomuto návrhu dovolací soud při svém rozhodování nepřihlížel, neboť postup podle ustanovení § 107a o.s.ř., se v dovolacím řízení nemůže uplatnit (srov. § 243c odst.1 o.s.ř.). Dovolací soud proto nadále jednal s K., s.r.o., jako s účastníkem tohoto řízení na straně žalobkyně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně v dovolání v první řadě namítá, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, tedy že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, nemohl dovolací soud k této námitce přihlédnout při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého K. b., a.s. obchodní společnosti N., spol. s r.o. bylo zřízeno k nemovitostem žalovaných zástavní právo (pro pohledávku do celkové výše 10.000.000,- Kč a na dobu určitou do 31.12.1999) a že v zástavní smlouvě ze dne 22.5.1995, na základě které bylo zástavní právo zřízeno, bylo mimo jiné dohodnuto (v čl. 3 smlouvy), že žalovaní se "v době trvání závazku zdrží jakékoliv dispozice se zástavou, která by znesnadňovala možnost realizace zástavy, zejména že bez souhlasu zástavního věřitele nesjednají další zástavní právo, předkupní právo, věcné břemeno či nájem zástavy", a že se žalovaní pro případ "porušení této smluvní povinnosti" zavázali zaplatit zástavnímu věřiteli (tj. K. b., a.s.) smluvní pokutu ve výši 720.000,- Kč. Žalovaní svůj závazek obsažený v čl. 3 zástavní smlouvy ze dne 22.5.1995 porušili, když dne 23.8.1995 uzavřeli s manžely P. "v jejich prospěch" smlouvu o zřízení věcného břemenem, jejímž předmětem byly mimo jiné zastavené nemovitosti. Smlouvou ze dne 25.3.2000 K. b., a.s. postoupila zajištěnou pohledávku žalobkyni.

Z uvedených zjištění vyplývá, že smluvní pokutou ve výši 720.000,- Kč nebyla zajištěna pohledávka z úvěru poskytnutého obchodní společnosti N., spol. s r.o., ale závazek žalovaných zdržet se "jakékoliv dispozice se zástavou, která by znesnadňovala možnost realizace zástavy, zejména bez souhlasu zástavního věřitele nesjednat další zástavní právo, předkupní právo, věcné břemeno či nájem zástavy". Nárok na zaplacení smluvní pokuty proto nelze považovat za právo, které by ve smyslu ustanovení § 524 odst.2 občanského zákoníku přecházelo na postupníka spolu s postoupenou pohledávkou z úvěru. Za této situace řešil odvolací soud právní otázku, zda promlčecí doba k uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty začala běžet již dnem uzavření smlouvy, kterou žalovaní ve prospěch manželů P. zřídili k zastaveným nemovitostem věcné břemeno, nebo až dnem, kdy bylo podle této smlouvy vloženo právo odpovídající věcnému břemeni do katastru nemovitostí.

Výklad této právní otázky se již v rozhodovací činnosti soudů ustálil. Již ve Zhodnocení "K výkladu některých ustanovení novel zákona o rodině, občanského zákoníku, občanského soudního řádu a notářského řádu z roku 1982", uveřejněném pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, byl vysloven závěr, že promlčecí doba podle ustanovení § 101 občanského zákoníku začíná běžet "vždy dnem, kdy došlo k uzavření právního úkonu, a to i při právních úkonech, které ke své účinnosti vyžadují rozhodnutí příslušného orgánu nebo registraci státním notářstvím". K tomuto závěru se přihlásil Nejvyšší soud ČR i v současné době, když ve svém rozsudku ze dne 15.4.2003 sp. zn. 32 Odo 568/2002 dovodil, že promlčecí doba podle ustanovení § 101 občanského zákoníku běží ode dne, v němž "došlo ke vzniku právního úkonu", a že počátek jejího běhu "nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) práva do katastru nemovitostí". Vzhledem k tomu, že v projednávané věci má nárok na zaplacení smluvní pokuty - jak je nepochybné z výše uvedeného - občanskoprávní povahu a že odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít z důvodu této právní otázky napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle § 243b odst.5 věty první a

§ 218 písm.c) odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 9.000,- Kč (srov. § 3 odst.1 bod 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst.1, § 17 odst.2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 9.075,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu