21 Cdo 2714/99
Datum rozhodnutí: 12.09.2000
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2714/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Vojenské správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, o určení neplatnosti skončení služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 316/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 1995, č.j. 39 Co 347/95-42, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. listopadu 1994, č.j. 6 C 316/92-31a, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že důvodem skončení služebního (pracovního) poměru dohodou uzavřenou v roce 1959 byly okolnosti uvedené v § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Jako žalovaného označil Federálne ministerstvo obrany, 160 01 Praha 61/38".

Poté, co Okresní soud v Liptovském Mikuláši usnesením ze dne 2. 7. 1992, č. j. 8 C 20/92-8, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu příslušnému, a poté, co Obvodní soud pro Prahu 6 připustil úpravu názvu žalovaného" tak, že žalovaným je Česká republika - Vojenská správa, zast. vojenským úřadem pro právní zastupování", Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 11. 1994, č. j. 6 C 316/92-31a, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.011,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že navrhovatel byl bržděn a omezován" ve služebním postupu s poukazem na jeho rodinnou zátěž" spočívající v emigraci švagra do Francie. Jedině vědomí nemožnosti uplatnění v armádě na funkcích, které by mu jeho vzděláním a hodností náležely, vedlo navrhovatele k podání žádosti o odchod do zálohy. Za žalovaného považoval soud prvního stupně ČR - vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování".

K odvolání označené žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.11.1995, č. j. 39 Co 347/95 - 42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalobce se nejednalo o ukončení pracovního poměru dohodou, neboť za takovou dohodu nelze považovat jednání s komisí na vojenském okruhu v roce 1959, jež vedlo žalobce k tomu, že podal vlastní žádost o propuštění ze služebního poměru v lednu 1960. Dovodil dále, že žádost podle ustanovení § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo třeba učinit v době od účinnosti zákona, nikoli před jeho účinností a dokonce ještě před jeho vyhlášením ve sbírce zákonů, jako to bylo v případě žalobce. Za žalovanou považoval Českou republiku - Vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování".

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že ze strany jeho zaměstnavatele šlo proti jeho osobě jednoznačně o politickou persekuci, jejímž důvodem bylo ilegální opuštění republiky bratrem jeho manželky. Je přesvědčen, že tím, že si podal žádost o rehabilitaci na centrální rehabilitační komisi F.", na základě které mu bylo už po účinnosti zákona 87/1991 Sb. oznámeno, že má možnost uplatnit si svá práva u příslušného soudu, neobstojí tvrzení odvolacího soudu, že jeho nárok na postup podle uvedeného zákona zanikl. Nesouhlasí ani s tím, že ve věci jednal a rozhodoval Městský soud v Praze, ačkoliv podle dohody mezi vládou Slovenské republiky a vládou České republiky o podmínkách přechodu práv a povinností vyplývajících z výkonu vojenské činné služby vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě) dohody, práva a povinnosti vyplývající z výkonu služby vojáků z povolání v době od 1.10.1949 do 31.12.1992 přešly dnem 1.1.1993 na Slovenskou republiku a Českou republiku podle místa trvalého pobytu osoby, který měla k 31.12.1992. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soudy označená žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť žalobce přehlíží formální nedostatky, jež vedly k zamítnutí jeho žádosti.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Ve sporném občanskoprávním řízení (a o takové řízení se v projednávané věci jedná) jsou účastníky řízení žalobce - ten, kdo se žalobou obrací na soud s uplatněním svých práv, a žalovaný - ten, koho žalobce v žalobě za žalovaného označí (srov. § 90 o.s.ř.).

Občanský soudní řád představuje právní předpis, jehož cílem je upravit postup soudu a účastníků řízení při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, patřících do civilní pravomoci soudů. Ani tento předpis, jakkoli je rozsáhlý, však ne-poskytuje odpovědi na všechny procesní situace, které mohou za řízení nastat. Postrádá-li občanský soudní řád výslovný návod, jak v konkrétní procesní situaci postupovat, neznamená to, že by smysl a účel (cíl) občanského soudního řízení nemohl být naplněn. Z nedostatku výslovné právní úpravy lze dovodit jen to, že vyme-zení postupu v takovéto procesní situaci zákon ponechává na interpretační praxi soudů (tj. na výkladu práva).

Jedním z procesních institutů, které občanský soudní řád (a ani jiný právní předpis) výslovně neupravuje, je institut pro-cesního nástupnictví. Žádný právní předpis výslovně nestanoví, kdo a za jakých podmínek se stává procesním nástupcem dosavadního účastníka ve sporu nebo v jiné právní věci. Uvedené platí i ve vztahu k úpravě procesních následků zániku právnické osoby; žádné ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku ani jiného právního předpisu výslovně neurčuje, kdo je nástupcem zaniklé právnické osoby. Procesní nástupnictví nedefinuje ani ustanovení § 107 o.s.ř. Toto ustanovení - jak vyplývá z jeho znění - toliko s procesním nástupnictvím uvažuje (předpokládá, že existuje); procesní nástup-nictví vnímá jako překážku postupu řízení (srov. marginální rub-riku nad tímto ustanovením), obecně řeší postup soudu jen v pří-padě, že účastník zanikl (ztratil způsobilost být účastníkem ří-zení) před pravomocným skončením řízení (soudu se ukládá posoudit "podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat"), a podrobnější návod se poskytuje jen pro případ, že jde o majetkovou věc a žalobce nebo žalovaný zem-řel.

Protože občanský soudní řád ani jiný právní předpis institut procesního nástupnictví nevymezují, je třeba - jak uvedeno výše - výkladem zákona dovodit, v jakých procesních situacích nastává procesní nástupnictví.

V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnict-ví dochází tehdy, jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla na jiného v důsledku některého z případů universální suk-cese; uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální sukcesi došlo v souvislosti se zánikem (smrtí) účastníka (ztratil-li účastník způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž by účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všech-na práva (tedy i procesní práva) svého právního předchůdce. Suk-cesor totiž nabyl práva v tom stavu, v jakém byly, a s vlastnost-mi, které měly v době sukcese; k těmto vlastnostem patří i to, že byly předmětem probíhajícího řízení (předmětem sporu). Univer-sální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v ob-lasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví.

Jaký bude další postup soudu v případě univerzální sukcese je odvislé od toho, jaká konkrétní práva a povinnosti byla předmětem řízení, jež vedl ten, kdo způsobilost být účastníkem ztratil. Tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení, kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení jde, nebo tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce, nelze v řízení pokračovat a proto soud řízení zastaví. V ostatních případech je úkolem soudu, aby z úřední povinnosti objasnil, kdo převzal po zemřelém (zaniklém) účastníku řízení práva a povinnosti, o něž v řízení jde, neboť jeho právní nástupce je jeho nástupcem v řízení. Vstup takového nástupce do řízení není vázán na návrh (dochází k němu ze zákona) a soud o něm nevydává žádné rozhodnutí. Jestliže však soud jednal s někým, kdo není právním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka, nebo jestliže nejednal s právním nástupcem, který převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde, je řízení před ním postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

V projednávané věci podal žalobce žalobu proti Federálnímu ministerstvu obrany, 160 01 Praha 61/38".

Podle ustanovení Článku 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, uplynutím dne 31.12.1992 zaniká Česká a Slovenská Federativní Republika. Nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky jsou Česká republika a Slovenská republika.

Podle Článku 3 odst. 1 stejného zákona zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikají státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky. Současně zanikají ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory České a Slovenské Federativní Republiky a rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet České a Slovenské Federativní Republiky a státní organizace v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, které byly zřízeny zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikl nejen tento státní útvar, ale také státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, rozpočtové a příspěvkové organizace.

Podle Článku 1 dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 35/1996 Sb., práva a povinnosti vyplývající z výkonu základní služby, náhradní služby, další služby, služby vojáků z povolání a vojenských cvičení vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě), vojáků z povolání přidělených právnickým osobám do funkcí k plnění úkolů obranného charakteru a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v době od 1. října 1949 do 31. prosince 1992 přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku podle místa trvalého pobytu osoby, který měla k 31. prosinci 1992.

Jak vyplývá z obsahu spisu, měl žalobce v době od podání návrhu do současné doby (a tedy i 31. 12. 1992) trvalý pobyt ve Slovenské republice v R., nejprve v ulici T., později v ulici J. Proto v tomto řízení uplatněná práva vůči Československé armádě přešla na Slovenskou republiku a soudy obou stupňů měly jako se žalovaným jednat se Slovenskou republikou. To bez ohledu na to, že žalobce sám prohlášením do protokolu dne 18. 2. 1994 navrhl, aby řízení bylo dále vedeno proti České republice - Vojenské správě, zast. Vojenským úřadem právní zastupování" a soud prvého stupně tuto úpravu názvu" připustil. Z důvodů výše uvedených se totiž Slovenská republika stala (ze zákona) bez ohledu na to, zda byl v tomto směru podán nějaký návrh, účastníkem řízení. I když v době rozhodování soudu prvního stupně nebyla ještě citovaná dohoda mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky uzavřena a v době rozhodování odvolacího soudu sice již uzavřena byla, ale nebyla publikována, z článku 1 citované dohody vyplývá, že k nástupnictví příslušného státu došlo zpětně ke dni 1.1.1993.

Protože ale soudy jednaly jako s žalovanou s Českou republikou, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).



K námitce dovolatele, že ve věci neměl po uzavření dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995, nadále jednat a rozhodovat Městský soud v Praze se sluší dodat následující. Podle Čl. III Závěrečného protokolu, který je součástí Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. října 1992, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb., k řízení, která byla zahájena v občanských věcech u soudů smluvních stran před nabytím platnosti Smlouvy, je dána pravomoc soudů těchto smluvních stran a tyto soudy řízení dokončí. Pro uznání a výkon rozhodnutí v těchto případech platí ustanovení Čl. IV tohoto závěrečného protokolu. Proto správně jako soudy, jejichž pravomoc i po účinnosti obou citovaných ujednání zůstala zachována, rozhodovaly soudy České republiky, u nichž bylo řízení zahájeno před 29. 10. 1992.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V novém rozhodnutí ve věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. září 2000

JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková