21 Cdo 2709/2014
Datum rozhodnutí: 02.10.2014
Dotčené předpisy: § 103 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 107 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 107 odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 12 odst. 1 předpisu č. 83/1990Sb., § 13 předpisu č. 83/1990Sb., § 243d písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 2709/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. B. , zastoupené Mgr. Hanou Dejmkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova č. 413/34, proti žalovanému DNO o.s. se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí č. 20/11, IČO 27009521, o náhradu mzdy a vyznačení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 47/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 15 Co 254/2013-74, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 15 Co 254/2013-74, se mění takto:
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. května 2013, č. j. 49 C 47/2012-57, se mění tak, že řízení se nezastavuje .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 3. 10. 2012 domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným, náhrady mzdy a vyznačení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2012, č. j. 49 C 47/2012-44, bylo řízení o žalobě na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vyloučeno k samostatnému projednání, dále vedenému u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 2/2013.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2013, č. j. 49 C 47/2012-57, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zde není subjekt, proti kterému je možné řízení vést, když ze zprávy ministerstva vnitra České republiky, stejně jako z přiloženého zápisu valné hromady žalovaného, vyplývá, že žalovaný, který byl občanským sdružením ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sdružování občanů ), ke dni 30. 10. 2012 oznámil svůj zánik, a to dobrovolným rozpuštěním. K rozpuštění sdružení, resp. k jeho zániku přitom došlo, aniž by bylo určeno, kdo je povinen uspokojit případné nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele, popřípadě uplatňovat jeho nároky, jak má na mysli ustanovení § 341 odst. 2 zákoníku práce . Řízení proto pro neodstranitelnou vadu podmínek řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), zastavil.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 11. 2013, č. j. 15 Co 254/2013-74, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom mimo jiné ze sdělení Ministerstva vnitra České republiky (k jeho dotazu ohledně okolností zániku žalovaného), že ke dni 30. 10. 2012 došlo k zániku žalovaného dobrovolným rozpuštěním, jež bylo schváleno příslušným orgánem žalovaného ve smyslu jeho stanov, že při zániku žalovaného nebyl určen orgán, který by provedl majetkové vypořádání, a že ministerstvo vnitra nehodlá postupovat podle ustanovení § 13 odst. 3 a 4 zákona o sdružování občanů. Ze zápisu z valné hromady z 30. 10. 2012 zjistil, že vypořádáním byl zpeněžen jediný majetek, a to podíl na nemovitosti v Brněnských Ivanovicích za cenu 400.000,- Kč a tato částka byla použita na uhrazení závazků žalovaného po splatnosti. Měl proto za prokázané, že žalovaný nemá žádné finanční prostředky ani majetek, ohledně kterého by bylo možné provést vypořádání, a že ke dni 31. 10. 2012 došlo k jeho zániku dobrovolným rozpuštěním. Uvedl dále, že z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že 11. 10. 2012 bylo proti žalovanému zahájeno insolvenční řízení, které po nařízení jednání na den 21. 10. 2013 bylo zastaveno, neboť dlužník po zahájení insolvenčního řízení, avšak dříve, než bylo řízení pravomocně ukončeno, ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť zanikl, a to bez právního nástupce . Odvolací soud tak měl za prokázané, a že žalovaný při dobrovolném rozpuštění provedl majetkové vypořádání, a že v současné době již nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, vůči němuž by mohlo být majetkové vypořádání provedeno. Z uvedeného důvodu dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 107 odst. 5 o. s. ř., když řízení zastavil.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž mimo jiné namítá, že v posuzované věci nebylo žalovaným provedeno majetkové vypořádání, nemohlo proto dojít k platnému zániku žalovaného jako subjektu práva ani ke ztrátě jeho způsobilosti být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. Žalovaný je tak i nadále způsobilý vystupovat v občanském soudním řízení jako jeho účastník. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, eventuálně zrušil i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 49 C 47/2012-57, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§ 107 odst. 5 o. s. ř).

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o sdružování občanů sdružení zaniká a) dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením, b) pravomocným rozhodnutím ministerstva o jeho rozpuštění, c) zrušením podle jiného právního předpisu (zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim).

Při zániku sdružení se provede majetkové vypořádání, přičemž při zániku sdružení pravomocným rozhodnutím ministerstva o jeho rozpuštění provede jeho majetkové vypořádání likvidátor určený ministerstvem vnitra. Likvidátor určený ministerstvem vnitra provede majetkové vypořádání i v případě zániku sdružení dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením, není-li zde takový orgán sdružení, který by majetkové vypořádání provedl (§ 13 zákona o sdružování občanů).

V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k zániku žalovaného (občanského sdružení) dobrovolným rozpuštěním (srov. § 12 odst. 1 písm. a/ zákona o sdružování občanů), čímž žalovaný zanikl bez právního nástupce a tím nastala překážka ve smyslu ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., pro kterou ve věci nelze pokračovat. Spokojil se s jednostrannými sděleními ministerstva vnitra a členů rady žalovaného a se zápisem z valné hromady žalovaného, že žalovaný zanikl a ztratil způsobilost být účastníkem řízení, aniž by se vypořádal s otázkou, zda při zániku žalovaného bylo provedeno majetkové vypořádání způsobem předvídaným v ustanovení § 13 zákona o sdružování občanů či nikoliv. Nelze však přehlédnout, že právnická osoba neztratí způsobilost účastnit se řízení pouhým zrušením, nýbrž až jejím zánikem, který následuje po majetkovém vypořádání. Rozhodnutí příslušného orgánu žalovaného (občanského sdružení) o dobrovolném rozpuštění bez právního nástupce a oznámení tohoto rozhodnutí příslušnému ministerstvu nemají sama o sobě za následek okamžitý zánik způsobilosti sdružení být subjektem práv a povinností a tím ani zánik způsobilosti sdružení být účastníkem občanskoprávního řízení. Jednostranné prohlášení žalovaného (nebo členů jeho rady), že veškeré jeho záležitosti byly vypořádány a že nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, nepostačuje pro závěr o zániku občanského sdružení, obdobně jako nepostačuje ani samotný výmaz žalovaného (občanského sdružení) z registru ministerstva vnitra, neboť tento má pouze deklaratorní charakter (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3546/2011).

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je předčasné a tudíž nesprávné, a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 49 C 47/2012-57 podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že řízení se nezastavuje; o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje, neboť rozhodnutím se řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení (i dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. října 2014
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu