21 Cdo 27/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy: § 36 odst. 2 předpisu č. 26/2000Sb., § 71 odst. 2 předpisu č. 182/1993Sb., § 71 odst. 4 předpisu č. 182/1993Sb.




21 Cdo 27/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K., s.r.o., 2) S. s.r.o., zastoupenému advokátem, 3) B. P. K. spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o určení, že žalovaný 1) nemá pohledávku proti žalobci, a neplatnosti veřejné dražby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 6/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003 č.j. 20 Co 464/2003-107, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že žalovaný 1) "nemá vůči žalobci ke dni 18.1.2002 žádné pohledávky z titulu úvěrových smluv ze dne 26.10.1993 reg. č. 789161 a 16.12.1994 reg. č. 418061, které jsou zajištěny zástavními smlouvami ze dne 17.10.1994 zapsané u Katastrálního úřadu K. pod č.j. V2 2445/94, kterými se zastavují - budova - jiná stavba na pozemku p.č. 690/8, pozemek p.č. 690/8 o výměře 1.652 m2 a pozemek p.č. 690/2 o výměře 6.669 m2, vše obec a kat. úz. K. zapsané na LV 534 u Katastrálního úřadu K.", a že je neplatná "nedobrovolná opakovaná dražba, konaná dne 18.1.2002 na základě dražební vyhlášky č. ND/18/01/2002 ze dne 21.12.2001 navrhovatele žalovaného 1) s předmětem dražby budova - jiná stavba na pozemku parc. č. 690/8, pozemek parc. č. 690/8 o výměře 1.652 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 690/2 o výměře 6.669 m2 - ostatní plochy, manipulační plocha a jsou zapsány na LV 534 pro katastrální území a obec K. u Katastrálního úřadu K., kteréžto nemovitosti vydražil žalovaný 3)". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Ing. J. P., který je jednatelem a společníkem žalobce, "měl jako fyzická osoba dne 26.10.1993 uzavřít s K. b. a.s. smlouvu o úvěru, a to ve znění dodatků 1 až 8 na celkovou částku 10.000.000,- Kč", že žalobce uzavřel dne 16.12.1994 s K. b. a.s. "úvěrovou smlouvu ve znění dodatků 1 až 5 na částku 5.000.000,- Kč", že "tyto úvěrové smlouvy byly zajištěny" zástavním právem k uvedeným nemovitostem žalobce a že pohledávky ze smlouvy o úvěru byly postoupeny ze strany K. b. a.s. žalovanému 1). Smlouva o úvěru ze dne 26.10.1993 č. 789161 "postrádá identifikaci dlužníka" a je proto neplatným právním úkonem a u smlouvy o úvěru ze dne 16.12.1994 žalobce namítl promlčení "nároku žalovaného 1)". Žalovaný 1) však "nevyčkal skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 35/2001, v níž jsou zaplacení úvěrů a námitky žalobce proti nim řešeny, a uzavřel se žalovaným 2) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby, na základě které v opakované dražbě provedené dne 18.1.2002 nemovitosti vydražil žalovaný 3). Žalobce má za to, že dražba je neplatná, neboť "pohledávka jištěná zástavními smlouvami zanikla" a prohlášení žalovaného 1) učiněné ve smyslu ustanovení § 36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, je nepravdivé.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.6.2003 č.j. 20 C 6/2002-78 zamítl žalobu o určení, že "žalovaný 1) nemá vůči žalobci ke dni 18.1.2002 žádné pohledávky z úvěrových smluv ze dne 26.10.1993 a 16.12.1994, které jsou zajištěny zástavními smlouvami ze dne 17.10.1994 a ze dne 16.12.1994, kterými se zastavují nemovitosti - stavba na pozemku par. č. 690/8 a pozemek par. č. 690/8 a pozemek par. č. 690/2, vše zaplacené na LV 534 (nyní LV 641) u Katastrálního úřadu K.", "vyslovil neplatnost nedobrovolné opakované dražby konané dne 18.1.2002 na základě dražební vyhlášky č. ND/18/01/2002 ze dne 21.12.2001 navrhovatele žalovaného 1) s předmětem dražby - stavba na pozemku par. č. 690/8 a pozemek par. č. 690/8 a pozemek par. č. 690/2, vše zapsané na LV 534 (nyní LV 641) u Kat. ú. K., jež vydražil žalovaný 3)," a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce nemá na určení "neexistence pohledávek z úvěrových smluv" naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení

§ 80 písm.c) o.s.ř. a že sice byly splněny "všechny formální náležitosti nedobrovolné dražby" podle ustanovení § 36 odst.2, 4, § 39 odst.1 až 8, 10, 12, § 40 odst.1, 2, § 43 odst.1, 2, 3 a

§ 46 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, avšak jen ohledně "části důvodu dražby", neboť žalovaný měl vůči žalobci pohledávku jen ze smlouvy o úvěru ze dne 16.12.1994. Ohledně smlouvy o úvěru ze dne 26.10.1993 soud prvního stupně dovodil, že dlužníkem žalovaného 1) není žalobce, ale Ing. J. P., neboť smlouvu uzavřel s právním předchůdcem žalovaného 1) Ing. J. P. a k platné změně v osobě dlužníka nedošlo. Vzhledem k tomu, že dražba provedená dne 18.1.2002 směřovala k uspokojení nároků žalovaného 1) z obou smluv o úvěru a že podmínky uvedené v ustanovení § 36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nejsou splněny, "neexistuje-li pouze některá z pohledávek, jež jsou důvodem dražby", je dražba neplatná, a to zároveň proto, že žalovaný 1) nebyl oprávněn navrhnout provedení nedobrovolné dražby z důvodu "neexistence pohledávky" vůči žalobci z úvěrové smlouvy ze dne 26.10.1993.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 20 Co 464/2003-107 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení neplatnosti "nedobrovolné opakované dražby konané dne 18.1.2002 na základě dražební vyhlášky č. ND/18/01/2002 ze dne 21.12.2001 navrhovatele žalovaného 1) s předmětem dražby - stavba na pozemku parc. č. 690/8 a pozemek parc. č. 690/8 pozemek parc. č. 690/2, vše zapsané na LV 534 (nyní LV 641) u Kat. ú. K., jež vydražil žalovaný 3)", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 2) 12.550,- Kč k rukám advokáta a žalovanému 3) 12.925,- Kč k rukám advokáta, že ve vztahu žalobce a žalovaného 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 1.000,- Kč, žalovanému 2) 3.175,- Kč k rukám advokáta a žalovanému 3) 7.350,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že "vyhlášení i vlastní realizace dražby proběhly po formální stránce zcela v souladu s ustanoveními § 36 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o dražbách", že byly splněny podmínky k provedení opakované dražby a že na základě úvěrové smlouvy ze dne 26.10.1993 vznikla pohledávka nikoliv "za žalobcem, ale za Ing. J. P. - fyzickou osobou", a dovodil, že zástavní smlouva ze dne 17.10.1994 je neplatná, neboť "byla uzavřena k zajištění neexistujícího závazku", a že na základě "neplatné zástavní smlouvy nelze realizovat prodej zástavy k uspokojení zajištěné pohledávky ve smyslu ustanovení § 165 a násl. občanského zákoníku". Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že dražba provedená dne 18.1.2002 je platná, neboť byla provedena také ve prospěch "existující pohledávky" ze smlouvy o úvěru ze dne 16.12.1994 "zcela v souladu se zákonem č. 26/2000 Sb., jakož i v souladu s ust. § 165 a násl. občanského zákoníku".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že "neexistence jedné z pohledávek, která byla důvodem dražby" zakládá neplatnost dražby pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 36 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, neboť nutně "musí mít vliv nejen na splnění formálních požadavků dražby, ale i z hlediska vlastní realizace dražby", neboť v dražební vyhlášce "je uvedena zřejmá nesprávnost" (o zástavním právu váznoucím na předmětu dražby), je "zkreslen výčet přihlášených pohledávek" apod. Podle názoru žalobce nebyly v projednávané věci splněny podmínky pro opakovanou nedobrovolnou dražbu podle ustanovení § 49 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, neboť po bezvýsledné dražbě lze provést pouze jednu opakovanou dražbu a pak, nedojde-li k vydražení, je třeba znovu konat nedobrovolnou dražbu podle ustanovení § 36 a násl. tohoto zákona "a následně opět případně opakovanou dražbu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovozuje, že má vůči žalobci pohledávky z obou úvěrových smluv, že opakovanou dražbu navrhl v souladu se zákonem, že "projednávaný spor je zcela zřetelným důsledkem obstrukčního postupu zástavce" a že dražba provedená dne 18.1.2002 je platná.

Žalovaný 3) rovněž navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovozuje, že dražbu lze opakovat i vícekrát, nebyl-li předmět dražby vydražen při nedobrovolné dražbě, a že dražba ze dne 18.1.2002 je platná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - s ohledem na to, že napadená veřejná dražba byla uskutečněna na základě smlouvy žalovaného 1) uzavřené se žalovaným 2) dne 19.11.2001 a dražební vyhlášky č. ND/18/01/2002 ze dne 21.12.2001 a že byla provedena dne 18.1.2002 - podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona o veřejných dražbách").

Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný 1) uzavřel dne 19.11.2001 se žalovaným 2) smlouvu o provedení opakované dražby, v níž požadoval (jako navrhovatel) provedení dražby k uspokojení pohledávek ze smluv o úvěru ze dne 26.10.1993 reg. č. 789161 a ze dne 16.12.1994 reg. č. 418061, které byly zajištěny zástavním právem k předmětným nemovitostem, zřízeným na základě zástavních smluv ze dne 17.10.1994 reg. č. 1222661 a ze dne 16.12.1994 reg. č. 136661, vloženým do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 17.10.1994 a ke dni 20.12.1994, a které mu byly postoupeny K. b., a.s., poté, co na základě smlouvy o provedení dražby nedobrovolné ze dne 15.5.2001 a ani smluv o provedení opakované dražby ze dne 19.9.2001 a ze dne 26.10.2001 nebyla zástava vydražena a co učinil do notářského zápisu, sepsaného dne 15.5.2001 notářkou JUDr. M. R. pod zn. NZ 53/2001, čestné prohlášení o tom, že má vůči žalobci výše uvedenou splatnou pohledávku, která nebyla uspokojena a která je zajištěna výše uvedeným zástavním právem; při dražbě provedené dne 18.1.2002 zastavené nemovitosti vydražil žalovaný 3). Za tohoto stavu věci soudy správně dovodily, že žalovaný 1) podal návrh na provedení nedobrovolné dražby podle ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách a že na základě tohoto návrhu byly nemovitosti žalobce vydraženy žalovaným 3) v opakované dražbě provedené dne 18.1.2002.

Soudy obou stupňů dále dovodily, že dražba provedená dne 18.1.2002 proběhla "po formální stránce" v souladu mimo jiné též s ustanovením § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách. V průběhu dovolacího řízení však ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách bylo nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10.5.2005). Za této situace je pro výsledek dovolacího řízení především určující posouzení otázky, zda a jaké důsledky může Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací vyvodit z toho, že ustanovení zákona, na kterém odvolací soud založil své právní závěry, bylo v průběhu dovolacího řízení jako protiústavní zrušeno.

Podle ustanovení § 71 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 182/1993 Sb.") jiná pravomocná rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení § 71 odst.3 zákona č. 182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.

Podle ustanovení § 71 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, nejsou v soudní praxi žádné pochybnosti o tom, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu ČR přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nesmí soud již v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení) založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71 odst.2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.

V dovolacím řízení platí, že pro posouzení správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodný stav v době jeho vyhlášení (vydání); dovolací soud proto nemůže přihlížet ani ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1994 sp. zn. 7 Cdo 81/93, kterým byl uveřejněn pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Uvedený závěr se použije jak v případě, že ke změnám zákona došlo činností moci zákonodárné (Parlamentu České republiky), tak i tehdy, došlo-li ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nálezem Ústavního soudu ČR; v obou případech totiž změněná nebo zrušená právní úprava přestává působit v budoucnu (tedy v době po jejich přijetí a vyhlášení).

Při zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je třeba vzít v úvahu též důvod, pro který Ústavní soud ČR ke zrušení přistoupil, tj. rozpor s ústavním pořádkem [srov. Čl. 87 odst.1 písm.a) Ústavy]. Ačkoliv ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dochází s účinky do budoucna, nemůže být pominuto, že stav protiústavnosti (rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již v době rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, i když nebyl (zatím) k tomu Ústavou povolaným orgánem (Ústavním soudem ČR) deklarován, neboť jinak by došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Protože soudy (včetně Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího) nemohou při řešení věci použít zákon (jeho jednotlivé ustanovení), který byl Ústavním soudem ČR shledán protiústavním, soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud ČR později protiústavním, aniž by bylo rozhodné to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem ČR s účinky do budoucna také zrušeno (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že v posuzovaném případě musí být přihlédnuto též k tomu, že ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách bylo protiústavní již v době rozhodování věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem, i když tato protiústavnost byla Ústavním soudem ČR deklarována (nálezem ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb.) až v průběhu dovolacího řízení. Z uvedeného přihlédnutí pak vyplývá, že nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný 1) navrhl veřejnou nedobrovolnou dražbu nemovitostí žalobce (včetně dražby opakované) za podmínek uvedených v zákoně o veřejných dražbách, neboť byl založen na ustanovení zákona, jež mu takové oprávnění poskytlo protiústavně; taková veřejná dražba nemůže být platná.

Aniž by bylo potřebné se zabývat jinými námitkami dovolatele, z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu