21 Cdo 2694/2013
Datum rozhodnutí: 18.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.



21 Cdo 2694/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. B. , zastoupeného JUDr. Lucií Vlkovou Voňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. č. 2, IČO 00064581, zastoupenému Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 56/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013, č. j. 62 Co 525/2012-86, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 525/2012-86, do výroku ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce výkladu pojmu bezprávná vyhrůžka srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný pod číslem 12 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006, uveřejněný pod číslem 157 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, a k okolnostem vylučujícím svobodu vůle jednajícího v pracovněprávních vztazích též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 525/2012-86, do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není rovněž přípustné, neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. září 2013



JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu